Poznáváme Slovensko – 13. den – Slovenský ráj: vodní nádrž Palcmanská Maša, naučný chodník Dobšinská Maša – oboje u řeky Hnilec; pramen Hronu, Telgártská slučka (viadukt a tunel), Telgártské pivo a pivo pivovaru Predná hora

V noci asi nepršelo, ale my spali jak zabití. Večer jsme říkali, že dnes bude odpočinkový den, že před 9. nevstáváme. Od 8 jsme vzhůru, v půl deváté vstáváme. Teplota v autě neklesla pod 18.

Ranní hygienu děláme v potoce, kde jsme se už včera vykoupali. Ušetříme aspoň naší vodu. Dnes ten odpočinkový den potřebuji jako sůl. Jsem nějaká zničená. Možná tomu napomáhá měnící se tlak, má se oteplit, ale pršet. I když se na to jen možná vymlouvám a jsem jen docela obyčejně líná. Ty naše túry mi dávají docela zabrat. A to nás teprve ty pořádné čekají.

Už se pomalu vracíme – směřujeme tedy pomalu na západ. Zastavujeme u Palcmanské Maši. Je to největší vodní nádrž na území Slovenského ráje, která byla postavena na horním toku řeky Hnilec. Ta pramení pod Kráľovou hoľou a po 89 km se na východě vlévá do Hornádu. Údajně patří mezi 9 nejhezčích vodních ploch Slovenska. My ji máme na trase, tak se na hrázi na chvíli zastavíme.

Byla vybudována v letech 1950 – 1954 ve skutečně nádherné krajině. Je zde vodní elektrárna, využívá se i pro sportovní a rekreační účely. Jsou tu zařízení určená pro rybochovné hospodářství. Ze strany obce Dedinky jsou pláže. Je tu hezky, ale u hráze se koupat nedá. Odjíždíme.

Ota chce zajet do Dobšiné. V Přerově se v červnu r. 1945 stala na Švédských šancích hromadná vražda karpatských Němců, kteří byli z Dobšiné a okolí. Ota je Přerovák, památník v Přerově i celou historii samozřejmě zná. Památník je v Přerově, ale obdobný je prý i na hřbitově v Dobšiné. Chtěl by ho vidět. Na mapě jsem sice nic nenašla, ale neznamená to, že tam není.

Hřbitov je na severovýchodním okraji obce, z hlavní silnice, po které jsme přijeli, je to kousek. Jenže zrovna tahle část je plná cikánů. Nic proti nim nemáme, ale při průjezdu touto částí města na nás koukají tak divně, že z nich jde strach. Je jedno jestli je to maminka s kočárkem nebo starší paní. Možná, že se jen diví, co tam děláme. Ale jejich pohledy skutečně nejsou příjemné. U hřbitova zaparkovat nelze. Chtěla jsem zaparkovat na náměstí, jenže Ota má strach tam auto nechat, má však také strach mne v tom autě nechat a jít sám. Nakonec se otáčíme a jedeme zpátky. I teď hledám na internetu, zda tam je nějaký památník, ale o ničem takovém jsem se nedočetla. Jen jsme si možná zbytečně udělali špatnou představu o této obci.

Kopečky proti nám se halí do mraků nebo to je mlha, která vystupuje z lesů? Těžko říct, ale je to hezký pohled.

Jedeme na parkoviště, odkud jsem měla v plánu podniknout cca 3,5 km dlouhou procházku po naučném chodníku Dobšinská Maša a odkud je i moc hezká vyhlídka na Palcmanskou Mašu. Nejdřív jsme si vsak tady chtěli uvařit oběd. Vyhlídka je tak atraktivní, že je tu neustále spousta aut. Občas se na parkoviště ani nevejdou. Tady není vhodné místo na vaření oběda. Nakonec tady rušíme oběd, ale i procházku. Najdeme si méně atraktivní parkoviště.

