Malajsie a Singapur 3.-18.2.2002 - 4.část

Fotografie (4)  • Foto: dendera

12.DEN – STŘEDA 13. února 2002

Cesta do Národního parku Taman Negara – autobusem a lodí. Noční - doslova „řvoucí“ prales.

Foto: dendera

Ráno vstáváme o půl sedmé. V sedm jdeme na snídani i se všemi zavazadly. Rychle posnídat, zaplatit pokoje a hurá k hotelu Malaya, ve kterém včera kluci zajistili a zaplatili Dopravu do NP Taman Negara. Hotel Malaya tady v Kuale slouží jako hlavní informační centrum pro národní park. Dá se zde zajistit nejen Doprava, ale i celý pobyt včetně ubytování se stravou, programem a průvodce. Tyhle ty „balíčky“ vypadají lákavě, ale cenově jsou hodně nevýhodné. Využívají je snad jen Japonci. Raději si ubytování zajistíme přímo na místě a o program se postaráme sami. Doprava tam i zpět stojí cca 1000 Kč na osobu. Zahrnuje asi 3 hodiny jízdy autobusem a 2,5 hodiny plavby lodí.

Foto: dendera

Před hotelem je již několik „baťužkářů“ jako my a také jedna početnější rodinka japončíků. Autobus přijíždí s dvacetiminutovým zpožděním. Batohy ukládáme do zavazadlového prostoru a sami se usazujeme v postarším autobuse. V uličkách města jedeme hodně pomalu. Asi to bude tou Dopravou a lidmi, kterých je všude plno a řidič by byl určitě nerad, kdyby mu některý z nich skončil pod koly. Konečně jsme se vymotali z města. Najíždíme na dálnici a doufáme, že to řidič konečně správně rozfofruje. Ale to byla velká mýlka. Autobus se po silnici šine jako slimák. Předjíždí ho snad všechno co má kola. Ten řidič snad jede se zataženou brzdou. Do mírných kopečků funíme jako prastará lokomotiva. To jsem pěkně zvědavá jestli dneska aspoň v dáli uvidíme koruny stromů pralesa. A najednou jako když utne. Autobus nabírá rychlost a už konečně začíná připomínat svou rychlostí zástupce moderní Dopravy 21. století. On ten řidič asi fakt jel do teďka se zataženou brzdou. No ještě, že si toho všimnul, jinak bychom tady někde uprostřed dálnice zavařili motor a místo pohledem do bujné vegetace bychom se kochali pozorováním aut svištějících kolem nás. Cestou jsem projeli malou dešťovou přeháňkou. Vzpomínám ji proto, že to byl jediný déšť, který jsme v Malajsii zažili. Vlastně jsme jej ani neokusili, protože jeho kapky skončily na kapotě našeho autobusu.

Foto: dendera

Asi po třech hodinách jízdy zastavujeme u hotelu Sri Emas, který je obrazně vstupní branou do NP Taman Negara. Tady se všichni cestující do parku shromažďují. Ujímá se nás slečna a usazuje nás v hotelové restauraci. Hotel zdaleka není z nejluxusnějších.Spíše je to hodně laciná ubytovna s hospodou. Ti co si zaplatili předem „balíček“ dostávají v hotelu oběd. My si jej můžeme také dát, ale za penízky. Budeme tady čekat asi do druhé hodiny. Ve dvě budou k hotelu přistaveny minibusy a ty nás odvezou do přístavu. Jsou nám rozdány letáčky s plánkem pralesa. Musíme vyplnit vstupní papíry a zaplatit poplatek za focení. Za 5 RM je nám vystavena licence na fotografování s platností jeden měsíc. Slečna nás seznamuje s životem v pralese a jeho atrakcemi. Určitě si nenecháme ujít slavné provazové mostíky v korunách stromů. Na ty se již těším od té doby co jsem zjistila, že něco takového v Malajsii existuje. Trochu nás vystrašili tvrzením, že jídlo je v pralese poněkud dražší. Proto si raději narychlo vyměňujeme ještě nějaké peníze, i když kurz není z nejvýhodnějších. Objednáváme si a platíme také ubytování na tři noci. Vybrali jsme si Familly room za 25 RM na osobu a noc.

Ve dvě hodiny přijíždí před hotel několik minibusů. Nastupování a ukládání zavazadel je dost zmatené a nijak neorganizované. Nakonec jsem skončila v jednom minibuse úplně sama s rodinou japončíků. Náš řidič si asi myslí, že je pirátem silnic. Jede jako blázen a neustále troubí. No když se to klukovi líbí. Hlavně, když nás co nejdříve doveze bez úrazu do přístavu. Vyjíždíme z malého městečka. Po obou stranách silnice za okny auta ubíhají rozlehlé palmové plantáže. Jen sem tam z jejich zeleně vykukuje malý domek či farma. Do přístavu nám cesta trvala přes půl hodiny. Máme zde poslední možnost zajít si na záchod. Během plavby nebude žádná šance, leda do vlastních kalhot. Kdo zaváhá nečurá, a proto se Bohďa rychle vydává po šipkách pokreslených písmeny WC. Postáváme na břehu. Trochu s obavami a také trochu se zvědavostí si prohlížíme dlouhé dřevěné loďky, které by nás za malou chvíli měly přepravit do nitra pralesa. Popsala bych je asi takhle. Jsou dlouhé asi deset metrů. Vypadají hodně vratce. Mají nízký ponor. Sedí se v nich po dvou za sebou rovnou na podlaze – pardon, malá oprava – na podlaze je poduška a také za zády. Rozestupy jsou dost velké, takže nohy si lze pohodlně natáhnout, takže se dá sedět v pololeže. Lodě jsou zastřešené. Je to hlavně proti sluníčku. Ochranu proti dešti by to v žádném případě ani při dobré vůli nemohlo splňovat. Zavazadla jsou na lodích uložena na přídi na sobě.

