Sicílie – XI. část (Madonie, Castelbuono, Isnello, Cáccamo)

Vstáváme nečekaně brzy, již v 6 hodin, jelikož na silnici je nezvykle čilý provoz. Teplota + 7°C a sluníčko schované kdesi za kopcem. Balíme tudíž pouze věci a za půl hodiny odjíždíme užít si krásného pátečního dne. Zhruba po patnácti minutách se nacházíme v horském městě Castelbuono. Jelikož jsme se Hory Madonie rozhodli alespoň částečně poznat při nějakém kratším výletu a jedním z východisek pro výpravy do vyšších poloh je právě toto město, tak zde přibrzďujeme. Chvíli nám ale trvá, než nacházíme tu správnou odbočku. Projíždíme městem a posléze se vracíme téměř na jeho začátek, ve směru, odkud jsme přijeli a zde se dáváme doleva. Následuje čtvrt hodinová jízda serpentinami do celkem prudkého kopce, při níž se snažíme sledovat označení směru Rifugio Crispi. Takto se jmenuje horská chata, pod kterou silnice končí na malém parkovišti. Už se těším na výlet. Cestování autem je sice rychlejší, ale někdy až moc hektické. Při pěším putování se naopak čas nádherně zpomalí a rozloží na zajímavé okamžiky. Je však teprve sedm hodin a tak vybalujeme věci, které nám první sluneční paprsky suší, zatímco my snídáme. Nacházíme se v parku Parco delle Madonie a již při příjezdu je jasné, že bychom měli dnes spatřit krásné sicilské lesy.
V 8 hodin 15 minut máme vše sbaleno a vydáváme se na pochod. Cesta směřuje vpravo od Rifugio Crispi kolem informační tabule s turistickou mapou. Vcházíme do lesa a nevýrazná pěšina stoupá v zatáčkách. Alternativou je chůze po celkem široké, úvozové cestě, kde se však u chaty i o kus dál nachází řetěz. Asi kvůli autům. Důvody, proč tam nevede pěší trasa, nám nejsou jasné. V místě s řetězem, kde pěšina kříží uvedenou cestu, se nachází zajímavý starý dub. V jeho vykotlaném kmenu je umístěna socha Panny Marie. Lidé u ní zapalují svíčky a je vidět, že již několikrát měl strom namále, ale vždy se asi podařilo oheň včas uhasit. Stoupáme dále do svahu a občas se zastavíme u informační tabule na místě určeném k pozorování. Také se nám po čase otevírá doleva volný výhled a my spatřujeme mimo jiné na východě Etnu.
Pokračujeme stále nahoru lesem, až dorazíme na širokou lesní cestu. Zde se dáváme vlevo, procházíme dřevěnou brankou a ocitáme se na zajímavé náhorní planině Piano Pomo. Kromě krásné přírody nám padne do oka zdejší pagghiaru, typická pastýřská chata. Část je přístupná a tak si prohlížíme interiér. Chaloupka mi ale připadá kouzelnější zvenku. Dle průvodce se vydáváme Doprava přes ohradu, ale po setkání s divočákem zvažujeme, zda jsme zvolili tu správnou trasu. Mohla by to být také bachyně a nestojíme o to, aby nám dala najevo, že se nacházíme na jejím domovském území. Tak se vracíme, pokračujeme paralelně s plotem a opouštíme oplocený areál. Cesta však vede nějak dolů a proto vítáme, že proti nám jede automobil s místním zemědělcem, se kterým konzultujeme naše záměry. Ukazuje nám správný směr. Šli jsme původně celkem dobře, pouze moc vlevo a tudíž až nyní vidíme na konci louky příslušné značení. Začíná zde zajímavý cesmínový les, který na tomto území rostl v poslední době ledové. Některé duby cesmínové jsou opravdu zajímavé exempláře stromů. Po chvíli stoupání následuje pro změnu bukový les. A také zde si prohlížíme některé velké a statné kmeny i bizarní kořeny buků. Každý strom je hotovou botanickou lahůdkou. Jeho kůra je pokryta mechem, kapradinou či nějakou parazitní rostlinou.
