Poznáváme Slovensko – 12. den: Slovenský ráj – okruh cca 11 km (s naší zacházkou 14 km) po naučném chodníku Prielom Hornádu: Čingov – Biely potok – Letanovský mlýn – Trstěnný potok - Tomášovský výhľad - Čingov

Na spaní jsme opět objevili krásné a klidné místo. Dnes vstáváme dřív, už v 7 hodin, ať si dnešní den užijeme. Trasa sice nebude zvlášť dlouhá, ale bude náročnější. A také se bude na co dívat. Navíc koleno ještě není úplně v pořádku, určitě budou místa, kde půjdu pomaleji. Když jsem však včera zvládla 7 km dlouhý okruh poměrně v pohodě, dnes to zvládnu určitě také.

Až ráno jsme objevili v blízkosti krásný potůček. Hned jsme se v něm opláchli a je o důvod víc se sem dnes na noc opět vrátit.

Odjíždíme, je oblačno, chvíli to vypadá, že se to vybere, ale pak se zase zatáhne. V žádném případě však dnešní výlet nevzdáme. Oba se moc těšíme.

Projíždíme Spišskou Novou Vsí a vzpomínáme, jak jsme se tady r. 2015 zastavili. Je to moc hezké město. Dnes se zastavujeme jen v Kauflandu doplnit potraviny – hlavně pečivo a také nějaké pivo. Dokonce měli Spišskou borovičku s hořcem, ta nám moc chutná a u nás jsme na ni ještě nenarazili. U pokladen je však hrozná fronta. Na to od nás nejsme zvyklí. U nás dokonce visí cedule, že pokud čekáme asi déle než 5 minut, dostaneme na recepci slevu na další nákup. Je tedy pro ně důležité, aby se nečekalo.

Jedeme do Čingova. V plánu máme projít si 2. část Prielomu Hornádu. Když jsme před 8 lety byli ve Slovenském ráji, tak jsme spali v kempu Podlesok u Hrabušic, blízko místa, kde Hornád opouští tento ráj a prošli jsme si jednu část Prielomu Hornádu. Už tehdy jsme si říkali, že jestli se sem ještě někdy vrátíme, tak musíme projít i tu druhou část, i když asi už není tak krásná. Dnes to tedy konečně vyšlo. Jenže za těch 8 let si podrobnosti nepamatujeme a tak to nebudeme moct posoudit. Ale to nám tak nevadí.

Tady je samozřejmě placené parkoviště. Za celý den platíme 5 euro. Je 10 hodin. Ota dává Krušovice a dozvídá se, že by v jednu mělo sprchnout. Já se mezitím jdu podívat po okolí, hlavně proto, že už zase vidím skály.

Na parkovišti jsem však také objevila Pamětní kámen vzniku národního parku Slovenský ráj, který byl vyhlášen r. 1988. Při jeho vyhlášení se uskutečnila slavnost – tehdy byl také odhalen tento Pamětní kámen. Tomu však předcházelo r. 1964 vyhlášení chráněné krajinné oblasti – byla 1. na Slovensku a 3. v tehdejším Československu.

Čingov je významné středisko cestovního ruchu. V blízkosti parkoviště je několik možností občerstvení, ne všechny jsou po ránu otevřené. Také je tu celá řada informačních tabulí, které se týkají národní parku, Prielomu Hornádu, ale také naučného chodníku, po kterém se nyní vydáme. Tady je 10. zastavení.

Začnu několika zajímavostmi. První známý přechod Prielomu Hornádu byl v únoru r. 1906, kdy ho prošli po zamrznuté hladině řeky. V červnu r. 1906 ho splavili na voru. V letech 1960 - 1974 byl postupně zpřístupňovaný, a to od Hrdla Hornádu (to je místo, kde se do Hornádu vtéká Veľká Biela voda) až po Skalná vráta při ústí Bieleho potoka (to je místo, přes které nyní půjdeme). Bylo tam celkem zabudováno 7 kovových můstků, 65 m dřevěných lávek, v exponovaných skalních stěnách je 140 stoupaček – ty prakticky vedou nad vodou. Pro bezpečnější přechod je připevněno 324 m řetězů. Tato trasa je 7 km dlouhá a na mapě je značena jako Chodník horskej služby. Kvůli snadnějšímu nástupu začíná v kempech, tedy v místech, kam se lidi snadněji dostanou – v kempu Podlesok na západě a v kempu Ihla na východě. Celá tato trasa měří 11,5 km.

Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak je ještě vyznačen naučný chodník Prielom Hornádu, který je okružní, měří zhruba 12 km a vede z Čingova (kousek od kempu Ihla) k Letanovskému mlýnu – to je souběžně s Chodníkem horskej služby, ale pak vede horem přes Tomášovský výhľad zpátky. A právě tuto trasu si chceme projít.

Ráno jsme přemýšleli, v jakém směru se máme na okruh vydat. Vzhledem k předpovědi jsme se rozhodli začít podle řeky. Tam by to v dešti mohlo být nebezpečné. Z parkoviště vyrážíme po modré. Hned na začátku je pokladna, kde nás jako seniory připravili o 1 Euro za osobu. Ale to už víme z minule, že vstup do té nejatraktivnější části je zpoplatněn, takže se nedivíme.

Až na rozcestí Biely potok – ústie vede z větší části pohodlná lesní cesta. Biely potok je jeden z hlavních přítoků Hornádu na území tohoto národního parku. 

Občas zahřmí. To to začíná nějak brzy. Na rozcestí jsem zazmatkovala. Nejsem úplně barvoslepá, ale zelená a modrá značka mi vždy splývá. Není tedy pro mne problém z jedné sejít na druhou. Proto jsem na začátku cesty Otovi řekla, že půjdeme stále po modré. Jenže to bylo zbytečné mu něco říkat. Druhý problém byl, že na rozcestníku nebylo uvedeno Prielom Hornádu, ani Letanovský mlýn. Koukám na rozcestník a říkám tak jdeme po zelené. Místo aby mne Ota upozornil, že jsem chtěla jít po modré, nic nenamítá a jdeme po zelené.

Cesta i nadále vedla podle vody, byla také pohodlná, zajímavá, jeden kousek byl po pohodlných stupačkách. Když jsme šli skoro půl hodiny, zdálo se mi divné, že tu nejsou žádné další stupačky. Ota se tomu nediví: Proč by tu měly být, když jdeme podle Bílého potoka? Teď se divím já, proč mi to neřekl už na rozcestí. Prý se domníval, že to je takhle správně. To že jsem mu řekla, že půjdeme celou polovinu trasy po modré a zpátky po žluté, to samozřejmě neslyšel. Ale shodli jsme se, že je tu taky hezky a že nevadí, že jsme si kousek zašli. Dokonce i ta bouřka přestala. Dáváme banán a vracíme se.

Takže se vracíme zpátky asi 1,5 km, samozřejmě opět přes stupačky. Ani nevím, zda se mohu přiznat k tomu, jaký jsem dřevák. Stupačky byly pohodlné a tak jsem zapomněla na opatrnost a spěchám za Otou. A to bylo to, co jsem neměla dělat. Zakopla jsem o hranu stupačky a kolenem (kupodivu ne tím chromým) jsem dopadla na stupačku, která má sice hladké kraje, ale povrch je zubatý, aby to v zimě neklouzalo. Naštěstí jsem se stále držela řetězu (jinak bych byla asi dole v potoce), takže jsem nedopadla celou svou vahou. To jsem si aspoň myslela. Takže i když jsem úplně nedoklekla, tak se mi ostré hroty na koleno pěkně obtiskly a kůži lehce rozsekly. Při tom to bylo zbytečné, jen kdybych nemachrovala a šla s rozvahou. Inu stalo se, ale naštěstí je jen lehce odřené, ne naražené. To už bych asi nebyla schopná chodit vůbec.

