Litenčickými vrchy z Koválovic přes Tištín do Nezamyslic
Po historicky prvním setkání anglického a valašského důchodce v pahorkatině Hané pod NPP Křéby se cesty obou mužů větví. Zatímco se ten starší i se svým psíkem vrací do Osíčan, já pokračoval podél břehů potoka Tištínky na východní okraj Koválovic, které tvoří s menšími Osíčany dvou-obec a žije zde celkem 280 obyvatel.
Za chodníkem cyklostezky jsem ulicí zamířil k hlavní silnici v centru vsi, u níž se z parčíkovitě upraveného prostranství vypíná pěkný Památník obětem první světové války. Tvoří jej stupňovitá pietní stavba, které dominuje velká skulptura matky a jejího dítěte. Pod ní jsou na dvou protilehlých hranolech uvedena jména 12 místních mužů, kteří padli za císaře pána.
Napravo od památníku je umístěna samostatně stojící černá Pamětní deska s portrétem slavného koválovického rodáka. Byl jím divizní generál a legionář Josef Kroutil (1879 – 1936), účastník mnoha bojů československých legií, i té slavné bitvy u Bachmače.
Při následné chůzi oceňuji, jak i drobné sakrální stavby dokážou postatně zkrášlit nejednu obec. Barokní kaple zasvěcená sv.Dominikovi vznikla v půli 18.století a dnes je největší dominantou koválovické návsi. Obdélný objekt se pyšní okázalým vstupním průčelím zvýrazněném pilastry s římskou hlavicí. Stupňovitý čelní štít člení vysoká, půlkruhově zaklenutá nika. Ze střechy kaple vystupuje čtyřboká věžice zvonice, jejíž zvukové otvory jsou překryty plechovými žaluziemi. Vížka je zakončena cibulí s makovicí a křížkem.
V interiéru zaklenutém českou plackou se nachází jednoduchý zděný oltář s polychromovanou skulpturou Panny Marie.
Jen pár kroků od kaple stojí kamenný kříž s detailně propracovaným podstavcem. Zdobí jej reliéf sv.Cyrila a Metoděje a výš na soklu hlavičky andílků. Krucifix sem byl umístěn k uctění tisíciletého výročí od úmrtí svatého Metoděje a to roku 1885.
To koválovický kostel, nacházející se na západním okraji obce u silnice do Tištína, zrovna moc krásy nepobral.
Před jeho vznikem museli místní na mše svaté chodit do 2 km vzdáleného tištínského chrámu sv.Petra a Pavla. Samozřejmě, že vroucně toužili po vlastním svatostánku a přáli si mít v Koválovicích alespoň kapli. Konečné rozhodnutí o její výstavbě padlo v dubnu 1935 a občané se zavázali, že na ní každá rodina odvede část své práce zcela zdarma.V červnu se výbor Jednoty sv.Antonína rozhodl, že se namísto kaple dle plánu brněnského architekta Šálka postaví filiální kostel. 17.července byl do země vložen základní kámen a 29.7.1940 novostavba slavnostně posvěcena pačlavským děkanem Fr.Stratilem a zasvěcena sv.Antonínovi Paduánskému. Kostel byl celkově dostaven až roku 1947.
Je jednolodním bezvěžním objektem s dosti strohým vstupním průčelím. Svatyni kryje sedlová střecha, ze které při konci vystupuje vysoká vížka sanktusníku. Z hlediska architektury i estetiky mne ale venkovní podoba chrámu vůbec nezaujala. A jak to vypadá v interiéru nevím, protože ten je mimo mše svaté neprodyšně uzavřen.
Daleko víc mne oslovil protější hřbitov z roku 1910, jehož pěkně upravený areál s pompézní hrobkou Bernských je od silnice oddělen vysokou bíle omítnutou stěnou s hlavním vstupem, obzvláštněnou po stranách předsunutými zaslepenými arkádami. Nahoře na zdi je vyveden černý nápis „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“
Před žalovem stojí ve stínu památných koválovických lip kamenný krucifix. Jeho podstavec z čelní strany krášlí reliéf Panny Marie s Ježíškem, po stranách je zobrazen svatý Josef a svatý Antonín. Kříž nechaly roku 1900 na vlastní náklady zbudovat dvě koválovické manželské dvojice – František a Mariana Horákovi a Hynek a Josefa Horákovi.