Už usadili první skupinku a loď vyplouvá. Teď jsme přišli na řadu my. Vyvolávají jména a ta naše jsou hned mezi prvními. S Bohďou usedáme na příď hned za zavazadla. Loďka se příšerně houpe. Jeden špatný krok či nehlídaný pohyb a koupu se v řece. Před nás skládají na hromadu batohy. Když vidím, jak se naklánějí nad vodu, tak se pomalu začínám loučit s věcmi co jsou v nich uložené.

Všichni jsou usazeni, zavazadla také. Nic již nebrání ve vyplutí. Odrážíme od břehu. Děláme velký oblouk a nabíráme směr plavby proti proudu. Je to fantastické. Voda kolem nás stříká. Prostě žúžo dobrodrůžo. Voda v řece vypadá špinavě. Je ovšem jen zkalená od bahna. U břehu se ve vodě cáchají domorodé děti. Koukáme na ně dost užasle. Jak se v tom mohou koupat. Co když jsou v té vodě nějaké „potvory“ či co. To ovšem ještě v té chvíli netušíme, že se takto budeme ráchat zítra stejně jako oni. A nebudeme se toho moci nasytit. Ale zatím jen udiveně kroutíme hlavami a vše točíme na kameru. Z džungle podél břehu sem tam vystrkuje hlavu nějaký rybář. Někteří z nich mají své loďky zakotvené na mělčinách uprostřed řeky a s celými rodinami zde táboří. Trasa kudy naše loď pluje mezi mělčinami je značena dost necitlivě plastikovými láhvemi. Plave jich taky na hladině spousta. Je to jako pěst na oko a kazí do celkový dojem z jinak úžasné plavby. Během cesty se mění počasí od zamračena, přes sluníčko až po bouřkové mraky. Nikde po březích nejsou vidět žádná zvířata ani nad námi nelétají žádní ptáci. Břehy se začínají pomalu měnit. Již to není nízká džungle, ale vzrostlé pralesní stromy a palmy. Během období dešťů musí být v řece tak o tři až čtyři metry více vody. Je to vidno na nízké vegetaci po obou březích. Od poslední velké vody je ještě všechno zašpiněno od říčního bahna. Do hlavního stanoviště v pralese připlouváme po dvou hodinách dvaceti minutách plavby. Takže o dobrých čtyřicet minut dříve než nám bylo slibováno. Však jsme taky jeli jako draci :o). Zde se řeka dělí do dvou ramen. Nebo by se dalo říci, že se zde dvě řeky slévají v jednu. Je zde několik na vodě plovoucích restaurací ukotvených ke břehu. Jsou to nejen vodní jídelny, ale také přistávací mola a skoro každá funguje také jako kancelář, kde si lze zaplatit průvodce po pralese nebo jiné atrakce s pralesem či řekou spojené. My jsme napoprvé tyhle ty domečky využili jako přístav. Až večer je odzkoušíme jako stravovací zařízení a zjistíme jestli ceny zde jsou tak obrovské jak nás strašili. Vystupujeme z lodi a jdeme vyhledat naše ubytování.

Na břehu jsme zjistili, že se zde dá dostat pohodlně také autem. Vlastně se nacházíme v malém městečku v pralese do kterého vede asfaltová silnice. Ovšem přece jen plavba na malé dřevěné loďce má mnohem více do sebe než jízda džípem po asfaltu. Areál s bungalovy, kde máme být ubytováni nalézáme poměrně rychle. Recepční nejdříve zadumaně kouká do papírů. Vyžádal si na nás chvilku strpení a obíhá všechny své pokoje. Nakonec přišel s tím,že čtyřlůžkáč nemá volný. Dostaneme pokoj s šesti lůžky. Proč ne, jen nám tam nikoho dalšího nenastěhujte. Jsme ujištěni, že v žádném případě a tak se ubytováváme hned vedle recepce do pokoje se dvěmi poschoďovými postelemi a dvěma lůžky. Na přikrytí jsou zde velké froté osušky. V pokoji je ještě oddělená sprcha, záchod a místo umyvadla hadice. Jsme přece v pralese, tak nač nějaký velký luxus. Jen bude sranda až si budeme u té hadice čistit zuby :o).

V bříškách už nám pěkně kručí. Je nejvyšší čas vyrazit na večeři. Vybíráme si restauraci s kostkovanými ubrusy. Sotva jsem usedli ke stolu, tak se s námi celá restaurace pěkně rozhoupala. To jen k ní přirazila loďka s turisty. Z jídelního lístku zjišťujeme, že jídlo je zde tak 3x lacinější než bylo v Kuale. Nechápu, proč nás tak strašili. Ale je možné, že měli namysli ceny z hotelového komplexu, který je na druhé straně řeky. Tam jsou bungalovy mnohem luxusnější, takže i jídlo v jejich místní restauraci bude přizpůsobeno kapsám jejich klientely. Číšník, který se nás ujímá nám hned při první komunikaci připadá trochu zmatený. Moje volba jídla byla hodně nešťastná ba katastrofální. V dobrém úmyslu jsem si objednala kalamary v sojové omáčce a bílou rýži. To co mi donesli zdaleka nepřipomínalo milé mořské tvorečky. Spíše to vypadalo jako naporcované prasečí uši. A ta chuť. No darmo mluvit. Tento večer jsem se musela spokojit jen se suchou rýží. Ještě,že tady mají také ovocné koktejly a co nás hodně potěšilo také jeden zcela nový, banánový. Tak hustý,že v něm stojí brčko a stojí jen 2 RM. Bohďa taky neměla moc šťastnou ruku. Dala si kuře v kari omáčce. Bylo tak pálivé, že se nedalo jíst. Měla jen tu výhodu, že si místo bílé rýže dala vegetariánskou a ta byla moc dobrá. Radek si objednal rýži se slanými rybičkami. Po první urgenci, kdy ji konečně dostane se číšník jen pousmál a přikývnul hlavou. Při druhé něco zamumlal a při třetí se konečně vymáčknul. Slané rybičky došly, ale už je šli sehnat, takže ještě chviličku strpení a rýže bude hotová. Náš zákazník náš pán. Nalovíme, osolíme. Však v řece je rybek dost a my zrovna u jedné sedíme. Ne, ne. Už se vrací poslíček s igelitovou taškou z obchodu. Ještě pět minut a rýže s rybičkami je na stole.

