Rovinou a vesnicemi Hané za Holešovem

Aby mi čekání na důchod líp uteklo, vyrazil jsem druhou májovou sobotu na další pěší túru. Tentokrát do míst, nad nimiž se roduvěrný Valach klepe hrůzou – prostě do hanácké lautr roviny! I tady přece žijí lidé, jenže přes jejich sídla turistické trasy nevedou. A přitom se tu – jak jsem na mapách a poté sám v reálu zjistil, najde spousta sakrálních památek i jiných zajímavostí. Dnes tedy namířeno do dědin za Holešovem. I když moje putování povede nížinou, nemusím se bát žádného kolapsu: stačí od těch širých lánů pozvednout zrak, kde mne na obzoru čeká záchytný bod v podobě vzdálené hradby Hostýnských vrchů... no a až se budu blížit ke konci trasy, povzbudí mou mysl pro změnu pahorky chřibského podhůří. Víc než rovina mi dělá starost počasí: mělo být jasno až polojasno, jenže když v 7.15 z busu vystupuji v první hanácké vsi jménem Třebětice, je nebe zataženo nízkou oblačností. Skulinami mezi mraky se sluneční šípy na chvilku provrtaly jen právě tady v téhle dědině, poté až v poslední třetině mé cesty. To už se ale oblačnost rozpustila, aby milostivě napravila pofidérní předpověď meteorologů.

 

 

Vísku Třebětice založil ve 13.století vladyka jménem Tréba, první zmínka v análech o ní pochází z roku 1339. Lidé se tu v minulosti zabývali chovem dobytka (hlavně prasat) v mělkých močálech táhnoucími se k sousednímu Količínu. V sedmnáctém století díky vykopaným odvodňovacím strouhám a prohloubení potoků získána další zemědělská půda. Po zrušení roboty tu byly velké hospodářské usedlosti s rozsáhlými pozemky, na nichž se pěstovala cukrovka a obilí. Rozšířeno bylo i ovocnářství. Zvláště proslulé byly zdejší velké třešně srdcovky či ryngle žlutá velká. Před koncem „století páry“ v Třeběticích žilo na 460 lidí, dnes má obec jen něco málo přes 300 obyvatel. Obcí prochází hlavní silniční tah z Holešova do Kroměříže a je v ní zastávka železniční trati z Hulína do Rožnova pod Radhoštěm.

 

 

Ve středu dlouhé parčíkově upravené návsi jsem si zvenčí obkouknul kostel sv.Vendelína, který je názornou ukázkou přechodu pozdního baroka ke klasicismu. Jednolodní neorientovaná svatyně je na jedné straně zakončena rovným neodsazeným presbytářem a na druhé věží zvonice s jehlancovitou střechou. Do dnešní podoby byl kostel stavebně upraven roku 1887 a památkově chráněn od února 1958. Interiér chrámu s obrazem sv.Vendelína od holešovského malíře Jana Šeduly je bohužel přístupný jen v čase, kdy se v něm slouží mše.

 

Parčíkovou plochu před chrámem zdobí socha sv.Josefa a Památník obětem I.světové války.

 

Před železniční tratí jsem minul vzorně opravený objekt místního Sokola, jehož historie se v Třeběticích odvíjela od roku 1874. Jednalo se o tzv. „Jízdní Sokol“, jehož členové na koních obráželi národní slavnosti pořádané v okolí. Kromě zvyšování tělesné fyzičky bylo hlavním úkolem spolku zvyšování národního sebevědomí. Počátkem dvacátého století tento Sokol zanikl a k jeho obnovení došlo až po 1.světové válce. 18.května 1924 byl položen základní kámen objektu třebětické sokolovny, jenž mohla vzniknout díky finančním darům několika sokolských bratrů. Nadšení dobrovolníci na stavbě odpracovali stovky hodin a budova rostla nebývalým tempem. V současnosti tělocvična slouží k pravidelnému cvičení žen a dětí předškolního i školního věku. Nejvíce jsou ale její prostory využívány k badmintonu, kterážto hra se v Třeběticích stala natolik populární, že se zde přes zimu a na jaře konají pravidelné turnaje. Krom toho Sokol Třebětice pořádá množství kulturních i jiných akcí.

 

 

Za kolejemi jsem došel na konec místní zástavby a do další obce Zahnašovice mne čekala po polní cestě několikakilometrová anabáze širou rovinou. Předcházelo jí ale zastavení u Božích muk, malebně oživujích okolní fádní nížinu a od Třebětic vzdálených jen asi 700 m. Výklenková kaplička má podobu žlutě omítnutého trojbokého pilíře, na každé straně s bíle olemovanou nikou s malovaným obrázkem, doplněným kol dokola mozaikou a květinami. Na prvním je zobrazeno ukřižování Ježíše Krista, na druhém Panna Maria Hostýnská a na posledním sv.Vendelín – patron pastýřů, sedláků, polí a stád. Boží muka jsou nahoře chráněna červenými taškami a ze středu stříšky vystupuje drobný kříž.

