MADEIRA LEVÁDY (Caldeirão Verde a další…) a jejich historie. Boca da Encumeada.

*HISTORIE LEVÁD

*Levada do Caldeirão Verde

*Levada do Caniçal

*Levada do Norte (LNS) a vyhlídka Bica da Cana na náhorní plošině Paúl da Serra

*Levada Fajã do Rodrigues, horské sedlo Boca da Encumeada a unikátní 
  rozmnožování eukalyptů žárem, Nossa Senhora de Fátima na kopci nad São
  Vicente


VIDEOKLIP O LEVÁDÁCH


HISTORIE

Leváda (v portugalštině levar) znamená „nést/vést“. Zavlažovací kanály jsou jedním z nejtypičtějších symbolů Madeiry. Proč zde vůbec vznikly? Již v předchozím článku jsem psala, že historie levád sahá do počátků osidlování Madeiry, tedy do 15. století. Portugalské mořeplavce ve službách prince Jindřicha Mořeplavce tenkrát zanesla bouře na ostrov Porto Santo. Byl celý pokryt neprostupnými, prastarými vavřínovými lesy (Laurissilva). Kolonizace neobydleného hustě zalesněného území začala v roce 1419 a o rok později zde již portugalští přistěhovalci začali vypalovat a kácet stromy. Na vzniklých prostorách pěstovali cukrovou třtinu a později vinnou révu a banány.  

Ještě je třeba zmínit, že Madeira je vrcholem masivního podmořského štítového vulkánu, který se tyčí přibližně 6 km ze dna Atlantiku. Geologické vrstvy směřují k severu, proto i déšť, který na jihu naprší, pod povrchem proteče k severu. Jih je sušší než sever.   

Zavlažovací kanály tedy přiváděly (z nadm. výšky 900 – 1 500 m) do políček vodu z deštivějšího SZ ostrova na sušší JV.  Stavidly se později voda přerozdělovala do různých vesnic. V kanálech protékala pouze pomocí gravitačního spádu. S pěstováním cukrové třtiny, která potřebovala velké množství závlahy, nastal v druhé pol. 15. stol. i rozmach levád. Na zpracování bílého zlata byly vystavěny závody a ostrov se stal největším vývozcem cukru v Evropě. Stavba levád byla staletí trvajícím procesem. Práce byla náročná a velmi nebezpečná. Na nejtěžších úsecích tenkrát pracovali otroci a vězni. Vodu bylo často potřeba vést v obrovské výšce kolem prudkých skalnatých stěn. Dělníci byli do takových míst z vrcholů útesů spouštěni na lanech v proutěných koších. Kanály vedly také skrz skály a hory. Veškerá práce probíhala ručně. Zatímco rané systémy rozvodů byly klíčové pro zemědělství, v 19. a 20. století bylo jejich rozšíření určeno k napájení vodních elektráren. Celková délka sítě levád, kterou je Madeira protkána, se dnes ( i s vedlejšími odbočkami) odhaduje na 2 400 až 3 100 km a zahrnuje desítky tunelů. Ty nejdelší měří 5,1 km. Přestože se levády stále používají k zavlažování polí a vinic a k výrobě vodní energie, v 80. letech 20. stol. se mnoho z nich stalo oblíbenými turistickými stezkami. Cestovatelé nyní šlapou po chodníčcích, které kdysi byly vybudované kvůli údržbě průchodnosti kanálů. Umožňují jim tak nahlédnout do jinak nedostupných vnitrozemí.  


