Přes Trutnov do Javorníků - 3. den: Hruboskalsko - okruh cca 6 km: Věžický rybník - část NS Podtrosecké údolí - Podsemínský most, mlýn, rybník - skalní brána - infocentrum Věžák

Spalo se perfektně, k ránu i v autě klesla teplota pod 14 stupňů. Moje volba spát pod peřinou byla dobrá. Vstáváme v devět, poslední dobou nás vždy vzbudí budík, abych nezapomněla si vzít prášek na ředěni krve. Jsme hrozní spáči.

Dnes je od rána vedro, lehounce to profukuje, na obloze jsou bílé šmouhy. Stejně jako včera jsou nádherné výhledy. Snídáme s pohledem na Trosky, Ještěd, Vyskeř. Jen je tu dnes neobvyklé rušno. Traktor vozí na pole další a další hnůj, ale dnes to vítr od nás odhání. Dokonce okolo nás prochází poměrně velká parta turistů. Nikdo se však na nás nemračí, zvesela se zdravíme.

Je mi tady tak fajn, že se mi ani nechce odjet. Ale co tady. Za chvíli bych už nevěděla, jak si sednout. Odjíždíme na Hruboskalsko. Tam se také těším. Už vidím ty pískovcové věže.

Parkujeme na malém neplaceném parkovišti u Věžického rybníka. O víkendu tu asi musí být pěkně plno. Dnes jsme rádi, že si můžeme vybrat místo ve stínu. Chceme si projít část naučné stezky Podtrosecká údolí - je jednosměrná, téměř 10 km dlouhá. Je na ní 13 zastavení, na kterých se seznámíme s přírodou a historií okolí. My si to zkrátíme, abychom se zvládli vrátit zpátky k autu.

Vyrážíme po žluté. Kousek je to po silnici, po které jsme přijeli. Z auta jsme skály jen zahlédli, teď se můžeme pokochat. Kousek od parkoviště je pramen Pod Prdlavkou. Voda vyvěrá přímo z pískovcových skal a teče zakrytý stříškou až k malému domečku, ze kterého vytéká. Voda je prý pravidelně kontrolována. Je to kousek od silnice a turisty i cyklisty je hodně navštěvovaný. Je nám jasné, že se tady pro vodu zastavíme, až se vrátíme k autu.

Po silnici pokračujeme na rozcestí U Přibyla. Zde jsou bažiny, které se nachází na místě zaniklého rybníka. Tady odbočujeme vlevo po červené do údolí Žernovky. Český ráj mám moc ráda, tady jsme ještě nebyli. Je to tady moc hezké, i když nejsme přímo v centru skalního města. Pískovcových věží je tu hodně. Míjíme studnu u Podsemínského mlýna. Pískovec je prý dobře propustnou horninou. Dešťovka jím prosakuje až na nepropustné podloží a pak vytéká v nižších polohách. Vytékající voda zde není tak hezky upravená jako u minulého pramene, je otázka, zda je pitná. Přicházíme k Podsemínskému mostu, rybníku a baroknímu mlýnu.

Přes jednoobloukový Podsemínský most z pískovcového kamene vede neznačená cesta vpravo přes Žehrovku. Je to historicky cenná památka v krásném prostředí. Využívají ho filmaři. Most si zahrál například v komedii Jak dostat tatínka do polepšovny nebo v dobrodružném filmu Kletba bratří Grimmů. Dnes je však v havarijním stavu, vstup na něj je zakázán.

My naštěstí nepotřebujeme jít přes most, pokračujeme vlevo k Podsemínskému mlýnu. První zmínka o něm je z r. 1544, majitelem byl Jan ze Semína. Majitelé se střídali. R. 1880 ho přestavěli na válcový mlýn s jedním kolem, pila z poč. 19. století byla v té době zrušena. R. 1918 si v mlýně postavili chlebovou pec. Pekárna byla vyhlášená po celém okolí. Proto později chleba prodávali i do okolních vesnic. Za první republiky se majitelem stal Jaroslav Skála. Mlýn přestavěl - ze staré stavby toho moc nezbylo. Vodní mlýnské kolo r. 1947 nahradil Francisovou turbínou. Po r. 1956 byl mlýn určen jako rezervní kapacita, musel se udržovat ve funkčním stavu. V současnosti ho vlastní potomci posledního mlynáře Jaroslava Skály. Veškeré zařízení je zachováno. Přístupný není.

Kousek jdeme podle Podsemínského rybníka. R. 1926 ho koupil mlynář Skála od hruboskalského velkostatku. Je to asi chovný rybník. R. 1948 se zde vylovilo 345 kg kaprů.

Na rozcestí Podsemín opouštíme naučnou stezku Podtrosecká údolí, která pokračuje dál podle rybníka. Nás čeká zhruba 700 m do prudkého kopce po zelené značce. Jdeme serpentinami po pohodlné cestě, opět okolo skalisek. Přicházíme na silnici. Před námi je hotel. Vypadá, že je zavřený. Ota se hned zklamaně ptá, zda tady měl to slíbené pivo. Samozřejmě zapomněl, že pivo bude v občerstvení v muzeu. Když jsem řekla, že to bude za chvilku, hned pookřál.

