MADEIRA - PICO RUIVO, PICO DO ARIEIRO, SANTANA, historie, národní symboly
SYMBOLY A UNIKÁTNOST MADEIRY, MADEIRSKÉ VÍNO, RUM, PONCHA, JÍDLO, SANTANA, HISTORIE, LETIŠTĚ, PLÁŽE, PICO RUIVO, PICO DO AIRIRO
Uletět za kytičkami doslova z hodiny na hodinu přiměly životní události. Předem bych touto cestou chtěla moc poděkovat celé rodině a nejbližším za krásný dárek. Výlet jsem si vybrala podle jeho délky (11 dnů) a také proto, že jsme měli ubytování celkem na třech místech, a proto jsme nemuseli trávit tolik času přejížděním. Ostrov má sice jen 57 km na délku a 22 km na šířku, je prošpikován desítkami km tunelů a lemují ho moderní silnice, ale vysoko v horách se cesty klikatily v serpentinách, klesaly i stoupaly pod velkými úhly a trvalo to i tak dlouho, než jsme se dostali k cílům.
Madeira je díky svým přírodním krásám, teplému a vlhkému počasí bez výrazných výkyvů, přezdívaná ostrovem věčného jara, plovoucí zahradou Atlantiku či Havají Evropy. Je největším sopečným ostrovem stejnojmenné ostrovní destinace. Nachází se zde dále menší ostrov Porto Santo a dvě skupiny malých neobydlených ostrůvků. To vše patří Portugalsku. Od jeho pobřeží se Madeira nachází cca 805 km směrem na JZ. Co se teploty týká, jih je teplejší a sušší, sever ufoukanější, ufňukanější, ale tím i zelenější. Vysoko v horách jsme se setkali s oblačností a větrem. Zdejší pohoří zde totiž funguje jako obrovská stěna, která vlhkost od oceánu kondenzuje v mraky a sever mění v subtropickou džungli. Obě části ostrova měly své kouzlo.
Zdrojem obživy je zde zemědělství, výroba vína, krajkářství a košíkářství, ale především CESTOVNÍ RUCH.
SYMBOLY A UNIKÁTNOST MADEIRY
Madeira je významná unikátní sítí LEVÁD - zavlažovacích kanálů - které lemují turistické stezky. Můžeme zde dále obdivovat nádhernou zelenou krajinu, přírodní tunely, které protínají skály, laguny s křišťálově čistou vodou, vodopády, hory, hluboká údolí, bujnou subtropickou vegetaci, prehistorické vavřínové lesy, dramatická pobřeží s majestátními útesy, o které se tříští obrovské vlny oceánu, také lávová jezírka, či pláže s černým pískem. Exotická květena neroste jen v krásných botanických zahradách. Strelície (národní květiny), kalokvěty, hortenzie, mombrécie, orchideje a další kytičky dodávají Madeiře barevnost a charakterizují v různých sezónách její krajinu. S divoce rostoucími modrobílými koulemi kalokvětů či s oranžovými mombréciemi jsme se setkávali všude na našich cestách. Hortenzie zase tvořily podél silnic souvislé modro-fialové koridory. Stejně tak zdobily i levády, zemědělská políčka či zahrady.
MADEIRSKÉ VÍNO
Velkou část ostrova pokrývají banánové plantáže a také vinice. Symbolem madeirského vinařství je fortifikované (dolihované) madeirské víno. Je specifické procesem výroby, která simuluje historické námořní plavby přes rovník. Víno tenkrát totiž díky horku získávalo unikátní vlastnosti. Záměrné zahřívání po dobu několika měsíců až let dodává moku téměř „nesmrtelnost“ a chuť. V Câmara de Lobos nám ve vinařství Henriques & Henriques nabídli asi jen ta nejsladší a nejtěžší vínka… J
aaaj, to bylo něco pro milovnici suchých moravských vín.
RUM
Na Madeiře se pěstuje cukrová třtina, ze které se vyrábí třtinový sirup i lahodný rum. V obci Calheta jsme navštívili historickou palírnu Engenho da cana de açucar, zabývající se výrobou rumu prostřednictvím řízené fermentace a destilace čerstvé šťávy z cukrové třtiny. Třtinová pálenka je, mimo jiné, základem pro koktejl poncha.
PONCHA
je tradiční madeirský alkoholický nápoj, který se vyrábí ze směsi místního bílého rumu z výše zmíněné cukrové třtiny, cukru, medu a šťávy z čerstvého ovoce (obvykle z citronu a pomeranče, ale i z marakuji, mandarinky či jahody). Vnímána je jako „duše ostrova“, protože koncentruje přírodu, náturu i historii Madeiřanů. Připadala nám jako osvěžující limonáda, ale pozor, obsahuje až 60 % alkoholu.
