Prosluněná Provence potřetí 6 (krásy Pernes les Fontaines, Vénasque a Saint Saturnin i večerní koncert)
Předposlední část provensálského vyprávění přiblíží závěr našeho pobytu v tomto čarokrásném koutu sladké Francie. Možná se mnou v této chvíli nebudou souhlasit ani všichni ostatní členové výpravy - natož pak později celý národ čtenářů Turistiky - ale pro mě v tomto případě asi skutečně platilo, že to nejlepší přichází na samotný závěr. Začínal sváteční čtvrtek 6.7.2017 a já si hned ráno vzpomněl na jednu básničku, kterou občas Jarek Nohavica recitoval na svých koncertech … a která, samozřejmě, vůbec není pěkná. S tímto svátečním dnem ji ovšem budu mít spojenou už asi navždy. Pokud si dobře vzpomínám, je to asi takto: „Mistr Jan Hus, byl vola kus. Otevřel tu svoji tlamu, podpálili pod ním slámu. Protivil se církvi svaté … a ty jeho konce znáte“. Ale vraťme se do Provence, do míst, nacházejících se jen pár desítek kilometrů od někdejšího papežského stolce v Avignonu …
„Pracovní plán dne" jsme začali plnit v desetitisícovém středověkém městě s poetickým názvem Pernes les Fontaines. Těch fontán, pocházejících v drtivé většině z 18. století, je zde totiž údajně 41 (některé informační prameny se spokojí s číslovkou 36) a nejsou zdaleka jedinou atrakcí tohoto úžasného místa. K těm dalším patří minimálně vstupní branský komplex Panny Marie z 15. století (dvojvěžová brána, kaple, most, tržnice ze 17. století a kašna Kormoránů), kostel Panny Marie Nazaretské (památka, která nás ve městě přivítala, vznikla již v 11. století, ale dnešní podobu mu daly přestavby ve 14. a 17. století), středověké věže (fresková Ferrande a Hodinová), monumentální Radnice a palácové stavby ze 17. století nebo zbytky opevnění s dalšími městskými branami. Zajímavých památek je tady ovšem mnohem více a ještě navíc je doplňují - jako pomyslná třešnička na dortu - zdejší malá muzea. Jsou přístupná volně i bezplatně a jejich návštěva rozhodně stojí za to. My to zkusili v etnografickém a hlavně ve fantastickém muzeu cyklistiky, které se nachází ve středověkém paláci Hôtel de Cheylus. V tomto městě je taková atrakce zcela na místě, protože místním rodákem je mj. vynálezce přehazovačky Paul de Vivie. A málokdo z nás si už bez tohoto komponentu dovede představit dnes tolik populární cykloturistiku ...
Díky několika slovům ve francouzštině jsme byli v cyklistickém muzeu vysoce váženými hosty a opravdu jsme se zde cítili jako domácí. Dostali jsme i prospekt muzea a plánek města, za což jsme se pak odměnili zápisem v pamětní knize. Dokonce jsem se pokusil o dvojjazyčnost, ale v té francouzštině jsem se zmohl pouze na „très jolie“, tedy „velmi pěkné“. Ve městě se nám ale celkově moc líbilo a za jediný zdejší neúspěch tak můžeme označit již zmíněnou věž Ferrande, pocházející z 13. století. Tato unikátní věž je totiž uvnitř vyzdobena pozoruhodnými středověkými freskami, které jsme, bohužel, neviděli. Věž jsme našli celkem bez problémů a cestu k ní jsme si dokonce raději ověřili před zdejším informačním centrem. To se nachází v někdejším augustiniánském kostele a jeho obsluha se zrovna odněkud vracela na své pracoviště. Takové to doprava a doleva (tedy á droite et á gauche) mi paní potvrdila, ale nějak mi zapomněla prozradit, že mi interiér věže musí zpřístupnit ona. To mi prozradila až o chvíli později muzejní strážkyně etnografických exponátů. Vracet jsme se pak už z časových důvodů nechtěli, protože před námi byla ještě Hodinová věž z 11. století. Ta měla být přístupná a nabízet panoramatický výhled na město a jeho široké i daleké okolí. Přístupná však byla pouze dolní plošina, z které bylo možno pohlédnout v podstatě jen na starý Notre Dame. V jeho působivém interiéru jsme zdejší pobyt zahájili, v jeho stínu jsme parkovali a od něj následně - s touhou po dalším poznání - vyrazili za dalšími "atrakcemi dne".
Hned tou první bylo malé, ale o to půvabnější, městečko - nebo spíše opevněná vesnice - Vénasque, ve kterém dnes pobývá nějakých jedenáct stovek duší. Sem jsem se hodně těšil a jeho návštěvu si doslova vymodlil. V uplynulých dnech jsme totiž kolem směrovníků s nápisem Vénasque projížděli snad 20x (také proto, že jsou hned tři za sebou) a já už měl pomalu obavu, že mi to snad nakonec nevyjde ani poslední den. Vyšlo - a přes drobné problémy při hledání parkovacího místa na vrcholku skalního ostrohu - jsme již za chvíli "skotačili" na vyhlídkové plošině před mohutnými saracénskými hradbami s kruhovými věžemi. Už v té chvíli jsem věděl, že tady to bude prostě ono. A bylo ...
