TURISTIKU PODPORUJÍ
59 097 turistů a cestovatelů
93 625 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
982 331,- odměny za články

USA - cestopisy

USA

Spojené státy americké (USA) jsou federativní, prezidentskou republikou v Severní americe. USA se skládají z 50 států, jednoho federálního území a 14 zámořských území.  Hlavním městem USA je Washington. Mezi další turisticky zajímavá místa patří např.: Florida, Philadelphia, Aljaška. USA mají přibližně 320 mil. obyvatel.

Turistika & volný čas Oblíbená místa a aktivity Doporučujeme
Trasy / Cestopisy / Tipy na výlet Alcatraz / Mys Canaveral / Z Key Westu do Key Largo Ubytování USA
Turistické cíle / Mapa USA Miami Beach, Ocean Drive / Key West, Florida Park Denali Aljaška

Severní Amerika
Cestování a výlety
Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Severní Amerika
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Žlab
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Bouda
Boží muka
Chata
Chrám
Drobné památky
Dům, budova
Farma
Hrad
Hradby
Hrádek
Hradiště
Hřbitov
Hřebčín
Kaple
Kašna
Klášter
Kostel
Kříž
Lapidárium
Letohrad
Mešita
Měšťanský dům
Muzeum
Památník
Panský dvůr
Pevnost, opevnění
Pomník
Radnice
Rotunda
Rychta
Salaš, koliba
Skanzen
Socha
Statek
Synagoga
Trosky
Tvrz
Zámeček
Zámek
Zřícenina
Příroda vybrat: vše / nic
Bažina, mokřady
Hora
Hřeben
Jeskyně
Jezero
Jezírko
Kámen
Kaňon
Kopec
Krasový útvar
Louka
Minerální pramen
Ostrov
Památný strom
Park
Planina
Pláž
Pleso
Pobřeží
Pohoří
Poloostrov
Potok
Poušť
Pramen
Propast
Přírodní památka
Přírodní park
Rašeliniště
Rokle
Rybník
Řeka
Říčka
Sedlo
Skalní útvar
Slatě
Sopka
Soutěska
Studánka
Štít
Travertíny
Tůň
Údolí
Údolí, dolina
Vodní nádrž
Vodopád
Vrchol
Zahrada
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Vinařský cíl
Aquapark
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Golf
Koňská stezka
Koupaliště
Lázně
Ledovec
Letovisko
Potápění
Půjčovna kol
Půjčovna lodí
Rekreační oblast
Ski areál
Zábava, atrakce
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Putování po jihozápadu Ameriky - část 6. - opět Arizona

Cestopisy

Monument Valley
Monument Valley  •  Fotografie (78)  • Foto: jircak
Monument Valley - takhle bydlí Navajové

Pátek 11.5.2012

Nahranici Utahu a Arizony je území Navajů a Monument Valey. Jak jsem již psala v minulém díle, oblast Navajů nás přivítala písečnou bouří. Ale nakonec jsme se přece jen dočkali, že trošku začalo vykukovat slunko a že jsme si známé skály přece jen trochu prohlédli. Ani jsme si nevšimli, kde je hranice mezi oběma státy.

Je zajímavé, jak celá jejich rezervace je oplocená – aspoň ze strany silnice. Pokud je plot přerušen prašnou cestou, která vede k jejich obydlím, je hned označena zákazem vjezdu. Působí to hodně zvláštním dojmem. Když zastavujeme a fotím, mám skoro obavy, že na mne někdo přijde. Tak to raději ani neprotahujeme a jedeme do Kayenty. Dle mapy se zdá, že je to něco trochu většího, tak uvidíme, zda najdeme nějaký pneuservis. Prasklou pneumatiku potřebujeme nutně vyměnit. Chceme se jet podívat do Grand kaňonu, nemůžeme tady celý víkend zůstat.

Projeli jsme celým městečkem, ale tentokrát štěstí nemáme. Zastavujeme na konci města u pumpy. Ota se šel poradit, já zatím myju okna, abychom aspoň trochu viděli. Je to samý písek. Za chvíli Ota přišel s vizitkou, že zhruba 6 mil za městem, dokonce v našem směru je pneuservis s nepřetržitým provozem. Podle vizitky to vypadá na něco většího, radujeme se, ale současně máme strach, abychom na to vůbec ještě měli hotovost. Ota tvrdí, že to zvládneme, že tam budou určitě brát karty. Jedeme 6 mil, jedem 8 mil, jedeme 10 mil, všude okolo nás jen poušť, Hory, písek, tu a tam nějaká chatrč. Už nedoufáme, že něco vůbec najdeme, natož že to bude něco většího, kde by brali karty. Ale sláva, po 11 mílích vidíme další chatrč, okolo které se válí pneumatiky. Náš pneuservis - skutečně s nepřetržitým provozem, ale s hrozným vybavením. Náhradní kolo nemají, tak že nám tam vymění aspoň rezervu. Majitelem je indián, který je tak tlustý, že se sotva hýbe. K ruce má dceru, která tatínka silně připomíná. Venku z repráků řve hudba, že si sotva rozumí, křičí na sebe, ale hudbu neztiší. Koukáme na ně a přemýšlíme, zda auto zvedá kvůli tomu, aby mohl kolo vyměnit nebo aby se tam mohl vsunout. Jak později Ota řekl, doslova vtekl pod auto. Oprava trvá dlouho. Mezitím se opět přihnala další vlna písečné bouře s lehkým deštěm. Já bleskovka zalezla do auta, oči plný písku, Ota a jejich pes se taky někde skryli, jen naši dva indiáni se dál neúnavně trápí s naším kolem. Jak je možné, že jim písek nevadí. Asi je možno i na to si zvyknout.