Od hřbitova už jsem kráčel po silničce rovné jako když střelí do 2 km vzdáleného Tištína. Nejprve cesta mezi okolnímí lány polí mírně vystoupala na nejbližší terénní vlnu a z ní pak dlouze klesala do mělkého úvalu říčky Tištínky až po areál bývalého JZD a zástavbu městyse. Díky otevřenému terénu se ze silničky otvíraly daleké výhledy na okolní krajinu. Táhlá návrší, lemující z povzdálí asfaltovou komunikaci z obou stran, jsou součástí Litenčické pahorkatiny. Zpětný pohled mezi jejími pahorky nabídl průhled na hlavní hřeben Chřibů a ten upřený ve směru pochodu (ale stočený k západu), pak na modravou hradbu Drahanské vrchoviny vypínající se nad obcí Drysice a Pustiměř. V závěru silničku vlevo obklopovaly zajímavé terénní vlny polí a na druhé straně už byla vidět největší chlouba Tištína - barokní kostel zasvěcený sv.Petru a Pavlovi.
Na drobné sakrální památky jsem ale narazil ještě předtím i u silnice. Jen asi 300 m za Koválovicemi to byl kamenný kříž ozdobený na čelní straně soklu reliéfem Panny Marie a nápisem „Přistup blíže, rolníče, sem blíže, když v potu tváře pracuješ. Pozdrav svého Spasitele, když vůkol kříže putuješ.“ Ze zadní strany krucifixu jsem se dozvěděl, že jej „Ku cti a Slávě Boží v milostivém létě 1900“ věnovali manželé Pavel a Julie Skácelovi a František a Anna Skácelovi z Koválovic.
O čtvrt kilometru dál bylo nalevo od cesty mezi většími stromy umístěno velmi pěkné pískovcové sousoší Piety. V čelní stěně podstavce má umístěnu desku ze světlejšího pískovce s vyrytým nápisem „Svatá Boží Rodičko, mateřskou nám lásku zjev, odvrať od nás Boží hněv. V nebi za nás oroduj, spásu duší rozhoduj! Věnováno ke cti a chvále Boží 1904."
Po dalších 400 m chůze jsem pak minul poslední sakrální zajímavost. Byl jí nalevo v poli umístěný dřevěný krucifix s poněkud naivně na plechu namalovaným ukřižovaným Kristem.
Pak už jsem se ocitnul na okraji Tištína a vedlejší mírně svažitou ulicí stoupal okolo ZŠ a MŠ k místní impozantní svatyni.
Tištín, o němž se první písemná zmínka objevila LP 1327, býval v minulosti městečkem, ale dnes má pouhých 460 obyvatel. Pompézní barokní kostel sv.Petra a Pavla umístěný v dominantní poloze na návrší v centru městyse je dobře „utajeným“ hanáckým sakrálním skvostem, o kterém zatím nemá širší veřejnost ani potuchy. Nahradil původní dřevěnou svatyni, která tu stála od konce 14.století.
Hlavním iniciátorem výstavby nového sakrálního areálu, o kterém se předpokládalo, že se stane významným poutním místem, se stal kromě vlastníků panství (řádu Paulánů z Vranova u Brna) a Pohřebního bratrstva sv.Josefa nový nadšený duchovní správce farnosti – P.Matěj Božek. Příšel sem roku 1702 z Tvarožné a působil pak v Tištíně 36 let. Ve farské zahradě nechal zbudovat školu, bývalé sídlo Paulánů dal upravit na faru a postaral se i o vznik nové sýpky. Především se ale přičinil se o výstavbu nového zděného chrámu se hřbitovem s ambity a čtyřmi nárožními kaplemi. Kostel se začal stavět roku 1710 a o devět let později zde již stála svatyně, která se čistotou slohu svého exteriéru a interiéru zařadila mezi vrcholná sakrální díla moravského baroka. Kvůli reformám císaře Josefa II., který zrušil řád Paulánů, se nakonec poutním kostelem nestal a v současnosti zde jeho monumentální masa působí jako zjevení, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Hřbitov byl zrušen 1834 a v jeho místech se nachází krypta, do níž byly umístěny kosterní pozůstatky ze žalova. Další krypta se nachází v kostele před hlavním oltářem. Do ní byli pohřbeni kněží, kteří v Tištíně působili.
