TURISTIKU PODPORUJÍ
60 364 turistů a cestovatelů
100 569 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
1 114 130,- odměny za články
Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Kapverdy
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Žlab
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Hrad
Zámek
Zřícenina
Trosky
Kaple
Klášter
Pomník
Kříž
Chata
Muzeum
Bouda
Kostel
Památník
Měšťanský dům
Salaš, koliba
Letohrad
Farma
Hřebčín
Zámeček
Tvrz
Skanzen
Hradiště
Rotunda
Statek
Dům, budova
Chrám
Hřbitov
Hradby
Lapidárium
Kašna
Socha
Boží muka
Hrádek
Panský dvůr
Rychta
Pevnost, opevnění
Radnice
Drobné památky
Mešita
Synagoga
Příroda vybrat: vše / nic
Hora
Kopec
Štít
Vrchol
Jezero
Potok
Pleso
Rybník
Vodopád
Propast
Minerální pramen
Jeskyně
Krasový útvar
Údolí
Skalní útvar
Jezírko
Řeka
Říčka
Pohoří
Údolí, dolina
Kaňon
Sedlo
Travertíny
Planina
Hřeben
Louka
Pramen
Kámen
Zahrada
Rašeliniště
Slatě
Památný strom
Přírodní park
Ostrov
Sopka
Pobřeží
Poušť
Park
Rokle
Přírodní památka
Vodní nádrž
Studánka
Soutěska
Tůň
Pláž
Poloostrov
Bažina, mokřady
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Lázně
Rekreační oblast
Koňská stezka
Aquapark
Letovisko
Koupaliště
Ledovec
Ski areál
Golf
Půjčovna lodí
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Potápění
Zábava, atrakce
Půjčovna kol
Vinařský cíl
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Na kole po ostrovech Zeleného mysu

Cestopisy

Fotografie (1)  • Foto: msch30

Kapverdy, 2008

27. 3. Ve večerních hodinách nakládáme kola a vyrážíme směr Mnichov. Dospat noc máme v plánu u Ondrové mamky, asi sto kilometrů od letiště. Celou cestu jsme zvládli bez komplikací, asi za pět hodin. Únava je ale znát, a proto po příjezdu jdeme hned na kutě.

28. 3. Původní plán vstát brzy a zajet si prohlédnout Mnichov jsme opustili, protože jsme se vyhrabali z postelí až v poledne. Už jsme ani nezastihli Ondrovu mámu, která byla touto dobou již dávno v práci. Mrzení z prošvihnuté prohlídky města nám ovšem spravila vydatná snídaně, kterou nám připravila Ondrova sestra. Na letiště odjíždíme všichni společně. Ondrovu sestru necháváme na vlakovém nádraží v městečku poblíž letiště, jede jí odtud vlak ke svému synovi v podhůří Alp, a sami začínáme přemýšlet, kde necháme naše auto. Nakonec si pomocí navigace vyhlídneme místo ve vesnici kousek od odbavovací haly. Odvážím kluky na letiště, vykládáme vaky s koly a odjíždím parkovat na zvolené místo. Pro cestu zpět použiji jako první na této cestě kolo. V odletové hale dobalujeme kola a vybavení k přepravě a chystáme se k odletu. Let, až na to, že na mě nezbylo jídlo, proběhl klidně. Jako satisfakci jsem ovšem měl veškeré nápoje, které se jinak platily, zdarma. Kamarádsky jsem zásoboval i mé dva spolucestující k jejich plné spokojenosti. Po příletu na Sal posouváme hodinky o dvě hodiny zpět. Je 23:00 místního času. V příletové hale sestavujeme kola. Vaky předáváme do úschovy partičce českých surfařů, s kterými jsme se seznámili na Mnichovském letišti. Měníme eura na Kapverdská Escuda a vyjíždíme do noci směr přístav Palmeira. Zde se chceme nalodit na loď směr ostrov Sao Antao, cíl naší cyklistické expedice. Město i přístav jsme našli bez problémů, ale loď nám ujela o deset minut. Kdy pojede další, nikdo neví. Všichni nás odkazují do dopravní kanceláře. Co se dá dělat, uspořádáme si večerní piknik na nábřeží a ukládáme se ke spánku kousek za přístavem. Najeli jsme 12 km

