Olomouc těsně předadventní
Naši tradiční předvánoční turistiku jsme letos zahájili – téměř jako každý rok – v Olomouci. Hanácká metropole se nedávno pochlubila, že na její vánoční trhy se už turisté – včetně těch zahraničních - sjíždějí téměř jako do Vídně, a tak jsme se jeli přesvědčit, jak moc to je pravda. Preventivně jsme vyrazili hned v sobotu 23. listopadu, tedy den po zahájení trhů a den před slavnostním rozsvícením vánočního stromu.
Hned na úvod musím připustit, že tolik lidí jsme mezi stánky na poledním Horním náměstí snad ještě nezažili (ale z cizích jazyků jsme v podstatě slyšeli jen ukrajinštinu). Možná proto, že si všichni chtěli prohlédnout vánoční strom, kterým byl letos zcela netradičně zvolen desetimetrový sekvojovec obrovský (a také si užít toho, že v Olomouci tentokrát vůbec nefoukalo). Nejnápadnější změnou je ale skutečnost, že přibyla druhá – stejně vysoká a dřevěná – rozhledna, v tomto případě tedy vyhlídková věž připomínající hlásku. Limitovaná sada nových hrnečků je záležitostí, kterou mnozí ani nepostřehnou … a jinak je v podstatě vše stejné jako v letech předchozích. Takže kolotoč (Horní náměstí) se už točí, ruské kolo (tržnice) tyčí k nebesům a „punčovní“ medvěd svítí (u této atrakce mezi oběma náměstími se opravdu fotí zástupci všech věkových kategorií a 72 pohlaví – a občas jsme dokonce byli požádáni o výpomoc). Jen na kluziště (Dolní nám.) se ještě čekalo ...
Náš tradiční program narušila jen smutná skutečnost, že na rozdíl od mnoha let předchozích se tentokrát nijak nevytáhla olomoucká muzea. Muzeum umění v obou svých budovách – tedy v Arcidiecézním muzeu i v Muzeu moderního umění – od června už svým návštěvníkům nic nového nenabídlo (ty dva restaurované obrazy v AMO za plnohodnotnou výstavu opravdu považovat nelze), a tak se vše snaží zachránit alespoň muzeum vlastivědné. V něm se teď sice „čerstvě“ nachází výstava Příběhy palných zbraní, ale ta nás v čase předvánočním moc nelákala. Důvodů bylo víc – jednak vidíme palné zbraně v akci již téměř tři roky ve všech televizích dnes a denně, jednak se nám nezdá ideální instalovat takovou výstavu v prostorách kostela (byť odsvěceného) a také jsme ty nejzajímavější exponáty už viděli před pár lety na podobné výstavě konané v pardubickém zámku
Díky výše popsanému i sobotní „zavíračce“ v Galerii Mona Lisa jsme se „museli“ o to více věnovat nejen punčům, bramborákům, frgálům, pivu a jiným laskominám, ale také našim olomouckým přátelům (potkali jsme tady ovšem i pár těch šumperských), kteří nám za to recipročně představili nejužší olomoucké důmy. Kulturně-duchovní složku toho dne tak ve finále zastupovala jen trocha street-artu a návštěva kostela Panny Marie Sněžné i naší oblíbené kultovní hospody Ponorka.
V mariánském cheámu, který nechali v letech 1712 až 1722 a ve stylu vrcholného baroka postavit jezuité, jsme už dlouho nebyli a v Ponorce vlastně taky ne. Tady nás potěšila malá výstava obrazů (méně už chování personálu), v kostele jsme si po čase opět připomněli díla vídeňského malíře Jana J. Schmidta (oltářní obraz), Karla J. Haringera (fresky), Josefa F. Wickarta a Jana K. Handkeho (obrazy v kaplích), Jana G. Halbicha (varhany z Králík) i Jana Pirnera. Tento řezbář z Vídně varhany vyzdobil nebeským orchestrem andělů. A také zde nechybí půvabná gotická Madona ...
A tím jsme naši olomouckou anabázi zakončili. Jen jsme si nějak špatně spočítali čas do odjezdu, takže jsme si pak na nádraží více než půlhodinku počkali na vlak do Šumperka. Ten naštěstí neměl žádné velké zpoždění, ale tradiční tiskovku na Koupáku jsme – vzhledem k náročnému programu dne – nakonec i tak odpískali ...
Na závěr snad ještě poznámka k fotogalerii. Ta se startu olomouckých vánočních trhů až tak moc nevěnuje, i když zejména sýry, masénka a některé baňky za pohled rozhodně stály. Tak o nich třeba zase někdy příště ...