Po večeři obhlížíme fotky místní cestovky. Lze si zde objednat třeba noční safari do džungle. Pokud máte štěstí tak můžete vidět nějaké brouky a jiný hmyz. Větší zvířata ne. Snad ještě nějakého jelena, ale to je opravdu všechno. Sloni i tygři jsou zalezlí hluboko v pralese. Nemají chuť hrát lidem divadýlko a raději, pokud mají ještě tu šanci, si nerušeně užívají života bez lidí v pravé divočině. Noční safari nás nezaujalo, ale nadchlo nás splavování řeky na gumových duších. Lodí jste vyvezeni proti proudu a asi po dvaceti minutách plavby jste vhozeni do vody. Každý dostává svou duši a teď už jen plavat a plavat až do moře :o). Jo tak to se nám líbí. Na zítra na patnáctou hodinu si nás tam zapište. Takové splavování stojí na osobu 25 RM. Je to dost, ale každá sranda něco stojí. Majitel cestovky se jmenuje Monkey. Jak nám s úsměvem oznamuje je jedinou opicí v celém širém pralese. Doma chová dva hady. Doufejme, že to nejsou jediní hadi v téhle džungli. Bylo by smutné, kdybychom za celý náš pobyt v džungli nepotkali žádné zvíře, protože je má Monkey všechny zavřené doma.

Na naše první zvíře jsme ovšem nemuseli dlouho čekat. Jen co se setmělo začali vzduchem létat obrovští brouci. Nevím jestli to byly cikády nebo či co. Bylo to velké jako vlašský ořech a s oblibou se to do nás strefovalo. Řeknu vám nic příjemného. Hlavně nárazy do hlavy stály zato. Nejvíce ze všeho je přitahovalo světlo. Samičky dokázaly tak hlasitě řvát, že by do kapsy strčili všechny výstražné sirény. Ono celkově prales po setmění vydává hlasité zvuky a doslova řve. Bude to pro nás nezvyklá noc usnout v takovém hluku. Ovšem řvaní pralesa není nic proti rodince japončíků, kterou ubytovali hned vedle nás. Ti se asi rozhodli že na noc celý bungalov přestaví a zmodernizují. Dupají, vřískají, posouvají postelemi. Chvílemi se tam snad i mlátí. Ještě,že máme ten dluh z minulé noci, kdy jsme šli spát až o půl třetí. Hlasy pralesa jsou najednou stále tišší a tišší. I japončíci jako by se zklidňovali a my se ubíráme do světa snů. Možná, že se nám bude zdát o slonech a tygrech. A když se nás na ně doma zeptají, tak nebudeme muset lhát. Ano viděli jsme je. Bylo jich tam spousty. Celou noc jsme tam s nimi byli a bylo s nimi moc krásně …

13.DEN – ČTVRTEK 14. února 2002

První den v pralese. Procházka v korunách stromů po provazových žebřících – Canopy Walkway. Splavování řeky na gumových kruzích.

S čím jsme večer usínali s tím se ráno i budíme. Japonské dětičky se rozhodly, že dokončí co včera v noci začaly a zahájily poslední práce na totálním zničení našeho společného bungalovu :o). Hold japonské děti jsou miláčkové svých rodičů a ti jim dovolí zkrátka všechno. Najednou se rozhostil božský klid. Děti se odešly nasnídat. Ach to je balada. Konečně mám zase pocit, že jsem v pralese.

Na snídani jdeme do restaurace na kopci nad řekou. Sedíme na terase a celý prales máme před sebou jako na dlani. Je to nádhera. Dopoledne máme v plánu procházku po mostících, které jsou zavěšeny v korunách stromů. Bude to asi trochu houpat, takže se na snídani nemůžeme moc přejídat. Dlouho se rozmýšlíme, co dobrého si dáme. Nakonec to vyhrávají sendviče a ananasová amoleta. Po ránu to chce nějaký dobrý výživný mléčný nápoj a tak nám přinášejí plné poháry banánového koktejlu. Ňam, to byla dobrota :o).

Po snídani se necháváme převést člunem na druhou stranu řeky. Poplatek převozníkovi je 0,5 RM na osobu. Vystupujeme na malé dřevěné molo. Rázem se ocitáme v části pralesa, kde jsou postaveny domečky pro movitější návštěvníky. Je to tady moc hezky upravené. Vše ve dřevě. Okolo každé chatky či bungalovu je zahrádka s kvetoucími květinami, keři nebo stromy. Podle ukazatelů se pomalu vymotáváme z hotelového areálu a míříme do pralesa, kde by měly být provazové mosty.

Prales vydává své typické zvuky. Všemožný hmyz a ptáci se předhánějí ve svém zpěvu. Kolem nás to doslova řve. Kráčíme úzkou pralesní pěšinkou. Musíme dávat velký pozor a dívat se kam šlapeme. Kořeny stromů vyčnívají ze země a proto musíme při chůzi vysoko zvedat nohy. Sem tam nám cestu zkříží mravenčí dálnice. Je zábava ji pozorovat. Je to několik centimetrů široký černý pás. Jen z hodně velké blízky rozeznáváme, že černý pruh tvoří malí tvorečkové, kteří si to neúnavně šinou přes náš chodník. Dálnice se různě kroutí mezi kořeny a kameny až úplně mizí ve spadaném listí a houštinách pralesa. Najednou se z pralesa začínají ozývat hrozivé a nepřirozené zvuky. Po pár desítkách metrů je nám vše jasné. Dohnali jsme skupinku japončíků, kteří bydlí v bungalovu vedle nás. Na to že řvou jsme si již zvykli, teď nás spíše zaujalo, jak se na výlet po stromech vystrojili.