29. 3. Po probuzení se rozhlížíme po krajině ostrova Sal. Z dostupné literatury víme, že ostrov je plochý vyprahlý a vanou tu stálé silné větry ze severu. Proto je to také Mekka surfařů. Informace nelhaly. Poušť, kam oko dohlédne. Ještě, že je ostrov relativně malý a k moři je to odevšud kousek. Z našeho nočního tábořiště se vydáváme opět k přístavu. Bohužel dostáváme stejné informace jako večer. Jsme nuceni se vrátit čtyři kilometry zpět do hlavního města ostrova Espargos, kde je přepravní kancelář. Naše smůla graduje. Jelikož je víkend, je kancelář zavřená. Nedá se nic dělat. Měníme náš plán dostat se na Saou Antao lodí a smíříme se s přeletem na Sao Vincento a pak lodí na vytoužený Sao Antao. Na letišti si kupujeme letenky na 21:05 a přejíždíme celý ostrov k místu Buracona, kde se nachází přírodní bazén s mořskou vodou. Trávíme zde příjemné osvěžující odpoledne. Cestu zpět do Espargosu volíme přes pouštní planinu. Fouká takový vítr, že kluci využívají vítr v zádech a celtu jako plachty k závratným rychlostem. Nejvíce tato atrakce ale pobavila pasáčka koz, jehož stádečko jsme mu lehce rozhodili. V Espargosu, přejmenovaném na Mogadišo (tak jsme přezdívali každé kapverdské město pro jejich typickou předměstskou architekturu betonových domů a pokaždé když jsme někam přijeli, zbíhali se černoušci snad z každých dveří) jsme poseděli na jedno pivo na zahrádce a pak už rovnou na Letiště. Odlet byl na čas. Jednalo se o malé vrtulové letadlo české výroby ve službách kapverdských aerolinií. Po příletu nás od zapadnutí do spacáků zdrží jen můj defekt zadního kola. Pro přespání jsme si našli příhodný plácek kousek od silnice, nedaleko letiště. Najeli jsme 38 km, 70 m alt, 3,05 hod.

30. 3. Vstáváme sice brzy, ale jediná dnešní loď nám opět odplula před deseti minutami. Neklesáme na mysli, poobědváme a jedeme prozkoumat Sao Vincente. Za cíl jsme si vybrali nejvyšší vrchol ostrova Mt. Verde v národním parku Floresta Negra. Leží bohužel ve špatném směru, takže to máme celou cestu až na vrchol proti větru. A není to jen nějaký větřík. Když to foukne do boku, tak máme co dělat, abychom se na kole vůbec udrželi. Kluci mají našlápnuto. Abych jim stačil, musel jsem využít dobrotivého domorodce, který mě do sedla vyvezl dodávkou. Statečně pokračujeme k vrcholu zahaleného v mracích. Ve vyšších partiích se začíná objevovat i vegetace. Sao Vincente se od Salu liší jen hornatým terénem, jinak je většina ostrova stejně vyprahlá. Už abychom byli na Sao Antau. Málo jsem trénoval, takže mi nezbývá nic jiného než občas slézt z kola a zbaběle tlačit. "Výjezd" jsem vzdal kousek pod vrcholem a místo výhledu po ostrově si dopřál malou svačinku v podobě energetické tyčinky. Kluci nicméně vrchol dobyli a společně si vychutnáváme slastný sjezd až do sedla. Ještě není tak pozdě. Souhlasíme tedy s Ondrovým nápadem, sjet na druhou stranu sedla a vykoupat se v moři. Podle mapy jsme si naplánovali návrat do přístavu Mindelo po pobřeží. Na pláži jsme byli úplně sami, proto jsme se s namáčením plavek nějak nezatěžovali. Vzbudilo to jen malé pochichtávání procházejících školáků. Koupel nám všem náramně prospěla. Z návratu po pobřeží ovšem sešlo. Z počátku pěkně vypadající cesta se změnila v pláž a po té se i po všech marných pokusech opravdu jet nedalo. Vracíme se stejnou cestou s malou zastávkou v internetové „kavárně“ u kterého probíhal místní futsalový školní turnaj. A že to klukům šlo. Za některé kombinace by se nemuseli stydět ani naše fotbalové hvězdy. Po příjezdu do Mindela zapadneme do první slušně vyhlížející hospody na pivo a něco k jídlu. Objednáváme si kapverdské národní jídlo Kacupu (směs praženého hrachu, kukuřice a fazolí s rybou a vajíčkem) a sladké batáty s vejcem.
Atmosféru hospody dobarvují dva jazzmani a partička podnapilých Skotů s místní přístavní „společnicí“. Dlouho nevydržíme a jedeme hledat nocleh. Směřujeme k přístavu, odkud nám ráno odplouvá loď na Sao Antao a tu už si odplout nechat nechceme. Nakonec, s laskavým svolením místního hlídače, složíme hlavy kousek za přístavem a okamžitě usínáme. Ujeli jsme 58 km, 1350 m alt, 5,09 hod.