Naši přátelé si zašli do míst, kde sytíme tělo, a my se raději vydali naplnit ducha vjemy spíše nehmotnými (i když některé zdejší památky mají hmoty dost a dost). Hradby jsem již zmínil, staré kamenné domy a výhledy do okolí jsou samozřejmostí, a tak je potřeba vyzvednout zejména hodinovou věž, krásný románský mariánský kostel s cenným obrazem Ukřižování z roku 1498 a nenápadné baptisterium z 6. století, kam lze vstoupit po zaplacení 3 euro. Bonusem byla návštěva jednoho ze zdejších malířských ateliérů, v tomto případě se jednalo o prezentaci děl umělce jménem Raymond Gallo (poměrně uznávaný a cenami ověnčený provensálský malíř, který v posledním desetiletí minulého tisíciletí soustředil svou pozornost také na skulptury). Ve vstupní části poklimbával sám Mistr, který na mě posléze vrhl pohled silně nevlídný, protože se mi při elegantní piruetě mezi jeho obrazy téměř podařilo pokácet část vystavovaných děl, čímž jsem "strážce vlastních pokladů" probudil. Sám jsem se ovšem také lekl natolik, že jsem Mistra ani nepožádal o autogram nebo společnou fotografii. V každém případě se nám u Raymonda poměrně dost líbilo a taková skulptura baletky byla záležitostí docela "brutální" ...
Na závěr naší procházky někdejším centrem regionu, nacházejícím se na vysokém skalním ostrohu, jsme navštívili infocentrum s malou výstavní galerií a zašli si na jedno točené. „Riskantní“ pokus s klášterním pivem mi vyšel. Setkání s velmi silným a dobrým pšeničným pivem (které jinak zrovna moc nemusím) opravdu potěšilo a navíc jsme se ve Francii nikde nesetkali s pivem, které by nebylo správně vychlazeno (v supermarketech naopak chlazeného lahváče nebo studenou plechovku nekoupíte v této zemi snad nikde). Jen těch 7 euro za kus bylo dost odpudivých a já tak vypil doposud nejdražší pivo svého života. A poté jsme už toto velmi krásné a přitažlivé městečko definitivně opustili.
Poslední naše zastávka byla svým způsobem unikátem. Minimálně v tom, že to bylo jediné místo, jehož návštěvu jsem ve svém itineráři vůbec neměl. Saint Saturnin les Apt byl totiž vesnicí, sousedící s naším přechodným bydlištěm a od počátku lákající k návštěvě. Téměř třítisícové městečko je velice půvabné a kromě mnoha historických domů se zajímavými portály a neogotického kostela (ten je z roku 1860 a nejvíce se nám v jeho interiéru líbila neobvyklá a poutavě vyvedená křížová cesta) nabízí hlavně krásný větrný mlýn (oni jsou tedy celkem tři, ale jen v jednom případě je na co se dívat) a pozůstatky monumentální hradní pevnosti z 11. století se stejně starým kostelíkem a vodními nádržemi. A jedna vodní nádrž - čí spíše malá přehrada - se zříceninou přímo sousedí. Koupání jsme nakonec vynechali a spokojili se s těmi památkami a výhledy do okolí. Jeden z těch výhledů byl obzvlášť pěkný, ale manželkám jsme raději tvrdili, že nás nezaujala ona koupající se slečna, nýbrž její čtyřnohý druh …
A potom už byl pomalu čas nachystat se na večerní kulturní zážitek … a neměla to nakonec být Carmen v nedalekém Aptu. Tedy nachystat … spíše zabrat dobré místo a to následně za každou cenu udržet. Před naším přechodným domovem, tedy barem Des Amis ve Villars, měl totiž večer proběhnout - dopředu dlouhodobě avizovaný - koncert skupiny Simple Duo. A měla to zřejmě být velká sláva, protože se přistavovaly stoly i k "naší" kašně a i tak bylo brzy všude plno. Celý soubor tvořili pouze dva lidé přibližně našeho věku, kde Jeff vzhledem silně připomínal mutaci Ritchie Blackmoora z Deep Purple a Briana Maye z Queen a Nath Suzi Quatro. Natálka se navíc tak krásně a často smála, že se do ní ihned evidentně zamilovali všichni chlapi v okruhu nejméně 5 km (na některých to bylo dokonce naprosto evidentní a jejich zoufalství z nenaplněného vztahu bylo nehrané). Skupina zahrála v jazz-rock-popové úpravě spoustu zajímavých kousků (včetně např. Párplů a Stinga) a nikomu nevadilo, že Natálie se baskytary celou dobu jen velmi opatrně přidržuje (být to chlap, řeklo by se, že držel basu jako prase kost). Pro mě bylo bonusem navíc, že mi na přání zahráli mé milované Floydy. Maximální spokojenost a Natálce pak udělala radost láhev moravského vína, kterou jsme jejímu "souboru písní a tanců" věnovali. Celkem bychom si spolu i pokecali, kdyby se ovšem člověk za mlada neflákal a raději světové jazyky pilně studoval ...
No a tento příjemný večer už byl vlastně skoro koncem naší dovolené ...
Přidat do oblibených uživatelů
Pernes-les-Fontaines
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Pernes-les-Fontaines
Půjčovna autPříspěvky z okolí Prosluněná Provence potřetí 6 (krásy Pernes les Fontaines, Vénasque a Saint Saturnin i večerní koncert)