 

Půvabné místo je doplněno vedle stojícím stylovým zastřešeným turistickým odpočívadlem.

 

„Nekonečnou“ štreku mezi lány mi pak zpestřilo množství panáčkujících zajíců, blízký most dálnice D49 a vzdálený masív svatého Hostýna. Pak už mi jako maják sloužila pomalu se přibližující věž kostela v Zahnašovicích, do kteréžto dědiny jsem kráčel po polňačce vedoucí okolo říčky Mojeny. Ta tady ale ještě byla pouhým potokem...

 

Zahnašovice jsou v análech poprvé vzpomínány již LP 1114. Ke vsi patřila „Skála“, kde se lámal kámen na stavbu zahnašovických domů a také „Hliník“, v němž se těžila hlína pro výrobu cihel vepřovic. V Zahnašovicích dnes žije 315 obyvatel. Východně od průmyslového areálu na spodním okraji obce leží dva rybníky. Jeden z nich býval využíván v létě ke koupání a v zimě se na něm bruslilo a hrál hokej. V obci mají společenský sál s kapacitou 200 osob a samostatný salonek vhodný na různé rodinné oslavy a jiné akce. Obec v kraji proslavila místní „Zahnašovická krojovaná hanácká kapela“, kterýžto soubor ale dnes už neexistuje.

K místním tradicím stále patří stavění a kácení máje, masopust a také např. „Slivkošt.“

Z památek zde můžeme spatřit několik kamenných křížů a plastiku sv.Antonína s posezením umístěnou poblíž dálnice, kam místní rádi chodí na procházky.

 

Na návsi se vypíná novodobější kostel s venkovní sochou Panny Marie Svatohostýnské.

 

Chrám Navštívení Panny Marie byl zbudován na výzvu olomouckého biskupa J.Stavěla roku 1938. O historii výstavby svatostánku se bohužel na stránkách obce nic nedozvíte a marné je i hledání u strýčka „Gůgla,“ což mi tedy připadá dosti divné. Znám totiž spoustu daleko menších obcí, které jsou na své pamětihodnosti patřičně hrdé a nezapomenou se o nich na netu podrobně zmínit. Zahnašovický kostel je přitom pěknou neorientovanou stavbou se vstupním průčelím obráceným směrem k jihu na náves. Průčelí je tvořeno trojúhelníkovým štítem s velkým kulatým oknem a nad ním se tyčí vysoká věž zvonice s věžními hodinami, zakončená nahoře jehlancovitou střechou. Chrámová loď má plechovou sedlovou střechu, půlkulatý úzávěr chrámu s kněžištěm střechu zvalbenou (rovněž z plechu) a k presbytáři je přilípnuta přízemní sakristie.

Na příjemné a parčíkovitě upravené návsi mne zaujal objekt obecního úřadu, na trávě stojící májka a na jejím spodním konci vývěska „Mysliveckého sdružení Doubrava.“ O něco dál jsem minul starobylé stavení, v němž se dle „kamenných“ názvů o přízemní interiéry dělí obchod s potravinami a hostinec.

Mezi další zajímavosti patří místní hřbitov, jehož čelní strana je chráněna asi dva metry vysokou zdí. Na ní se rytmicky střídají sloupky ze světlých cihel se stěnami vyplněnými klasickou červenou cihlou a tyto stěny jsou přizdobeny reliéfními kříži. Po obou stranách od vstupu na žalov je zeď zkrášlena rozsáhlými kresbami biblických motivů, jenž jsou provedeny černou barvou na bílém podkladě.

Přesun do další vsi - Ludslavic, vykonán pod podmračenou oblohou po stuze asfaltové, naštěstí nepříliš frekventované silnice. Ještě před obcí jsem napravo v polích viděl stát kapličku chráněnou korunami dvou starých lip. Tato sakrální stavba byla ale přístupná až ze spodního konce vesnice. Tady mne uvítala pěkná mourovatá číča a zpoza plotu na pozdrav zakokrhal zvláštní druh samce kura domácího – tenhle měl nohy nahoře poroslé peřím tak, že to vypadalo, jako by nosil trenýrky! Pak už jsem přešel po mostku potok Ludslávku a dál už ke 200 m vzdálené kapli vedla pěšina. Lemovala ji alej mladých lipek a každý strom byl označen cedulkou místní rodiny, která jej vysadila. Lokalitě, na níž kaple Panny Marie stojí, ludslavičtí říkají „Na Kráčinách.“ Jedná se o menší sakrální objekt vystavěný roku 1908 na půdorysu čtverce a krytý sedlovou střechou.