31. 3. Budík nás spolehlivě budí v 6:45. První loď by totiž měla vyplouvat už o půl osmé. Ale tu bohužel asi nestihneme, protože tentokrát má zase defekt Ondra. Naštěstí bez problémů stíháme tu v osm. Moře bylo dosti bouřlivé a pěkně to s námi houpalo. Někteří Kapverďané to dokonce neustáli a potupně vrhli. Nicméně jsme šťastně dosáhli přístavu ve městě Puerto Novo na Sao Antau. Hned po vylodění se na nás vrhli taxikáři s nabídkami na vyvezení do hor. Rozhodli jsme se rychle. Přece jen nám to ušetří hodně času. Házíme kola na korbu pick-upu a začínáme serpentinami stoupat do kopců Tondy, jak jsme ostrov počeštili. Vegetace se konečně začíná zelenat a v sedle nás už vítá borovicový les a výhledy na drobná políčka místních zemědělců. Tonda je jeden z mála ostrovů, kde je po celý rok přírodní zdroj vody. Místní obyvatelé tohoto daru využívají hlavně k pěstování cukrové třtiny a na srážky bohatém severovýchodě i k pěstování banánů a jiného tropického ovoce. Ze sedla nejprve sjedeme kousek dolů na druhou stranu ostrova. V malé vesničce Espongiero, kde doplňujeme tekutiny, odbočujeme po hřebeni do vnitrozemí. Lidé na Tondovi jsou strašně milí a všude nás vřele vítají. Přece jen tři blázny na kolech s plnou polní tu nemají každý den. Ve vesnici Lagoa se zastavujeme u studny, abychom nafiltrovali nějakou vodu. Čeká tu už pěkná hromádka lidí s oslíky a kanystry. Studna je ale zamčená. Rukama, nohama, španělsky, anglicky a zlomkem portugalštiny se dozvídáme, že strážce studny tento zdroj života otevře až za dvě hodiny. Nechtělo se nám čekat, tak zase šlápneme do pedálů. Cesta začíná trošku stoupat. Výhledy do údolí nám dřinu a prach cesty vždy vynahradí. Kluci jsou zase vpředu, ale musím říci, že na mě kolegiálně pravidelně čekají, než se doplahočím i já. Cesty tu jsou pro kolo ideální. Dokonce jsme zaznamenali v obtížnějších partiích i náznak kamenného dláždění. Dorazili jsme do dalšího sedla. Tady se cesta rozděluje. Ondra se pouští do průzkumu a po chvíli volíme levou cestu. Z té se ale stává spíše „camina do pe“ než „camina do bicikleta“. Ke všemu mě ještě potkal defekt. Padne rozhodnutí vrátit se a vydat se tou druhou cestou. Na křižovatce potkáváme jednoho domorodce, který nám nabídl vodu v nedalekém domečku na vrcholku kopce v dohledu. Vodu dostáváme, ovšem také informaci, že tady cesta končí. Filtrujeme darovanou vodu, posilníme se zbytkem potravin z domova a rozhodneme se sejít i s koly na druhou stranu hřebene k roztroušeným domkům malé vesničky. Po zdolání krkolomného padáku zastavujeme u jednoho stavení s malou vodárnou. Vesničané zde právě nakládají barely s vodou na oslíky a sváží je ke svým usedlostem. Den se chýlí, výhledy jsou úžasné, domorodci přátelští, takže se definitivně rozhodneme zůstat tu přes noc. Dokonce sousední domeček je zároveň i obchůdek (kapverdských poměrů). Vykupujeme veškeré zásoby tekutin, včetně domácích alkoholických výrobků, konkrétně tzv. punče. Mezitím, co se zásobujeme sortimentem „kantýny“ snažím se přesvědčit jednu z domorodek, aby nám připravila něco k jídlu. Mnoho šancí si ale nedávám. Jaké bylo naše překvapení, když mě za chvíli volá pan „kantýnský“ do baráku a ukazuje mi stažené kůzle a hromádku batátů. Souhlasně kývu a společně s Ondrou a Tomíkem jsme zvědaví, co s toho vzejde. Už se začíná stmívat, když nás zvou ke stolu. Hladově se vrháme na kastrůlek masa a batátů na kapverdský způsob. Nevím, zda jsme tak hladový, nebo to bylo tak dobré, ale padá to do nás, jak „němci do krytu“. Jako bonus nám ještě přinesli smažená játra – delikatesa. Našemu obžerství přihlíží snad celá vesnice. Bavíme je digitálním fotoaparátem, ovšem největší radost děláme dárkem ve formě nerezové plácačky s domácí slivovicí, který jsem věnoval jednomu ze stařešinů. Snažíme se všem vysvětlit, že to je grog (tak nazývají svoji pálenku z cukrové třtiny) „ de casa la mía, República de la Checa“. Má to velký ohlas a šťastný majitel pleskačky ji už nechce dát z ruky. Večer se chýlí, domorodci se rozcházejí. Nám také nezbude, než se odebrat na střechu vodárny, kde budeme trávit noc. Pan domácí nám sice nabízí místo v domě, ale obloha plná hvězd a 22 stupňů nás láká spíš na naše vyhlídnuté lůžko s „nebesy“. Ujeli jsme 22,5 km, 902 m alt, 2,58 hod. Dosáhli jsme výška až 1600 m/n/m.

