Avignon – Papežský palác (Palais des papes)

K tomu, aby člověk pocítil nutkavou potřebu Papežský palác v Avignonu navštívit, stačí, když si uvědomí, že se v tomto případě jedná o největší gotickou budovu světa. A to ještě můžeme klidně započítat jen tzv. Nový palác, u kterého dokonce známe i autory jeho podoby. O významu této stavby, nazývané svého času „kamenný pilíř křesťanství“ něco napovídá i skutečnost, že se jedná o první národní historickou památku Francie (od roku 1840) i součást Seznamu světového dědictví UNESCO (r. 1995). Přitom byl tento palácový komplex – a to ještě víceméně pouze díky bojům guelfů a ghibellinů - „hlavním městem“ západního křesťanstva jen část 14. století, kdy zde byla postupně zvolena šestice „nejvyšších církevních náčelníků“. Jednalo se o Benedikta XII. (zvolen v roce 1334), Klementa VI. (r. 1342), Inocence VI. (r. 1352), Urbana V. (r. 1362), Řehoře XI. (r. 1370) a Benedikta XIII. (r. 1394). S působením papežského stolce v Avignonu ovšem bývají spojováni i další Svatí Otcové -  Mikuláš V., Klement VII., Klement VIII. a Benedikt XIV. Navíc těch různých nej bychom tady mohli napočítat podstatně více.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, je celý komplex v podstatě propojením dvou samostatných staveb. Starý palác papeže Benedikta XII. byl skutečnou skalní pevností s kostelem Notre-Dame des Doms, zatímco Nový palác Klimenta VI. se stal onou okázalou papežskou rezidencí i – již zmíněnou - největší gotickou budovou světa (však tam již na počátku 14. století pracovalo 500 zaměstnanců církevních a více než tisícovka „státních úředníků"). Ta je dílem dvou velkých středověkých francouzských architektů; Pierra Peyssona a Jeana z Louvru zvaného Loubières. A když už jsme u těch nej, tak právě v tomto paláci najdeme také největší fresku pocházející ze Sienské školy (Simone Martini a Matteo Giovanetti) nebo papežskou knihovnu, která je největší v Evropě. Svá prvenství má rovněž tzv. Velká kaple.

I Starý palác však vznikl na místě starší stavby a už i on byl viditelný až ze vzdálených vrcholků pohoří Alpilles. Podobu palácového ambitu navrhl architekt Pierre Peysson a byl vybudován v roce 1335. V následujícím roce vznikly také palácové věže a Andělská papežská kaple, na jejíž výzdobě se prý podílel i sám velký Giotto, o rok později rovněž papežovy pracovny a ložnice. Tyto místnosti vyzdobili nástěnnými malbami římský malíř Hugo a Jean Dalban. Rozšíření paláce a jeho další opevnění si pak vyžádal francouzsko-anglický konflikt. Součástí Starého paláce se hned také stala papežská knihovna a pokladnice. V roce 1339 byl komplex v podstatě dokončen. Palác měl svůj klášterní ambit i zvonici, nechyběly ani prostory „technicko-hospodářské“. O rok později byly dokončeny také první fresky Simone Martiniho (poslední byla hotova až roku 1343) a královské pokoje.

V roce 1342 nastoupil do funkce nový papež a tak nastal čas na budování Nového paláce (Opus Novum), Zajímavé přitom je, že se začalo „věžičkami“. Palác byl dokončen roku 1351 a tím také vznikl gigant s celkovou plochou neuvěřitelných 6.400 m2. Jeho podoba, spojující geniálně strohost i krásu, zůstala víceméně zachována až dodnes. Vznikl tehdy také nový věžový vstup s erbem i nové fresky v kaplích a v sále konzistoře, které vytvořil Martiniho žák Matteo Giovanetti, který zde vedl velké umělecké dílny z celé Evropy.