Mužské osazenstvo rodiny se potí v dlouhých tesilkách a skoro všichni mají na nohou cuklíky či vietnamky. Jsou prostě perfektně vybavení na treck do pralesa. Raději je rychle předbíháme a rychle mizíme z jejich dohledu i doslechu. Poklidná chůze nám ale dlouho nevydržela, protože se pomalu blížíme k mostíkům a tam již u jejich vstupu čeká další početná skupina ťamíků. Mostíky budou otevřeny až za několik minut. Proto si v klidu kupujeme vstupenky – 5 RM na osobu a sedáme si opodál. Bránou na mostíky je dřevěná rozhledna, do které se dostanete po dřevěném žebříku. Zde je již zavěšen první mostík a vy můžete vyrazit na objevnou a dobrodružnou cestu.

Hurá!!! Brána do korun stromů je otevřena. Nejdříve vpouštějí na mosty ťamíky, kteří přišli před námi. Na věž vystupuje první pětičlenná skupinka. Nahoře jsou vypouštěni na most v rozestupech asi po pěti metrech. Tak a teď je řada na nás. První na závěsný mostík vstupuje Bohďa. V rukou pevně svírá kameru. Má za úkol přejít co nejrychleji na první záchytný bod a všechny nás v korunách stromů natočit. Teď je řada na mně. Pomalu krůček za krůčkem. Opravdu to začíná pěkně houpat. Žádné frajerské chození bez držení se konat nebude. První mostík je poměrně krátký, takže jej zdoláváme rychle a už jsme na první záchytné vyhlídce. Vyhlídky jsou ve výšce asi 20 až 40 metrů nad zemí. Jsou postaveny dokola statných stromů, ke kterým jsou připevněny mostíky. Kmen stromu lze obejít dokola a tak máme možnost vidět na všechny strany pralesa. Je to také místo, kde můžeme být všichni čtyři pohromadě a podělit se o dojmy z houpavé chůze v oblacích. Po mostech se musíme pohybovat ve větších rozestupech. Nejenže je to napsáno na tabulkách pro větší bezpečnost, které pravidelně míjíme, ale je to pohodlnější také pro nás. Jakmile vstoupí další osoba na mostík, na kterém už jeden stojí, tak to s tím, který jde první začne pěkně houpat. Zvláště Radek je takové malé slůně a začínáme mít obavu, zda po naší návštěvě mostíky nebudou muset zavřít pro jejich rekonstrukci :o). Je tady nahoře opravdu krásně. Mezi korunami stromů lze chvílemi zahlédnout kroutící se řeku. Stoupáme stále výš. Do vyšších partií lesa se dostáváme po závěsných schůdcích. Kolik metrů je pod námi jen stěží můžeme odhadnout. Pralesní džungle je tak hustá, že jen místy vidíme až na samotnou zem. A když už ji konečně vidíme, tak tam raději nekoukáme, protože je to hezky hluboko a to by se nám mohla zatočit hlava , spadli bychom dolů a moc by to bolelo :o). Mostů je celkem devět. I když se nám to nelíbí, tak se naše procházka ve vzdušné zahradě pomalu končí. Strávili jsme zde nezapomenutelnou hodinu svého života. Vstupujeme na poslední most zakončený rozhlednou a po dřevěném žebříku se dostáváme opět na pevnou zem. Dostáváme se na rozcestí. Stezka vlevo vede zpátky do luxusní pralesní obytné čtvrti. Pravá stezka vede také do hotelového areálu, ale oklikou přes kopec. Celkem je asi 10 kilometrová procházka pralesem. Jasně, že jdeme vpravo. Konečně si užijeme pralesa. Stoupáme strmě do kopce. Kořenů je tady snad ještě více než u mostíků. Je to vlastně takové přírodní schodiště ovšem hodně extravagantní. Každý schod jiný, různě vysoký. Sem tam chybí. Úžasná krása nesouměrnosti a nekonečné fantazie matky přírody.

Nepřipadá nám, že by bylo nějak nadměrně horko či dusno, ale po chvíli se doslova koupeme ve vlastním potu. Úplně cítím jak mi stékají potůčky potu po zádech. Máme sebou plnou láhev vody, ale zdaleka to nestačí pokrýt to co jsme v krátké době vypotili. Musíme vodou šetřit, protože nevíme, jak dlouho ještě půjdeme pralesem dokud nedojdeme zpět k civilizaci. Z vysokých stromů visí různě pokroucené liány. Je to jako bychom procházeli zakletým lesem hadů. Příliš zlobili a tak je zlá čarodějnice nechala zdřevěnět. Byli začarováni uprostřed svých hrádek. Konečky ocasů se drží v korunách stromu a jazyky se dotýkají země. Jiní jsou zavěšeni mezi dvěma stromy, další spirálovitě obepínají jejich kmeny. Doslova vybízejí k opičím hrátkám. A protože my jsme takové malé opice nemusíme se dlouho přemlouvat a během chvilky dovádíme jako rození opičáci. Zvláště Radek projevuje velké opičí dovednosti. Chvílemi se vyšplhává tak vysoko, že o něj máme až strach. Co kdyby se některý z těch „hadů“ najednou probudil, polekal a pustil se… :o) Liány jsou skvělé pralesní houpačky. Škoda, že něco podobného neroste také u nás doma. Bylo by to příjemné zpestření procházky třeba po smrkovém lese. Zvláště když by nerostly houby, tak by houbař neodcházel naštvaný, ale příjemně vyblbnutý a na nezdar v houbaření by úplně zapomněl.