1. 4. Probudí nás běžný ruch kolem domu. Balíme věci, s díky odmítáme pozvání na snídani a míříme směrem, kde mávl rukou pan domácí po vyslovení názvu vesnice Cha de Pedra. Podle mapy by měla být někde v údolí. Cesta se klikatí stále dolů a některé úseky nejedou ani Ondra s Tomíkem. Ovšem okolní krajina nám vyráží dech. Klikatící se oslí stezky, pohledy do zelených údolí a okolo toho všeho, kam jen oko dohlédne rozeklané štíty hor. Cestou občas míjíme malé domky horalů, fotogenické trsy Agave a opuncií a občas potkáme i domorodce. Ve vesničce Cha de Pedra nejprve narazíme na políčka cukrové třtiny. Zastavujeme na focení a okamžitě se kolem nás shlukují děti z celé vesnice. Okukují naše kola a nabízí nám k ochutnání surovou cukrovou třtinu. Je opravdu sladká. Posouváme se dál a v jednom z obchůdků posnídáme. Cestou údolím až do Riberia Grande zastavujeme pouze k prozkoumání zvláštního ovoce, které rostlo u jednoho z banánových polí. Nakonec z toho žádný kulinářský zážitek nebyl. Odnesl to jen můj nůž, který jsem čistil od lepivé hmoty ještě dva dny. Po příjezdu do města se snažíme najít nějakou vhodnou pláž, kde bychom umyli prach, a osvěžily naše ubohá těla. V okolí Riberia Grande bohužel na nic příhodného nenarazíme. Rozhodneme se tedy přejet do dalšího města Porta do Sol. Vyjedeme společně. Já to ale kousek za městem obracím a dávám si s kluky sraz odpoledne v jediném hotelu a zároveň restauraci v Riberia Grande na náměstí. Město svou dochovanou portugalskou koloniální architekturou působí malebně. Centrum má malé a tvoří ho barevné náměstí s kostelem. Usedám na vzdušnou verandu s výhledem na stánek Páně a poobědvám již vyzkoušenou Kacupu. Únava a dobré jídlo mě zmohly natolik, že se za pár Escudo ubytovávám a po vytoužené sprše okamžitě usínám. Probouzím se až pozdě odpoledne. V recepci a restauraci není ani personál a k mému údivu ani kluci. Vydávám se je tedy hledat do městečka. Náhoda tomu chtěla, že na ně narazím hned na náměstí. Hážou si věci ke mně na pokoj a už společně, na lehko, šlapeme prozkoumat sousední údolí. Po cestě mi Ondra líčí, jak Tomíka spláchla obrovská vlna z pobřežní zítky do moře a měl co dělat, aby se z té pračky vůbec dostal. Odneslo to „jen“ odřené koleno a hromada ostnů v rukách a nohách, které mu tam zanechal mořský ježek. A to už prý jich, za pomocí místních dětí, podstatnou část vytáhl. Na lehko se nám jede o poznání lépe. Noříme se čím dál tím hlouběji do údolí obklopeného skalními stěnami se sem tam posazenými domky a kaskádovitými políčky cukrové třtiny a banánů. Jak už jsem se zmínil. Místní obyvatelé celkem zdárně pálí z třtiny alkohol zvaný grog. Jednu takovou palírnu jsme na své zpáteční cestě také navštívili. Tři chlapíci na speciálním lisu vymačkávají z třtiny šťávu, kterou nechají zkvasit a potom z ní destilují oblíbený nápoj. Jako palivo do kotle jim slouží usušené zbytky stvolů. Destilační přístroj důmyslně chladí vodou přiváděnou z hor. Nás, tedy hlavně Ondru, nejvíce zaujala kvasící tekutina. Ondra ji okamžitě přímo ve sklepě ochutnává a po zvolání „to je jako náš burčák“ si hned nechá od nechápavého černouška naplnit plnou cyklistickou láhev. Po exkurzi už míříme přímo do města. V nedaleké „sámošce“ si kupujeme nějaké místní víno na večer a jedeme se najíst do restaurace našeho „hotelu“. Každý si objednáváme něco jiného a vzájemně si vše ochutnáváme. Menu se skládá z oblíbené kacupy, ryby s rýží a sladkých batátů s vejcem. Bylo toho opravdu dost. Já s Tomíkem jsme odpadli, ale Ondra to za nás dorazil. Po večeři usedáme na náměstí na zítku, popíjíme „třtinový burčák", víno z ostrova Fogo a pozorujeme hloučky místní omladiny. Víno bylo dobré, ale bylo ho jen na ochutnání. Odcházíme do sprchy a jdeme spát. Já ulehám na pokoj a kluci se nakonec rozhodli strávit noc na terase pod hvězdami. Ujeli jsme 43,1 km, 701 m alt, 4,23 hod.