Po návratu do vsi jsem narazil na staršího pána. Byl zvědavý, co tam u nich dělám, a tož jsme spolu hodili řeč. Přiznal se, že ho velmi zajímá historie a při společné cestě na náves, se mi neopomněl pochlubit, že Zahnašovice letos oslaví 750 let své existence. Dozvěděl jsem se od něj také něco o místním svatostánku a za ním stojícím objektu, jenž býval v minulosti panským hospodářským dvorem.

 

První písemná zmínka o Ludslavicích se v kronikách objevila roku 1275. Dnes má obec katastr 588 ha, z nichž 80% rozlohy zabírají pole. Nejvýznamnější historickou památkou je kostel zasvěcený sv.Václavu. Původní svatostánek pocházející z konce 17.století byl do dnešní podoby přestavěn v roce 1858 a generální renovací prošel roku 2007. Chrám je orientovaný a tudíž jeho hlavní vchod není obrácen k návsi, ale směrem k západu. Vstup do kostela vede předsunutou zastřešenou předsíní, v jejímž trojúhelníkovém štítu je nad dveřmi v nice umístěna soška sv.Václava. Napravo od vstupního miniobjektu, přilípnutého ku vlastní hmotě kostela, stojí kamenný kříž. Nad průčelní stěnou chrámu se vypíná středně vysoká hranolová věž, doplněná nad zvonovým patrem věžními hodinami. Její střechu tvoří nádstavba v podobě jehlanu, zakončená nahoře malou koulí a křížkem. Chrámovou loď kryje sedlová střecha doplněná o věžičku sanktusníku.

 

Po dosažení jižního konce obce jsem do té další – do Kurovic, dokráčel okolo kravína polní cestou. V půli ujíté vzdálenosti se mi otevřel pohled na vzdálenou kurovickou tvrz. Slunce konečně zvítězilo nad posledními zbytky nízké oblačnosti a začal takový „hic“, že už jsem dál pokračoval jen v tričku.

 

 

Kurovice jsou hanáckou obcí ležící ve zdejší „lautr rovině“ na silnici spojující Tlumačov s Ludslavicemi. Prvá písemná zmínka o vsi se v análech objevila LP 1275. Nejvýznamnější světskou památkou obce, v níž dnes žije na 265 obyvatel, je mohutná tvrz. Jenže tu její soukromý vlastník už dlouhá léta opravuje a tudíž je veřejnosti nepřístupná. Navíc mne zklamalo, že se zvenčí nedala kvůli ohradní zdi skoro vůbec vyfotit!

 

Nejpamětihodnější sakrální stavbou je kostel sv.Kunhuty dominující severnímu konci návsi. Jeho předchůdcem byl chrám gotický, na jeho základech zbudována renesanční svatyně a ta později barokně upravena. Z gotického období zůstalo zachováno jádro věže zvonice, z renesanční éry kamenná deska s rodovými znaky a iniciálami tehdejšího majitele Kurovic - Jana Bohuslava Zoubka ze Zdětína a jeho dvou chotí, Kunky z Korotína a Anny ze Zástřizl. V 18.století došlo k barokním úpravám kostela, při nichž byla do objektu vestavěna kruchta, původní plochý strop chrámové lodi se dočkal zaklenutí, k presbytáři přistavěna sakristie a v barokním duchu byla upravena i okna lodi.

 

Kostel je jednolodním orientovaným objektem. Nad západním vstupním průčelí se vypíná třípatrová nepříliš vysoká hranolová věž s trojicí oken nad sebou. Nahoře pod střechou je na všech světových stranách doplněná o ciferníky věžních hodin. Věž je kryta jehlancovou střechou z níž trčí dvouramenný kříž. Hlavní vchod zdobí barokní portál s kamenným ostěním. Chrámová loď zbudovaná na půdorysu obdélníka, je od severu a jihu osvětlena po třech oknech, která mají segmentovité záklenky. Pod prostředním zazděným oknem umístěn pozdně renesanční portál, jehož ostění zdobí pětice reliéfních růží. Na loď navazuje presbytář s trojbokým uzávěrem.

 

K mé velké lítosti ani tady do Kurovic ještě nedorazila „móda“ v podobě volně přístupné otevřené zamřížované předsíně, takže jsem si o interiéru mohl nechat leda zdát...