Bohďa si tak trochu hraje na průzkumníka a s větším odstupem od nás nám razí cestu. Najednou slyšíme hlasitý křik. Co se děje? Že by snad zahlédla opici, slona nebo snad tygra? Nic z toho. To jen její obrovská hrůza z hadů ji dohnala k tomu vřískotu. Na chodníku před ní však neleží had, ale ubohá stonožka, která je z toho náhlého hluku a zájmu o ní, tak zblblá, že si raději hraje na mrtvou a vůbec se nehýbe. Zvířátek je tady v pralese moc málo. Všechna jsou raději před lidmi zalezlá někde v jeho nitru. Proto máme radost i ze setkání se stonožkou. Cestou jsme potkali ještě nějaké mravence, jednu ještěrku a pár neposedných motýlů. Škoda, myslela jsem si, že toho tady bude mnohem více. K dřevěnému molu odkud jsme ráno vyšli se dostáváme okolo druhé hodiny odpolední. Máme takovou žízeň, že když zavřeme oči, tak nevidíme tmu, ale orosené sklenice skvělého melounového nebo banánového džusu. Sotva člun přirazil u přístavní restaurace, rychle z něj vystupujeme a ihned si objednáváme tu ovocnou dobrotu. Doslova v nás zasyčela a proto si dáváme repete. Dostatečně napojeni se ubíráme do bungalovu. Musíme se převlíknout a ve tři hodiny už vyrážíme na splavování řeky na gumových kruzích. Rozmýšleli jsme se jestli pojedeme jen v plavkách, ale nakonec jsme se rozhodli, že se budeme čachtat v šortkách a tričku.

Celkem nás jede devět. Nasedáme do dřevěné loďky. Na její střehu nabíráme černá gumová kola a vyrážíme na plavbu proti proudu. Cestou jsme projeli několika peřejemi. To bude super až je budeme na kruzích splavovat. Asi po dvaceti minutách plavby loďka zastavuje uprostřed řeky. Lodivod a jeho pomocník vyhazují kruhy do vody. Za nimi skáčeme do říčního proudu také my. Každý se zmocňuje jedné duše. Sedáme si do nich a vyplouváme vstříc „divokým“ peřejím. Voda je úžasně teplá. Dokonce není ani tak špinavá jak se na první pohled zdálo. Její hnědavě-žluté zbarvení je způsobeno zvířeným pískem, který pokrývá její dno a břehy. Tak nějak si představuji dokonalé nicnedělání. Sedět v kruhu jako v křesílku. Nohy i ruce ponořené v teplé vodě a všude kolem, kde oči dohlédnou nekonečný prales, modrá obloha, sluníčko svítí, božský klid. Co více si přát. Možná ještě tak skleničku dobrého moku, ale jinak to nemá chybu. Je pravda, že občas musíme trochu zapádlovat rukama, abychom se posunuli kupředu. To je ale jen málo kdy a je to spíše milé zpestření plavby než namáhavá práce. Dále to už plave zase samo, zvláště v peřejích, kde voda vesele stříká, takže jsme mokří od hlavy až k patě. V závěru plavby máme už tak vymočené zadky z toho, jak sedíme v kruzích, že z nich vyskakujeme a poslední desítky metrů již plaveme jen zavěšeni rukama ke kruhům nebo si leháme na ně na břicho a rukama místo pádel popoháníme naše provizorní loďky. Naše splavování řeky trvalo asi hodinu a čtvrt. Celou cestu nás doprovázela naše loď. Teď nás vyzvedává u břehu. Nakládáme kruhy i sebe a odplouváme k přístavišti.

Na večeři je ještě brzo a tak jsme se s Martinem rozhodli, že konečně dáme o sobě vědět domů a pošleme nějaký ten majlík. Ráno při snídani jsme si všimli, že v koutku restaurace měli jeden počítač s internetem. K naší velké nelibosti je obsazeno. Není se co divit, počítač je jen jeden a turistů spousta. Jsme odkázáni na jiné místo s internetem, které by mělo být dále ve vesnici. Mělo by tam být také více počítačů, tak se tam snad konečně dostaneme na řadu. Po malém bloudění vcházíme do takové polorozpadlé dřevěné kůlny. Z venku bych to odhadovala na vybydlený sklad nebo polorozpadlou králikárnu. Ale uvnitř nás to mile překvapilo. Je zde několik počítačů se 17“ monitory a tiskárny. Hotový zázrak techniky uprostřed pralesa. Je to fakt až neskutečné. Sedět v pralese na druhém konci světa a posílat si psaníčka s domovem neviditelnou poštou 21. století. Za patnáct minut internetu jsme zaplatili 2 RM a stihli napsat a odeslat jeden středně dlouhý mail.

Pomalu se blíží čas večeře. Dneska jsme se rozhodli, že konečně ochutnáme malé kuřecí špízy, které nám padly do oka již na Langkawi, ale doposud jsme je ještě neměli šanci ochutnat. Vždycky jsme na ně nějak pozapomněli a objednali si k jídlu něco jiného. Tady na sebe kuřecí dobrůtka zdaleka upozorňovala. Pekli ji totiž v plážové restauraci na otevřeném grilu s dřevěným uhlím. Kdo by odolal a tak jsme neodolali ani my. Sedáme si v restauraci pod širým nebem. Po usednutí se židličkám zabodly nohy hluboko do jemného písku, takže výška stolu se značné snížila, to nás však nemůže odradit od zamýšlené gurmánské večeře. Dokonce ani to, že zde obsluhuje stejný číšník jako včera. Doufejme jen, že se nám ihned svěří s tím, že něco nemají ať si můžeme objednat něco jiného. Neradi bychom zase čekali na jídlo věčnost a pak se dozvěděli,že ingredience k jeho přípravě šli teprve shánět někde do pralesa.

Jedna porce kuřecích tyčinek čítá deset špejlí s kuřecím masem. Hlad je velký a tak si každý objednáváme jednu porci. Číšník je viditelně zaskočen, ale to ještě netuší, že jsme s objednáváním neskončili. Každý si objednává ještě nějaké to kuře či rybu a nesmí chybět vegetariánská rýže, kterou jsme měli včera možnost ochutnat a byla vynikající. Na zapití to chce ovocné džusy a kdyby jste to třeba hned donesli dvakrát, tak se zlobit nebudeme.