Po roce 1350 již k žádným dalším podstatným změnám nedocházelo. Byly pouze upraveny nebo zvýšeny některé věže, postaven malý krytý most (zničen r. 1811) a severní sakristie. Po zvolení papeže Urbana V. pak nastal čas na budování papežských zahrad a vinic. V prvním desetiletí 15. století byl palác opakovaně poškozen Katalánci. Hned v následujícím desetiletí však byly obnoveny nejen objekty palácového komplexu, ale i hradby a katedrála. Pak následoval návrat papežů do Říma a později – na počátku 16. století – také první velká skutečná obnova palácového komplexu, který už ovšem sloužil jako palác „kardinálský“. A v 17. století bychom mohli dodat i italský, což vedlo v letech 1652 až 1659 k sociálním bouřím …

Současně však bývá Papežský palác stále častěji spojován s tolik literárně populárními jmény jako jsou Ludvík XIV., Anna Rakouská nebo kardinál Mazarin. A také se do paláce přestěhoval soudní dvůr. Toto období pokračovalo dlouholetým sporem krále Ludvíka XV. a papeže Klementa XIV. a následnou dobou revoluční, kdy se Papežský palác změnil na kasárna, sklad vojenské techniky a následně také vězení. V roce 1860 pak vznikl první projekt Violleta-le-Duc na rekonstrukci celého komplexu. Bylo již téměř pozdě, protože část exteriéru (nejen) západního průčelí již byla nenávratně zničena. Eugene Viollet-le-Duc zde s přestávkami působil až do své smrti v roce 1879 a teprve roku 1903 jej vystřídal Victor Nodet.

V roce 1902 získalo palác do vlastnictví město Avignon. Čtyři roky poté jeho prostory konečně opustila armáda a město zahájilo obnovu paláce. Již roku 1907 byl komplex zpřístupněn veřejnosti, protože zde proběhla velká Výstava francouzského průmyslu, zemědělství a umění. Victor Nodet pak zahájil hlavní rekonstrukční práce v roce 1907, kdy se zaměřil na obnovu hlavních sálů a kaple Klimenta VI. Následovalo velmi náročné restaurování freskové výzdoby (Louis Joseph Yperman, Albert Gsell-Jacques Maury a Armand Albert Rateau). Hlavní restaurátorské práce, zaměřené na samotnou palácovou budovu zde proběhly v letech 1926 až 1933. Poté se již pokračovalo v nedlouhých pracovních cyklech, a to v období let 1946, 1961 – 1963, 1966 – 1968, 1970 – 1976 a 1979 – 1981.

Zájem o palác se rapidně zvedl po roce 1995, kdy se stal památkou UNESCO, které ho uznalo jako mistrovské architektonické dílo, ilustrující významnou etapu lidské historie. Díky tomu se počet návštěvníků okamžitě přehoupl přes půlmilionovou hranici a Papežský palác se tak stal jednou z deseti nejnavštěvovanějších památek ve Francii. Prohlídka Palais des Papes je ovšem záležitostí poměrně náročnou. Přece jen se jedná o největší gotickou budovu na světě, která se pyšní přibližně 15.000 m2 podlahové plochy. Říká se však o ní, že je současně slovníkem francouzské architektury.

Je také jistě zajímavé, že avignonský Papežský palác je jednou z nemnoha středověkých staveb, ke kterým se – k velké radosti historiků – zachovala velmi bohatá „technická dokumentace“. Ty zahrnují období od prvních studií ve vatikánském papežském archivu až po „přestavbové“ projekty Eugena Viollet-le-Duc z 19. století.

Za vstup do paláce se platí 12 euro (v kombinaci s mostem sv. Bénézeta pak zaplatíme 14,50 €, čímž 2,5 € ušetříme). Otevřeno je celý rok, každý den a pokaždé jinak. Od listopadu do února (včetně) v čase 9,30 – 17, 45 hod., v březnu 9,00 – 18,30 hod., od dubna do června a v září i říjnu 9,00 – 19,00 hod., v červenci 9,00 – 20,00 hod. a v srpnu 9,00 – 20,30 hod., tedy nejdéle.