JÍDLO
A ještě trochu o jídle. Byl by hřích neochutnat místní pokrmy z ryb nebo mořských plodů. Tím nejtypičtějším je Espada preta com banana (jemné maso hlubinné ryby - tkaničnice tmavé - zkombinované s orestovaným banánem). Grilovaný tuňák je také vynikající. Zkusili jsme i populární tomatovou polévku s cibulí a v horské vesničce Údolí jeptišek (Curral das Freiras) polévku kaštanovou. Nechyběl kulatý chléb z batátů, podávaný teplý s česnekovým máslem. Národních specialit je samozřejmě více. No a pokud se chcete najíst levně, obchodní domy Pingo Doce jsou proslulé svými jídelnami s bohatým výběrem jídla na váhu. Ceny v obchodech jsou na Madeiře příznivé.
SANTANA
Dalším ikonickým symbolem Madeiry jsou tradiční trojúhelníkové domky Casa tipica de Santana. Původně bývaly obydlím místních farmářů. Doškové střechy, sahající skoro až na zem tenkrát pomáhaly v domečku udržovat stálou vnitřní teplotu. V současnosti pár zrekonstruovaných stavení stojí v Santaně a slouží jako turistická atrakce. Vyfotit si obydlí bez davů bylo téměř nemožné.
HISTORIE
Souostroví je výsledkem podmořské vulkanické aktivity a je různě staré. Porto Santo vzniklo před 14 miliony roky, Madeira je o 9 milionů let mladší. Historie je košatá. Krátce snad je to, že Madeira byla známa už ve starověku a znovuobjevena byla počátkem 15. stol. při zámořských výpravách. Portugalské mořeplavce ve službách prince Jindřicha Mořeplavce tenkrát zanesla bouře na ostrov Porto Santo. Byl celý pokryt neprostupnými, prastarými vavřínovými lesy (Laurissilva). Odtud vznikl i název Ilha de Madeira, tedy „ostrov dřeva“. Kolonizace neobydleného hustě zalesněného území začala v roce 1419 a o rok později zde již portugalští přistěhovalci začali vypalovat a kácet stromy. Na vzniklých prostorách pěstovali cukrovou třtinu (bílé zlato) a později vinnou révu. Terasovitá políčka zavlažovali horskou vodou pomocí kanálů, zvaných LEVÁDY. Tyto kanály budovali především afričtí otroci. Souostroví je spojeno např. i s kolonizátorem Kryštofem Kolumbem (kontroverzní postavou evropských dějin), který se zde oženil. Machico bylo historicky první hlavní město souostroví. Následovala léta různých politických a jiných událostí, které měnily nadvlády Madeiry i její vývoj. Pro nás, cestovatele, je určitě zajímavý fakt, že od poloviny 19. stol. sem začínají přijíždět první turisté.
LETIŠTĚ NA MADEIŘE
Na ploše 801 km² žije asi čtvrt milionu obyvatel. Metropolí je Funchal. Stejně tak je někdy nazývané i místní letiště. První dobrodružství jsem zažili při přistání. Maderia patří k jedněm z pilotně nejnáročnějších letišť světa. K nelehkému přistávacímu manévru jsou letci speciálně vycvičeni. Přistávací dráha byla již dvakrát prodloužena. Nyní měří 2 781 m. Prodloužená plocha stojí na 180 válcových sloupech. Část dráhy tak „levituje“ (ve výšce cca 59 m) nad oceánem . Letadlo při přistání míří přímo do hor a na poslední chvíli se stáčí doprava. K tomu se ještě musí vyhnout části města Funchal. Ranvej je doslova vklíněna mezi Atlantik a hory. O strmé skalní masivy se nad letištěm v Santa Cruze tříští silné severní větry. Díky turbulencím bývá někdy přistání přerušeno a letadlo stoupá zpět nad oceán. Dosedli jsme napoprvé. Náš potlesk pilotům za jejich výborný výkon byl naprosto upřímný !!!
PLÁŽE NA MADEIŘE
Po profesionálním přistání letadla nás zkušený a sympatický řidič Vasil místním mikrobusem převezl do nedalekého Machica, kde jsme na tři noci pobývali v pohádkovém domečku, v těsné blízkostim pláže se žlutým pískem, dovezeným sem z Afriky. Není to vůbec běžné, protože Madeira má písek černý, vulkanický. Písečných pláží je tu jako šafránu. Pobřeží je většinou kamenité. Na několika místech se nachází přírodní bazény. Voda z oceánu se přelévá přes okraj sopečných skal přímo do skalních jezírek. V Porto Moniz jsme si kromě těch ryze přírodních užili i koupaliště lázeňského, vybudovaného na rozeklaném pobřeží. Betonové ochozy umožňovaly pohodlné ležení. I zde se o hrany bazénů tříštily obrovské vlny Atlantiku. Ale zpět do Machica. Kromě koupačky nám pláž nabídla jedinečný zážitek v podobě pozorování přistávajících a vzlétajících letadel.