Kuřecí špejle nejsou zas tak velké jak jsme si představovali. Jsou to spíše takové špejličky obalené kouskem marinovaného kuřecího masa, které se po ogrilování na grilu zmenšilo do skoro do neviditelné podoby. Ke kuřecím špejlím dostává každý misku hodně mastné a mírně kořeněné omáčky a také hromádku na kostičky nakrájené a schlazené rozvařené bílé rýže. Abych pravdu řekla, tak to mnohem krásněji vonělo než chutnalo. Ale aspoň jsme to zkusili. Kdybychom si to nedali, tak bychom si to mohli vyčítat a dělat si mylné představy o něčem co zase tak dobré není.

Ale vonět to vonělo fantasticky!

S přibývajícím soumrakem se začaly objevovat první pralesní řvoucí hmyzí potvory. Čím je větší tma tím je jich více. Kousek od nás svítí lampa, na kterou pořádají doslova nálety. Ovšem někteří nepotřebují ke svým sebevražedným kouskům lampu. Rádi se spokojí s třeba s našim ramenem či hlavou. Pak vždy zcela mrtví nebo jen omráčení padají k zemi. Marně jsme je zakopávali do hromady písku. Ty potvory se vyhrabaly i z třiceticentimetrového kopce. Nakonec je začal Radek vraždit těmi špejlemi, na kterých jsme měli napíchnutý kuřecí špíz. Nechutné a nehumánní, takže se o tom nebudu dále rozepisovat.

Naši sousedi Japonci se buď již odstěhovali nebo je ta dnešní procházka pralesem tak zmohla, že spí jako špalky a na demolici zbytku bungalovu zcela zapomněli nebo už jim na ni nezbyla energie. To je moc dobře, aspoň budeme moci dneska v klidu jít spát. To jen Radek pořád prudí, že se musí holit. Správný „bušman“ podle mě musí být neoholený. Ovšem jak se říká: vyjímka potvrzuje pravidlo. Krokodýl Dundee se taky holil, a tak co my se ukládáme k zaslouženému spánku, se Radek uchyluje do koupelny, kde se pod umělohmotnou hadicí snaží ze sebe vykouzlit vyjímku číslo dvě.

14.DEN – PÁTEK 15. února 2002

Druhý den v pralese. Celodenní výlet do džungle. V plánu 20 KM okruh. Cesta se náhle ztrácí v tropické zeleni.

Na snídani jsme si dali sendviče. Dělají je tady moc dobré a zvláště tuňákový nám moc chutná. Na dnešní den máme v plánu ujít pralesem asi dvacet kilometrů. V mapce, kterou jsme dostali při vstupu do pralesa jsme si vyhlídli značený okruh na druhém břehu řeky. Dneska mám narozeniny. Již ten fakt, že jsme v pralese je dělá výjimečnými, i když nejsou kulaté, ale takové dobrodružství zažité na procházce v džungli je udělá nezapomenutelnými :o). Teda v to aspoň pevně doufám.

Po snídani se necháváme převést na druhou stranu řeky. Procházíme druhou částí vesnice, kde nejsou žádné domečky pro turisty. Je tady jen několik domků, ve kterých bydlí místní obyvatelstvo. Za vesnicí je nevelká stavba. Nebylo by na ni nic tak zvláštního, kdyby se z ní nelinul příšerný hluk. Je to asi zdejší čistička odpadních vod. Rychle odsud pryč. Rámus je příšerný a všechna zvířata, která bychom mohli vidět již s hrůzou dávno také utekla.

Náš výlet začíná zhurta. Před námi je kopec prorostlý kořeny, takže na jeho vrchol šplháme jako kamzíci. Děcka nasadila svižné tempo. Pomalu ale jistě jim přestávám stačit. Jak to mám všechno stihnout. Kochat se krásou okolí, točit na kameru, fotit a ještě šplhat a skákat tak rychle jako by mi šlo o život. Tak to teda ne!!! Já mám dneska narozeniny a nikdo mě nebude honit jako nadmutou kozu :o) !!! Nevím jestli to bylo mým naříkáním nebo už ostatní taky nemohli. Po zdolání vrcholu již ale nikdo nikam nespěchá. Jsme všichni dokonale propocení a to nemáme za sebou ani ne tři kilometry. Je období sucha a přesto je v pralese šílené dusno. Nedokážu si představit jaké to tady musí být za dešťů. To se tady snad ani nikdo nepřevlíká do suchého. Asi by to nemělo vůbec cenu, protože za chvilku by byl zase mokrý jako po výstupu na „osmitisícovku“.

Cesta zatím probíhá v klidu. Jdeme podle mapy, kde jsou čísly zaznačený hlavní záchytné body naší cesty. Jsou to dřevěné rozhledny, kterým zde říkají Bumbun, vrcholy kopců nebo jiná zajímavá místa, které by nikdo neměl projít bez povšimnutí. Naší první zastávkou je jeskyně Gua Telingga. Musíme k ní odbočit kousek z vyznačené trasy. Cesta je k ní dobře čitelná. Asi zde chodí poměrně hodně lidí. Je to jeden z výletů, na který se dal ve vesnici pronajmout místní průvodce. A je to tak. U jeskyně sedí skupinka několika japonských i evropských turistů s průvodcem. Ten si nás měří škaredým pohledem. To nepěkné v jeho očích je asi proto, že jsme nepoužili jeho služeb a na místo peněz pro něj jsme je pro sebe ušetřili a sami se vypravili do pralesa.

Jeskyně – to je až moc honosný název pro tu malou komůrku vytvořenou ve skále. Přes kamení se pokoušíme dostat dovnitř. Uvnitř je pěkná tma. Když jsme se pořádně rozkoukali, tak v zadní části velmi nízkého prostoru lze vidět dva otvory. Vypadají jako dvě oči, které nás upřeně pozorují. Svým vpádem jsme ze spánku vyrušili několik malých netopýrů. Nevidíme je, jen tušíme, že kolem nás létají. Raději jdeme k východu. Co kdyby to některé z těch zvířátek nevybralo a skončilo někomu ve vlasech jako slušivá ozdoba hlavy.

