Putování Rakouskem VI.

Tomuto příspěvku předchází tento.

Budíme se do neskutečně krásného dne a těšíme se na túru ve vysokých horách. Dnes nám vlak dělá společnost jen pár minut do stanice Mallnitz-Obervellach. I když se jen vezeme, spočíváme už nyní ve výšce nad tisíc metrů. U nás se tam můžeš tak vyšplhat, když se tedy podaří. Kráčíme poklidnou (pod)horskou vsí a bavíme se duchaplností místních. Tak když je prý skála suchá, vládne v národním parku hezké počasí. Pakliže není vidět, halí ji mlha. Jsme nicméně za rady vděčni a vybaveni jimi pomalu stoupáme. Zatím v takovém vycházkovém tempu po zpevněných cestách.

Ještě neobdivujeme pražádná panoramata. Ale víme, že přijdou a nebudeme se jich moci nabažit. Můj druh je rád za českou rodinku a setrvává s nimi daleko déle, než je mi milé. Já nepřijel pro konversaci v rodném jazyce. Pak silnička stoupá v serpentinách a začíná to být náročnější. Ale také zajímavější a napínavější. Skály se pomalu halí do temnějších barev. No, ještě nevlhnou. Teď už tedy po kamenité stezce, co ji s bravurou zvládne jen pochod oslů. My musíme zvolnit a co chvíli se zastavovat. Jakýsi statek vypadá na občerstvovnu, no jen vypadá.

Aspoň, že víme, kam máme dojít. Ta horská chata tam kdes nahoře, velmi vysoko nahoře, že ji přes mlhy nejde spatřit. Vlastně až teď, po několika párech kilometrů zjišťuji, že něco nesu na zádech. To závaží o patnácti kilech se hlásí o slovo. V neskutečně nevhodnou dobu. Jakési kapky se snažím ignorovat. Broukám si lidové melodie a oba jsme pevně rozhodnuti neustoupit. Nás nedostanou.

Mé odhodlání nemůže nahlodat ani pak již vytrvalý déšť, na kterém mi vadí jediné. Skrze kapky na brýlých nemohu přliš proniknout do tajů okolí. Žial následující stoupání neskýtá jediné vyhlídky na přístřeší. A okatě přehlížíme ty, co už vrcholu dobyli a vrací se s vavříny do údolí. Vytrváváme.

Pomalu začínám cítit mokro na čím dál tím více místech. Jakmile se dostává i do bot, je situace kritická. Ale to, že prostě nejde kapitulovat, mi dodává. A při vědomí, že se před námi nejspíš zjevuje fata morgana, obdivujeme krásnou dřevěnici s úžasnou verandou pro přečkání nejhoršího. Opravdu, nemámí nás smysly, jsme tam a šťastni tak, jako jen suchý člověk po mokrém dni může být.

Není všem výstupům konec a po pause se zpět vracíme do hry. Pár těch metrů nám ještě zbývá. Nejvíc mně samozřejmě láká koulování v létě. Chata leží totiž jeden a půl Sněžky vysoko. Nakonec docházíme. Hagener Hütte, trvalo to, ale tím je shledání radostnější. Fotky venku prý že počkají. Ale ten nápad nebyl z nejlepších. Jenže na takové teď máme právo a příjemné posezení prostě upřednostňujeme.