2. 4. Dnešní den máme v plánu se opět nechat vyvést do sedla a následně prozkoumat okolí kráteru Cova se stejnojmennou vesnicí a pokud zbude čas tak i vyjet do blízkosti vrcholu Pico da Cruz. Sehnat dodávku není problém. Takže celkem bez potíží si to po chvilce začínáme šněrovat do kopce. Tato strana ostrova je svými výhledy tak okouzlující, že to Tomík nemohl vydržet a rozhodl se zbylých 1000 m výškových dojet na kole. Ondra se k jeho nápadu hned přidal. Mě nezbývá, (neříkám, že mi to až tak vadilo) než s bagáží vyjet do sedla autem. Věci kluků nechávám na smluveném místě v sedle a sám se na kole vracím kousek zpět, abych si ještě jednou vychutnal krásnou scenérii, kterou jsem zahlédl z korby dodávky. Cestou jsem dokonce v jedné vesnici potkal naši známou z kozí hostiny v horách. Mávli jsme na sebe a z úsměvu vyvozuji, že jsme asi byli milá návštěva. Znovu překonávám sedlo a spouštím se do kráteru s vesnicí Cova. S lítostí však musím konstatovat, že shora je na vesnicí hezčí pohled. Vracím se na okraj kráteru a ve stínu stříšky malého obchůdku se s pivem v ruce chystám zabít čas do příjezdu kluků. Oproti plánu měli sice asi hodinu zpoždění, ale prý bylo pořád co fotit. Rychle jsme společně poobědvali z vlastních zásob a vydáváme se zdolat horu Pico de Cruz. Naši bagáž necháváme cestou v jenom křoví a dál stoupáme na lehko. Čas nás sice tlačí (máme nějaké zprávy, že by měl v 16:20 odjíždět trajekt na Sao Vincente), ale další a další výhledy na druhou stranu úbočí kráteru Cova, nás nenechají se vrátit. Vrchol jsme nakonec nezdolali. Museli bychom to dojít pěšky a na to opravdu nebyl čas. Ve vesničce pod vrcholem to otáčíme a to už nás čeká dlouhý sjezd z 1450 m/n/m až k moři. Po příjezdu do Porto Novo se nám z brzd jen kouří. Trajekt je bohužel stále v opravě, takže přece jen musíme vyčkat až na zítřejší plavidlo. V přístavu narážíme na nákladní loď, která jede přímo na ostrov Sal. Bavíme se s jedním námořníkem (Turkem), a ten nám sděluje, že s naloděním musíme počkat na kapitána a ať se zastavíme za hodinu. S nadějí se přesouváme na nedalekou pláž s černým sopečným pískem a oddáváme se mořským radovánkám. Najednou zůstáváme jako opaření. Asi patnáct minut před slíbeným termínem loď zvedá kotvy a vyplouvá směr Sal. Naši náladu ještě zhorší skutečnost, že loď pluje pod slovenskou vlajkou a její název je Bratislava. Ondra nám vrací dobrou náladu návrhem, vyjet pick-upem do dalšího, ještě neprozkoumaného sedla, a tam si udělat piknik a přespat. Rychle se pouštíme do akce. Odchytáváme řidiče, nakupujeme zásoby a hurá do sedla. Po příjezdu jedeme na lehko obhlídnout vhodné místo k táboření. Nakonec vyhrává rovinka s výhledem do mraky zahaleného údolí. Rozkládáme naše zásoby, a vtom se k nám blíží z nedaleké samoty černoušek se svým dědou. Zastaví se kousek od nás a se zájmem hypnotizují naše kola. Vypadají přátelsky, a tak zveme mladíka i jeho společníka k naší „tabuli“. Ze setkání se vyklube příjemný večer spojený s výukou portugalštiny a kreolštiny. Už je tma, když se zvedáme a kvůli větru sjíždíme do údolí, kde chceme přesunout naše ležení. Nakonec se z toho stává noční sjezd až do vesnice Cha de Morte, kde si dáme jedno pivo a hned za vesnicí sebou buchneme do písku kousek od silnice. Ujeli jsme 54,5, 1660 m alt, 7,75 hod.