Cestou od jeskyně jsme nepatrně zabloudili, ale po chvíli jsme zase na správné cestě. Ovšem to ještě netušíme, že to není poslední dnešní bloudění. Další naší zastávkou je dřevěná rozhledna Bumbun Blau. Bohužel je již v tak špatném stavu, že pro větší bezpečnost ji odstranili žebřík, takže se na ni nedá vylézt. Po bližším ohledání zjišťujeme, že ani dlouhé sedění pod ní nemusí být moc bezpečné. Vliv vlhkého podnebí přece jen rychleji působí na dřevo, které zde podléhá hnilobě mnohem rychleji než třeba u nás, a tak celá její základna drží jen silou vůle.

Široká pěšina, po které jsme doposud kráčeli se pomalu začíná měnit v pěšinku. Cestou míjíme neskutečné množství různých rostlin, keřů a stromů. Hodně těch kytek co zde roste jako plevel, pěstujeme doma pracně v květináčích. Koruny stromů zdobí trsy kapradin. K zemi se táhnou liány různých tlouštěk, délek i tvarů. Tady již mnoho turistů asi nechodí, soudě podle toho, že se vegetace kolem nás značně zahustila. I když jsme jich již viděli několik vždycky nás dokážou uvést v úžas ohromně vysoké a široké stromy. To je pak všichni musíme mít vyfocené a hlavně na těch fotkách nesmíme chybět my. To proto, abychom mohli demonstrovat,jak ty stromy byly opravdu široké a obrovské. Další rozhledna Bumbun Yong již byla přístupná. Nepatří také k nejnovějším, ale ještě nemá úplně odžito. Po žebříku se šplháme do jejího prvního patra. S po za dveří na nás kouká značně znečištěný, ale světe div se, porcelánový záchod. Tak ten bych na rozhledně nečekala. Druhé patro tvoří místnost se stolem, dvěma dřevěnými poschoďovými postelemi a lavicemi, na které se dá pohodlně usadit a průhledy ve stěně rozhledny pozorovat dění v pralese. V minulosti se dal pozorovat ještě nedaleký palouk, ale ten je již ztěží tušit, protože výhled už stačila bujná vegetace pralesa zcela zarůst.

Došli jsme na rozcestí, které by podle naší mapy vůbec nemělo existovat. Podle dřevěné cedule by to měla být cesta k místu, do kterého bychom měli dojít až po překonání několika dalších záchytných bodů, ale podle toho to vypadá, že je to nějaká zkratka. Raději to nebudeme pokoušet a půjdeme vyznačenou trasou. Jdeme dál rovně. Asi po kilometru jsme došli k dalšímu rozcestí. To ale již není vůbec značené. Jen na stromě u jedné z cest je značka, která nám připomíná značení tábořiště. Tak první zkusíme tuhletu cestu. Vegetace zase trochu zhoustla. Kořeny se nám kroutí pod nohama Až bizardně v té zeleni na nás zapůsobil nález dvou zachovalých vietnamek na pláž. Jak ty se sem dostaly? A kde zmizel jejich majitel? Co v nich tady pohledával uprostřed džungle?. Po několika stech metrech přicházíme na malý plácek u potoka. Je tady jen trochu více místa než na jeden malý stan. Tak tudy to dál určitě nepůjde. Voda v potoce je dost hluboká, takže se zde určitě nebrodí na druhou stranu. Je to opravdu jen tábořiště. Zkrátka jsme si udělali nečekanou zacházku z naší vytýčené trasy, Vracíme se zpět k neoznačenému rozcestí a vydáváme se cestou vpravo.Za začátku je dobře čitelná. Ovšem p chvíli se opět dělí. Tak teď kudy. Vpravo nebo vlevo. Ta vlevo vypadá přece jen trochu schůdněji, tak půjdeme tudy. Další kilometr máme za sebou a cesta zase mizí. Kousek ode mne v listí leží něco co mně zaujalo. Tak to fakt nechápu. Je to hlava panenky. Začínám si pomalu připadat jako ve filmu záhada Blair Witch. Taky bloudili po lese a nacházeli strašidelné věci. Nevím jak vám, ale mně se nález hlavy panenky uprostřed pralesa zdá hodně podivným. No co pryč s ní. Jdeme dál. Jsme zase u potoka. Tentokrát je plytký a dá se přebrodit. Ještě že máme s Bohďou goráče, takže bez obav se můžeme brodit i větší hloubkou. Kluci musí jít více po proudu, kde jsou kameny a snaží se potok přeskákat po nich. Nakonec tam bylo více bahna než kamenů a tak by to měli možná lepší, kdyby šli vodou. Teď mají boty od bahna. Ale to netrvalo dlouho. Špatný krok a už se v bahně válím i já. Tak jsme tři bahňáci a já teď ten největší. Šplháme se po břehu potoka. Tak teď kudy? To mohla kdysi být snad pěšina. Zkusíme jít po ní. Po chvíli, ale zjišťujeme, že tudy cesta nevede a vracíme se zpět k potoku. Já s Bohďou jej brodíme jako obvykle, kluci vyzouvají boty a jdou do toho bosky. A to neměli dělat, protože i když je období sucha a to prý pijavice nejsou, tak jedna potvora byla a číhala ve vodě až do ní Martin strčí nohu a už mu hezky saje krev z kotníku. Odstranil ji tak rychle, že jsme si ji nestačili ani prohlídnout. Jsme svědky jen toho, jak mu teče z ranky spousta krve. Je to od něj nepěkné, že nedopřál svým kamarádům pohled na vyhlášené zvířátko pralesů a mokřin :o). Takže od teďka do vody jen v botách i za cenu jejich promočení. V korýtku potoka je moc hezky a tak si tu děláme malou pauzu na svačinu. Zásoby se nám zužují a to jsme zatím nikam pořádně nedošli. Ono bloudit pralesem není žádná procházka parkem a zabere to hodně času i síly. Zbývá nám ještě jedna cesta, kterou bychom se mohli dostat dál. Je to ta druhá nejasná odbočka - tentokrát doleva. Tak tedy doleva. Vypadá to slibně. Před námi se rýsuje něco jako kdysi vyšlapaný chodník. Prodíráme se přes hustou hradbu rostlin a keřů. Někdy se na poslední chvíli zastavím a nevěřícně koukám čeho jsem se to chtěla vlastně přidržet. Je to stvol rostliny, který je porostlý dlouhými špičatými ostny. Nechybělo málo a už jsem se jej držela. Tak to jsou nástrahy pralesa a myslím si, že ne jediné. Zdolali jsme další potok. Teď jdeme po jeho břehu. Chvílemi by se nám sešla mačeta. Ono je to přece jen příjemnější dotěrné listy a stonky rostlin osekávat před sebou než je rozrážet svým tělem.