Konečně je kolo nasazené. Ještě je prosíme o zkontrolování tlaku a příp. dofouknutí. Samotné je to nenapadlo, přitom je na první pohled vidět, že je kolo měkké. Zato nás upozorňují, že druhé – to párové kolo je hodně sjeté, že je nutné ho co nejdříve vyměnit a posílají nás do Flagstaffu.

Teď jen čekáme, kolik budou za výměnu chtít, zda na to budeme mít. Ale je to dobrý, chce jen 28 dolarů. Ota mu dává 30 a ptá se, zda nemůžeme na jeho pozemku zůstat přes noc. Je už skoro devět hodin a nevíme, kde bychom co vůbec sehnali. Naštěstí nás nevyhodil, jen nás poslal do pouště na druhou stranu baráku.

Vše tedy dobře dopadlo, ujeli jsme 133 mil, už zase máme všech 6 kol a do Phoenixu už s tím určitě dojedeme. Jen hygiena vzala za své. V autě moc vody nebylo, abychom auto zbytečně nepřetěžovali a jít se mýt ven, kde se stále zvedala oblaka písku, to ani nešlo. Ale bylo venku až do tmy krásných 15 stupňů.

Sobota 12.5.2012

Přes noc se počasí uklidnilo, obloha se vyčistila, ale trochu se ochladilo. Bylo jen 8 stupňů. Od silnice bylo sice k ránu trochu slyšet jezdit auta, ale nebylo to tak hrozný. Vyspali jsme se dobře. Konečně si můžeme prohlédnout okolí našeho nocležiště. Okolo jsou vysoké skály, pod nimi se klikatí malá říčka. Ale na jaře dovede být asi hodně divoká. Proto je domek našeho pneuservisu na „kuřích nožkách“. Aby voda tekla pod domem a ne domem.

Po snídani odjíždíme. Ota už je zase spokojený. Jen auto je ještě špinavější než den předem, než jsem ho trochu na pumpě umyla. Co se dá dělat. Krajina se opět mění, chvílemi holé skály, chvíli zalesněné kopečky. Silnice je rovná, vedle se objevila dokonce elektrifikovaná železniční trať. Nakonec se nám osvědčilo naše známé pravidlo, vše špatné je pro něco dobré. Těžko bychom zde hledali nějaké vhodné nocležiště. Na trase není kemp, ale ani žádné místo, kde by se nechalo trochu schovat a přespat.

Krajina se opět změnila, Tentokrát je zde naprosto nudná rovina, občas je někde nějaký domek nebo karavan a na poušti se pasou koně. Co si tam chudáci mohou najít, těžko říct. Všude je vidět bída.

Když projíždíme Cameronem, zastavujeme u malého zděného Navajo krámku, abychom nakoupili nějaké drobnosti pro naše americké přátele. Ale dlouho se nezdržujeme, těšíme se do Grand Canyonu, o kterém každý tvrdí, že to je ta největší nádhera.

Cestou ještě odbočujeme k vyhlídce Little Coloredo – pravděpodobně v sezoně je vstup sem zpoplatněn, dnes je budka u vjezdu zavřena, parkoviště skoro prázdné. Přesto i tady je pár Navajo stánků s upomínkovými předměty. Spousta jich je však zavřených. Přece jen ještě není plná sezona. Zato pohledy z vyhlídek nás fascinují. Náhorní plošina je obdobná Canyonlandu, ale je zde vidět přímo do koryta momentálně vyschlé řeky. Takže opět naprosto jiné scenérie. A krásné. Zvlášť později jsem si uvědomila, jak bylo dobře, že jsme se zde zastavili. Bylo tu krásně a nádherný klid.

