Praha - procházky městem - 5. den: Malá strana - PP Petřín, Petřínská rozhledna, křížová cesta, Lobkovická zahrada; Hradčany - zahrada Černínského paláce, Loreta a ulička Nový svět; Liboc – hostinec nad Šárkou (Libocký pivovar)

Večer jsem nemohla usnout. Noha mne trochu bolela, ale tím to nebylo. Najednou se mi hlavou honily naprosté nesmysly. Když se mi to povedlo, spala jsem už dobře.

Vstáváme před devátou, venku svítí sluníčko. Mělo by být zase hezky. Noha se přes noc vždy uklidní a já jsem zase plna elánu. Je otázka, na jak dlouho.

Nejdřív chceme řešit chleba, abychom nedopadli jako včera. Zastávku od nás je pekařství. Naštěstí dřív, než Ota vyrazil, jsem zjistila, že mají v sobotu zavřeno. Snad někde cestou něco najdeme.

Po snídani odjíždíme. Chceme na Petřín. Máme od Českých drah voucher na 1 a 1 vstupenku zdarma.

Je sobota, nejen že je zavřené pekařství, ale i autobusy nejezdí tak často. Jedeme 225 v 11,23 na zast. Ciolkovského, pokračujeme tramvají 20 na zast. Malostranská. Původní plán přijet na Malostranskou metrem jsme zavrhli. Přestup je pro mne dost náročný. Jenže máme smůlu. Nejen, že jsme vyjeli dlouho, ale na zastávce Písky, jsme se dozvěděli, že na trase je technická závada, že musíme čekat na její odstraněni. Jak dlouho? To nám neřekli.

Najednou přijela nehodovka se záchrankou. Vše nasvědčuje tomu, že tramvaj před námi někoho srazila. Za chvilku však paní bez viditelného zranění odvážejí. Já se raději nekoukala, ale na lehátku prý vypadala dobře, tak snad jen zkolabovala. To je ta lepší zpráva. Za chvilku odjíždíme. Byly to nepříjemné okamžiky, ale dopadlo to dobře.

Ze zast. Malostranská pokračujeme busem 195. Máme chvilku času, tak se tu trošku rozhlížíme. Už jsme na této zastávce byli víckrát, ale vždy jsme ji rychle opustili. Teď jsme se všimli, že ve zdejším parku na Klárově je Památník československých letců, kteří za 2. světové války působili u Britského královského letectva. Českému a slovenskému lidu ho věnovala zde žijící britská komunita. Odhalil ho 17. 6. 2014 poslanec britského parlamentu. Betonový kruhový podstavec je pokryt českou žulou - z ptačí perspektivy tvoří znak československého letectva. Oplátování a nýtování na bocích připomíná plášť letadla. Na něm stojí 2 m vysoký bronzový lev s křídly. Na zde stojící informační tabuli je možno si přečíst o historii československého letectva, které bylo založeno v říjnu 1918.

Z miniautobusu 195 (velký autobus by se tam asi nevytočil) vystupujeme v zast. Nemocnice pod Petřínem u kostela sv. Karla Boromejského z let 1851 - 1856. Je součástí kláštera a nemocnice milosrdných sester, které sem přišly r. 1844.

Dál jdeme pěšky. Lanovku předělávali, jsou zcela nové vozy, ale zatím jezdí jen ve zkušebním provozu. Nahoru se proto musí pěšky. Uvažovali jsme o tom, že sem půjdeme už v týdnu, ale noha se každým dnem trošku zlepšuje, tak jsme to nechtěli uspěchat. Dnes to bude dost náročné. Také jsme si mysleli, že tady nebude tolik lidí, když lanovka nejezdí. Jenže je sobota a je hezky.

Pro cestu vzhůru jsme zvolili cestu kratší a prudší, to mi nevadí. Ještě kousek jdeme po silnici do mírného kopečka, ale jak na jejím konci odbočujeme vlevo, čeká nás cesta vzhůru po schodech. Je to nekonečné, ale nahoru to zvládám docela dobře, samozřejmě pomalu. I když já s těmi francouzskými holemi chodím pomalu stále. Takže nic nového. Když si myslím, že už jsme nahoře, vidím další schody. Touto cestou moc lidí nešlo, ale jak jsme se dostali nahoru, je tu spousta lidi, fronta na rozhlednu je dlouhá.