Parkujeme na parkovišti Stratená – je kus za stejnojmennou obcí. Nevím, zda je méně atraktivní, je však větší a povedlo se nám zaparkovat v koutku, kde klidně můžeme uvařit. Okolo jsou nádherné skály. I když pro mne jsou všechny skály nádherné.

Po obědě odtud vyrážíme na cca 2 km dlouhou procházku po naučném chodníku Stratenský kaňon. Cesta vede po zpevněné cestě kaňonem podle horního toku řeky Hnilec, která tady byla vybudována již r. 1840 a sloužila jako obchodní stezka zdejším podnikatelům v železářství. V nejužším místě, který byl uměle vytesaný, se prý ještě zachoval nápis P.C. 1840 (Princ Coburg).

Dnes je to současně jediná cesta pro pěší a pro cyklisty z obce Stratená směrem k Dobšinské ľadové jeskyni, pokud se zrovna nechtějí motat mezi auty v 326 m dlouhém Stratenském tunelu, který byl vybudován r. 1972. Ostatně teď koukám na fotku, je tam dokonce zákaz vstupu chodců a vjezdu cyklistů. Voda si tady pěkně bublá, občas jsou vidět zajímavá skaliska. Na rozcestí se žlutou je menší, ale poměrně dlouhý vodopád. Když má na jaře hodně vody, musí to být nádherný dvojitý vodopád. I dnes je zajímavý, i když vody má skutečně málo.

Na trase je 8 informačních tabulí, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že sedmikráska se slovensky řekne stokráska a koniklec je slovensky poniklec. Další, co jsme si zde potvrdili, je to, že na Slovensku se moc na bezpečnost chodců, příp. cyklistů nekouká. Včera na Tomášovském výhľadu mne to překvapilo, tady mne to už neudivuje. Cesta vede nejen podle vody, ale také přes 8 mostků. Snad jen na třech jsou ještě zbytky dřevěného zábradlí, jinde jsou už jen konzole, které to zábradlí kdysi držely. Je pravda, že cesta je široká, ale jít tudy s malými dětmi, měl by si je každý asi raději pořádně hlídat.

Došli jsme k druhému konci tunelu a stejnou cestou jsme se vrátili. Shodli jsme se na tom, že kdybychom sem kvůli tomu jeli, byli bychom zklamaní, ale jinak to byla celkem pěkná procházka podle bublající vody. Z mého pohledu tam mohlo být vidět víc skal. Dřív možná i bylo, ale dnes je tam spousta zeleně.

Pokračujeme dál na západ. Když přejíždíme řeku Hnilec směřujeme na jihozápad. Národní park Slovenský ráj tu těsně sousedí s národním parkem Nízké Tatry. Jedeme po hranici těchto dvou národních parků, později již jen po hranici národního parku Nízké Tatry. Zastavujeme se na parkovišti u pramene Hronu, druhé nejdelší slovenské řeky. Po 279 km se vlévá do Dunaje. Myslela jsem, že by se tu nechalo přespat a samozřejmě nabrat i vodu. Jenže voda pramení ve studánce, kde by se těžko nabírala. Ani na spaní to tu není nejvhodnější.

Jedeme dál. Chceme to zkusit u vlakové zastávky Telgárt - penzion nebo ještě o kus dál u hřbitova. U zastávky se nám líbí. Dál nejedeme. Spát se tu nechá, hlavně proto, že domky u zastávky ještě nejsou obydlené. Také je dobře, že národní park začíná snad jen pár kroků od nás.

