Mrazivý víkend v Rajnochovicích – pt. 1
Jednoho zimního večera nám naše mladá kamarádka vyprávěla o bezva chatě někde v Hostýnských vrších a že bychom tam mohli uskutečnit jednu z našich cyklovýprav. Na mobilu předvedla pár obrázků a ty nás celkem nalákaly. Padlo tedy rozhodnutí, ať Martina zkusí zamluvit první volný termín vhodný k požadovanému ročnímu období, tedy začátku podzimu (jaro bylo v Písečné u Letohradu).
Oznámený termín první říjnový víkend někdy v průběhu léta ještě nevypadal nějak hrozivě, ačkoliv trošku nám kolidoval s vyhlášením parlamentních voleb. Ale jakožto řádní občané nemáme zas takový problém vyřídit si na patřičném úřadě voličský průkaz (jde to i přes datovou schránku, kdo jí disponuje).
Jak se ale blížil říjen objevily se další komplikace, konkrétně předpověď počasí. Kdo by to byl řekl, že na začátek desátého měsíce přijde zima. Ne tady že bychom byli zas tak zimomřiví, ale když se objeví zprávy, že ranní teploty budou atakovat, i podlézat nulu a denní sotva vystoupí na deset, přeci jen příliš radosti to nepřidá.
Nu což, už jsme si zaplatili zálohu a nejsme zas tak zhýčkaní, abychom nějaké to příkoří neunesli.
2.10.2025
Jako obvykle, část výpravy vyráží vlakovou dopravou poblíže kýženého cíle. Pro naší skupinu 4 lidí (2x2 cyklistky a cyklisti) to znamená sejít se na nádraží před půl devátou a zaujmout místa v patřičném spoji. Ten nám naštěstí jede přímo bez přestupu do Přerova, co nám upravili železnici přes Libinu, Uničov a Šternberk, jezdí nám tam krásné vlaky (Regiopantery) nejen do Olomouce, ale i dál. Jezdí skoro jako rychlíky, čili nádraží Přerov se nám ukáže ještě před desátou hodinou. Po nezbytných úpravách (dohuštění pneu) jsem hotovi k vyjetí. Kudy v Přerově k Bečvě si ještě jakž takž pamatujeme, hodláme totiž – po nějaké době projet částečně po krásné cyklostezce podle zmíněné řeky. Dnešek je naštěstí ještě co se ranní teploty týče snesitelný ten mráz má přijít až další den. Nicméně občas nás trápí vítr, právě ze severu – právě tam nás cyklostezka vede a z tímto prouděním se má ochladit. Cyklostezka za Přerovem z větší nebo menší vzdálenosti sleduje tok řeky, v povzdálí míjíme obce Grymov, Oldřichov. V jednom místě nás zastaví loňská zářijová povodeň, kdy Bečva podemlela část břehu a urval si i úsek cklostezky, čili nějakých 50 m je nutno obejít po poli. Pak už se blíží Lipník, my ale stále využíváme stezku po levém břehu, to znamená na Týn nad Bečvou, tak si alespoň prohlédneme věže Helfštýna, na které nám dokonce na chvíli zasvítí i sluníčko, povětšinou máme totiž zataženou oblohu.
Co si pamatuju, za Týnem býval takový „přírodní“, tedy bezasfaltový úsek cyklostezky, ten je už ale zrušen a stezka je pro naši jízdu proti větru vybavena pevnou vrstvou. I díky tomu (zřejmě) mě nechávají mí kolegové udávat tempo, si aby ušetřily baterky, já jediný jsem pořád bio, tedy bez motoru.