3. 4. Dnešní dopoledne věnujeme sjezdu do přístaviště a plavbě na Sao Vincente. Hned po vylodění míří naše cyklokroky do kanceláře kapverdské letecké společnosti, kde se snažíme zajistit si první možný let na ostrov Sal. Dnes je již vše plné. Kupujeme si tedy letenky až na zítřejší ráno. Co se dá dělat, musíme si na dnešek vymyslet nějaký náhradní program na Vincentovi. Dáváme si dvě hodiny volný program v okolí. Kluci se jdou koupat. Já mířím do celkem dobře vyhlížející restaurace u mariny na něco dobrého. Objednávám si steak z nějaké ryby a pivo. Co je to za rybu jsem z portugalštiny nerozluštil, ale byla výborná. Zbytek času věnuji popojížděním po přístavu (největším na Kapverdách) a focením. Kluky potkávám kousek od hospody, kde jsem obědval. Vypadají hladově. Nemusím ani moc přesvědčovat a už sedíme za stolem. Tomík si objednává stejnou rybu jako já a Ondra volí náhodným výběrem. Určitě nelitovali. Slupli to, až se jim dělaly boule za ušima. Na odpoledne jsme si naplánovali asi čtyřiceti kilometrový výlet do vesnice Calhau, kde byla na mapě vyznačena malá pláž. Cesta uběhla rychle, pláž byla taky pěkná, ale pofukoval vítr, takže se nám do vody moc nechtělo. Chvilku jsme si odpočinuli, nasbírali nějaké „suvenýry“ od moře a vracíme se zpět do osvědčené hospody na pivo. Kolem desáté v noci se trošku vrávoravě zvedáme a jedeme se uložit do blízkosti letiště, aby nám to poslední možné letadlo neuletělo. Ujeli jsme 69 km, 500 m alt, 4 hod.