Orientovaný kostel sv.Petra a Pavla byl zbudován na půdorysu kříže. Západní vstupní průčelí s pěti branami a na hlavním štítu s nikami se sochami světců je přístupné od západu dlouhým schodištěm. Nad vstupním průčelím se vypíná vysoká hranolová věž zakončená cibulí s makovicí a křížem. K chrámové lodi byla přístavěna kaple Panny Marie a sv.Josefa a nad jejich křížením ze střechy vystupuje věžička sanktusníku. V interiérech chrámové lodi a kaplí spolu s nástropními freskami dokonale ladí okolní obrazová a sochařská výzdoba. Nachází se zde patero oltářů a množství velikých obrazů v pozlacených rámech, z nichž některé mají rozměry více jak 10 metrů čtverečních. Významné nejsou pro svou velikost, ale kvůli překročení obvyklého standartu v zobrazení biblických motivů a příběhů, čímž připomínají díla italských a holandských mistrů štětce. Většina ale pochází od moravského malíře B.B.Velehradského, jeden je připisován škole Quida Reniho.
Kromě množství vzácných obrazů a soch si v interiéru pozornost zaslouží i vyřezávané dubové lavice.
První větší rekonstrukce chrámu chrám dokončena roku 1942. Po skončení války následovala další, protože byl při osvobozovacích bojích poškozen. Němci totiž z věže stříleli proti Sovětům, ti odpovídali palbou z tanků a kostel i věž tak byly zasaženy nejméně 12 x! (Hrdinní osvoboditelé poté okradli obyvatelstvo a vyloupili i kostel.) Následné opravy se protáhly až do roku 1947. Později byl chrám nedostatečně udržován až do sametu a po něm prošel celkovou renovací. Roku 1990 byla věž zvonice obohacena novými zvony. Největší dostal jméno „Marie-Josef-Petr a Pavel“, prostřední „Anežka“ a nejmenší je „Jakub.“
Při dnešní túře se mi měl tištínský kostel sv.Petra a Pavla stát tou příslovečnou „třešničkou na dortu.“ Doma na netu jsem totiž předtím viděl spoustu obrázků z jeho nádherného interiéru, jenže když jsem se ocitnul u vstupních dveří chrámu, byly zamčené! A já utrpěl takový psychický šok, že jsem padl na schody a vylovil z kapsy krabičku cigaret. Blahodárný nikotin poskytl úlevu, polaskal těžce pocuchané nervy a nakonec mne utěšil rčením, že „není každý den svátek.“ Přeloženo do turistické mluvy to znamená, že ne vždy máme možnost vidět to, co bychom nejvíc chtěli... a pokud nemáme dostat infarkt, musíme se s tím smířit.
A tak po vzpamátování se zase dál.
Areál tištínského poutního místa sestával z kostela sv.Petra a Pavla a ze hřbitova s ambity, na jehož koncích se na čtyřech světových stranách vypínaly čtyři kaple. Z nich se zachovala jediná, původně vystavěná jako kaple sv.Kříže a později zasvěcená sv.Josefu. Už za císaře Josefa II. byla odsvěcena a přeměněna na kontribuční špýchar. Roku 1876 upravena na školu, 1892 pronajata spolku Katolická beseda a Hasičskému sboru. Ve dvacátém století sloužila jako obřadní síň, knihovna a hasičská zbrojnice. Za celou dobu nebyla opravována a nakonec se ocitla v havarijním stavu, což se změnilo až roku 2000, kdy prošla nákladnou renovací. Od následujícího roku plní funkci „Obecní besídky.“ V jejím přízemí je umístěna knihovna a ochoz v patře byl proměněn na výstavní galerii s obrázky a texty o historii Tištína.