RŮZNÝ TERÉN LEVÁD

Tras podél levád jsme prošli několik. Každá byla něčím jiným zajímavá, přesto mi, přiznávám se, tak trochu splývaly. Betonová koryta byla různě široká (od 20 cm do 100 cm) a většinou mělká. Tím, že je sklon levád mírný, ťapali jsme po vrstevnicích, treky byly lehké. Určitou rozdílnou náročnost jsem ale vnímala v terénu samotném. Některé chodníčky byly dobře průchozí a široké, jindy jsme šli po úzkých stezkách přímo nad hlubokými srázy. Tiskli jsme se na skalní stěny a s opatrností sledovali každý krok. Míjet se v tomto prostředí s protituristou byl doslova adrenalin. Některé levády vedly pod širým nebem, ale většinou jsme byli vtaženi do nezkrocené divočiny vlhkých starobylých vavřínových lesů, vřesovců, obřích kapradin, mechů, sukulentů, květin a dalších druhů zeleně. Ticho narušovalo jen všudypřítomné švitoření okřídlených umělců, doprovázené různými variacemi melodií tekoucí vody. Z některých levád se nám naskytly výhledy do hor, do kolmých skalních stěn či do hlubokých údolí a také na jezírka s vodopády. V jiných úsecích si paprsky slunka jen těžko probojovávaly cestu mezi hustě rostoucí faunou. Staré vavříny často skláněly své větve až nad vodní kanál a tvořily tak krásné přírodní tunely.

Měli jsme dojem, že se nacházíme v prastarém věku. A nebyli jsme daleko od pravdy. Vavřínový les, nazývaný Laurissilva, je skutečně pozůstatkem pralesů, které před 20 miliony lety pokrývaly jih Evropy a sever Afriky. Díky stabilním klimatickým podmínkám přežil jen zde, na Madeiře. Do niter skalních úseků a hor jsme procházeli neosvětlenými tunely. Některé byly kratičké a jednoduché, jiné dlouhé a plné nástrah v podobě nízkých stropů, vyčnívajících skalních hrotů, bahna a vody. Dobrá obuv a hlavně čelovka byla nutností. V úzkých úsecích byla obtíž se vyhnout s protijdoucím, vyžadovalo to ohleduplnost.



Levada do Caldeirão Verde (PR9) 

Délka trasy od Casa das Queimadas do Caldelario Verde 6,1 km. Dál (do Caldeirão do Inferno) byla cesta v létě 2025 uzavřena. 

Stezka vedoucí po severním úbočí hor vedla bujnou vegetací a byla by asi jednou z nejmalebnějších a nejrajcovnějších, nebýt stovek turistů (díky nimž se šlo v koloně) a protituristů (kterým se neustále muselo vyhýbat).  Vyrazili jsme od Casa das Queimadas (infocentra s parkovištěm), nacházejícího se nad městečkem Santana, v přírodním parku Queimadas. Nejdříve jsme šli širokým chodníčkem, lemovaným hortensiemi a vřesovci. Pak se cesta postupně zužovala a vtáhla nás do pralesa Laurissilva. Na trase jsme procházeli několika temnými tunely. Ze stropu kapala voda. Čvachtali jsme v blátě, procházeli kalužemi a dávali si zde velký pozor na hlavu. Skalní výběžky byly totiž nemilosrdné a rány bolestivé. Druhá polovina cesty přešla v lehký adrenalin. Leváda vedla na mnoha místech přímo v kolmé stěně čedičového masívu a ochoz vedle této římsy byl uzounký (30 - 50 cm), zajištěný jen ocelovými lanky. A za zábradlíčkem… někde až 300 metrů ke dnu kaňonu. V těchto úsecích to byl doslova tanec se vyhnout protichodcům. Nespočetněkrát jsme stáli rozkročmo nad levádou, abychom jim udělali prostor. Občas jsme procházeli přírodními sprškami, protože přes hrany skal dolů na stezku stékala voda z horních pater pralesa. Cesta vyvrcholila u gigantického zeleného amfiteátru. Voda zde padala z výšky 100 m do přírodního zeleného půlkruhového kotle Caldeirão Verde. Dál byla trasa uzavřena. Velká škoda. Před zpáteční cestou jsme se pobavili. Podělili jsme se o svačinu s pěnkavami madeirskými. Tito krotcí a až přidrzlí ptáčci jsou tu totiž pány. Vůbec se nebojí. Stačí otevřít dlaň a zobkají z ruky.    