Je tady však jedna zajímavost. Tady je jedno unikátní železniční dílo Telgártská slučka (česky Telgártská smyčka) se systémem viaduktů a tunelů, které vznikalo v letech 1931 – 1936. Vyřešilo se tím značné stoupání, které v této oblasti je. Tato smyčka je 2,3 km dlouhá a překonává 31 výškových metrů. Součástí je Telgártský tunel – nejdelší tunel trati Červená Skala – Mergacany. Ten byl nejnáročnější a finančně nejnákladnější stavbou. Je dlouhý 1239 m. Největším problémem byla podzemní voda, která neustále stavbou protékala. Proto má tunel nepromokavý horní kryt, prameny vody byly svedeny až do vodovodu strážního domku, ale také jako přítok do venkovního bazénu v nedalekém penzionu. Další náročnou stavbou byl Telgártský viadukt s obloukovou konstrukcí vysoký 22 m a dlouhý 86 m se stoupáním 17 promile. Byl to první viadukt tohoto typu na československé železniční trati. Telgártský tunel i viadukt jsme z místa našeho nocležiště viděli.
Musela jsem se však podívat na mapu, abych tu stavbu pochopila. Vlak sem od jihu přijede, vjede u nás do dlouhého Telgártského tunelu, který je do levotočivého oblouku. Z tunelu vyjede, kousek pokračuje v oblouku na povrchu - tím se vlastně vrací, přejede přes Telgártský viadukt, který vidíme téměř nad tunelem a pokračuje nad tímto tunelem. Dál jede už téměř rovně přes kamenný Chmarošský viadukt, který má 9 oblouků a je až 18 m vysoký, vjede do Hronského tunelu o délce 250 m a po čase ještě projede Besnickým tunelem o délce 845,5 m. Tady je nejvyšší bod trati. Je to tedy skutečně zajímavé.

My se teď jdeme podívat přes silnici do zdejšího rekreačního centra, kde jsou penziony, Depo cafe, koliba a infocentrum. Odtud se nám podařilo zahlédnout i ten Chmarošský viadukt. Je to také hodně zajímavá stavba. Všude tady točí Telgártské pivo. Mají ho i v lahvi, stejně jako další pivo pivovaru Predná hora z Muráně. Nám se líbila koliba, tam si Ota dává Telgártskou světlou 12, je výborná. Já piji Telgártskou tmavou 11. Ta není tak hořká, ale také mi chutná. S sebou kupujeme Telgratského ALE a světlou 12 z pivovaru Predná hora v Muráni.

Je tam příjemné posezení, ale všichni si dávají večeři, voní to tady. Dnes jsme měli teplý oběd, stačí nám naše studená večeře. Jdeme se najíst do auta. Je 22 stupňú, takže stále docela příjemně.

Jen jsme se najedli, je tu najednou rušno. Vypadá to, že do zdejších penzionů přijel nový turnus a všichni se musí jít podívat na viadukt. My raději zalezli do auta a v tichosti je pozorujeme. Někdy má parta s sebou dokonce průvodce. Je 8 hodin, za chvíli bude tma, tak snad to utichne.

Dnes je venku docela chladno a zataženo, zítra má pršet. My však chceme na Kráľovu hoľu. Od rána však přemýšlím, zda to zvládnu nebo zda nemám poslat Otu samotného. Trasa je to náročná – 17 km s převýšením 1000 m. Dokonce jsem chvíli uvažovala, zda si nepůjčím elektrokolo. Když jsem však večer zašla do infocentra, kde je i půjčovna, tak mne paní pěkně zmrazila, ale současně vyhecovala. Povídala: pěšky – to tedy nezvládnete a někdo tam nevyjede ani na kole, protože šlape tak pomalu, že mu baterka až nahoru nevydrží. To rozhodlo, na kole nepojedu. Také proto, že Ota by na kole nejel v žádném případě a samotné se mi nechce. Jdu spát tedy s tím, že ráno se rozhodnu, ale už teď tvrdím na 99,9 %, že půjdu. Když jsem ten vrchol viděla, tak mne moc láká.

Je půl 10, jdeme spát. Venku je zataženo, v dálce se blýská, občas zabouří. V autě už je jen 17 stupňů. Však také spíme dost vysoko - skoro v 1000 m.

Poznáváme Slovensko – 13. den – Slovenský ráj: vodní nádrž Palcmanská Maša, naučný chodník Dobšinská Maša – oboje u řeky Hnilec; pramen Hronu, Telgártská slučka (viadukt a tunel), Telgártské pivo a pivo pivovaru Predná hora na mapě