Putujeme už delší chvíli a z nejasného chodníku se né a né nic vyklubat. Spíše naopak. Jak tak kolem sebe koukáme, tak musíme uznat, že naše kroky již nevede žádný vytýčený směr. Již nejsou před žádné body, kterých bychom se mohli jen trošičku chytit a moci jít dál. Jsme dokonale ztraceni v pralese. Jít dál je opravdu risk. Teď už vím, že bloudit u nás doma ve smrkovém lese je úplná hračka. Vždy se dá narazit na nějakou stezku, která může být i trochu zarostlá, ale stále je čitelná i po několika letech. Tady v pralese jakoby cesty mizely přímo před očima. Je to jako v zakletém lese, kde jeho zlý duch láká své oběti stále hlouběji do svých potemnělých hvozdů, ze kterých již nikdy nenajdou cestu zpět.

Nedá se nic dělat, musíme se vrátit zpět na hlavní cestu. Trochu po paměti a podle čerstvě prošlapané pěšinky se vracíme na křižovatku. Na křižovatku dvou slepých cest. Jedna z nich možná někde hlouběji v pralese pokračuje, ale my už dále nic zkoušet nebudeme. Stále je tu to slovíčko možná a tady se tak lehce dá sejít z cesty ….

Jdeme tedy zpátky stejnou trasou, jakou jsme sem přišli. Okruh se nekoná. Žádné další průzkumné akce již nepodnikáme. Zato máme ještě dost času a tak se věnujeme opičím hrátkám na liánách. V závěru naší cesty se nám prales odměnil. Cestu nám zkřížil velký varan. Na délku má asi jeden metr. Vůbec mu nevadí naše přítomnost. Líně si to mašíruje po pěšině a nakonec zalézá do spadaného listí. Bylo to tak nečekané, že jsme pojali podezření, že byl cvičený a místní průvodci jej zde ukazují japonským výpravám.

Známý hluk nám dal vědět, že se blížíme k vesnici. Čistička stále neúnavně pracuje a svým lomozem odhání s širokého okolí vše živé včetně nás. Na molu se na chvíli usazujeme. Stojíme v místě, kde jen převozník zajíždí jen málokdy, tak musíme doufat, že si nás brzy všimne. A ano. Po chvíli jsme již na druhém břehu řeky a stoupáme po svahu k našemu dočasnému domovu.

Výpravu do pralesa jsme tedy zdárně přežili, i když s malým orientačním fiaskem. Ale prales je prales a žádný učený z nebe nespadnul. Takže pro příště jsme již chytřejší. Ještě několik bloudění a jsou z nás vycvičení „bušmeni“.

K oslavě šťastného návratu z pralesa a posledního večera v pralese jsme si vyhlídli nejhezčí restauraci na vodě. Ono nazývat tyhle ty vodní domečky „restaurací“ je až moc silné slovo, ale v těchto podmínkách to vlastně restaurace jsou. Ta naše nás zaujala hlavně proto, že svým vzhledem nejvíce zapadá do zdejšího prostředí. Je celá ze dřeva a střechu má pokrytou rákosem. Ceny jsou zde mírně vyšší než v okolních plovoucích jídelnách. Obsluha je ovšem stejně zmatená jako všude jinde. Radek si objednává rybu. Martin by chtěl taky, ale je mu vysvětleno, že ryba už není. Číšnice nám trochu nesrozumitelně vykládá něco o jejím lovu ve zdejší řece. Možná, že nám chtěla sdělit, že ryby došly a není kdo by nachytal další. Opravdu nevím a moc by mě zajímalo co si to vlastně Radek objednal … Nakonec se z údajné ryby vyklubalo hodně opečené hovězí. Bylo tak propečené, že se pomalu začalo podobat černému uhlí, ale jinak bylo jídlo moc dobré. Ovocné džusy zde mají stejné jako všude jinde jen s tím rozdílem, že některé míchají dohromady. Zvláště ananasovo-melounový má mé velké sympatie. Vedle u stolu sedí tři kluci. Podle vzhledu soudíme, že jeden z nich je němec a zbylí dva švédové. Pořád si mlsně prohlížejí jídelní lístek, i když už jsou po večeři. Hledají nějaké to poslední docpání se na závěr, nějakou tu třešinku na dortu, zákusek či palačinku. Bohužel nic takového zde asi neznají. Nakonec jejich pohled padnul na slibně znějící Banana desert. Jo, to bude ono. Po chvíli přichází z kuchyně servírka a na talířku přináší dva neoloupané banány. Hoši váš Banana desert – dobrou chuť. Vzali to sportovně, však za ně chtěli jen 1 RM. Čerstvé banány jsou taky dobrůtka, i když si myslím, že jejich bříška byla naladěna na trochu jinou mlsku.

PS: Po šťastném návratu z pralesa se šla Bohďa s Radkem koupat do řeky. Ne, že by na tom bylo zas tak něco zajímavého. Ale určitě by mi bylo vytčeno, že jsem to v našem deníku nevzpomněla, protože údajně viděli dlouhého černého hada, který si to zvesela plazil k řece a taky velkého tukana, který jim proletěl nad hlavami. No, ale věřte jim, když jsou to takové dvě kecky :o)…