Po zklamání s nedostupným interiérem kostela jsem pak městysem už jen prohučel (cestou zaujal jen objekt lihovaru s penzionem a hospodou) a na konci Tištína narazil na trasu cyklostezky spojující Morkovice-Slížany s Nezamyslicemi.
Předchůdcem její převážné části bývala od roku 1909 lokální železniční trať dlouhá 12 km. Kromě obou cílových stanic se na ní nacházely zastávky a stanice „Uhřice u Kroměříže,“ „Prasklice“, „Koválovice-Osíčany“, „Tištín“ a „Těšice.“ Dopravu na lokálce zajišťovaly dvě čtyřnápravové lokomotivy zvané „malý býček“, tahající tři osobní vozy. Tovar byl přepravován na dvou krytých a čtyřech otevřených nákladních vagonech. Roku 1946 odešly dýmající mašinky do zaslouženého důchodu a na trati přezdívané „Morka“ je nahradily motoráky.
23.ledna 1998 byla veškerá doprava na trati ukončena a ta se dál využívala k odstavení správkových vozů. V dubnu téhož roku se ale řada vagonů samovolně rozjela směrem k Nezamyslicím. Cestou narazila do dalších vozů a při vykolejení trať notně poškodila. Ta již nebyla nadále používána a rychle chátrala. Koleje zakryly náletové dřeviny a v části trati mezi Těšicemi a Tištínem byly „šíny“ kvůli výstavbě silnice vytrhány. Definitivně byla lokální trať zrušena 11.prosince 2005.
Roku 2011 bylo rozhodnuto o výstavbě cyklostezky vedoucí po tělese bývalé trati. Z ní se dodnes dochovalo nádraží v Morkovicích, dále pak některé budovy, zarostlá nástupiště, staniční cedule, kilometrovníky a pár telefonních sloupů. Stezka se začala stavět 15.8.2011. Generálním dodavatelem se stala firma K + S Kroměříž a veškeré práce přišly na více jak 26 milionů a 212 tisíc korun. Oboustranný asfaltový a dva metry široký chodník byl 5.května 2012 slavnostně otevřen a předán do užívání cyklistům a on-line bruslařům. Cyklostezka je o něco kratší než původní železniční trať a končí 400 m od nádraží v Nezamyslicích, k němuž ale vede již neznačená odbočka.
V úseku mezi Tištínem a Nezamyslicemi, kde cyklostezka prochází pod mostem dálnice D1 a silnice E47, jsem ji při své květnové túře z Dřínova do Nezamyslic využil i já.
Tady už tvořila okolní krajinu typická hanácká „placka“, a proto byl zalesněný ostrůvek, na který jsem narazil při šlapání po úzké asfaltce do Nezamyslic, příjemným překvapením. A to hlavně proto, že se tu pod stromy ukrývala studánka se „zázračnou vodou“ a vedle ní stála zděná kaple a vysoký kamenný krucifix.
Místní lidé vydatný pramen objevili před koncem 17.století. Později byla studánka obložena kamenem, zastřešena a vedle vztyčen dřevěný sloup s obrázkem Panenky Marie s jezulátkem. První písemné zmínky o studánce a dřevěné kapli pocházejí z konce 18.století. Po přestavbě sakrální stavby roku 1828 se pramen ocitl uvnitř interiéru před oltářem.
Na začátku dvacátého století byl během výstavby kamenné kaple sveden do sedm metrů hluboké šachty a v ní zbudován přepad, aby mohla voda odtékat ven. O „zázračně“ léčivých účincích pramene vzniklo několik pověstí a později i kronikářských zápisů. Dnes se u něj mohou návštěvníci osvěžit a chutnou tekutinu si k pozdější konzumaci nabrat do přinesených nádob.
