Na Vřesovou studánku

První říjnová sobota byla možná posledním letošním dnem, který se nabízel počasím k celodennímu výletu na kole. A protože se mi nepovedlo domluvit se na společné "horské cestě" s kolegou, zvolil jsem sóloakci.

Při volbě trasy jsem vycházel z toho, že se mi letos z nějakých nepochopitelných důvodů doposud nepodařilo překonat nadmořskou výšku 1.000 metrů (nebo si to alespoň nepamatuji). V Jeseníkách je to celkem ostuda, ale je to tak. Proto jsem zvolil výjezd na Červenohorské sedlo, které má dostačujících 1.013 m s tím, že další program zvolím dle okamžité inspirace. Volba to byla nakonec relativně správná, protože do Kout nad Desnou přijížděly v dopoledních hodinách kolony aut, z kterých se davy nadšenců hotovily k cyklovýjezdu na Dlouhé Stráně. A masové akce až tak vysloveně nemusím.

Slibované krásné počasí mě provázelo až před Loučnou nad Desnou. Potom se začalo prapodivně tmavit a vítr také ztrácel kouzlo jemného vánku. Potkal jsem i několik známých, kteří také mířili kamsi vzhůru, mezi nimi i jednoho šumperského „šílence“, který ročně běžně najezdí přibližně stejný počet kilometrů jako Roman Kreuziger. To já se plně spokojím s tím, že bych mohl konečně dát tu plánovanou čtyřtisícovku …

Na Sedle mě přivítal nejen silný vítr, ale i jeho přítelkyně zima. Za mnou bylo sice docela slušně, na jesenické straně dokonce vysloveně krásně, ale tady to nějak nefungovalo. Jakýsi pán si mi dokonce, snad v nadsázce, postěžoval, že mu to odfouklo i batoh. Při trapném pokusu zapálit si cigaretu jsem mu to ale uvěřil …

Nakonec jsem zvolil jedno z těch nejméně logických řešení dalšího pohybu, ale ve finále to vůbec nebyl špatný nápad. Vydal jsem se totiž směrem, kde byly mraky nejčernější a nejrychleji se pohybující, tedy do míst, kde do roku 1988 stávala (a do roku 1981 byla funkční) oblíbená turistická chata Vřesová studánka. Jako dítě jsem tu býval docela často, ještě v sedmnácti jsem si tam v náhlém pominutí smyslů jen tak „zaběhl“ za kamarádkou z jednoho východočeského města, když zde byla s rodiči na dovolené (ti z mé fyzické aktivity projevili nadšení o poznání menší než ona), ale poslední roky už jsem tu tak nějak absentoval. Asi i proto, že na lyže už nejezdím a v létě se v neexistující chatě špatně objednává oblíbené horské menu, tedy pivo, kafe, rum, cigára a polévka.

Ale od pocitů zpět k faktům. Traversem přes „cvičnou louku“ na Sedle vjedu mezi stromy a čeká mě první překvapení. Od jara zde probíhá stavba repliky kostelíka, který stával na Vřesové studánce. Má sloužit jako lapidárium obětí Jeseníků a dokončen by měl být v příštím roce. Pohovořím chvilku se staviteli a jedu dál. Všiml jsem si, že Dlouhé Stráně i vrtule na Mravenečníku jsou pořád pod mraky, takže já jsem na tom přece jen o něco lépe. Jen ten studený vítr je velmi nepříjemný, a to už jsem si navlékl veškeré vrstvy oblečení, které mám s sebou. Snažím se dívat na uklidňující modrou na jesenické straně, pohledy do údolí Desné jsou zase takové dramatičtější. Chvíli zůstanu u rozcestníku Bílý sloup (1.227 m), zejména proto, abych udělal pár fotek. Stále sílící vítr tuto činnost dosti znepříjemňuje a začínám kolemsepohybujícím turistům závidět placky se slivovicí. Praděd zůstává zatím neviditelný a tak pokračuji dál a vzhůru. Následuje první pohled na Vozku (1.337 m), potom na Keprník (1.423 m) a jsem na Vřesovce.

Různé prameny udávají lišící se výšku tohoto místa, která se tak pohybuje od 1.290 po 1.333 m. Rozcestník se shoduje s tou nejnižší hodnotou, kamenná mohyla s křížem v místě presbytáře již neexistujícího kostelíka bývá většinou označena kótou 1.313.

Jedná se o poutní místo (slavnost Panny Marie Královny v srpnu a slavnost Panny Marie Bolestné v září) v blízkosti zemské hranice Moravy a Slezska. Zmíněná kamenná mohyla je dílem výtvarníků Jemelky, Olivy a Vochty a je zdobena Vaculkovým reliéfem Panny Marie Královny s dítětem. Zmíněný litinový kříž pochází z původního kostelíka.

Samotná Vřesová studánka neboli Heidebrünnel je nejvýše položeným poutním místem Moravy a Slezska a připomíná pověst o zázračném uzdravení zraněného jelena a později i lovce, který zvíře postřelil. Úpravu pramene a stavbu kaple nad ním  mají „na triku“ Lichtenštejnové, její pozdější uzavření nepřekvapivě Josef II.

Mimochodem, první kaple zde stávala již v polovině 17. stol., ta současná, kamenná, ale pochází až z roku 1927.

Počasí se sice mírně zlepšilo (co se týče barvy oblohy), ale zima je pořád stejná a vítr mě taky nešetří. Takže ukončím nostalgii i debatu s turisty (na kole jsem tady byl sám, pěší bych odhadoval tak na tři pětky), típnu cigaretu a pustím se do sjezdu zpět. Ten, samozřejmě, proložím několika fotopauzami. Po dojezdu na Červenohorské sedlo zjistím, že tady je vítr ještě silnější než dopoledne a raději hned pokračuji z kopce serpentinami dolů. Silnice sice zdaleka nedosahuje kvality jesenické strany kopce, ale jsou tam čerstvé „flastry“, takže se to dá bez obav pustit.  Od Kout je konečně příjemně, modro i teplo a tak už od Loučné nad Desnou postupně opět odkládám svršky. Času je ještě dost, a proto si cestu prodloužím přejezdem přes Maršíkov, kde se opět potkám s kolegou cyklistou, s kterým jsme chvíli debatovali ráno. Byl na Pradědu a víc než počasí mu vadily davy lidí … zlatá Vřesovka. U Peterků už jsem nalehko a u kafe, pivka a cigárka se chvíli oddám i neoblíbenému slunění.

Pak ještě objezd Šumperka přes Anenský dvůr a pivko na Koupáku. Nakonec super výlet. A splnil jsem si tu čtyřtisícovku horizontální i ten litr vertikální …

Více fotografií naleznete na:  http://markyz63.rajce.idnes.cz/Na_Vresovou_studanku_10_2012