Večer jsme se šli projít do města. Vládla zde příjemná atmosféra. Vyběhli jsme pak ještě na kopec a pokochali se výhledy na letiště, město i oceán. Paní průvodkyně nám doporučila zakončit příjezdový den ponchou. Její přípravu nám ochotně předvedla milá servírka. K drinku jsme dostali na zakousnutí Tremoços (Lupinu - žluté boby) v nálevu. Poncha se nám pak na pár dní stala rituálem a tmeličem kolektivu.
VZHŮRU DO NEBE
PICO RUIVO
Pico Ruivo (Červený vrch - 1 862 m. n. m.) je třetí nejvyšší horou Portugalska a nejvyšším vrcholem Madeiry. Cest na Pico Ruivo je několik, v programu naší CK byla ta nejjednodušší. Celá trasa (PR1.2) má asi 2,8 km s převýšením 300 m a vede po upraveném chodníčku. Mikrobusem jsme stoupali hustým šedivým mlžnem do horského sedla Achada do Teixeira (1 600 m.n.m.) s vírou, že by mohlo být lépe. Ještě na parkovišti jemně mžilo, ale během pár minut a vystoupání několika výškových metrů se cáry bílé mlhy náhle začaly trhat, objevila se sytě modrá obloha a usmálo se na nás slunce. Zároveň se nám postupně otevíraly výhledy na všechny strany. Vlevo jsme viděli hřeben s bílou kopulí vojenského radaru na Pico do Arieiro. Sešla jsem na chvíli z cesty a brodila se v zarostlé krajině, abych zachytila torza ohořelých stromů. Před rokem, v srpnu 2024, tuto oblast zasáhl požár a zničil 5 hektarů vegetace. Zvláštní pocity probíhaly nitrem, když jsem se dotýkala mrtvých koster stromů, které dříve tvořily zelené kulisy hor. Vystoupali jsme pak k horské chatě Casa de Abrigo do Pico Ruivo. Zde se také připojovala náročnější hřebenová trasa (PR1) vedoucí z Pico do Arieiro. Od chaty už to do cíle bylo asi 1/2 km/100 v.m. Výstup byl poměrně prudký a strmý. Stezka se vinula po úzkém, kamenitém chodníku a také po schůdcích vytesaných do skály. Z nejvyššího bodu na ostrově jsme se pak pokochali parádními panoramaty. Hřebeny hor vystupovaly z bílé peřiny mračen. Nad hranou bílých mraků následoval hluboký pruh Atlantského oceánu a na jeho horizontu se pak potkal s modrou oblohou. Spálené černé siluety keřů, táhnoucí se po úbočí, tvořily až mystickou kulisu a ostře kontrastovaly se zelenou trávou a rudými vřesovci. Zachytit tuto scénu jsem vnímala jako velký dar a štěstí. Pěkné počasí není samozřejmostí, hory si totiž diktují svá vlastní pravidla. Skutáleli jsme se zpět k parkovišti a v hospůdce Achada do Teixeira - Mountain Spot Café se odměnili místním pivečkem.
PICO DO AIREIRO
Pico do Aireiro je se svou výškou 1 818 m.n.m. třetím nejvyšším vrcholem Madeiry. Zaparkovali jsme kousek od koule vojenského radaru a vydali se po zpevněném chodníku (spíš po milionech schodů), na kratičkou vycházku, která začala prudkým sestupem. Byť bylo teplo, foukal velmi silný vítr. Větrovka byla nutností. Míjeli jsme velké množství (často hlučných) lidí, což místu trošku ubíralo na kráse, ale ne zase tolik. Když se zrovna mraky nepřelévaly přes hřebeny, měli jsme pěkné výhledy na dramatickou horskou krajinu i do hlubokých údolí (např. do Curral das Freiras - Údolí jeptišek). Vzhledem k rozsahu poškození vegetace po nedávných požárech byla populární hřebenová trasa (PR1) stále částečně neprůchodná. Skončila cca po 1 200 m, na vyhlídce Pedra Rija, takže jsme, bohužel, o moc přišli. Vrátili jsme se k vojenskému radaru, který bedlivě hlídal vzdušný prostor, v místní Boutique do Areeiro si dali kávu s výhledem do nikam, protože krajina byla zahalena v mlze a s panem řidičem Vasilem pak pokračovali k Levadě do Furado. O levádách a královské cestě v příštím článku
.
ALBUM
Čerpáno:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana
Google – režim Al
https://www.madeira-adventure-kingdom.com/
a další...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Madeira
Půjčovna autPříspěvky z okolí MADEIRA - PICO RUIVO, PICO DO ARIEIRO, SANTANA, historie, národní symboly