Když to Ota viděl, chtěl to vzdát. Přesvědčila jsem ho, ať jde do fronty, že si potřebuji na chvilku odpočinout a uvidíme, jak rychle fronta bude postupovat. Zdá se mi to docela rychlé, Otovi ne. Posílám ho, ať si to tady trochu prohlédne, že tu budu chvílí stát já a uvidíme. Kdysi snad před 40 lety jsem tu byla, ale to je hrozně dávno. Jak teď vidím rozhlednu před sebou, je mi jasné, že tam musím.
Když se Ota vrátil a vidí, kam jsem postoupila, už to vzdát také nechce. Když je před námi asi ještě 15 lidi, připravujeme si voucher. Nevím zda ten kus papíru nebo moje hole byly důvodem, že najednou otevřeli 2. pokladnu jen pro nás, kde jsme vyřídili nákup vstupenek. Já pojedu nahoru výtahem za 50,- Kč, Ota to bere jako výzvu, půjde pešky. Rozdělujeme se. Dnes je to prý vše jinak. Běžně lidi chtějí výtahem, dnes jde většina nahoru pěšky. Takže Ota čeká v další frontě, já za chvilku jedu nahoru. Tam přeplněno není, počet lidí dobře regulují. Volně se postupuje okolo otevřených oken, nikdo nikomu nepřekáží, na nikoho se netlačí. Počasí nám přeje, výhledy jsou pěkné, jen mne překvapilo, že nejsou popsané. Jsou vidět nejen pražské věže a ostatní pražské stavby, ale také České středohoří, Ještědský hřbet, Krušné hory, Krkonoše a Brdy. Kdyby tu byl Ota se mnou, pěkně by mi to jmenoval a ukazoval. Je to škoda, že tu nejsme spolu. Sice jsme se domluvili, že tu na něj počkám, ani bych tu nepřekážela. Jenže neustále počítají lidi a domlouvají se s dolní obsluhou, kolik lidí mohou poslat nahoru. Bude to asi trvat dlouho, než sem Ota dorazí. Nechci tu zabírat místo, navíc celá věž se kýve. Tohle nemám moc ráda. Volám mu, mobil neslyší. Však on mi zavolá, až mne tu nenajde.
Jedu dolů a jdu se podívat, zda ještě dole nečeká. Byl ostře sledován. Slečna mi hned hlásila, že před chvílí vyrazil vzhůru. Až později jsem pochopila, proč to vše ví. Díky voucheru jsme měli jednu vstupenku zdarma. Tu druhou jsme zaplatili a dostali. Platila pro oba, jenže jsme nešli spolu. Nejdřív ji načetli mně a donesli Otovi. Když ji načetli jemu, pípalo to, že už není funkční. Slečna to musela zařídit, aby ho nahoru pustili.

Já si zatím jdu prohlédnout vše, co je na vrcholu. Pamatovala jsem si, že je zde bludiště, ale je tu toho víc. Samozřejmě dominantou tady je rozhledna, která je zdaleka vidět. Podnět k jejímu vybudování dal KČT, jejichž členové byli r. 1889 na Světové výstavě v Paříži, kde viděli slavnou Eiffelovu věž. Hned se rozhodli postavit podobnou dominantu v Praze. Magistrát jim dokonce tady na kopci dal pozemek. R. 1891 se konala v Praze Zemská jubilejní výstava – do té doby chtěli, aby zde rozhledna stála. Povedlo se. Je to kopie Eiffelovky, jen je 5x menší. Měří 58,7 m. Na uzavřenou vyhlídkovou plošinu ve výšce 51 m je potřeba vystoupat 299 schodů. Ve výšce 20 m je možno si odpočinout. Tam je první krytá vyhlídková terasa s ochozem. Lze použít i výtah, ale ten tady nestaví.
V přízemí stavby již tehdy byla restaurace. Hitler nám prý rozhlednu chtěl zbourat, ale naštěstí k tomu nedošlo. Dne 1. května 1953 byl na rozhlednu umístěn 12 m vysoký televizní vysílač. Byl zrušen výtah, protože místo něj tam byly kabely. Odpočinkové 1. patro bylo pro návštěvníky uzavřeno. V letech 1980 – 1991 byla celá rozhledna uzavřena z důvodu havarijní stavu tubusu i schodiště. Znovu byla otevřena až r. 1991 ke 100. výročí Zemské jubilejní výstavy – to se zde konala Všeobecná československá výstava. V letech 1999 - 2002 proběhla generální rekonstrukce, většinou za provozu. Televizní vysílač se postupně přesouval na Žižkovskou věž. Byl osazen nový tubus s výtahem, bylo vyrobeno nové schodiště z kvalitního dřeva. Stupně byly opatřeny protiskluzovým povrchem. V přízemí je vstupní hala, bufet a expozice Klubu českých turistů. V suterénu jsou vidět pilíře, na nichž rozhledna stojí. Je tu galerie se stálou výstavou „Jára Cimrman, génius, který se neprosadil“.