První dřevěná kaplička vznikla po roce 1740. Další - již zděnou, do níž se vešlo až 15 lidí, nechal vystavit po roce 1818 mlynář Vitásek. Do interiéru umístěna malba s motivem Panny Marie Milostné, lidově nazývaná „Pannou Marií Pomož.“ Obraz později nahrazen soškou. Díky údajným zázračným uzdravením popularita pramene stoupala a poutníků přibývalo jak žížal po dešti. Tesařský mistr Josef Leichert započal roku 1901 s výstavbou nové větší kaple. Její slavnostní otevření a posvěcení se uskutečnilo 8.září následujícího roku za účasti 5000 věřících a z nezamyslického kostela byla do kaple přenesena soška Panny Marie s pozlacenou korunkou.
Téhož roku před kaplí vztyčen i kamenný kříž, který na vlastní náklady nechal zrobit mistr tesařský Josef Leichert spolu s manželkou Františkou. Vysoký hranolový podstavec krucifixu zdobí na všech stranách reliéfy světců. Jedná se o Pannu Marii, sv.Annu, sv.Františku a sv.Josefa.
Účast na poutích zde bývala vysoká i po druhé světové válce. Pravidelné pouti a procesí završeny dožínkovou poutí v roce 1951. Poté komunisté jejich pořádání zakázali a jako jeden z důvodů uvedeno i to, že prý se věřící modlí směrem k západu!
Zákaz nezákaz, i tak se tu občas konaly drobné pobožnosti a roku 1974 farář Josef Horka v kapli zavedl nedělní májové a růžencové pobožnosti a pravidelné tradiční poutě, konané ale už bez procesí.
Ke stému výročí roku 2002 kaple opravena. V průběhu dalších let počet poutníků stoupal a místo se stalo znovu oblíbeným. O srpnové pouti zde probíhá vystoupení Hanáků v krojích, nechybí občerstvení a tradiční prodej perníkových srdcí. V místě se setkávají též účastnící letních táborů, proběhlo na něm několik křtů a dokonce se tu uskutečnila i krojovaná hanácká svatba.
Od kaple už to bylo k prvním domům Nezamyslic jen pár stovek metrů.
Jsou městysem s důležitou železniční křižovatkou ležícím v okrese Prostějov. První zmínka o šlechtickém rodu pocházejícím z Nezamyslic se v análech objevila LP 1276. Roku 1371 je připomínána tvrz, přestavěná později na zámek. Začátkem dvacátého století bylo sídlo povýšeno na městečko, o kterýžto titul po druhé světové válce přišlo. Status městyse mu byl vrácen až v říjnu 2006 a dnes má 1500 obyvatel.
Kráčeje ulicí do středu Nezamyslic mne ze zamyšlení vytrhl hlasitý pokřik: „Haló, haló!“
Před jedním z domů seděl na lavici podivný chlapík držící v ruce otevřený časopis a mával na mne, ať se jdu také podívat. Naklonil jsem se nad něj a on, listuje časopisem, mi s výkřiky „Héé! Héé...“ ukazoval jeho obsah plný obrázků formulí.
„Ano, jsou moc pěkné,“ konstatoval jsem a s dodatkem, že už musím jít, opatrně vycouval a zrychleným tempem pokračoval na hlavní křižovatku v centru Nezamyslic. Prohlídka náměstí ponechána až na samotný závěr a před ní vykonán průzkum několika dalších pamětihodností.
Tou první byl Památník obětem světových válek stojící v menším parčíku u Sportovně rekreačního centra na ulici 1.máje a působící docela monumentálním dojmem. Sestával z mohutné kamenné základny doplněné třemi kříži a nahoře umístěné sochy klečící ženy s hlavou skloněnou od zármutku. Ve spodní část členitého podstavce byly umístěny tři černé pamětní desky. Na prostřední jsou jména 22 nezamyslických mužů padlých v prvním celosvětovém válečném konfliktu . Na levé desce s nápisem Naši hrdinové II.odboje se nacházejí nacionále 12 obětí z nacistické okupace mezi lety 1939 až 1945 a na poslední (pravé) pamětní desce jsou azbukou napsaná jména 16 důstojníků a vojínů Rudé armády, kteří na samém sklonku 2.světové války přišli o život při osvobozování městyse.