Pokračujeme cestou do Grand Canyonu. Přijíždíme od východu. U vyhlídky Desert View je kemp. Je velký, prostorný, není plný. Přemýšlíme, zda si zde zarezervovat místo a večer se sem vrátit. Je to ale ještě 22 mil do centra kaňonu, což je docela dost. Bude se nám chtít vracet? Ztroskotáme na tom, že tam je rezervace plně zautomatizována a nějak tomu nerozumíme. Ani se moc nesnažíme, bereme to jako náznak toho, že máme jet dál a zkusit přespat jinde.

Kousek jsme popojeli k vyhlídce, pokochali se stavbou i výhledy a plni očekávání pokračujeme. Všichni říkají, že Grand Canyon, to je vrchol. Tak jsme zvědavi. Cestou je ještě pár vyhlídek, tak se zastavíme a kocháme se. Kaňon je ve slabém oparu, ale viditelnost je poměrně dobrá. Žasneme, co dokáže příroda, ale už jsme toho viděli tolik, že zase až tak nežasneme. Ale nejvíc žasneme, když jsme přijeli do centra a k Visitor centru. Je po klidu. Je zde vlastně město v národním parku. Více o tom píšu v samostatné kapitole. Strašná spousta lidí, zmatky, kravál. A to je teprve květen.

Nejdřív jsme zajeli ke kempu. Je trochu dál od centra, značení se nám zdá nějaké matoucí. Ale nakonec jsme vjezd do kempu našli. Zdaleka není tak hezký, na jaké jsme si zvykli, je drahý a navíc je již obsazen. Vracíme se do centra, parkujeme na obrovském parkovišti a vyrážíme mezi davy. Nejdřív část okolo kaňonu pěšky. A všude je strašná spousta lidí. Ani není možnost volně se procházet a kochat. To byste neustále do někoho vráželi. Všichni nebo aspoň velká část tam běhali po okrajích nejrůznějších skalisek, pózovali a fotili se. Ota, který závratěmi rozhodně netrpí, také asi 2x vyrazil se nechat vyfotit. Z dálky to prý vypadalo ještě docela dobře, ale když viděl ty praskliny, tak mu prý taky dobře nebylo. Právě z té druhé odvážné výpravy se vrátil docela vystrašený – že prý mu to stačí. A k mé velké radosti mi slíbil, že už nikam nepoleze. Ještě jsme se vyjeli podívat autobusem na trošku vzdálenější místa, našli pár zajímavých budov. A musím říct, že tento kaňon nám tedy k srdci až tak nepřirostl. Možná už jsme byli i všemi dojmy unavení. Možná bychom si ho víc užili při sestupu na dno, jenže vybavení jsme neměli a řekla bych, že i ta fyzička mi chybí. Rozhodně nechceme riskovat, jsou zde popsány příběhy lidí, kteří se ze sestupu už nevrátili. Určitě by se našla i nějaká kratší cesta, ale nějak jsme na žádnou nenarazili a navíc už nebylo tak moc času.

Ale ani nás nemrzí, že zde nemůžeme přespat. Najdeme si klidné místečko někde cestou na jih. Na parkovišti jsme si ještě udělali pořádnou večeři, doplnili vodu do kanystrů a najednou těsně před odjezdem nádherný zážitek: k jezírku na parkovišti se přišla napít jedna laň. Asi tu nebyla prvně, lidi jí nevadili. Rozhlédla se, napila a zase pomalu odkráčela do lesa. No to bylo super.

Bez náznaku lítosti odjíždíme z parku jižním směrem – směr Flagstaff. Mohlo se jet buď po hlavní na jih a pak odbočit na východ. My jsme zvolili úzkou silnici jihovýchodním směrem, která vede lesem, a doufali, že někde půjde přespat dřív než dojedeme do města. A povedlo se – dokonce tam byla i cedule, že je možno tam v noci spát – alespoň tak jsme tomu rozuměli. Takže po ujetí 166 mil máme zase kde spát – a hlavně v klidu, v řidším lesíku, daleko od silnice a daleko od lidí.

Přesto to zde tak jednoduché nebylo. Bylo už skoro tma, když jsme se šli ven s naší přenosnou koupelnou umýt. Najednou tam lítalo spousta v tom momentu neidentifikovatelné havěti, sedalo to na nás, naštěstí nekousalo, ale nebylo to příjemné. Takže jeden se myl a druhý dělal ručníkem průvan. Trochu to pomohlo. Samozřejmě jsme si to zanesli i do auta. Až tam jsme zjistili, že je to něco jako naše sluníčka sedmitečná, ale jinak zbarvená. Nakonec se nám podařilo je vyhnat i z auta a spokojeně usnout.