4. 4. Vstáváme brzo a přesouváme se na letiště. Jedná se spíše o takové nádraží, jako třeba v Tišnově. Vše, ale klaplo na čas. Před polednem jsme již zase na Salu. Na nic nečekáme a zacvaknutí do espédéček si to s větrem v obličeji svištíme do solného kráteru u vesnice Pedra Lume. Jedná se o bývalý solný důl, kde si teď může návštěvník dopřávat solných koupelí, jako u Mrtvého moře. A opravdu to tak funguje. Lehli jsme si na hladinu a s rukama za hlavou jsme jen tak pohánění větříkem plavali od břehu ke břehu. Jedna z nádrží měla dokonce u dna i teplé léčivé bahno. No nevím, mě to moc příjemné nepřišlo. I když chůze po krystalkách soli je taky spíše pro fakíry. Někteří si to opravdu užívali, jiní museli plavat na břichu se zadkem nad hladinou, aby je vlk nepokousal ještě víc než doposavad. Ze solného kráteru, teď už s větrem v zádech, míříme do města Espargos na jídlo. Pak nás již čeká poslední etapa expedice do letoviska Santa Maria. Zde se chceme setkat s českými surfaři, co nám hlídají naše vaky na kola. Odtud pojedeme již taxíkem přímo na letiště. Po příjezdu se nejprve trošku zregenerujeme v moři, ponecháme Africe část našeho stráveného vybavení (rukavice, sedátko a moje cykloboty) a hledáme půjčovnu surfů. Máme štěstí, naši přátelé tam opravdu jsou. Dáváme si oraz. Debatujeme o všem možném a nakonec si domlouváme sraz v jedné z restaurací na večeři. Utrácíme poslední naše vyměněné Escuda a zajišťujeme si odvoz na letiště. Odbavení a let proběhl v takzvaném spacím módu, takže se nám zdál kratší, něž ten na Kapverdy. Ujeli jsme 41 km, 150 m alt, 2,58 hod.

5. 4. Návrat z perfektní akce nám trochu pokazila skutečnost, že nám po dobu našeho bykování někdo objel auto klíčem. Policii nevoláme, už chceme být doma. Další zdržení by nás ještě víc naštvalo. Ondru necháváme u jeho mamky, kde také královsky posnídáme. Zbytek cesty jedu už jen s Tomíkem. Střídáme se v řízení a doma jsme přibližně kolem čtvrté odpoledne.

Sepsal Marek Schauer

GPS souřadnice:
uložit .gpx soubor (16.727, -22.930)
Poslední aktualizace: 17.10.2008
Autor: msch30
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Sal

Příspěvky z okolí Na kole po ostrovech Zeleného mysu

Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – III. část (Kapverdy)
Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – III. část (Kapverdy)
Cestopisy
Tato třetí část volně navazuje na povídání, které jsem napsal předtím: https://www.turistika.cz/cestopisy/sul-nad-zlato-v-raji-kde-nema-stres-co-delat-ii-cast/detail   Pokračujeme na východ…
1km
více »
Letiště Sal / Amilcar Cabral
Letiště Sal / Amilcar Cabral
Letiště
Letiště Amilcar Cabral (SID) spadá pod město Sal, které leží ve státě Kapverdy.
2.4km
více »
Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – I. část (Kapverdy)
Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – I. část (Kapverdy)
Cestopisy
Nejjednodušší a snad nejlepší bude popsat nezapomenutelné zážitky tak, jak se staly. Nic nezveličovat, nic nepřidávat. Kapverdy to nepotřebují. Romantika i silné emoce tady čekají na každém kroku.   Dvacet minut p…
2.8km
více »
Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – II. část (Kapverdy)
Sůl nad zlato v ráji, kde nemá stres co dělat – II. část (Kapverdy)
Cestopisy
Tato druhá část volně navazuje na povídání, které jsem napsal předtím: https://www.turistika.cz/cestopisy/sul-nad-zlato-v-raji-kde-nema-stres-co-delat-i-cast/detail   První den roku 2018,…
3km
více »
Kapverdy - nejbližší tropy
Kapverdy - nejbližší tropy
Cestopisy
Kapverdské ostrovy se objevily v nabídce českých cestovních kanceláří cca před sedmi lety. Odskočil jsem si v lednu vyhřát se na ostrov Sal do městečka Santa Maria. Upřímně řečeno lednový termín není pro koupání z…
16km
více »
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace