Pozdně jarní procházka Olomoucí aneb nejen kašny a maskarony

Přestože jsou půvaby hanácké metropole do jisté míry limitovány okolní plackou i nízkým počtem památek skutečně gotických, i tak se tímto moravským městem rádi touláme. A nemusí zde v té době ani probíhat žádná originální výstava, koncert nebo tradiční adventní trhy. Stejně téměř pokaždé v Olomouci objevíme nějakou zajímavost, které jsme si předtím nevšimli a která nás potěší. Nebo si nějakou „kuriozitku“ připomeneme a zbytek času jen tak „zevlujeme po bulvárech“ …

Podobný průběh měla také naše letošní pozdně jarní výprava (jen na těch bulvárech jsme tentokrát hlavně pokukovali po – převážně maskaronové – výzdobě olomouckých domů a počasí bylo spíše aprílové), kterou jsme zahájili ve Smetanových sadech proslavených výstavou Flora a Dostálovou Stvůrou. Odsud jsme se přesunuli do míst, kde Pavelčákova ulice ústí do radničního Horního náměstí. Právě tady se nachází naše oblíbená Galerie Mona Lisa. Je sice pravda, že jsme již dopředu věděli, že zrovna výstava „Karel Jerie - Čekání na robota" nebude pro nás tím pravým šálkem kávy, ale kulturní vyprahlost už prostě byla velká a v galerii se dá i zalistovat mezi velkými grafickými listy jiných autorů nebo nalédnout do obchůdku zaměřeného převážně na keramiku (samozřejmě ovšem chápeme, že různé galerie a muzea byly právem shledány tím nejnebezpečnějším místem světa a že rozhodnutí naší vlády o jejich dlouhodobém uzavření bylo krokem správným a lehce pochopitelným – minimálně pro někoho, jehož inteligenční koeficient se limitně blíží absolutní nule).      

Z galerijních prostor jsme se přesunuli k některým kašnám na náměstí, konkrétně ke 2/3 z nich (když nebudeme počítat Hygii, která je zakomponována do radniční budovy). Arionova kašna je novodobá (z r. 2002), Caesarova historická (r. 1725) … a obě už byly funkční. U té první seděii dva mladí muži s kávou (asi) a zeptali se nás, jestli jsme místní. My jim následně otázku, jestli jsou oni z Prahy, ani klást nemuseli. Naším hlavním (foto)cílem byl ale pozdně gotický arkýř, vystupující ze zadní fasády olomoucké radnice. Pochází z konce 15. století a jedná se o závěr radniční kaple sv. Jeronýma.

Odsud se přesuneme ke kapli sv. Jana Sarkandera nacházející se v sevření ulic Mahlerova a Na Hradě. V blízkosti kaple se zrovna činila olomoucká Městská policie, jejíž příslušníci ani nestačili obouvat zaparkovaná auta do slušivých botiček. Podstatně méně nás pobavil fakt, že v kapli sice probíhal nějaký obřad, ale bylo zamčeno, takže se nedalo ani nahlédnout. Tato neobarokní stavba z let 1908 až 1912 však stojí za prohlídku i z venku. Svým způsobem možná více než vevnitř; hlavně díky sochařské výzdobě a fontáně před kaplí, která se jmenuje „Pramen živé vody sv. Jana Sarkandera", pochází z roku 2007 a je dílem uznávaného sochaře Otmara Olivy.

Poté se kolem téměř pět století staré goticko-renesanční fresky vinného šenku v Univerzitní ulici (pochází z r. 1523) vrátíme na Denisovu ulici, která je – spolu s náměstím Republiky – takovou malou muzejní čtvrtí. Najdeme zde totiž Muzeum moderního umění (Černého Zloděj už opět krade) a Vlastivědné muzeum. Ani jedno z nich však nebylo na programu dne a my pokračovali - kolem kašny Tritonů a Posádkového domu s pamětní deskou Karla Kryla – k muzeu Arcidiecéznímu. Tady však probíhá jakási „utajená“ přestavba, a tak jsme to měli, bohužel, bez …

Takže alespoň nakouknout krátce do katedrály sv. Václava s nejvyšší věží na Moravě (téměř 101 m), což je sakrální stavba jejíž historie se začala psát v roce 1107 a která byla do současné podoby dokončena v roce 1892. Odsud už jen zaskočit něco málo nakoupit do nedalekého Pivního ráje (např. speciál z Estonska jsem si – za opravdu těžké peníze – pořídil poprvé v životě) a kolem pravoslavného chrámu sv. Gorazda (z r. 1939) se přesunout na vlakové nádraží. Železný oř pádil téměř bez zpoždění a během přibližně hodinové cesty jsme zažili nejen pravé italské azúro nebo slabý i silný déšť za potemnělé oblohy, ale také totální čerň s rachotícími kroupami. Asi nastal znovu apríl …