Dále mne na ulici 1.máje zaujala budova Masarykovy školy a nová zbrojnice místního Sboru dobrovolných hasičů, která byla dostavěna a slavnostně otevřena roku 2015.
Velmi příjemnou „Oázou“ se hladovým a žíznivým v Nezamyslicích jeví pohostinný podnik nesoucí název Hostinec Radegast. Jedná se o nárožní objekt stojící v centru městyse na křižovatce ulice 1.máje a náměstí Děk.Františka Kvapila. Venkovní štít zdobí sgraffito s hanáckým motivem pocházejícím ještě z časů socialismu. Já se tu krátce zastavil jen na malé pivo, které jsem zkonzumoval v příjemném retro interiéru, jehož strop byl obložen dřevem a stěnu mezi jídelnou a salonkem krášlila dvojbarevná malba. Tahle představovala hlavní dary úrodné Hané, jimiž jsou místní švarné děvčice a obiló.
V hostinci se také vaří (a asi dobře), protože při mém příchodu jej zrovna opouštěla početná skupina spokojených návštěvníků. Ani se nedivím: venku přes restaurací byla na tabuli křídou napsána nabídka pokrmů dnešního menu, které obsahovalo 14 položek a vybral by si z nich snad každý. A navíc za tu cenu! Kdybych měl víc času, jakožto masožravec bych asi váhal mezi vepřovým gulášem s knedlíkem (140 Kč), kuřecím či vepřovým řízkem s brambory (155 Kč) anebo Katovým šlehem s hranolky za 150 korun. Nejdražším pokrmem je pečené koleno s chlebem, hořčicí a křenem za 190 kč. Jsou tu ale k dostání i steaky a kuřecí čína. Vegetariáni si mohou vybrat hned ze tří jídel za jednotnou taxu 140 korun. Součástí meníčka je pochopitelně také polévka - dnes nabízeli hovězí vývar se zeleninou a nudlemi.
Posledním dnešním turistickým počinem před odjezdem k domovu byla prohlídka náměstí Děkana Františka Kvapila. On to vlastně ani opravdový rynek není, neboť se jedná o dvě větve slepých ulic s menším prostranstvím se souborem barokních soch světců před kostelem sv.Václava.
Náměstí bylo pojmenováno po římskokatolickém knězi a děkanovi ve zralém věku zde v Nezamyslicích působícím. František Kvapil byl ale rovněž nadaným básníkem, malířem a grafikem... a vlastencem. Za německé okupace podporoval národní sebeuvědomění a Židům zachráňoval životy tím, že jim vystavoval falešné křestní a oddací listy. Po udání byl F.Kvapil zatčen gestapem a 5.června 1942 ve věku 60 let na nádvoří brněnských Kounicových kolejí popraven.
Největší ozdobou náměstí je honosný kostel sv.Václava zbudovaný roku 1701 podle plánů Giovanniho Pietra Tescally s umělecky hodnotným interiérem, barokní sousoší světců před chrámem, za ním ním umístěnou neobvyklou Pietou, chátrající budovou fary a západně od kostela stojícím rozsáhlým objektem barokního zámku, ve kterém je dnes umístěn ústav sociální péče.
Jejich podrobnější popis by ale byl opakováním toho, co už o náměstí napsali jiní turisté a těm z vás, kteří chtějí získat detailnější informace, doporučuji přečíst si o nezamyslickém náměstí článek, který na Turistiku před časem napsal uživatel s nickem „markyz63“...
Přidat do oblibených uživatelů
Koválovice-Osíčany
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Litenčickými vrchy z Koválovic přes Tištín do Nezamyslic
