Pár vrcholků Křivoklátska.

Je konec září, počasí slibuje hezký den a já si naplánoval procházku přes několik vrcholků Křivoklátské vrchoviny. Přes Hudlickou skálu a nově otevřenou rozhlednu Máminka u Nového Jáchymova a přes pověstmi opředený vrch Velíz na zpáteční Dopravu do Zdic. Tentokrát půjdu sám, nemocnost v našem All Starc Teamu dosahuje politováníhodných rozměrů.

Z berounského vláčku vystupuju po osmé v Nižboru a kolem nádražní restaurace Zastávka pana Hanáka, přes most s výhledem na zámek přicházím k rozcestí U lípy. Tam se žlutou a zelenou turistickou odbočuju z hlavní doleva a dlouhou ulicí V Hamburku vycházím z obce. Žlutá doleva podél Habrového potoka, naučná s ní a pak ke keltskému oppidu a do Stradonic. Já Doprava po zelené stoupám hlubokým tmavým údolím podél přítoku Habrového potoka. Hezká ranní rozcvička.

Cesta lesem, ještě nepoznamenaným podzimním žloutnutím, mne po dalším kilometru přivede k silnici s rozcestím Jezírka. Nechám zelenou pokračovat k Leontýnskému zámku a jdu doleva po silnici s cyklo k Otročiněvsi. Nakrátko se ještě setkávám s Habrovým potokem, před vsí ho přecházím a procházím celou vsí kolem obligátního rybníku s vodníkem a kaplí s památníkem padlých na návsi, procházím celou obec a pokračuju po cyklo dál k Hudlicům. Cesta je lemována dlouhou alejí ořešáků, pár jich seberu a vylouskám aby mi cesta rychleji ubíhala.

Obec Hudlice, známá také jako rodiště spisovatele, překladatele, filologa Josefa Jungmana, přivítá mne bohužel zataženým počasím. To mne však neodradí od návštěvy další zdejší zajímavosti, Hudlické skály. Buližníková vyvřelina trčící na vrcholu kopce (467 m) i když nepříliš vysoká, tvoří dominantu širšímu okolí. Od rozcestí za kostelem sv.Tomáše a sokolovnou vede ke skále modrá značka. Tou dojdu pohodlně na vrchol skály, snažím se fotit s výsledkem nevalným a po krátkém rozhlédnutím po kraji pokračuju dál s modrou směrem k rozcestí Na Církvi.

Tam přijdu po víc než kilometru mírným stoupáním cestou rovnou jako lajna, za Hudlicemi už lesem. Odtud ještě kousek k rozcestí Pod Hudlickým vrchem a pak už pozvolna stoupám po lesnatém hřebenu Krušné hory. Buky a statné duby střídají se se smrky, borovicemi a břízami a občas mezi nimi prosvitne průhled do širokého, leč zamželého okolí. Dokonce v tomto suchém bezhoubém podletí i jeden pěkný hříbek pod smrčkem najdu. Nechám ho tam pro někoho kdo má kratší cestu domů, dalekáť ještě cesta má a těžko bych ho donesl v pořádku. Příjemná cesta po dvou kilometrech přivede poutníka k odbočce na rozhlednu Máminka.
http://www.obec-hudlice.cz/turisticke-zajimavosti/rozhledna-maminka/

Tříhranná dřevěná konstrukce, uprostřed točité schodiště, na vrcholu Ochoz s výhledem na široké okolí (byl by kdyby bylo lepší počasí) byla otevřena letos tuším koncem června a za návštěvu určitě stojí. A pod ní, světe div se, funguje v přístřešku bufet, pivo, limo, párky v rohlíku, klobásy a sladkosti různého druhu. Několik návštěvníků už se dole posilňuje takže neváhám a stoupám nahoru. Rozhlížím se, fotím výhledy a sestupuju těch necelých sto schodů abych odebral vzorek v bufetu, tuším to bylo krušovické. Až při odchodu si všimnu nenápadné kasičky na dobrovolné vstupné u vstupu na rozhlednu, cinknu tam pade a sestupuju zpět k rozcestí.

Cesta klesá z vrcholu hřebene, odbočuju ještě kolem bývalého dolu Gabriela a z rozcestí Pod Gabrielou pár set metrů k dalšímu, pro mne důležitému rozcestí Na Vartě. Odtud se vydávám západním směrem po žluté k dalšímu zastavení, asi tři kilometry vzdálenému vrchu Velíz. Prvních asi dvě stě metrů po silnici a pak už pěšina lesem, příjemná procházka, jen je třeba dávat pozor na značky. Křižuju cyklo 0053 a trochu tápu, cesta je přeznačená ale myslím že se to moc nepovedlo. Za chvíli rozcestí Uhlířka a když vycházím z lesa na louku, kdybych tu byl poprvé, asi bych byl schopen i trochu zabloudit.

Přejdu louku, nacházím znovu žlutou, jdu s ní krajem lesa a pak doleva prudkým stoupáním lesem na vrch Velíz (595 m) s dnes již těžko identifikovatelnou zříceninou proboštství a v letech kolem r. 1750 barokně přestavěným kostelem sv.Jana Křtitele s přilehlým hřbitovem. Dočítám se i o klášteru benediktinů, zničeném kolem roku 1421 za husitského hnutí.

Přecházím kolem kostela a co jsem nastoupal, ztrácím sestupem z prudkého kopce silničkou do Kublova, vesnice pod Velízem. Ve vsi míjím pamětní síň Josefa Leopolda Zvonaře a jeho pomník, na návsi před Obecním úřadem památník padlým a na rozcestí odbočuju po zelené na zpáteční cestu ke Zdicům. Za Kublovem ještě odbočuju ze silnice k poslední dominantě dnešní trasy, Zdické skalce. No, je to spíš minidominanta, nevysoká buližníková starohorní vyvřelina s dominantní skalkou poblíž silnice s cyklo 0052. Přejdu pár metrů ze silnice a snažím se o pár fotek skalky ztracené v lesíku a roští.

Hned za skalkou zelená odbočuje Doprava ze silnice lesem k hájovně Kolna a pak dva kilometry k rozcestí V polesí Jestřáb a další dva k rozcestí V Potocích. Tady se ještě nabízí kousek po žluté Vraní skála ale tam jsem byl loni. Rozhlížím se po houbách, nikde nic, sucho jak na Sahaře. Dokonce i tady, v ohbí Vraního potka kde nikdy o mokřinu a bláto nouze nebyla. Od potoka poslední stoupání k poslednímu rozcestí, tentokrát se jménem Hřeben, a od něj po modré dolů do Knížkovic.

Z Knížkovické návsi už je to posledních bratru dva a půl kilometru do Zdic pohodlnou cestou. Jdu po vedlejší silnici a ve městě kolem kostela Narození Panny Marie, pak přes most a dolů k nádraží. Moc jsem pospíchal, na svůj vlak čekám skoro půl hodiny a při přestupu v Berouně se ještě kochám pohledem na odjezd historického vlaku taženého parní mašinou. Kdo má foťák fotí, nezůstávám pozadu a mašina čoudí a smrdí a je to hezké zakončení dnešního výletu.

Co dodat, hezká procházka na konci suchého léta, když to píšu, od rána prší.
Zdrávi došli, zase někdy. Seventy

Odkaz na mapu trasy