Posázavím přes Lipnici a Melechov

Přes Lipnici a Melechov

Kolem Sázavy se potuluju dost často, takže co to zas jednou po letech (ani se mi nechce je počítat) vzít přes Haškovu Lipnici a pak přes Melechov někam zpátky ke trati. Návrh jsem jednohlasně schválil a před šestou nastupuju do rychlíku směr Světlá nad Sázavou.

Tam vystupuju po půl osmé, protahuju ztuhlou kostru a bez dlouhých průtahů se dávám po lávce přes Sázavu a zadem kolem parku vynechávám město a na dohled parkových rybníků Sázavan a Horní parkový přicházím na modrou turistickou. Ta mne polní cestou přivede do vsi Závidkovice. I když je sotva půl deváté, sluníčko svítí ostošest a zdá se slibovat perný den. Ve vsi za kapličkou odbočuju doleva a po dalších pár stech metrech u hájovny Horní lesy konečně zahýbám ze silnice do lesa.

Cesta pozvolně stoupá lesní pěšinou po úbočí Radostovického kopce a pak se svažuje k rozcestí Pod Lipnicí. Odtud už je Lipnice nad Sázavou prakticky na dohled a silueta hradu k sobě poutníka spolehlivě navede. Ani já ho neminu, vystoupám serpentinou k hradu, projdu nádvoří a při zpáteční cestě snažím se s nevalným úspěchem zachytit přes střechy Lipnice výhledy na okolí.

Pak na náměstí kolem sochy J.Haška k restauraci U České koruny kde jsem hodlal osvěžit organizmus jedním pivem, bohužel jsem tu příliš brzy, je teprve po desáté hodině. Pokračuju dál a na spodním konci náměstí narážím na rozcestníky k Památníku národního odposlechu, dalšímu cíli mého dnešního výletu. Tedy ony ty cile jsou už tři, Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy a Zlatý voči. Sochařské výtvory sochaře Radomíra Dvořáka v nedalekých zatopených malých lomech.

Vyzbrojen žízní a naveden směrovkami vydávám se na cestu z města. Ještě před lesem staví se mi však do cesty penzionek Panská Vobora s restaurací na jejíž verandě vychutnám jednoho výtečného Bernarda. Na víc si v tom horku netroufám, stejně ho skoro hned vypotím. Podle směrovek jdu nejdřív k Ústům pravdy. Malý zatopený lom, hledám nejlepší místo k focení, samozřejmě tu nejsem sám, je sice všední den ale prázdniny jsou v plném proudu. Kousek se vracím a sestupuju na spodní pěšinu k nedalekému dalšímu žulovému lomu s Bredschneiderovým uchem. To byl vlastně první výtvor sochaře Dvořáka (2005), po něm za rok následovala Ústa pravdy a za další rok Zlaté oči. Od Ucha se nevracím k městu, jak jsem původně plánoval, ale jdu podle směrovek kolem penzionu Silentium přes silnici k Dolnímu městu a mezi rybníky Prostřední a Metelka k lomu s artefaktem Zlaté oči.

Tam už se potkávám se zelenou značkou, po které se od lomu vydávám k severovýchodu k silnici na Dolní město. Před křižovatkou se silnicí do Světlé ještě jeden výtvor sochaře Dvořáka, Hlava XII. Je to netradičně pojatý pomník J.Haška, žulová hlava sestavená s osmi segmentů, v případě že jsem dobře počítal. Za křižovatkou a mostem přes Pstruhový potok pak procházím Dolním městem, za ním odbočuju doleva silnicí s výhledy na pole a louky směrem k Loukovu.

Tady už procházím Přírodním parkem Melechov, před Loukovem míjím a fotím kostel sv.Markéty a v Loukově na rozcestí stoupám k lesu směrem na Melechov. Cesta lesem je sice příjemná ale stoupání je stále příkřejší, občas odpočívám a stírám pot. Pod vrcholem ještě turistické rozcestí Rohule a pak posledních asi sedmdesát výškových metrů k vrcholu. Melechov, nejvyšší bod okresu Havlíčkův Brod, 715 m. Další kilometr po zelené k bývalé rozhledně, údajně zeměměřičské věži, nyní údajně nepřístupné, se spoustou antén na vrcholu.

Kam dál. Asi bude nejlepší sejít po žluté ke Stvořidlům, vláčkem motoráčkem zpátky do Světlé a rychlíkem do Prahy. Bude to brnkačka, co jsem pracně nastoupal, teď sestoupím k Sázavě. Návrh jednomyslně přijat. Jak by ne, jsem na to sám. Hned pár desítek metrů pod vrcholem beznadějně vyschlá Melechovská studánka, smutný pohled. Asi dva a půl kilometru pohodového sestupu stinnou lesní cestou, pak pár set metrů loukou k Dobrovítově Lhotě, poslední vsi na cestě ke Stvořidlům. Za ní ještě prudký sešup lesíkem a už je tady Penzion Stvořidla a kemp.

Mne však spíš zajímá občerstvovna Pyramida, kupuju Kofolu ředěnou minerálkou, poperu se o ní s místními vosami a raděj se uchyluju dovnitř kde jich je o něco míň. Na vláček času dost, fotím ještě z lávky řeku plnou kamení, vody po kotníky, proud veškerý žádný. Slunce pere pořád co to dá, je začátek srpna. Pak přecházím lávku k zastávce, počkám na vláček do Světlé. Tam kupuju další pití a mírně zpožděným rychlíkem se vracím k domovu.

Co dodat. Krásný výšlap vrcholným létem hezkou krajinou kde jsem nebyl už spoustu let.
Zdrávi došli, zase někdy. Seventy
Odkaz na mapu trasy