Na Moravský Blaník

Jaro už je nezadržitelně v plném proudu, což nutí všechny pohybuchtivé obyvatelstvo protáhnout své údy po zimní odstávce. Samozřejmě v zimě zas tak moc nelenošíme, ale přeci jen, jak se den prodlouží a teplota stoupne, je těch příležitostí k pohybu jaksi víc. A to hlavně ve volné přírodě, tedy mimo útulnost různých tělocvičen a posiloven.

Jednou z častých akcích, které v jarních měsících je cyklovyjížďka do Litovelského Pomoraví, ale protože prozatím jaksi většina našich kamarádů a známých projevila neochotu, lépe řečeno vyjevila požadavek odsunout tuto akci na vhodnější termín (pokud se naskytne), osiřela nás skupina potencionálních výletníků bez konkrétního cíle.

Nicméně nedělní ráno (17.4.2016) je ještě u nás natolik skvělé, že sluníčko přímo vyzývá k nějakému podniku. No ještěže někdo vynalezl ty mobily, díky tomu se svoláváme na pozdní dopoledne. Pepa navrhuje dvě trasy, já vcelku rychle odreaguju na tu zajímavější a nakonec se přidají ještě dva cyklisté, takže k výletu je nachystaná skupinka tak akorát početná.

Snad jen Tonda, když přirazí na sraziště, poněkud zaváhá, když vidí, že všichni máme cyklistické kraťasy, zatímco on vyjíždí málem jak do tuhé zimy. Tak pomalu vyrazíme, s tím, zatímco on zrychleně provede převlek do lehčího oděvu. Krajinou našeho výletu bude Úsovská vrchovina, tedy geomorfologický podcelek Hanušovické vrchoviny, což je vlastně označení veškerého okolí, které kolem Šumperka máme. Ta Úsovská část je jejím nejjižnějším a nejnižším útvarem a máme ji tak pěkně nadosah z jižního okraje města.

První metry nás vedou po cyklostezce do osady Králec, odbočíme k Třemešku, kde u slepičárny čekáme na Tondu. Malou chvíli využíváme k rozpravě s dobytkem u místního kravína, inspirováni nedávným cestopisem oblíbeného turisty, který ovšem kravičkami ve své galerii doslova hýřil.

Jak opozdilec dorazí, vydáváme se do hor. První metry nás provází modrá TZ k Drážníku, ač pěší, je vcelku dobře sjízdná i pro kola (horská, treková) snad jen občasné vodní překážky brání ve větším rozjezdu, ale naštěstí se valná většina kaluží dá dobře objet. Svou porci bahna sice kola obdrží při sjezdu do Dlouhomilova, i přes jízdu po louce, kde se částečně odbahní ale samotný dojezd k památkově chráněné vesnice je jílovitou polňačkou. Bláto vesele odpadává na místním asfaltu, a nakonec i to rozhodne, že se budeme pohybovat spíš po těch asfaltkách. V podstatě všechno to beztak budou samé okresky, není to tu zas tak obydlené, takže i ten provoz je tu minimální a protože až na výjimky silnice dlouho neprošly vydatnější opravou je to na horská i treková kola příhodný terén. Za Dlohomilovem následuje mírný výjezd malebným údolíčkem k vesničce Benkov. Jejím asi nejzajímavějším stavením je zřejmě zděná zvonička a další pozoruhodností je fakt, že na Benkovském kopci prožíval své lyžařské začátky Pepa (dle osobního sdělení). Za vsí, vlastně již v ní začíná další významnější kopec, tedy stoupání nad Obědné. Kolem června sem jezdíme na třešně, teď to teprve začíná kvést. Obědné je další poněkud větší osadou našeho výletu, je zde i hostinec, který se nám zdá zavřený. Rozmlouváme s třemi slečnami o našich budoucích cílích. Dívky se těší na hospodu Pod Bradlem v Nové Hradečné, to je ale ještě kus cesty. K našemu potěšení se ale otevře branka zahrádky a postarší vlasáč se nás otáže, chceme-li pivo. Jistěže. Dívky sice pohrdnou nabízeným přístřeší, ale nás cena 22,- Kč za Svijanskou 11 potěší natolik, že raději dáme double, co kdyby už cestou nic nebylo. V příjemné rozmluvě s hostinským probereme současnou mezinárodně domácí politickou situaci. Samozřejmě nás nepotěší fakt, že hospoda tu v Obědném už dlouho nevydrží. Po zavedení EET se to nevyplatí provozovat. Co chcete od lokálu, kde v týdnu dorazí tak 5,6 místních, vytočí jednu bečku, druhou tak o hezčích víkendech. Na jídlo tady nikoho nenalákáte a ani to zlevnění na 10% dph nebude mít zřejmě valný dopad na tržbu.