Na vrchol Petřína vede od r. 1738 křížová cesta se 14 výklenkovými kapličkami. Končí tady u kostela sv. Vavřince. R. 1836 byly kaple v dezolátním stavu. Hrabě Karel Chotek nechal udělat nové s rozestupem 35 metrů. Tvrdí se, že křížová cesta začíná dole u kostela sv. Karla Boromejského, kde jsme vystupovaly z autobusu. To moc nechápu. Kaple s č.1 je ve svahu kousek od vrcholu. Součástí křížové cesty jsou tady na vrcholu ještě kaple Božího hrobu a Kalvárie.

Kaple Božího hrobu je na dohled od rozhledny. Byla postavena r. 1732 podle vzoru jeruzalémského hrobu. Kalvárie je na východním okraji vrcholu. Byla postavena r. 1735. Průčelí je zdobené sgrafity podle návrhu malíře Mikoláše Alše.

Na jihovýchodním okraji vrcholu je původně románský kostel sv. Vavřince, o kterém je zmínka již r. 1135. V 18. století byl zvětšen a dostal barokní vzhled. Z popudu Josefa II. byl r. 1784 zrušen, zařízení rozprodáno a hlavní oltář přestěhován do Bříství. V letech 1830 – 1840 byl opraven a od r. 1995 je katedrálním chrámem Starokatolické církve.

Rodiny s dětmi nejvíc zajímá zdejší bludiště v budově miniaturního hradu, který je napodobeninou vstupní brány na Vyšehradě. Bludiště – to je systém zrcadel, některá jsou zakřivená a vytvářejí různě deformované obrazy. V prostředním sále je Diorama, které znázorňuje boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě r. 1648. I tam byla fronta, ale zdaleka ne tak velká jako na rozhlednu.

V západní části - kousek pod vrcholem je ještě domek, snad bývalá kazatelna nebo strážní domek. Byl postaven v klášterní zahradě ve 2. pol. 17. století. Jenže cesta k němu je dočasně uzavřená.

Nikam dál už jít sama nechci. Už jsem si i odpočinula. Ota stále nejde. Začínám uvažovat o tom, že pomalu vyrazím dolů. Náhle Ota volá, že je nahoře a chystá se už sejít dolů. Domlouváme se, kudy půjdu s tím, že se snad ještě dnes uvidíme. Těch cestiček je tu hodně, tak snad se trefíme na stejné. Nespěchám. Od Božího hrobu jdu serpentinou z mírného kopečka podle křížové cesty. Jen kousek musím po schodišti, po kterém jsme šli vzhůru. Ota už mne dochází. Tak to je super. Neztratíme se.

Na křižovatce s lavičkou schody opouštíme, jdeme po pohodlné cestě vlevo. Právě jsme vešli do Lobkovické zahrady, která vznikla současně s výstavbou Lobkovických paláců r. 1696. R. 1753 byla upravena do podoby barokní zahrady italského typu. Po r. 1790 proběhly úpravy v anglickém krajinářském slohu, vzniklo zde první alpínum v Praze se 400 druhy rostlin.
Menší část zahrady u paláce je veřejnosti nepřístupná. Severní část na svahu Petřína je bujně zarostlá vegetací. Tou my procházíme. Na rozcestí chvilku váháme. Upravená cesta vede trošku vpravo, ale pak bychom museli kus cesty z kopečka. Méně upravená pěšina vede téměř rovně – kousek podle hradby. Nevypadá špatně, tou jdeme my. Po chvílí je však zarostlá čím dál víc, jdeme mezi kopřivami. Když jsem to viděla, už jsem se děsila, jak mi bude Ota nadávat - je v kraťasech a kopřivy rád nemá – tedy kdo je má rád. Ale je v pohodě. Zpátky jít nechce, tvrdí, že to přežije.