Neděle 13.5.2013

Ačkoliv večer bylo krásně teplo, ráno bylo na nule. Už jsme ale nikam nepospíchali, a tak jsme si trochu poleželi a čekali, až se oteplí. Do Grand Canyonu se vracet už nechceme. Včerejší davy nás odradily. Raději se chvíli zdržíme ve Flagstavu. To je horské městečko, které se líbí Zuzce, a mají v plánu si zde na zimu sehnat nějaké bydlení. Zuzka velmi dobře lyžuje a tak by chtěla zkusit si zde založit nějakou malou lyžařskou školu. Jenže ty jejich plány známe, neustále něco mění. Přesto bychom si městečko rádi prohlédli.

Poslední pohledy na Monument Valley

Máme před sebou ještě dva dny volna, slíbili jsme, že se vrátíme v pondělí večer nebo během úterý. Do Phenixu je to zhruba 200 mil, tak by se to mělo v pohodě zvládnout a ještě se i někde cestou zastavit. Protože nevíme, kde budeme spát poslední noc, tak se zde na tomto odlehlém místě trochu pouštíme do uklízení. Je k tomu i ideální teplota, ve Phoenixu bude určitě opět nesnesitelné vedro. Bohužel minivysavač, který jsme našli, jsme nezprovoznili, a tak jsme to aspoň trochu vymetli. Mezitím jsem uvařila rýži (ta se zde vaří hrozně dlouho), v dece nevystydne a oběd bude pak brzy připraven.

Vyrážíme skoro až v půl 11. Jedeme tím jejich řídkým lesem, téměř po rovině. Proti nám jedou davy do Grand Canyonu. Ještě že jsme už pryč. V dálce před námi vidíme zasněžené vrcholky hor, vč. nejvyšší Hory Arizony Humphreys (3852 m). Najednou projíždíme úsekem, kde řádil nějaký tajfun. Spousta stromu je polámaných, popadaných.

Poslední pohledy na Monument Valley

Když jsme si mysleli, že jsme už vše viděli, že už nás nic nepřekvapí, tak se ráz KRAJINY změnil. Projíždíme borovicovým lesem, občas zahlédneme břízku. Připadáme si jako u nás doma. A další zajímavost. V lese vypalují staré pařezy i nějaké zbytky větví. Na poměrně velkém úseku – někde to kouří, někde vidíme malé plaménky. Zdá se nám to dost nebezpečné, vždyť je všude okolo hrozné sucho. Dělník na čtyřkolce to objíždí, snad kontroluje a snad to uhlídá. Možná i proto je na nedalekém parkovišti připravena cisterna – doufáme, že s vodou.

Kousek před Flagstavem je parkoviště i s WC a stolky. Vidíme i nějakou informační tabuli. Vypadá to jako východiště nějakých turistických cest. Jenže zdání klame. Je to pravděpodobně jen vyhlídkové místo na Hory - na nejvyšší horu Arizony. Vycházka se nekoná, na oběd je brzy a tak pokračujeme.

O něco později parkujeme u Muzea Severní Arizony. Víc než muzeum nás upoutala zajímavá stavba. Trochu jsme si to tu obešli a ze zvědavosti i do muzea nakoukli. Bylo to i malé informační centrum. Získali jsme zde plánek města Flagstaff – to nás moc potěšilo.

Nikam už nepospícháme. Když naši pozornost upoutaly staré lokomotivy, opět zastavujeme. Je to Pioneer Muzeum. Zde je však liduprázdno, vše je ještě zavřeno. Tak jsme si aspoň prohlédli, co se dalo, a trochu se opět prošli. Bylo příjemně, ani nebylo velké horko.

Skály při silnici do Kayenty

Podle mapy konečně zajíždíme do historického centra města Flagstaff a na jeho okraji zdarma parkujeme. Město není veliké, není problém jeho část projít. Zastavili jsme se u zdejšího kostela, hlavní třídou prošli k nádraží – prohlédli si další typ lokomotivy, prošli rozestavěným sídlištěm, protože domy se zde staví zcela jinak. Mně to bylo tedy zcela jedno, ale Otu to zajímalo, tak proč ne. Já zase konečně chtěla ochutnat americkou zmrzlinu. Prý jsou zde dobré. Nějak jsme na ní dřív nenarazili, až v Grand Canyonu. Jenže tam se nám nelíbilo, a navíc tam byla fronta. U nás prodávají v létě zmrzlinu pomalu na každém rohu, tady byl problém najít obchod, kde ji prodávají. Ota už to chtěl vzdát, ale já ještě ne, až jsme nakonec měli štěstí. Není vůbec vodová, je hodně hustá a skutečně dobrá.