Dnes je skutečně vedro, i já se těším na něco studeného. Muzeum Keltské opidum Semín je na okraji velké plošiny, která je obehnána skalami. Tady Keltové vybudovali hradiště o rozloze cca 180 ha, což je největší doložené keltské hradiště v Česku. Důvod stavby je prozatím záhadou, protože nebylo nikdy dokončeno. Pravděpodobně se jedná o nedostavěné opuštěné oppidum nebo o vojenské shromaždiště. Z doby dřívější je na okraji plošiny bývalý panský dům Semín, tam byl ten hotel.

R. 2018 byla na okraji plošiny - kousek od restaurace postavena malá replika keltského hradiště. Má připomínat historické osídlení zdejší oblasti. Uvnitř je možno si prohlédnout 6 výstav. Jsou tam prý vidět:

- staré, starší i novější pohlednice s hradem Trosky s původními texty, adresami i známkami

- více než 2600 ks achátů a polodrahokamů z České republiky i z celého světa

- nádherné fotografie z Českého ráje na velkoformátových plátnech

- přes ledopád se projde do sbírek skla, lidové keramiky a pokladů z půdy našich prababiček, zaměřené převážně na severní Čechy.

- galerie umění se průběžně mění - nyní je zde výstava ukázek děl světoznámých umělců

- prodejní výstava děl malíře Petra Štrojsy

Parkoviště je prázdné, jedno auto stojí před otevřeným vchodem. Tak snad se občerstvení dočkáme. Jenže to bude chvilku trvat. Firma přijela čistit trubky, máme vydržet 15 minut. Nabídku prohlédnout si výstavy odmítáme, využíváme posezení u stolku ve stínu. Je to tady jak u snědeného krámu. V tom horku předcházejících dnů se doprodaly nanuky, nemají ani birell. Takže počkám taky a dám si točenou mango limonádu. Prý ji vyrábí Svijany a moc sladká není. Jenže to je věc názoru.

Konečně jsme se dočkali. Limonáda krásně voněla a dá se říct, že moc sladká skutečně nebyla. Já ji ještě zředila vodou a skutečně jsem si pochutnala. Samozřejmě také odpočinula.

Ještě se musím zmínit o zdejších toaletách, které jsou pro zvlášť inteligentní lidi. Jak jsem zjistila, k těm nepatřím. Dojít si na záchod, to jsem zvládla, horší to bylo s umytím rukou. Je to zde nové, moderní, ale překvapilo mne, že jsem nenašla mýdlo. Neviděla jsem ani nic tomu podobného. U pokladny jsem si samozřejmě neodpustila otázku, jak je možné, že tady nikde nemají mýdlo nebo aspoň dezinfekci. Paní tam se mnou se smíchem zašla, že nejsem první, kdo se ptá. Že stačí zaměřit se na kohoutek. Tam jsou pokyny. Jenže to by mne to muselo napadnout a musela bych na to vidět. Ne nerezové trubici  bezkontaktního kohoutku jsou vyrytá drobounká čísílka: u č. 1 je drobně tekoucí voda, u č. 2 jsou malé kapky, u čísla 3 je hustě tekoucí voda. To znamená dát ruce pod kohoutek, automaticky se spustí voda (ruce se namočí), ruce se nesmí vyndat, nakape na ně mýdlo, ruce se stále nesmí vyndat, protože by se celý cyklus přerušil a vše by začalo znova. Pod kohoutkem se musí mýdlo rozetřít po rukách. Po chvilce teče voda plným proudem, pod kterým se ruce opláchnou. To mne samozřejmě nenapadlo. Když se mi ruce namočily, vyndala jsem je a hledala mýdlo. Pak zase voda chvilku tekla, tak jsem si řekla, že ty intervaly tekoucí vody mají hodně krátké. Tím jsem skončila, takže toho tekoucího mýdla jsem se nedočkala. Zase jsem o něco chytřejší. Prý to paní viděla ještě v ZOO ve Dvoře Králové. To jsou ty novinky, které my - dříve narození už nechápeme. Kdyby to bylo barevné, možná by to pozornost upoutalo, ale takhle tedy určitě ne.

Patřičně napojeni (Ota by určitě řekl částečně napojeni) se vydáváme na další cestu. Mezitím vylézají nenápadné bílé mraky, tak aspoň snad sluníčko za ně občas zaleze.