Vyšli jsme na východním okraji parku, je tu lavička, ale také vyhlídka. Jenže přes vzrostlé stromy toho moc vidět není. Pokračujeme serpentinou dolů. Ze směsi cest si vybíráme tu hezčí a pohodlnější, až jsme se dostali na hlavní cestu, po které se vydáváme vlevo. Vpravo matně vidíme Lobkovický palác. Ze zahrady vycházíme přímo u zastávky Nemocnice Pod Petřínem. Tak tohle byla skutečně příjemná cesta dolů.

Ještě jsme se zašli podívat na zdejší Léčebnou zahradu sv. Josefa (Boromejskou zahradu), která je od r. 2021 postupně obnovována. Není oplocená, využívají ji především pacienti nemocnice, ale je přístupná i veřejnosti.

Když jsme autobusem jeli sem nahoru, zastavoval o kousek níž na zastávce Šporkova. Je to sice kousek, ale docela z prudkého kopečka. Autobus se právě chystá k odjezdu, tu zastávku se svezeme. Chci nohu raději šetřit, i když mne dnes nebolí. Samozřejmě nás nenapadlo, že při cestě zpátky tam autobus nezastavuje. První zastávku má na Malostranském náměstí. Naštěstí minibus zpátky jede za 8 minut. To se nechá vydržet, i když je tu vedro a spousta lidí. To nahoře bylo proti tomu skoro liduprázdno. Ota se celou dobu tváří, že jsem to mohla sejít. Má pravdu, mohla, kdybych tušila, jak to dopadne.

Dočkali jsme se a za chvilku vystupujeme na správné zastávce. Jsou tu hezké domy, lidi tu moc nejsou, je to zase fajn. Vidíme tady monumentální barokní budovu Lobkovického paláce, tentokrát z přední strany. Byla postavena po r. 1702 na místě bývalých vinic. Lobkovicové ji získali r. 1753 a vlastnili až do r. 1927, kdy ji odkoupil československý stát pro potřeby ministerstva školství. Od r. 1974 je sídlem velvyslanectví NSR, dnes Spolkové republiky Německo.

Náměstíčko opouštíme Šporkovou ulicí okolo Vlašského špitálu, barokní budovy z 17. století. Po účel charity ho postavila pražská italská komunita. Do areálu patřil i kostel Panny Marie (dnes asi zbouraný) a nedaleký kostel sv. Karla Boromejského. Využíval se jako útulek pro chudé, sirotčinec s hedvábnickou školou a dokonce měl i vlastní pivovar. Po několika přestavbách po r. 1789 je zde dnes sídlo Italského kulturního institutu Praha.

Procházíme Šporkovou ulicí. Dozvídáme se, že šlechtická rodina Šporků vlastnila ve 2. pol. 18. století tady dům č. 321/12.

V Jánské ulici nás zaujme Kremlovský dům se sgrafity. Je to barokní stavba z konce 17. století, která byla r. 1878 klasicistně upravena a rozšířena. Dům není ozdoben sgrafity, ale je zdoben novorenesančním chiaroscurem (to je metoda použití kontrastů mezi světlem a tmou) s groteskními motivy. To jsem se dočetla - nikdy jsem o něčem takovém neslyšela.

Ve Šporkově ulici jdeme okolo zdi bývalého hřbitova, kde visí dvě pamětní desky. Jedna připomíná, že zde byl pohřben český barokní architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel (1677-1723). Pohřben zde byl i významný rytec a grafik Jiljí Sadeler (1570-1629, který působil na hradě v období Rudolfa II..

Opět se dostáváme do hustě navštěvovaných míst. Po schodech stoupáme do Nerudovy ulice, kde jsme byli ve středu. Tehdy jsme šli vpravo dolů, dnes jdeme vlevo do mírného kopečka, kousek po stejné cestě jako minule.

Z malého náměstíčka pokračujeme po Radničních schodech do Loretánské ulice. Jsme zase v místech, kde je nejen hodně lidí, ale hlavně celá spousta nádherných historických domů.

Uprostřed úzkého náměstíčka, které vzniklo na Loretánské ulici stojí technická památka - kandelábr pouličního osvětlení. Je to nádherný osmiramenný litinový sloup pouličního plynového osvětlení, který byl vyroben v letech 1867 – 1868. Je jeden z mála původních v Praze dochovaných. Používaly se v Praze až do r. 1985, kdy byly nahrazeny sloupy elektrického osvětlení. Od r. 2002 se postupně plynové lampy do historického centra vrací.