Pohybujeme se po místech, o kterých se sice nedá říct, že by na ně nevstoupila lidská noha, přesto je to úplně jiná Sicílie než v přeplněných městech a turistických střediscích. Jdeme po úzké cestě, která se kroutí až nad hranici lesa, kde nás na skalce upoutal zajímavý kříž. Jmenuje se to tady Cozzo Luminario a nacházíme se v nadmořské výšce 1.512 metrů. Kdo, kdy a proč ho nechal postavit, jsme nezjistili. Rozhled je úžasný na všechny strany, typická holá i kamenitá krajina Pizzo Carbonara. Hluboko pod námi je vidět město Castelbuono, nad ním vesnice Pollina a v dáli Tyrhénské moře s Eolskými ostrovy. Před sebou vidíme na kopcích celkem tři kříže. Jeden z nich, který se nachází na kamenitém hřebeni, jsme si vybrali za náš další cíl. Jdeme nejprve kousek dolů do nádherné krasové kotliny a poté na zelenou louku, posetou skalkami a květinami. Zde se na chvíli zastavujeme a svačíme. Následně přicházíme na širší cestu, kterou však posléze opouštíme a jdeme vpravo nahoru po kamenitém svahu. Společnost nám dělají pasoucí se krávy. S každým dalším krokem jsou pohledy do okolí úchvatnější. Krajina plná kontrastů a překvapení.
U kříže, který se jmenuje Croce dei Monticelli a nachází v nadmořské výšce 1.612 metrů, chvíli odpočíváme a dáváme si vrcholové pivo. Jedná se totiž o nejvyšší bod naší dnešní cesty. Pod sebou vidíme dole v údolí Castelbuono i krásné lesy v jeho okolí. Krajina nešetří krásou ani kontrasty. Zajímavé pohledy jsou na rozlehlou část Madonie s nejvyšším kopcem Pizzo Carbonara, druhou nejvyšší horou Sicílie. V dáli je vidět pobřeží a v moři se vznášející stříbrnošedé kužele, patrně Eolské ostrovy. Na východě by se mělo rýsovat pohoří Nebrodi, kde jsme byli v sobotu.
Vrchol opouštíme opačnou stranou, nejprve kousek po hřebeni, ale poté volíme přibližně nejkratší spojnici k široké úvozové cestě. Jedná se sice o krátkou, ale o to více krkolomnou trasu po kamenech. Dole pod skalkami na louce vidíme připravené žlaby k napájení zvířat. Pokračujeme po lesní cestě až k místu, kudy jsme před pár hodinami přicházeli k Piano Pomo. Tentokrát se nevracíme po lesní pěšině, nýbrž po delší, ale pohodlnější cestě až k chatě, jejíž přesný název zní: Rifugio Alpini Francesko Crispi. Zde se ještě zastavujeme u pásového vozidla, které patrně již neplní svoji funkci. Přemýšlíme, zda a k čemu ho používali, nebo je tady jenom jako atrakce? Třeba taky mohlo sloužit v zimě jako rolba, ale sjezdovky nikde nevidíme. Co však nás zaujalo na informačních tabulích, jsou symboly lyžařů. Zdejší terén a místní lidi jsme neshledali jako ideální pro tento druh sportu, ale proč ne. Podrobnějším studiem mapy zjišťujeme posléze, že v pohoří Madonie jsou lyžařské areály, například Piano Battaglio.
V 11 hodin 25 minut odjíždíme dolů a za půl hodiny parkujeme v malebně položeném městě Castelbuono. Není to jednoduché, jelikož z poklidného městečka, které jsme viděli ráno, se stala neprůjezdná, občas i neprůchodná zóna. Zkoušíme hledat nějakou restauraci, ale ceny odpovídají místu. Je to většinou přímá úměra, vysoký počet lidí, vysoké ceny. Město se totiž nachází v centru Madonie a tudíž se stává častým cílem turistů i místních lidí. Nakonec jsme dostali chuť na zmrzlinu a tak konečně ochutnáváme zázračnou pistacchio gelato. Přístup zmrzlináře je báječný a rozhodně se nedá říct, že by šetřil na množství. Zvolili jsme piccolo za 1,50 Eur, ale určitě se nejednalo o nic malého. U nás by z toho někteří šikulové udělali dvě porce.