 

 

V parkově upravené části návsi jsem si prohlédl zajímavou podobu Památníku obětem 1.světové války. Na rozdíl od jiných jej totiž nezdobí reliéf či socha umírajícího soldáta s andělem anebo jeho ženou a dětmi, ale skulptura hanáckého chasníka svírajícího v rukou kosu. Pomník se skládá z odstupňovaného soklu, na něj navazujícím vyšším kvádrovitým podstavcem a nahoře na něm stojící sochou žence. Na čelní stěně podstavce je nápis „MY DALI ŽIVOT – VY DEJTE LÁSKU.“ Na bočních stěnách jsou vyryta jména a příjmení celkem 14 kurovických mužů, kteří své životy položili za císaře pána.

 

 

Pak už jsem z Kurovic po místy zpevněné polní cestě vyrazil vstříc poslední dědince mé dnešní rovinaté pouti – obci Chrášťany. Tento úsek mi už po pár minutách chůze zpestřila nečekaná hudební vložka. Za Kurovicemi se nacházelo bývalé koupaliště, které bylo kupodivu napuštěno a pod vodní hladinou pokrytou sinicemi se ukrývalo množství velmi hlučných, leč neviditelných obojživelníků. Kvákání žab jsem slyšel ještě dříve, než jsem ke koupališti došel a musel se tu na chvilku zastavit, abych ocenil jejich hlasitý a místy i docela libozvučný koncert.

Opakem toho místa bylo malé lesní jezírko, lemováno remízkem, jež se pod terénní vlnou poblíž cesty nacházelo jen o čtvrt kilometru dál. Tahle tichá temná tůň obklopená zelení totiž v okolní krajině plné lánů polí působila jako malá přírodní oáza.

 

Od něj pak (zcela neuvěřitelně!) cesta zdolávala táhlou terénní vlnu a při občasném pohledu doleva na zelenající se pahorky chřibské jsem mezi poli dokráčel k pěkně opravenému kamennému kříži z roku 1837. Od něj již stačilo mírně se plantajícím nožkám urazit vzdálenost 0.5 km a ocitl jsem se v poslední dnes mou viděné hanácké dědině.

 

 

Chrášťany jsou malebnou vesničkou s pouhými 84 obyvateli ležící v terénní vlně u dálnice D 55 asi 3 km jihovýchodně od města Hulín. Název obce zřejmě odvozen od původních obyvatel žijících v chrastí anebo u chrastí. První zmínka o vsi se v kronikách objevila LP 1557, elektifikace se dědinka dočkala až roku 1924 a od sametu je místní částí Hulína. Místní se o vzhled svých obydlí vzorně starají a ve středu obce si na protáhlé návsi uličního typu zbudovali kryté posezení s možností grilování, doplněné menším dětským hřištěm.

Z tradic se zde zachovalo stavění a kácení májky, probíhá zde každoroční košt vánočních bramborových salátů, degustace slivovice a u zvonice se jednou za rok slouží mše svatá.

V Chrášťanech mne na první pohled zaujala nejen hezky upravená náves, ale také okolní novodobá stavení a mezi nimi stojící staré grunty, které se pomalu opravují. Na tak malou vesničku tu kupodivu byla k vidění řada drobných památek.

 

Tou nejvýznačnější je zvonice, dominující středu obce. Hranolová věžovitá stavba do dáli svítí svou kanárkově žlutou fasádou olemovanou na rozích bílými lizénami. Strany zvonice, zastřešené jehlancovitou střechou, po stranách člení niky. V té obrácené k silnici byla místěna plastika krucifixu s ukřižovaným Kristem.

Za mostem přes Mojenu je na konci vsi u silnice soustředěn největší soubor místních památek:

Nalevo od cesty se vypínají hranolová zděná Boží muka. Ústřední pilíř je nahoře po stranách členěn nikami vyzdobenými svatými obrázky a květinami.

Naproti přes silnici stojí (obklopen zelení) Pomník obětem I.světové války. Pískovcový sokl krášlí reliéf umírajícího vojáka s andělem. Hlavní část tvoří obelisk z leštěné tmavé žuly s nápisy a bustou hlavy T.G.Masaryka.

Vedle pomníku se nachází malý hřbitov obklopený ohradní zdí se zajímavými náhrobky, plastikami a křížem. Za žalovem, jen kousek od obloukovitého podjezdu dálnice, se pod stromy ukrývala socha Panny Marie Bolestné. Byla zhotovena na náklady Damiána a Mariany, manželů Míchálkových, roku 1888.

Po prohlídce jsem se nevracel nazpět obcí po silnici, ale pěšinou za humny. Ta mne přivedla na silnici, která hned za Chrášťany vystoupala na most nad dálnicí. Pak už silnička klesala k železniční trati a zastávce Záhlinice, odkud mne směrem k domovu zanedlouho odvezl osobní vlak...