Téměř hned vedle je na silnici oblouk vydlážděný odlišnou barvou dlažby. Připomíná zde tramvajovou trať, která tudy vedla.

Loretánskou ulicí jdeme na Loretánské náměstí. Naším momentálním cílem je vyhlášená restaurace U Černého vola, která je v řadě domů mírně zastrčená. Historie domu stejného jména sahá až do r. 1726. Tady se setkávali politici, spisovatelé, umělci, jako např. Karel Kramář, Karel Pecka, Mikoláš Aleš a další. Byla tu vždy sympatická atmosféra a stálé ceny v nižší cenové kategorii.

Při privatizaci měla hospoda namále. Ale povedlo se ji vyjmout z malé privatizace. Jako poděkování pak hospoda začala ze svého zisku podporovat sousední hudební školu pro zrakově postižené děti. Tato podpora trvá stále, i když r. 2011 mohlo být opět vše jinak. Letitý provozovatel šel do důchodu a hrozilo, že hospoda ve své podobě zanikne. Podpořilo ji však tisíce lidí,, kteří podepsali petici za její zachování, město ustoupilo a hospoda dál žije svým životem ve starých kolejích. Je to tady skutečně stejné, nezměnil se ani jídelníček – vaří se zde stále rychlovky z mrazených polotovarů. Porce jsou tady na Prahu levné, smažený sýr s hranolky a tatarkou za 139,- Kč, řízek s bramborovým salátem za 149, - Kč. Porce jsou však docela malé. My byli spokojeni, moc už nejíme, ale chlapům by to asi sotva stačilo.

Náhle jsme si uvědomili, že je půl páté a že do těchto míst jsme šli hlavně proto, abychom si prohlédli nově otevřenou zahradu Černínského paláce, která zavírá už v 17 hodin. Ota to chtěl nechat na zítra, ale já tvrdím, že to určitě zvládneme. Je to kousek, není veliká. Ota šel platit, já se přesouvám, moc rychle mi to nejde. Přesto v 16,40 vstupujeme do zahrady. Vstup je zdarma, je tu ještě pár lidí, ale někteří sedí v klidu na lavičkách a čtou si. Tak snad nás tu nezamknou.

Zahrada byla založena již r. 1693, během let prošla dalšími úpravami. Současná podoba je výsledkem rekonstrukce z let 1994 - 1997. Východní část je přísně symetrická francouzská zahrada s jezírkem, fontánou a barokním pavilónem, západní část má charakter anglického parku. Zahrada byla pro veřejnost otevřena až r. 2023. Je to tu pěkné, pěkně upravené, ale skutečně malé. Jižní stranu východní části tvoří budova Černínského paláce - jedna z největších barokních budov v Praze. Její stavba probíhala v letech 1669 – 1677. Nechal si ji postavit rakouský diplomat hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. Byla několikrát poničena. I když byla opravena, byla od r. 1777 využívána pro kulturní akce, jako lazaret nebo chudinský útulek. Od r. 1851 ji vlastní stát, v budově byla kasárna, na zahradě cvičiště. Až po vzniku ČSR byla zrestaurována a upravena ve stylu funkcionalismu pro potřeby Ministerstva zahraničních věcí, které zde sídlí dodnes.
Zvládli jsme to v pohodě projít během 10 minut. Jen mé pozornosti unikl poměrně malý hraniční kámen z r. 1766, který byl součástí česko-bavorských hranic. R. 1990 ho dostal darem tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier.

Takže to, co jsme hlavního chtěli, to jsme zvládli. Teď se tu ještě trošku projdeme. Severní část Loretánského náměstí tvoří klášter kapucínů, nejstarší u nás, s kostelem P. Marie Královny andělů. Klášter spolu s kostelem byl založen r. 1600, r. 1666 byl rozšířen. Kapucíni spravují i sousední Loretu, se kterou je klášter spojen nadzemní chodbou, umístěnou na pilířích. Během 2. světové války byla v klášteře věznice SS. Po válce byl řád zrušen. Po r. 1989 byl obnoven a kapucíni se sem vrátili. Zařízení kostela pochází z pol. 17. století. Je otevřený, jdeme se dovnitř podívat. Bohužel je šero, moc detaily nejsou vidět.