No naštěstí je dál cyklostezka částečně ukrytá ve stromoví na okraji lesa na svazích pohoří Maleníku, které větrné poryvy stačí tlumit. Takže i jízda probíhá dostatečně rychle k předměstí Hranic. Už se nám přiblížila vzdálenost 20 a více kilometrů a tak by stálo za to se poohlédnout po nějakém restaurantu. Matně si pamatuju, že před nějakou dobu, při cestě z Bystřičky jsem zasedli v restauraci na nějaké střelnici, takže nás upoutal poblíže pískáče před Hranicemi nápis zvoucí k restauraci Na Střelnici, podle vzhledu je to ale menší chalupa, to není ta pravá. Naštěstí je zavřeno, takže pokračujeme dál již do Hranic, kde se zorientuju podle blízkého parku a tenisových kurtů Ta správná střelnice je Stará, celkem rozsáhlý objekt stavby někdy s přelomu 19. a 20. století, kde je i penzion a divadlo! Je tu i ta kýžená útulná restaurace se stylovým interiérem.
Nepohrdneme tak nějakou tou tekutinou (Radegast, čaj), ale i pokrmem. Posilnění tak můžeme do lázní, inu vynechat Teplice (nad Bečvou) by bylo trestuhodné. Na začátku října je tu už dosti prázdno, v sezóně tepající nábřeží je poloprázdné ale objevujeme v hlavním lázeňském domě útulnou kavárnu i s výběrem nějakých cukrovinek. Edita si nemůže odpustit i teplý lázeňský oplatek.
Přes lázeňskou lávku přejíždíme Bečvu na pravý břeh a kolem sportovišt se stáčíme podle meandrující Bečvy. Tady nás čeká zcela nová část cyklostezky, která vznikla poblíž Ústí i díky nové skvostné lávce. Dříve se tu jezdilo normálně po okreskách, a to i dál do Skalička. Zde ale už definitivně opustíme Bečvu a jsou před námi hory.
Tento pojem je ovšem trošku nadnesený, nicméně směrem do Kelče a dál už musíme překonávat nějaká ta stoupání a následné sjezdy. Kelč je vlastně poslední větší místo na dnešní trase, tak něco málo nakoupíme v tamním obchůdku u kruhového objezdu a dál míříme ke Kunovicím. Elektrocyklisté už tady mají přeci jen více síly, ale naštěstí po menším sjezdu z cyklostezky všichni odbočí k vodojemu, na kterém je umístěna svérázná rozhledna. Nejde o nijak vysoký objekt, vlastně jen pato, ale i tak dopomůže k většímu výhledu do kraje. Zejména pak na náš dnešní cíl, respektive masiv Hostýnských vrchů s dominantou Kelčského Javorníku. Více na severu v oparu odhadujeme i nějaké Beskydy, ale mírně zatažená obloha toho víc neukazuje.
Od Kunovice toho vskutku příliš nezbývá, nicméně pár kopečků do Podhradní Lhoty a pak do údolí Juhyně a mezi kopci k dolním Rajnochovicím. Do konečného cíle chybí nějaké dva kilometry, není tak důvod pohrdnout nabídkou restaurace v hotelu Polom. Ta se na další dny ukázala jako velice příjemné místo nejen co se týče uspokojení žíznivých potřeb, ale i celkem zajímavou nabídkou teplé stravy (hlavně v dalším období). Po náležitém posilnění, kdy dorazila i část již přítomné výpravy k družné besídce, už tedy jen kýžený výjezd na horní konec Rajnochovic, kde nás čeká chata Hanička.
Část chyty je již obsazená a večer je celkem veselý, nejen díky tradičnímu dýchánku, ale i faktu, že tentokrát je s námi i několik velmi mladých rekreantů (věk od 1 do 4 let), čili než je rodiče uloží do hajan, musí si náležitě užít setkání s leckdy novými tvářemi.
3.10.2025
Jediným nedostatkem slunečného rána je fakt, že přišla ta zima. Tedy zatím nesněží ale teploměr ukazuje číslo tedy spíš rysku s označením nula. Naštěstí s předešlých výprav máme zvyk chodit s Marvel na ranní procházku. Marvel = pes, tedy přesně fena zlatého retrívra která i mě, jako cizího občas poslechne. Nakonec už tady někdy byla, provedeme tak pár kroků do ojíněného lesa, pejsek se tak rovnou vyvenčí a já se přesvědčím o faktu, že jen tak rychle na výlet nevyjedeme.