Vracíme se pomalu k autu a odjíždíme. Ještě jsme vyrazili do poslední samošky, krom pár věcí jsme ještě chtěli koupit Jackovi whisku. I když už nejsme v Utahu, stejně tady tvrdý alkohol nevedou. Pro ten musíme prý do speciálky. Tak to necháme do Phoenixu. Ale nakonec skoro v posledním supermarketu máme problém s placením kartou. Mají tu nějaký nový terminál, super moderní se spoustou voleb. Prodavačka nejevila ochotu nám pomoct, ani poradit. A fronta se za námi pěkně zvětšovala. Protože jsme zde nechtěli nechat poslední hotové peníze, tak jsme pořád věřili, že na to musíme přijít. Až to chlapec ve frontě za námi nevydržel, vytáhl 20 dolarů a zaplatil to za nás. A pak se i bránil tomu, když jsme mu chtěli bankovku vrátit. Ale nakonec si nechal říct a vzal si ji. Docela trapas, ještě že už jedeme domů. I proto, že v peněžence máme tak sotva 10 dolarů v hotovosti.

Skály při silnici do Kayenty

A když se nevede, tak pořádně. Hned za Flagstaffem jsme chtěli odbočit na silnici k jezerům Mary Lake a Mormon Lake. Doufali jsme, že se na závěr ještě vykoupeme. Ale nějak se nepovedlo. Odbočit jsme měli již kdesi ve městě, takže jen z dálnice vidíme pod námi silnici, po které jsme chtěli jet. Odbočujeme na další možné křižovatce a doufáme, že dojedeme, kam chceme. Asfaltka nás dovedla do chatové osady,která je skoro jako u nás doma. Dál pokračuje jen prašná cesta, plná výmolů a prudkých zatáček. Ale zažili jsme už leccos, tak to nevzdáváme a pokračujeme. Směr máme dobrý, tak snad dojedeme tam, kam chceme. Po dálnici jsme jet nechtěli, chtěli jsme přijet do Phoenixu z druhé strany, tak tady to máme. Ale nakonec jsme se dostali zase i na pořádnou silnici a doufali, že je to ta, po které jsme chtěli jet. Když jsme konečně dojeli k nějakému jezeru, tak určitě to nebylo na koupání. Spíš to vypadalo jako močál a ještě to bylo oplocené. Tak jsme si aspoň udělali oběd. Osmahli jsme vše, co zbylo, maso, salám, cibuli, rajčata, papriku, zalili pivem, zamíchali rýži a jakápak to byla dobrota.

Po poměrně dlouhé polední siestě jsme ještě kus popojeli. Cesta vedle lesem, bylo tu příjemně. A tak jsme jen hledali nějaké šikovné místo, kde bychom mohli přespat. Když se konečně zdá, že jsme celou výpravu zvládli téměř bez větších potíží, když už nám do cíle toho moc nezbývá a je na to celý den, resp. ještě s jednodenní rezervou (letíme až ve středu ráno), tak Ota začíná být nervozní. Sám neví proč, ale je to tak. Už abychom v Praze vystupovali z letadla. To se snad už uklidní.

Skály při silnici do Kayenty

Po 112 mílích parkujeme v lese v hezkém a klidném místě, kousek od nějaké prašné cesty. Občas tam sice něco přejede, ale je tu klid. A Ota? Ten jde raději v 9 hodin už spát. Snad bude mít ráno lepší náladu.

Pondělí 14.5.2012

V noci je na zdejší poměry docela teplo. Je 10 stupňů, jasno, ale v noci se zvedl silný a docela studený vítr. Před odjezdem děláme přípravy na balení - batohy jsme nechali v Phoenixu, tak ať už to máme trochu roztříděné. Zjišťujeme, kolik letáků, brožur a podobných tiskovin jsme cestou posbírali, hrůza.

Ota se starostí nezbavil. Momentálně si vymýšlí, že v Phoenixu zabloudíme, že nenajdeme, kde bydlí Tedovi rodiče, když nám navigace nefunguje, protože i Ted např. z letiště jel domů podle navigace. Marně ho uklidňuju, že když jsme nezaboudili za celé skoro 4 týdny, tak to zvládneme i dnes. Navigace se sice nechytá (protože nám nikdo neřekl, že jí musíme dát čas, aby se našla), ale jako elektronická mapa funguje. Takže když to spojím s mapou papírovou, tak to najít musíme. Slibuju, že to zvládnu. Zbytečně. Stejně ho to neuklidnilo.

Do Phoenixu pokračujeme po vedlejší silnici, vyhlížíme, kdo první uvidí katusy Saguaro – skutečně se vyskytují jen v blízkosti Phoenixu a dále na jih. Najednou v dálce před námi vpravo zahlédneme kouř. Někde hoří les. Je to od nás daleko, ale přece jen je to pro nás divný pocit. Jak se stáčíme, trochu se k tomu přibližujeme, ale zatím stále v úctyhodné vzdálenosti. Přesto se najednou na silnici rozsvěcují panely, které upozorňují na možnost kouře na silnici. Naštěstí jsme neuhořeli, jen jsme viděli, že to skutečně kouří víc a víc.