Vracíme se zpátky k Loretě. Už jsme okolo šli mockrát, dokonce jsme jednou kdysi byli spolu i uvnitř. Dnes to nestačíme, za chvíli zavírají, ale zvenku si ji chceme prohlédnout. Je to nádherná stavba - jedno z nejpozoruhodnějších poutních míst u nás. Nejstarší částí je Svatá chýše, která byla postavena v letech 1626 – 1631 na náklady hraběnky Kateřiny Benigny Lobkovicové podle vzoru Svaté chýše v italské Loretě. Jsme tady ve správný čas. Ve věži kostela je proslulá zvonkohra z roku 1693. Tvoří ji 27 zvonků, které jsou rozeznívány kladívky propojenými s klaviaturou. Každou hodinu zahraje písničku. Je 17 hodin, Loreta spouští zvonkohru. Tak to je skutečná nádhera a krásná tečka za dnešním dnem. Skoro bychom mohli prohlídku této části Prahy ukončit.

Chtěli jsme toho tady původně projít víc, ale už jsme unavení. Ještě si však musíme projít zdejší uličku Nový Svět. Je to malebná úzká ulička, která je stále ukrytá před turistickým ruchem. Vznikla ve 14. století jako předměstí Pražského hradu. Zde bydlívali dvorští zaměstnanci. Dnes je oblíbená díky klidné atmosféře, křivolakým uličkám a historické zástavbě. Je tady i stylové občerstvení v polodřevěné roubence, bohužel za stylové ceny. Dnes jsme tam nešli, ale když jsme zde byly snad před 20 lety, tak tam vařili. Chtěli jsme zajít na oběd, ale po shlédnutí jídelníčku jsme hodně rychle vycouvali.

Prošli jsme se uličkou, zavrhli prohlídku dalších historických budov a Kapucínskou ulicí jsme se vrátili na Loretánské náměstí. Prošli jsme pod nadzemním průchodem, vzhůru okolo Lorety a jdeme na tramvaj na zastávku Pohořelec.

Zase až teď jsme si vzpomněli, že nemáme chleba. Naštěstí cestou na tramvaj je obchod Žabka. Kupujeme malý chlebík, každému 2 kaiserky a také sladkou tečku. Výběr pečiva měli veliký.

Abychom nepřišli domů moc brzy, rozhodli jsme se, že zajedeme ještě do Libockého pivovaru. Máme to skoro při cestě. Odjíždíme tramvají č. 22, kde přestupujeme na bus 191. Jedeme směr Letiště, ale vystupujeme na zast. Divoká Šárka. Do hostince Nad Šárkou je to kousek. Právě tam je Libocký pivovar. Byl založen r. 2013. Ota ví, že existuje, ale nezná ho. Stále je horko, ale na terase ve stínu je už příjemně. Na minipivovar mají svoje pivo levné, ale ani na jednom si Ota přímo nepochutnal. Prohlásil: Neurazí, ale také nepotěší. Ochutnal 2 ležáky i jedno svrchně kvašené pivo. To krásně vonělo, ale v chuti to nebylo zcela ono. To já měla štěstí. Měli točenou višňovou limonádu, nádherně voněla a byla vynikající. Výborná byla i cena 40,- Kč za 0,5 l. Ta byla na žízeň a pak jsem si dala pohár horké maliny.

Řádně zavodnění odjíždíme domů na večeři. Měli jsme štěstí, dlouho jsme nečekali na bus 191, ani na zastávce Ciolkovského na bus 225. Domů jsme dorazili krátce před devátou. Zase večeříme dlouho. Zase však jen střídmě. Vždyť jsme dlouho obědvali.

Jsme spokojeni, den se povedl a zajímavé je, že mne dnes noha vůbec nebolí. Jen je trochu oteklá, ale to je poslední dobou normální. To je nejspíš i tím vedrem. Zápěstí jsou na tom o trochu hůř, ale tak zlé to není. Musí si zvyknout.

Praha - procházky městem - 5. den: Malá strana - PP Petřín, Petřínská rozhledna, křížová cesta, Lobkovická zahrada; Hradčany - zahrada Černínského paláce, Loreta a ulička Nový svět; Liboc – hostinec nad Šárkou (Libocký pivovar) na mapě