Nezbývá tedy než nějakou dobu počkat v útrobách chaty, to můžeme naštěstí rozebírat předvolebními úvahami, odpoledne se otevřou volební místnosti, případně spolu s dětmi pozorovat zajímavý televizní program na Déčku. Povětšinou to sice nechápeme, ale naštěstí děcka sledují animované pohádky daleko bedlivěji.
Naštěstí někdy s přelomem desáté dopolední se kapalina na teploměru přesunula výrazně nad nulu (asi na 6 nebo 7 stupňů), čili je to pokyn chystat se k výletu. Ona to nějaká hodinka odnese, ale už před jedenáctkou se cyklisté řadí před chatou. I takový Vašek (je to naštěstí sportovec) si chystá kolo, navíc s outěžkem, jako zavazadlo má na nosiči malou Jindřišku, která nás bude v další části výletu i mohutně povzbuzovat a navádět na trasu. Ale nepřebíhejme, od naší chaty míříme do dědiny kde nás zaujme mohutná stavba zdejšího kostela. Není to stavba ledajaká, poutní chrám projektoval věhlasný italský stavitel G. P. Tencala. Chrám z počátku 18. století je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, interiér je opatřen valenou klenbou a prostorný interiér je pojat v překvapivě umírněném barevném pojetí, o čemž se mi podařilo přesvědčit ve večerních hodinách (ještě bude zmínka).
U kostela čekáme na opozdilce, abychom navedli správně výpravu na křižovatce u centra obce. Odbočka nás vede k toku Juhyně, která nás provede asi v kilometrovém úseku k místní lesní železnici (taková malá úzkorozchodka, na které se dělávají i ukázkové jízdy), další odbočka u areálu ubytovacího hostince nás odkloní k Rosošnému potoku, který nás povede dlouho až pod první velký výjezd dne. To stoupání začíná za odpočívkou u Teodorova pramene (podle arcibiskupa Kohna). Proti v lese je trošku zakrytá vodní plochy bývalé klauzy (nádrž pro plavení dříví). Dál už je jasné, že Hostýnské vrchy jsou už takové kapesní hory. Celkovou výškou tedy jde o vysočinu, ale fakt, že byly vyzdviženy až někdy ve třetihorách dokresluje strmost a divokost zdejších svahů. Nám zbylým biobikerům brzy ujede předvoj elektrocyklistů, ale jsou naštěstí celkem solidární, tak občas čekají. Cyklotrasa 5120nás vede pod druhou nejvyšší horu Hostýnek Čerňavu, ale hlavně k prvnímu občerstvovacímu bodu což je – Tesák. Kdysi dávno, někdy v minulém století jsem Tesák navštívil na školení značkařů Kčt. To jsme ale neměli ve známé chatě, ale trošku dál, tuším že to byl nějaký zlínský stavební podnik. I tehdy jsem se ale stavěli v oblíbené chatě, která před nedávnem vyhořela. Naštěstí její majitel je zanícený horal a připravuje její obnovu. Prozatím musí stačit „provizorní“ ale útulná hospůdka tak akorát pro naši výpravu (a ještě místo zbylo). Nepohrdneme jak tekutým občerstvením, tak i nějakou vydatnější potravinou (gulášovka).