Ještě kus před Phoenixem jsme se zastavili na takovém malém prostranství u silnice udělat si oběd. V podstatě jsme dojedli další zbytky. A vyrážíme k Phoenixu, konečně už vidíme dlouho vyhlížený kaktus Saguaro. Samozřejmě ho viděl jako první Ota, kterému neunikne nikdy nic. Navíc to byl malý kaktus, že já se svou slepostí ho nemohla najít, i když mi ukazoval směr. No vyhrál, aspoň si na chvíli zlepšil náladu. A pak už přes celé město k našim americkým přátelům. Abychom mohli říct, že jsme také byli ve městě. Na mapě města, která byla součástí souboru map od Teda, bylo vyznačeno informační středisko. Zkoušeli jsme to najít, ale naprosto neúspěšně. Možná, že tam už vůbec nebylo. Mapa byla staršího data. Chvíli jsme tam kroužili, ani jsme nevystoupili. Zuzka měla pravdu. Ve městě není nic k vidění. Já jsem si na navigaci našla, kam musíme dojet, srovnala jsem to s velkou mapou a už jsme jeli. Ota mi sice moc nevěřil, ale jinou možnost neměl a tak poslouchal, odbočoval přesně podle mých pokynů, až nakonec zajásal: „Tady už to známe“. Skutečně jsme byli u obchodního centra, kde jsme se Zuzkou nakupovali před odjezdem. Koupili jsme Jackovi whisku a pak už poměrně snadno jsme se dostali domů. Dnes jsme ujeli ještě 188 mil. To jsme ani nečekali, že jsme si tak ještě zajeli.

Bylo pozdější odpoledne, ale sluníčko vydatně sálalo. Nikde nebyl stín. Dům byl zabedněný, všechno zavřené, podle nás naprosto opuštěné. Zvonek jsme nikde nenašli, nedostali jsme se ani na zahradu. Trochu nás to zarazilo. Že by na nás zapomněli? Tomu jsme věřit nechtěli. Sice jsme mohli Jackovi zavolat, ale protože jsme měli celý další den ještě čas, tak jsme je nechtěli zatím vyrušovat. Třebas jeli jen na nákup a sami se vrátí.

Vrátili – asi za hodinu. A k našemu údivu jejich dcera s vnučkou byly v domě. Jenže nás neslyšeli přijíždět. Asi jsme pak dělali malý kravál. Takže všechno dobře dopadlo. Ale nás čekal velký úklid, pakování a stěhování. Nejdřív jsme to vynesli do domu, kde rozhodně bylo příjemněji. Balit to můžeme třeba až druhý den. Nejdřív jsme chtěli všechno vyklepat a umýt auto. Byla to docela fuška.

Když jsem Molly přinášela jejich povlečení k vyprání, hned nabízela, že vypere i naše věci, ať si to vezeme čisté. Bylo to od ní hezké, ale to jsme odmítli. To už by byly úplně nadstandardní služby. A večer jsme rozdali dárečky, sdělovali zážitky, ukazovali na mapě, kde jsme všude byli. A když jsme povídali o problému s ventilkem u kola, hned se šel Jack podívat, jak jsme to zalepili. Legraci z toho měl pořádnou.

Úterý 15.5.2012

Ráno jsme s Otou konstatovali, že v autě se nám spalo líp než v klimatizovaném pokoji, kde přece jen bylo tepleji, než na co jsme si zvykli. Jenže tady bylo horko i v noci. Ani v autě by to nebylo lepší. To jsem zjistila hned po chvíli, když jsem šla ještě umýt Lednici. Tam bylo k padnutí. Tím jsme se s autem rozloučili. A šli balit. Pracně jsem se snažila dodržet váhový limit batohu, byl to problém, ale konečně jsme to nějak zabalili a připravili na druhý den ráno k odjezdu. Zbytek dne jsme byli v bazénu (ale moc to osvěžující nebylo) nebo povídali na zastíněné verandě, k večeru se i trochu opalovali. Ale poflakování nám nesvědčí. Den vůbec neutíká, jenže není kam jít. Je hrozné horko, dokonce i večer je ještě na sluníčku 48 stupňů. Už se těšíme domů.

Na večeři nám připravili pravé americké barbecue se spoustou omáček. K tomu bramborový a fazolový salát, výborné bílé víno a na závěr zmrzlina. Takže velice příjemný večer.

Ale přece jen jsme zde ještě zažili pro nás velice šokující zážitek. Při přípravě večeře se najednou na terase mihne had, ale rychle zmizí v nějaké díře. Všimnul si ho Ota, já zahlédla jen ocásek. Hrozně jsme se lekli, ale ostatní byli v klidu. Že ví, že pod domem jsou hadí cestičky. Nikdy by nás nenapadlo, že když jsme se na cestách moc hady neviděli, že se s ním setkáme tady v civilizaci. Ale je fakt, že jsme se poměrně dost pohybovali v chladnějších místech. Tam třebas ještě spali.