Zcela na závěr ještě pár postřehů a informací pro nadšence a zvídavce.

Západní palácové průčelí je svým způsobem unikátní a zaujme hned na první pohled. Je lemováno – stejně jako jeho vstupní brána - dvojící věží a zdobí jej slepé oblouky i výrazné cimbuří ve výšce cca 15 m. Je vidět, že již ve 14. století se jednalo o impozantní nedobytnou pevnost s mnoha zdobnými prvky. Těch věží najdeme ovšem v celém komplexu podstatně více. Asi nejznámější je věž Trouillas, což je vlastně donjon se střešní terasou, který se nachází v severovýchodním rohu paláce. Je pětipodlažní a jeho původní výška byla 60 m. Zmínit musíme ještě minimálně šestipodlažní obrannou věž sv. Vavřince, nacházející se v jihovýchodním rohu paláce, a zvonici, která je protipólem věže Trouillas a kterou také zdobily malby Mattea Giovanettiho.

Co se týče jednotlivých palácových prostor, tak jednoznačně největší místností je Velký audienční sál, který má neuvěřitelných 820 m2. Toto „dvojlodí“ je mistrovským dílem Jeana du Louvre (délka 52 m, šířka 16,8 m a výška 11 m) a freskami Posledního soudu je vyzdobil Matteo Giovanetti (většinu, bohužel, zničila ubytovaná armáda v roce 1822). Další místnosti už jsou podstatně menší a jejich rozměry se pohybují od 70 do 480 m2. Zmínit ale ještě musíme alespoň strážní místnost (170 m2) s krásnou žebrovou klenbou, pokoj zvaný Cubiculaire (230 m2), což je jedna z nejkrásnějších částí paláce, kterou obýval sám papež a Velkou jídelnu (480 m2), místnost s impozantními rozměry a velmi vysokým stropem, která byla také používána během konkláve. Samostatnou kapitolou je slavná studovna Klimenta VI., která je pro svou výzdobu s loveckými motivy nazývaná Jelení sál.

Pozornost si jistě zaslouží také jednotlivé palácové kaple. Většinou jsou zmiňovány ty, na jejichž výzdobě se podílel Matteo Giovanetti. Jedná se tedy zejména o kaple sv. Martiala a sv. Jana. Na Giovanettiho freskách z let 1344 až 1348 zde můžeme vidět např. vypodobnění třinácti výjevů ze života sv. Martiala, zejména jeho setkání s Kristovým učením, a dva paralelní příběhy svatých Janů; tedy Křtitele i Evangelisty. Zapomenout ovšem nemůžeme ani na tzv. Velkou kapli neboli Kapli apoštolů Petra a Pavla. Ta je 52 metrů dlouhá, 15 m široká a 20 m vysoká. Současně se udává, že je architektonicky nejzajímavější i nejkvalitnější a že první malby na jejich stěnách vznikly v průběhu 16. století.

Zmínit je potřeba ještě alespoň dvě palácová nádvoří. To první je tzv. Čestný dvůr Nového paláce, který vznikl v polovině 14. století. Jedná se v podstatě o čtvercové náměstí mezi oběma paláci, které se pyšní celkovou plochou 1.800 m2. Tím druhým je – krásné a pozoruhodné - nádvoří klášterní, které obklopují převážně třípodlažní objekty Starého paláce. Jednou z nich je tzv. Konkláve, kde býval ubytován i „náš tata“ Karel IV.

Papežský palác zařadil autor tohoto článku mezi hrady, protože k němu má svou podobou asi nejblíže. Nabízela se i možnost pevnost, zatímco kategorie dům – budova by v tomto případě působila tak nějak nepatřičně a nedůstojně …  

V palácovém shopu je možno zakoupit mj. i láhve s legendárním Châteauneuf du Pape. Znalci však jistě dobře ví, že se většinou jedná spíše o dobrý reklamní trik než o mimořádně skvělé víno. I když ...