Procházka a prohlídka města i jeho památek by byla určitě zajímavá, ale s přibývajícím množstvím lidí to tu shledáváme čím dál tím méně interesantní. A tak ve 13 hodin odjíždíme s konstatováním, že ráno to zde vypadalo poetičtěji. Po patnácti minutách jízdy se stává naší další zastávkou o něco menší městečko jménem Isnello, které leží na stejnojmenné řece. Parkujeme a hodinu se procházíme. Zaujali nás kostely, zřícenina bývalého feudálního hradu, strmé vápencové skály nad městem a především kašny s tekoucí vodou. Zda je mrtvá či živá nevím, ale podle toho, jak ji labužnicky ochutnávají místní lidé, bude určitě pitná. Ani v Isnellu však nenacházíme žádný zajímavý podnik, kde by se dalo najíst a tak odjíždíme k moři. Avšak po pěti minutách jízdy vidíme vlevo poutač na restauraci RISTORANTE – PIZZERIA SMERALDO. Vypadá to tady zajímavě, tak parkujeme a jdeme dovnitř. Hledáme v jídelním lístku v kolonce Prima piatti (první chod), ale jsou zde samé speciality, které nás především cenou nezaujali. Chceme si dát klasické těstoviny (pasta) s rajčatovou omáčkou a sýrem. Domluva s příjemnou obsluhující dámou je zajímavá, a nakonec úspěšná. Naše přání je pochopeno a vyslyšeno.
V 15 hodin 15 minut odjíždíme nasyceni a spokojeni. Stejně jako včera také dnes si užíváme pověstné sicilské silnice. Jelikož brzy přijedeme k moři, kde se dají předpokládat sjízdnější komunikace, hledáme nějaký opravdu nejhrbolatější výmol, nejneočekávanější díru či nejzáludnější trhlinu, kterou bychom mohli vyfotografovat. A není to zas tak velký problém. Pouze místní řidiči v kolemjedoucích autech nechápou, co nás tak zaujalo. Fotoaparáty také zaostřujeme na krásné věci okolo, například městečko Collesano. Ale nezastavujeme, už je moc hodin. Opouštíme Madonii s tím, že se jedná o kouzelné pohoří, kterému by se dalo věnovat podstatně více času, než jsme činili my. U města Campofelice se napojujeme na pobřežní silnici. Je krásně a tak v 16 hodin 10 minut zastavujeme na jedné malé pláži. Je úžasné teplo a nám se jeví jako vhodné pohroužit se do vln Středozemního moře. Půl hodiny se koupeme a sluníme. Voda nám připadá den ode dne teplejší. Ale pořád jsme jediní, kdo něco takového podstupují.
V 16 hodin 45 minut odjíždíme a po chvíli odbočujeme do vnitrozemí. Chceme začít hledat nějaké příhodné místo ke spaní a také něco nakoupit. Silnice bez velkých rozpaků nabírá solidní sklon a šplhá skoro rovnou od moře do hor. Běžná to věc na severu Sicílie. Proto se také dálnice z Palerma do Messiny skládá z hluboko vykutaných tunelů a vysoko položených mostů. Nedaleko vesničky Sciara se u benzínové stanice ESSO hlásí o slovo nádrž našeho auta. Za 24,27 litrů jsme zaplatili 40,02 Eur. Jedeme po úbočí Hory Monte San Calógero (1.326 m.n.m.) a vpravo od nás se nachází stejnojmenná přírodní rezervace. Nic vhodného jsme při cestě neobjevili a tak nakonec vjíždíme až do města Cáccamo. Místní uličky se zamlouvají řidiči Frantovi. Chvíli stoupají prudce vzhůru, poté klesají a především jsou úzké. Stěny domů jsou poznačeny od zrcátek aut a naopak. Mezi auty se obratně proplétají skútry. Řidiči aut i motocyklů parkují především podle svého uvážení a nikoliv dle dopravních značek. A samozřejmě mačkají klaksony. Co na tom, že při vjezdu je cedule zákaz troubení. Na zápraží domů stojí nebo sedí lidé, jiní procházejí podél zdí, chodníky zde nevybudovali, jelikož se do ulic nevejdou. Obhlížíme zdejší krásný hrad pouze zvenčí, jelikož na podrobnější prohlídku je již pozdě. Úžasné pohledy na tento středověký skvost, který je jedním z nejlépe zachovaných hradů na Sicílii, se otevírají snad ze všech stran. Brzy se bude stmívat a tak se vydáváme na putování po městě i jeho okolí. Zastavujeme se také v obchodě, ale především hledáme místo na spaní. V 19 hodin 30 minut parkujeme opět pod hradem a jdeme na podvečerní procházku městem, které je asi hodně staré. Některé prameny zmiňují, že bylo založeno již Féničany. Náš výlet končí na venkovní terase baru u kostela. Po hodině odcházíme a přesouváme se k volnočasovému areálu nedaleko jezera Lago Rosamarina (400 m.n.m.), kde je parkoviště a borovicový lesík. Něco opět pojíme, popijeme a poté uleháme při příjemné teplotě + 10°C.
*
Předchozí část:           https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-x-cast-morgantina-madonie