Teď už je před námi úsek k hlavnímu vrcholu. Ještě asfaltka směrem ke Kamenné pak odbočka na lesní cestu, poněkud váháme, doleva, doprava, či rovně, navrhuji rovně, podle mapy bychom měli dojet někam pod Bradlo k červené značce, kudy se chodí od Lipinky (či té zmíněné Hradečné). Je to přesně to co potřebujeme, ono se na vrchol, tedy pod skálu beztak nijak exkluzivně dojet nedá a ten mírnější sjezd si chceme nechat k návratu. Lesní cesta sice není nijak značená, ale přetíná modrou značku od nádraží Libina, tak víme, že směr je správný. Příjezd k červené značce je od jihu a nahoru se musí kolo už vytlačit, ale s tím jsme počítali. Opět pozdravíme tři dívčiny, které už tedy stihly na horu vystoupit a směřují do své vyhlídnuté knajpy.

Psát o Bradlu nové údaje by asi už bylo nošením dříví do lesa, zde tedy přesněji nošením kamenů do skály. Jak poznamenali cimrmannologové, Češi mají svůj Blaník, Slováci své svrchované Sitno, ale na Moravu poněkud zapomněli. Moravský Blaník se tedy lokalizuje právě tady na Bradle. Kolik rytířů se zde ukrývá není sice známo, ale faktem je, že mohutná skála je na temeni v podstatě ploché hory vysloveně zjevením. I geolog amatér vytuší, že tady není žádná úrodná Haná, ale pracovaly tu nějaké větší síly. Jeden z výletnických článků na serveru Idnes praví, že Bradlo není prvořadý turistický cíl. Když se ale podíváte, kolik sem chodí lidí, zapochybujete poněkud nad soudností autora. Bradlo prvotřídním cílem určitě je. Samozřejmě i díky výhledové plošině na vrcholu skály. Ač některé výhledy poněkud hatí pár vršků okolních smrků, je výhled dokonale kruhový. Ač se od rána poněkud obloha zakabonila, pořád zůstala dohlednost dostatečná. Jistě hlavní pozornost upoutávají vyšší horské celky, Buková hora, Suchý vrch, pohoří Králického Sněžníku (i zbytek sněhu na hlavním vrcholu). Další sníh leží ještě nad Malou a Velkou kotlino v hlavním hřebenu Hrubého Jeseníku. Jak pohledem sklouzáváme k nižšímu Nízkého Jeseníku jen tak vyzobáváme Rabštejn, Dobřečovský Špičák, větrné elektrárny nad Šternberkem, Kopeček, v nížině Olomouc v dáli na obzoru, to jsou snad Hostýnky. Podle velkého větrníku najdeme Maletín, dole pod lesem je vidět Mírov.

Člověk by tu trávil klidně celý den, ale čas kvačí, tak opět osedláme své kovové oře, mírnější červené pokračování turistické trasy je ale doplněno více blátivými úseky, ale dojížďka je opět po kvalitní lesní téměř asfaltce. V Nedvězí potěší vyprahlého poutníka hospůdka u Lípy a jen o korunu dražší Šerák než v Obědném. Kolem přehrady k Rohli a předposlední kopec na Rohelskou boudu. Brníčko tentokrát jen projedeme, u Tondy u někteří byli (hospoda U Kouřilů). Poslední kopeček nás čeká na Kolšovem, už vlastně jen takové návrší. V Sudkově se se zbytkem rozloučí Marek (zase se balí na nějaký zájezd). Ostatní si ještě dopřejeme nasycení i napojení u Adély (oblíbená restaurace u místního rybníka). Gulášek i Plzeň je je skvělou tečkou za vydařenou asi 50 km vyjížďkou. No kopců bylo dost, i ten déšť vydržel až na noc.