Samozřejmě již doma jsem plánoval trasu nad mapou.com klikal jak s kolem k Hostýnu. Nic lepšího neb´vypadlo, buď objet až do Bystřice (p.H.), nebo poněkud krkolomě z okraje Chvalčova. Tak i tak to znamená celkem výživný sjezd po silnici 437 (je to i cyklotrasa 5035). Pod kopcem najít odbočku k naučné stezce (chodník Masarykových), částečně jde sice o lesní cestu k chatové osadě, ale přiznejme, značně příkrou. Pak v určitém bodu (který někteří přejeli), za chatou Schweigrovkou odbočit zkrtakou na červenou pěší a po té bez rozdílu vah a pohonu všichni pěšky tlačit své stroje. Právě tady nás Jindřiška skvěle navigoval hledáním pásového značení (to by už i tatínek s nákladem to kolo nevytlačil. Nebylo to mnoho, ale nějakých 300 m v prudkém svahu prověřilo morálně volní vlastnosti jednotlivých výletníků. Jaká to byla výhoda nemít kolo s motorem, které má o dobrých 10 kilo míň…
Zhruba těch zmíněných 300 m k okružní silnici jsme nakonec zvládli všichni, tedy k vlastnímu vrcholu, tedy poutnímu chrámu na Sv. Hostýně. Poutní místo vzniklo v první polovině 18. století, ale záhy zrušeno za Josefínských reforem. Nicméně v dalším století byly poutě obnoveny, opravená byla postupně i bazilika. Postupně přibylo několik křížových cest, rozhledna, poutní dům, muzeum, větrná elektrárna. V současnosti je Hostýn považován za největší moravské poutní místo (patrně i před Velehradem).
Zde houfně využíváme služeb zdejší kavárenské cukrárny (jiné hospody už jsou zavřené), ldo neviděl, zajde se podívat do kostela (už jsem Hostýn kdysi viděl), doba přeci jen pokročila, tak na delší pobyt (i kvůli teplotám) už není čas. Snad bych měl uvézt fakt, že na Hostýn dorazily autem maminky, takže Vašek už dál jel bez dítěte.
Dál to znamená sjet okružní silnicí k okraji Bystřice pod Hostýnem. Pak se vydat místní cyklostezkou podle potoka Bystřičky (neplést s tou u přehrady). Ta nás vyvede k místní části Chvalčova, trošku váháme, kterým směrem, ale nakonec zvítězí lesní trasy (cyklo 5037). Je to místy – hlavně na začátku prastará asfaltka, tedy spíše hrubě štěrkovaná cesta, kde kola zcela neposlouchají cyklistův záměr. Cesta se klikatí a stoupá do svahu jednoho Javorníku a dál pod ten hlavní, tedy Kelčský Javorník (ne až nahoru). Po překonání vrstevnice 500 m se stoupání mírní a víceméně se drží stálé výšky (do 550 m). Objevuje se i kvalitnější povrch, takž ta jízda je i tak nějak rychlejší. Z části se k cestě připojuje i pěší zelená, která ale v rozcestí U Kamenného domku prudce začne stoupat k vrcholu Kelčského Javorníku. Oproti tomu naše cyklotrase pomalu, později i prudčeji klesá k okraji Podhradní Lhoty.
To už jsme ve známých končinách, v hotelu Polom už nás vítají jako staré známé a po vyhládnutí skoro všem neobyčejně zachutná. To už se pomalu stmívá, takže ještě vytvoříme malou frontu v obecním úřadu (ten naštěstí není daleko), máme odvoleno, tak k Haničce.
Jak projíždím už potemnělo vsí, vidím v kostele se svítí. Bočním vchodem se tak dostanu do interiéru. Uklízí se před nedělní bohoslužbou, uklízečkám ale nevadím. Na rozdíl od jiných barokních kostelů ten rajnochovický vypadá velice decentně. Interiér je vyveden spíše v mírných barvách bílé, šedivého mramoru, i ostatní výzdoba je v tlumených barvách, hlavním kultovním předmětem je zřejmě malé dřevěné sousoší Sv. Anny Samotřetí. Kostel měl dřevěného předchůdce se zasvěcením sv. Anny. Velká část výzdoby (štuky a sochy) jsou dílem dalšího Itala, Baltazara Fontany. Prohlídkou kostel jsem trošku vyděsil předjezdec, takže se Pepa vracel, jestli mě nepostihla nějaká nehoda. V případě návštěvy svatostánku to byla poučná „nehoda“.
Vždyť i běhjaká havaárie by mě pak připravila o druhou večeři, holky cestou nakoupily nějaké lahváče a špekáčky, ted večer si něco opečeme (u chaty je takový luxusní přístřešek s krbema různými atrakcemi).
Přidat do oblibených uživatelů
Rajnochovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Mrazivý víkend v Rajnochovicích – pt. 1