nám na rozdíl od divokých pralesních tras nabídla pohled do obdělávané krajiny. Cestou z Pico Ruivo nás pan řidič vykatapultoval v obci Maroços. K zavlažovacímu kanálu jsme vyšlápli pěkný kotár. Na odškodněnou za vyplivnuté plíce nechyběla povinná zastávka na ponču. Potom už to byla procházka růžovým sadem krajinou zcela odlišnou, než ostatní, které jsme podél levád poznali. Procházeli jsme terasovitými políčky místních zemědělců, kochali se nejen plodinami, ale i květinami, především širokou paletou barev Hortensií, které v určitých úsecích kanál zdobily. Obdivovali jsme vinice, nacházející se ve strmých svazích a užívali si výhledů na Machico a Atlantik. Zhruba v úrovni ubytování jsme se skutáleli do města. Této levády jsme prošli pouze část, asi 6 km úsek.

Levada do Norte (LNS) a vyhlídka Bica da Cana na náhorní plošině Paúl da Serra

Pan řidič Vasil nás vyvezl na nejrozlehlejší náhorní madeirskou plošinu Paúl da Serra, která se nachází v centrální západní části ostrova, v nadmořské výšce kolem 1 500 v.m. Cestou do nebe jsme dávali přednost kravičkám, kterým silnice evidentně patřila. Plošina je pokrytá nízkou vegetací, kapradinami a vřesovišti. Nejdříve jsme vyběhli na vyhlídku Bica da Cana (1 580 m.n.m.). Z vlnícího se moře mraků vystupovaly nejvyšší hory Madeiry Pico Ruivo a Pico do Arieiro. Odtud jsme sestoupali k levádě do Norte, jedné z nejstarších levád na ostrově a další cca 2 hodiny prošli její částí skrz 4 tunely do průsmyku Encumeada.

 

Levada Fajã do Rodrigues (PR 16), horské sedlo Boca da Encumeada a unikátní rozmnožování eukalyptů žárem

Tuto levádu jsme spojili s výletem do eukalyptových lesů. Z horského sedla Boca da Encumeada jsme vyrazili po CR25, PR 12. Užili jsme si nejdříve nádherných výhledů na horskou krajinu a pak se nechali pohltit vzdánlivě mrtvým eukalyptovým lesem. Eukalypty jsou díky silicím extrémně hořlavé. Hořelo zde v roce 2024. Objímala jsem na uhel spálené kmeny majestátních stromů, zatímco od spodu jim už obrůstaly jasně zelenými listy. Zní to až šíleně, ale některé druhy mají plody, které se otevřou až žárem. Strom nejenže požár přežije, ale připraví svým semenáčkům (na úkor jiných rostlin v lese) místo a podmínky pro růst. Ještě než jsme pokračovali v cestě k Fajã do Rodrigues, stavili jsme se občerstvit v nedaleké Snack Bar Restaurante Boca Da Encumeada. Prošli jsme se pak cca 2,9 km podél levády a poté nás autobus svezl k ikonickému kostelíku Nossa Senhora de Fátima z roku 1948, stojícímu na kopci nad São Vicente. K bílé věži vedlo asi 175 schodů. Po výhledech na hory, Atlantik, na domečky, rozsypané po svazích i na farnost samotnou jsme se příjemnou procházkou skutáleli do centra obce.

Během našeho poznávání jsme navštívili dále v oblasti  Rabaçal Levadu do Alecrim (PR 6,2), jež je známá vodopádem Risco a jezírkem Lagoa do Vento (odbočka doprava z levády - viz mapa) a prošli si také cca 11 km úsek Levady do Furado (PR 10).

Je třeba si pohlídat systém zpoplatnění a rezervací pro všechny oficiální turistické trasy.