Brzy po večeři jsme se všichni rozloučili a šli spát. Ráno se brzy vstává.

Středa 16.5.2012

Vstáváme před pátou, ani jsem nemohla dospat. V noci bylo horko ještě větší než předcházející noc. I místní říkají, že začíná být v Phoenixu nesnesitelně, že se už o víkendu přestěhují na chalupu, kterou mají blíž k Flagstaffu. Tam už jsou teploty v létě přijatelnější.

Molly nás odváží na letiště, ale i tady zmatkujeme. Ještě že je dost času. Na letenkách máme označen odlet z terminálu 3, ale Molly tvrdí, že letadla společnosti British Airways vždy odlétají odjinud. Naštěstí se personál pohybuje už na parkovišti, takže zabránil tomu, aby nás tam Molly vysadila. Konečně se s námi loučí u terminálu 3. Otu posílá pro vozík, ale další problém. Ota cloumá vozíkem a netuší, že se musí do jistého automatu na zdi vhodit 4 dolary – tím se vozík uvolní. Než by nám to Molly vysvětlila, raději vystoupila a vše potřebné zařídila.

Takže se loučíme, poslední zamávání a jsme zase sami. Kdybychom tušili, že s vozíkem jen projedeme přes dveře a hned za nimi nás odbaví, ani bychom si vozík nebrali. To jsou asi ti Američani. Především pohodlí. Nu což. Váha mého zavazadla je nezajímá. Ani nemají, kde by to zvážili. Tedy alespoň žádnou váhu nevidíme. Takže jsem si dělala zbytečné starosti. Mohla jsem to tam narvat a své příruční zavazadlo mít lehčí. Ale nakonec mi ho stejně odlehčili. Při prohlídce zjistili, že tam mám krémy na opalování a podobné nesmysly, které se bohužel na palubu vzít nemohou. Pracně to vyndavám a nadávám si. Ale jestli bude jen tento problém, tak to ještě nebude tak zlé. Když nás pouští do letadla, nelíbí se jim mé příruční zavazadlo, že je velké a donutí mne ho tam zanechat na hromadě s několika dalšími dle nich také většími příručním zavazadly. Než mi vytisknout nějaký doklad, rychle přendavám potřebné věci do kabelky. A doufám, že můj zlatý batůžek ještě někdy uvidím. Ale má to třeba i výhodu, nebudu se muset o batoh cestou starat.

Konečně sedíme v letadle. Už abychom byli doma.

Při přestupu v Miami je kupodivu vše bez problémů a my letíme do Londýna. Zpočátku jsem měla docela strach. Z letadla neustále někam volali, nám se omlouvali za zpoždění při podávání občerstvení, že prolétáváme silnými turbulencemi. Konečně se vše uklidnilo, donesli nám jídlo, my se trochu prospali a dle amerického času večer vystupovali v Londýně z letadla. Jenže v Londýně už bylo ráno.

Čtvrtek 17.5.2012

Tady jsme ocenili, že máme pasy s biometrickými údaji. Vstup do Evropské unie byl pro nás výrazně jednodušší. Nemuseli jsme stát ve frontě a čekat na osobní kontrolu. Stačilo projít přes terminál, přiložit pas a nechat si zkontrolovat otisky. Ota sice měl trochu problém, něco se terminálu nelíbilo. Už jsem se děsila toho, kde se sejdeme, když Otu terminál nepustí. Ale na třetí pokus naštěstí vše dobře dopadlo a oba jsme už byli v Evropě.

Měli jsme před sebou víc jak 12 hodin volného času Z Londýna letíme až večer. Počítali jsme s tím a už doma si naplánovali, že se pojedeme podívat na královský hrad Windsor. Trochu jsem si zjistila, jak se dostaneme z letiště, odkud jezdí autobusy a jakým autobusem bychom měli jet. Přesto jsme doufali, že tam bude nějaká informační služba, která nám poradí nejlepší spojení a jak se kupují jízdenky. Jenže nic takového jsme nenašli. Zjistili jsme jen, že jízdenky se kupují v autobusech. Nastoupili jsme tedy do autobusu, který jsem vytypovala jako jeden z možných spojů, zakoupili si celodenní jízdenku pro dvě osoby za 10 liber a odjeli. Věděli jsme, že máme přestupovat. Když nás řidič vysadil na jedné ze zastávek, s hrůzou jsme zjistili, že vůbec nevíme, kde jsme, kam máme jet a čím. Na zastávce byl stržen jízdní řád. Naštěstí nedaleko bylo zahradnictví, kde nám poradili, v autobuse byla milá paní, která se nás ujala, a my pak už za chvíli skutečně vystupovali u hradu. Je pravda, že jsme mezitím málem opět vystoupili – to když autobus dojel na zastávku u autobusového nádraží a řidič vystoupil. Ale jen si zde předával službu s jiným řidičem. No prostě je to super cestovat v cizím městě.