Z asfaltky odbočujeme po zelené vlevo. Po náhorní plošině jdeme po rovině, vpravo opět vidíme ty nádherné Trosky. Pak nás čeká prudké klesání lesem a mezi skalami. Cestou trháme ostružiny. Moc se nám tu líbí. Když jsme sešli na zpevněnou širokou cestu, po které vedla cyklostezka, jdeme vpravo kousek po cyklotrase. Tam někde vlevo od cesty má být skalní brána. Tu samozřejmě musíme vidět. Nejdřív vlevo vidíme vysokou skalní jehlu, pak lesní pěšinku. Ta vede k bráně. Jak jsem šla do kopce, myslela jsem, že není moc vysoká, ale když jsem se přiblížila, žasla jsem. Je určitě vysoká 4 - 5 metrů, možná tak i široká. Je to krásná skála, bylo by škoda sem nezajít.

Jdeme kousek zpátky tam, kde jsme zelenou značku opustili a pokračujeme dál opět po ní, nyní i po cyklotrase. Nejhorší klesání máme za sebou, čeká nás už jen příjemná cesta po rovině. Na cyklorozcestí Věžické údolí přicházíme opět na naučnou stezku Podtrosecká údolí a po ní a po žluté značce odbočujeme vlevo. Zelenou značku opouštíme, ta odbočuje vpravo.

Jdeme po zpevněné komunikaci, kam je vjezd autům zakázán. Je tu tedy klid. Míjíme pramen Jordánka - silný a vytrvalý. Kvalita vody je hlídána ČHMÚ. Dopouštím si tady vodu do petky, už jí moc nemám. Do cíle už to však daleko nemáme.

Pokračujeme po cestě podle Věžického rybníka, na opačném břehu jsou vysoké pískovcové skály. Po chvíli je máme i na naší cestě vpravo. Nevím, kam se dřív koukat. Pod skalami objevujeme studánku s dřevěným obložením a datací 1880. Studánka zde prý byla již za středověku.

Jak se blížíme k parkovišti, jsou u cesty již některé rekreační chaty, chalupy. V malém domku je tady i informační centrum Věžák (podle Věžického rybníka, kterému se prý také říká jen Věžák). Je to uvnitř malé, ale mají tam vše potřebné.

K autu už to máme kousek. Kupodivu se cítím dobře, až na to, že mne z těch včerejších skal bolí kolena. Ale to není jen z těch skal. Poslední dobou mne bolí skoro pořád.

Jsou skoro čtyři hodiny, parkoviště je plné. Bereme z auta prázdné lahve a kanystr a jdeme je k pramenu Pod Prdlavkou naplnit. Pak už odjíždíme. Ještě jsme neobědvali, jen jsme snědli malou svačinku, kterou jsme si koupili v muzeu. V tom horku však ani hlad nemáme.

Koukáme na trasu, která nás čeká do Trutnova, kam chceme zítra dorazit. Nyní přemýšlíme, kde se zastavíme uvařit oběd a kde přespíme. Původní plán byl přespat na Zvičině s tím, že za půlhodiny budeme v Trutnově. Plán měníme. Zajedeme na vyhlídku, kterou jsme ráno opustili a tam zůstaneme. Tam je to klidnější, hospodu nepotřebujeme. V Trutnově budeme zítra za hodinu. To nám stačí. Už se nám nikam dál jet dnes nechce.

Když jsem na naše oblíbené místo přijeli, silně to tady fouká. Máme co dělat zapálit vařič. Ale na Zvičině to fouká vždycky, tam by to lepši nebylo.

Najedli jsme se, podle času spíš navečeřeli. Než jsme umyly nádobí, je půl sedmé. Sice je na sluníčku stále přes 30 stupňů, ale vítr začíná být studený. Dnes asi venku dlouho nevydržíme. Už teď si bereme tepláky a mikinu.

Je 8 hodin, sluníčko zapadá a ochlazuje se. Ota jde do kabiny poslouchat rádio, já ještě pozoruji západ slunce. Dnes je to trochu dramatičtější. Na západě jsou mraky, sluníčko mezi nimi zapadá. Jsem zvědava, které fotky budou hezčí. Líbilo se mi to včera, líbí se mi to i dnes. Za chvíli i já jdu do kabiny. Vítr je nepříjemný.

Silueta Ještědu je lehce vidět, ale je v takovém oparu, že není ani vidět, že svítí. Včera to bylo hezčí. Hvězdičky váhavě vykukují mezi mraky. V 9 hodin se najednou na přední sklo sneslo obrovské množství rojících se mravenců. Ale to byl fofr. Ani jsme nechtěli otevírat dveře, aby nám nevlétli dovnitř. Snad ani ne za půl hodiny jsou najednou pryč. Já jsem řekla, že šli spát. Ota to pojal zajímavěji. Tady měli slet a když si vše řekli, odletěli. Hlavní je, že je půl desáté a jsou pryč. Konečně se jdu umýt. Venku se vítr uklidnil a najednou je skutečně teplo. Opět ruším peřinu. To by mi bylo vedro.

Přes Trutnov do Javorníků - 3. den: Hruboskalsko - okruh cca 6 km: Věžický rybník - část NS Podtrosecké údolí - Podsemínský most, mlýn, rybník - skalní brána - infocentrum Věžák na mapě