Konečně jsme zpátky na rozcestí Biely potok – ústie a vydáváme se na správnou modře značenou cestu. Přecházíme přes Biely potok a za chvilinku jsme na rozcestí Biely potok. Tady je konečně směrovka na Prielom Hornádu. Jenže já jsem z těch barev už celá zmatená. Tady najednou koukám, že modrá vede dál na Kláštorisko, a že my musíme jít přece jen po zelené. Samozřejmě na druhou stranu, než jsme prve šli. Pochopila jsem to až při pohledu do mapy. Resp. nepochopila, ale smířila se s tím. Přecházíme přes Hornád po zelené, abychom za řekou na rozcestí Pod Tomášovským výhľadom pokračovali opět po modré. Ta tady najednou začíná.

Nemusím všechno chápat, hlavní je, že konečně jdeme skutečně správným směrem. Kdesi nad námi se tyčí masiv Tomášovského výhľadu, který jsme zahlédli od řeky ještě před rozcestím Biely potok – ústie. Tam vystoupáme při zpáteční cestě.

Tady začíná Prielom Hornádu. Proto tady začíná úsek plný adrenalinu. Také si uvědomujeme, že Biely potok měl krásnou čistou vodu na rozdíl od Hornádu. Ten je pěkně zakalený.

Nejdřív se jde jen po skalách – už tato cesta je jištěna řetězy, za chvíli vidíme stupačky. Samozřejmě tady se ani nenechá jít rychle. A já už teprve ne. To je něco jiného než ty stupačky podél Bieleho potoka. Je jich hodně a jsou různě dlouhé a skoro všechny náročné. Jednou jsem se musela posadit, abych se zklidnila a mohla pokračovat po dalších stupačkách. Samozřejmě se musíme dívat i na řeku. Tam jsou zase nádherné scenérie – voda a skály.

Nakonec jsem všechno zvládla, i když musím říct, že to beze strachu nebylo. Jenže já se vždy trochu bojím, ale zvládnu to a jsem nadšená. Někdy i Ota vypadal, že toho má dost. Najednou se cesta rovná. Je to známkou toho, že jsem už blízko cíle? Blíží se 14. hodina. Začíná poprchávat. Tak to bylo štěstí. Na mokrých stupačkách by to asi nebylo příjemné.
V louce - kousek od rozcestí Letanovský mlýn je přístřešek, jdeme si dát pořádnou svačinu.  Před 8 lety jsme sem přišli zleva po červené. Nějak nám to však bohužel nic neříká.
Mezitím se rozpršelo. Asi 5 minut je to ještě po modré do bufetu u Letanovského mlýna. I občerstvení zde tehdy bylo. Ale myslíme si, že tohle je nová budova. Nebo jsme takoví skletoici? Oboje je možné. Jdeme zapít jídlo. Ota dává Zlatého bažanta, já světlého nealko Bažanta. Překvapivě není špatný. Ještě nás čeká dlouhá cesta a náročné stoupání, nevím, zda bych to po pivu zvládla.

Občerstvení opouštíme ještě za drobného poprchávání. Vracíme se na rozcestí Trstený potok, tady je další věc, kterou nechápu. Tady na rozcestí Trstený potok se do Hornádu vlévá Majerský potok. Co dodat? Pokračujeme po naučném chodníku, ale ten vede souběžně se žlutou turistickou trasou. Začátek je téměř po rovině, začíná dokonce svítit i sluníčko.

Za chvíli už šplháme do prudkého kopce, musíme se dostat vysoko nad řeku. Co nás tam čeká dalšího, nevíme. Kolena jsou v pohodě, s těmi kupodivu problém nemám, jenže je hrozné dusno, jdu pomalu. Ale to není u mne nic divného. Konečně jsme nahoře a na rovině. Ota tam na mne čeká. Jak se zastavil a otočil, zjistil, že z mraků vylézají vrcholky Vysokých i Bielanských Tater. To je nádhera.

Jdeme dál už téměř po rovině. Vycházíme z lesa. Nejdřív se mi zdá, že v dálce před námi je mlhavo, jenže tam pršelo. Za chvilku vidíme duhu. Ale zajímavou, jak Ota řekl pozemní. Nejdřív byla jen těsně nad domy, skoro spíš mezi domy, až později se rozšířila i na oblohu, ale jen kousíček. To jsme ještě neviděli.

To už jsme na cyklorozcestí Pri Tomášovskom výhľade. Odtud to zkracujeme po zelené a po cyklo rovnou k Tomášovskému výhľadu. Dopoledne jsme ho viděli zdola, teď jsme na něm. Je to skalní plošina na 25 – 32 m vysoké skoro kolmé skále, která přechází až do převisů. Toto místo patří mezi nejnavštěvovanější vyhlídky tohoto národního parku. Z plošiny se otevírá nádherný pohled na většinou zalesněné vrcholy, stráně a doliny. Za hezkého počasí jsou vidět i vrcholky Vysokých Tater. Jenže skalnatá plošina nemá zábradlí. Vůbec ke kraji nejdu. Je to hrozné. Z jednoho místa mezi stromy fotím údolí Hornádu a Bieleho potoka, které jsou pod námi. Ještě se jdeme podívat na vedlejší skálu, odkud je tato plošina dobře vidět. Je tady moc hezky. Ale kdyby tu bylo zábradlí, užila bych si to ještě víc.

Jsme na nejvyšším bodu, tak budeme snad už jen klesat. K autu to máme asi ještě hodinu. Už toho mám docela dost. Kolena se ozývají, není to úrazem, ale cesta z kopce jim nedělá dobře. Cesta je kamenitá, později už pohodlná. Přicházíme do části Čingo – Ďurkovec. Tady jsme možná mohli parkovat zdarma. Ale zase by Ota neměl pivo. Dokonce jsem si poznamenala, že bychom tu mohli i přespat. Je tam však docela dost aut. Asi by to nebylo ono.

Zkracujeme to kousek přes louku, ale stále klesáme, tentokrát už po pohodlné cestě.

Konečně jsme u auta. Vedle nás parkují mladí Maďaři. Nevím, až kam šli a kudy šli, společně jsme odcházeli, společně přicházíme, nikde jsme se nesetkali, ale také jsou pěkně zničení.

Teď už jen dojet na naše ranní místečko a skočit do potoka. Jenže k našemu překvapení je pod velkým přístřeškem mejdan relativně malých dětí. Jsou tam s rodiči, je tam i spousta aut. Otáčíme a odjíždíme na místo, kde jsme včera obědvali. Tam žádný přístřešek není, tak tam snad bude volno. Dokonce ani do chaloupky u potoka nikdo nepřijel, tak to tady máme jen sami pro sebe. Je to krásně zastrčené místo, jen ta voda je tady jako led. Přesto jsme si tam oba na chvilku lehli, abychom ze sebe spláchli pot dnešního dne.

Venku je docela teplo. Shora jsme odjížděli, bylo 22,5 stupně, tady dole je dokonce 24,5 stupně. Pak se nechala ta ledová voda vydržet. Když jsem se utřela, prohlásila jsem, že jsem jak znovu zrozená. Na dnešek jsme se těšili a nezklamal nás. Byl to skvělý výlet.

Ze včerejška mám vařeno, tak to jen ohřívám a za chvilku už venku jíme. Předem jsme si však museli připít štamprličkou spišské borovičky s hořcem. Je výborná.

Večeři zapíjíme pivem, které jsme včera koupili v pivovaru v Rožňavě, ale dnes dlouho nevydržíme. Jenže začalo pršet a tak v autě čekáme, až přestane. Ulehli jsme až v 10 hodin.

Dnes je teplo, v autě je 21, ale má pršet. Má pršet i zítra, ale to nám tak moc nevadí. Budeme hlavně popojíždět. Potřebujeme  se přesunout do Nízkých Tater.

Poznáváme Slovensko – 12. den: Slovenský ráj – okruh cca 11 km (s naší zacházkou 14 km) po naučném chodníku Prielom Hornádu: Čingov – Biely potok – Letanovský mlýn – Trstěnný potok - Tomášovský výhľad - Čingov na mapě