Zastávka byla na dohled hradu, takže jsme se snad ani nemohli vydat špatným směrem. Bylo poměrně brzy dopoledne, u pokladny jsme dlouho nečekali.

První dojem byl trochu rozpačitý, ale když jsme se dostávali dál do hradu a do královských komnat, byli jsme nadšeni. A také překvapeni množstvím českých návštěvníků. Na hradě právě probíhaly přípravy na oslavu narozenin královny, takže jsme byli rádi, že je hrad ještě otevřen. Ale v komnatách se fotit nesmí, jen na nádvořích. Ocenila jsem, že mi zabavili příruční batůžek, že jsem to vše mohla procházet jen s lehkou kabelkou. Jen chudák Ota to musel tahat. Zdrželi jsme se tam tři hodiny. Kvůli časovému posunu to bylo pro nás hodně náročné. Byli jsme totálně zničení a také hladoví.

Když jsme opustili hrad, chtěli jsme si koupit něco k jídlu, ale v této oblasti to bylo pro nás skoro nemožné. Všude byly otevřené jen prodejny upomínkových předmětů, kavárny a restaurace, ale když jsme viděli ty ceny, raději jsme rozhodli kousek se vrátit. Snad se nám podaří vystoupit u Tesca, kterého si naštěstí Ota cestou všiml. Bagetou jsme zahnali hlad, pivem žízeň, tak snad přežijeme.

Na letiště dorážíme s patřičným předstihem. Už se nám nikam nechce. Na letišti ještě kupujeme domů skotskou whisku, dokonce v jednom krámku je možnost ji ochutnat. Sotva dosedneme, Ota téměř okamžitě usíná. Já raději neustále okolo kroužím, jak usneme oba, už nás nic nevzbudí a letadlo nám uletí.

Jenže jsou nějaké problémy, odlet se posouvá, ale konečně jsme se dočkali. Když jsme si mysleli, že už máme po problémech, tak se jim něco nezdálo na našich letenkách, něco na nich zkoumají, ale naštěstí nás nevyhazují a nechávají nás nastoupit. Konečně s půlhodinovým zpožděním odlétáme.

Foukal však příznivý vítr a tak jsme na letiště v Praze nakonec přiletěli včas přesně dle letového řádu. Dokonce jsme se setkali se všemi našimi zavazadly. Jen můj velký batoh byl zčásti rozepnutý, tkanička povolená, něco dokonce přijelo po pásu samostatně. Pod víkem jsem našla americkou ceduli, že batoh kontrolovali. Taky to mohli líp zavázat. Na letišti mi doporučili batoh rozbalit a zkontrolovat, zda něco nechybí. Pozdější reklamace se prý nepřijímají. Žádné cennosti jsem tam neměla, pokud by mi chybělo nějaké oblečení, stejně bych to asi nezjistila. Byli jsme rádi, že jsme doma a tak jsem již nic víc neřešila. Před letištěm na nás čekal Otovo syn, aby nás dovezl domů. Zvládl to ještě před půlnocí.

Tím skončila naše fantastická dovolená, na kterou budeme skutečně hodně dlouho vzpomínat.

GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor (35.907, -111.621)
Poslední aktualizace: 10.2.2014
Autor: jircak
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Coconino County

Příspěvky z okolí Putování po jihozápadu Ameriky - část 6. - opět Arizona

Cape Royal
Cape Royal
Skalní útvar
Od parkoviště je to zhruba 500 metrů na nádhernou vyhlídku, která tvoří Skalní most. Dalších 300 m je vyhlídka na druhou stranu kaňonu.
37.6km
více »
Final point
Final point
Trasa
Od malého parkoviště, které je asi 2 km před Cape Royal začíná track. Jde se lesem až na okraj kaňonu a pak podél kraje až k vyhlídce.
38.6km
více »
Grand Canyon
Grand Canyon
Cestopisy
Cílem naší dnešní 664 km dlouhé cesty je hlavně Grand Canyon NP ve státě Arizona. Od motelu vyjíždíme v 6.40 hod. a první zastávku máme v městečku Cameron, kde je restaurace a hlavně umělecká galerie Indiánů. Vlas…
47.6km
více »
Grand Canyon National Park
Grand Canyon National Park
Přírodní park
Grand Canyon je největší a nejznámější kaňon světa. Je to i jeden z prvních národních parků v USA. Vytvořila jej řeka Colorado na severu Arizony. Je dlouhý 446 km, jeho šířka se v různých místech výrazně mění – od …
49.5km
více »
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace