Litenčickými vrchy z Dřínova přes Uhřice po NPP Křéby
V pátek 22.května jsem si ze Zlína „odskočil“ na Kroměřížsko, abych konečně na vlastní oči spatřil romantickou poloruinu dřínovského zámku, k němuž jsem se na jarním výletě ze Zborovic do Věžek už jaksi nestačil doplazit. Od něj pak naplánováno pokračování „neznámými“ obcemi Litenčické pahorkatiny do cíle dnešní pouti, jímž se měl stát po překonání 13 kilometrů městys Nezamyslice. (V něm jsem - když nepočítám cestu prstem po mapě - také ještě nikdy nebyl.) Taková vymoženost, jakými jsou značené tur.trasy, do této oblasti dosud nepronikla, takže nezbylo než pochodovat po silničkách, polních cestách a místy využít i cyklostezek.
Ze Zlína do Dřínova jsem se dostal brzkým ranním autobusem se zrychlým přestupem na další spoj v Kroměříži. Po výsadku v centru Dřínova nejprve využito dobrodiní lavečky na zastávce ke konzumaci svačiny, nakopnutí organismu kofeinem z láhve Pepsi a vše završeno nikotinovou injekcí ve formě vonné tyčinky zn.Camel. Po ní už se probudila i dosud spící okrajová centra mého Centrálního mozku a po bleskové analýze okolního prostředí – (je krásné slunečné ráno a nacházím se v dnešním startovním bodě, dědince jménem Dřínov!), vydán povel k průzkumu místních pamětihodností.
Dřínov je menší obcí se 450 obyvateli skrývající se v úžlabině mezi táhlými vrchy Litenčické pahorkatiny na severozápadním konci okresu Kroměříž. Od okresního města je vzdálena asi 12 km. První písemná zmínka o Dřínově se v kronikách objevila Léta Páně 1348.
Na protáhlé úzké návsi jsem nejprve narazil na kapli v.Jana Nepomuckého, která je dost nezvykle umístěna vprostřed silnice a z obou stran objížděna vozidly. Jedná se obdélný sakrální objekt s půlkruhovým uzávěrem, krytý sedlovou střechou, nad konci zvalbenou. Vstupní průčelí je navýšeno prostým trojúhelníkovým štítem. Nad ním ze střechy vystupuje šestiboká plechová věžička zvonice, nahoře s křížkem. Roku 2010 prošel objekt důkladnou opravou a 20.listopadu téhož roku zrekonstruovaná kaple slavnostně vysvěcena vikářem Olomoucké diecéze – Josefem Nuzíkem.
(Informace o roce, kdy vznikla, ale na stránkách obce i na internetu chybí...)
Před kaplí se ze silničního ostrůvku tyčí kamenný kříž, který nechaly před koncem 19.století zrobit dvě uhřínovské sestry Anna a Marie Urbánkovy.
Za krucifixem už jsem ze silnice odbočil na vedlejší mírně stoupající cestu, která mne záhy přivedla před největší dřínovskou pamětihodnost - romantický objekt zámku.
Jeho předchůdcem bývala od konce 14.století tvrz, která patřila spolu s dřínovským panstvím vladykovi Jakubovi ze Dřínova. Nejmarkantnějším prvkem „týna“ se stala hranolová věž, doplněná později patrovým palácem, přičemž byly tyto objekty zbudovány z cihel. Jádro pak po stranách doplněno arkádovými ochozy a ochrannou hradbou, ke které zevnitř přilípnuty vedlejší budovy a hospodářské objekty. Na nádvoří byla vyhloubena 20 m hluboká studna a celá tvrz byla zvenčí chráněna 12 m širokým příkopem.
V dalších stoletích se majitelé tvrze střídali, až ji roku 1648 získal německý plukovník Walderode. Ten na troskách tvrze zpustošené za třicetileté války nechal vystavět menší renesanční zámek. Jeho součástí byla kaple sv.Kateřiny, přestavěná roku 1733 v barokním stylu. Zdobila ji nástropní malba od kroměřížského malíře Davida Kubáta. Roku 1760 zámek vyhořel a při opravách mu byl vtisknut nový barokní kabátec a věži se dostalo navýšení. Poněvadž její střecha připomínala zakončení čínské pagody, získala přízvisko „čínská věž.“ Roku 1845 do ní udeřil blesk a způsobil požár celého zámku. Poničené panské sídlo bylo jen zakonzervováno a na celkovou opravu čekalo dlouhých 30 let.
Po Walderodech zámek až do roku 1945 vlastnil spřízněný rod Desfours -Walderode, který jej LP 1875 nechal upravit v romantickém novogotickém slohu. Vstup byl obohacen o nižší věž s vrátnicí (v patře s balkónem), změněna podoba starších štítů i komínů a zámecká věž navýšena o hranolový nádstavec završený cimbuřím. (V tomto stavu se napříč celkové zchátralosti zámecký areál dochoval dodnes.) Zámek se pak stal domovem pro nepohodlné anebo psychicky nemocné členy rodu Walderode a tomuto účelu sloužil až do roku 1945.
Spolu s úpravami sídla vznikl v jeho těsném sousedství svažitý zámecký park, jehož menší část tvořila dendrologická zahrada. Ta větší se stala přírodním parkem s unikátními jehličnatými i listnatými dřevinami. V jeho volně přístupném areálu dnes převládají lípy, jasany, akáty, borovice lesní, smrky a modříny.
Po 2.světové válce zámek připadl obci a místnímu JZD. Veškerý dosud zachovaný mobiliář byl zničen anebo místními obyvateli nenávratně adoptován. V rámci „Akce Z“ občané zazdili arkády západního křídla zámku, v patře vybourány příčky a stropy a byl zřízen sál určený k promítání filmů a provozování tanečních veselic. (Po dvaceti letech existence ale musel být pro havarijní stav zrušen.) Dále byly v přízemí zámku zřízeny kanceláře, byty a sklady, v dalších prostorách sídlila hasičská zbrojnice a lékařská ordinace a v patře několik místností užívala mateřská školka.
V té době z věže odcizeny věžní hodiny a poničena výzdoba kaple. Kvůli nekvalitní opravě její střechy došlo k promočení klenby, ze stropu opadávala omítka a zcela zničeny byly sochy dvou světců vysochaných v životní velikosti. (Další čtyři a osm bust se snad ještě podaří zrestaurovat a tím pádem zachránit.)
Roku 1976 sice začal stát zámek opravovat, ale kvůli „záhadným“ ztrátám stavebního materiálu práce pozastaveny a těsně před sametem se objekt nacházel v havarijním stavu. Po roce 1989 jej do vlastnictví získala obec Dřínov, jenže ta se na opravy vybodla a vybydlený zámek s narušenou statikou roku 1996 prodala soukomému majiteli.
Ten naštěstí na jeho kritický stav nerezignoval a ihned zahájil práce na jeho záchraně, které vlastně probíhají dodnes. I když už se toho opravilo dost, na další renovace stále chybí peníze, a tak práce postupují jen velmi pomalu. Kromě vložených penízků majitelů další finance přicházejí od soukromých sponzorů. Významnými částkami přispívá i Zlínský kraj a Ministerstvo kultury ČR, jen obec Dřínov nedala ani floka.
Na jedné straně se tomu nedivím: jednou se zámek stal soukromým majetkem a obec své finance potřebuje na úplně jiné věci. Však taky nechala vystavět novou kanalizaci s čističkou odpadních vod a vodovod, nechala provést plynofikaci, zbudovala Dům s pečovatelskou službou, osm bytů ve dvou staveních pro sociálně slabší, nechala zrekonstruovat autobusovou zastávku a díky záslužné činnosti obecních zastupitelů je zde v Dřínově funkční obchod, hospůdka, MŠ a fotbalové hřiště.
Na druhé straně byl ale vystavěn i nový honosný obecní úřad doplněný společenskými místnostmi, který je zvenčí označen nápisem „Radnice.“ Což mi na obec s pouhými 450 obyvateli připadá trochu megalomanské a myslím si, že by se zdejší „radní“ přece jen měli trochu zamyslet nad bezohlednosti svých předků, kteří zámek přivedli až do havarijního stavu... a na jeho záchranu přispět alespoň menším oboluskem.
Notně zdevastovaný trojkřídlý zámecký objekt je přesto stavbou velmi romantickou (a z hlediska architektury také cennou) a své obdivovatele si jistě najde. Dobrou zprávou pro případné návštěvníky jest to, že je od roku 2014 přes letní sezónu možnost prohlídek.
Z přístupové ulici se kulisa zámku nacházela v protisvětle, daleko lepší pohled na něj se otvíral ze zámeckého parku, do nějž vedla pěšina od místního obchodu.
Po návratu na hlavní silnici jsem pokračoval dál obcí a minul hranolový Pomník obětem světových válek s černou pamětní deskou 19 padlým, který je završen sochou sv.Václava. Její kopii podle originálu prof.Julia Pelikána zhotovil kojetínský sochař Stanislav Hlobil. Slavnostní odhalení pomníku proběhlo 17.července 1927. Před pomníkem stojí samostatně umístěná pamětní deska se jmény pěti obětí z časů nacistické okupace mezi lety 1939 až 1945 a nápisem „NEZAPOMENEME.“
Kousek za pomníkem jsem se zastavil, bych si vyfotil renovovanou patrovou budovu bývalého podzámčí, když tu se najednou nahoře otevřelo okno, z něj se vyklonil fousatý chlapík s kapucí na hlavě a houkl na mne: „Upadne ti ruka!“
Za honosným objektem obecného úřadu, za „radnicí“, jsem přišel k rozcestí, u nějž stál obklopen tůjemi – vysoký členitý pískovcový podstavec a z něj vystupoval prostý litinový kříž. Na poslední dřínovskou sakrální památku jsem narazil po půl kilometru chůze vedlejší silničkou vedoucí z Dřínova do Uhřic. Jednalo se o dřevěný kříž, na němž je umístěn na plechu namalovaný korpus ukřižovaného Krista, chráněný shora půlobloukem plechové stříšky.
Silnička do Uhřic se mezi okolními pahorky s lány polí a remízky zvolna kroutila podél toku Dřínovského potoka a po několika setkáních se zvěří (srnky a zajíci) mne po půl hodince chůze přivedla k dalšímu lidskému sídlu jménem Uhřice. Příchod před dědinu předznamenal nebývalý zvukový zážitek. Ještě jsem ji ani neviděl, ale už z veliké dálky slyšel pekelný kvákavý „chorál“ vycházející z tlamiček uhřických žabáků, skrývajících se v mokřadu před vsí. Člověku se skoro ani nechce věřit, že takové malé stvoření dokáže ryčet jak buvol, ale moudrá věda nás informuje o tom, že jsou obojživelníci obdařeni rezonančními vaky fungujícími jako zesilovač. No vida, a pak že to nejde bez elektriky!
Po vstupu do vsi jsem mírně svažitou návsí pokračoval do jejího centra. Uhřice jsou menší obcí okresu Kroměříž, v níž dnes žije 180 obyvatel. V análech se o vesničce první zmínka objevuje LP 1336. Tehdy se ale jmenovala „Uherce“ a dnešní název nese od roku 1407. Až do roku 1998 procházela západně od obce železniční trať Morkovice – Nezamyslice a stávala tu zastávka „Uhřice u Kroměříže.“ Těleso zrušené trati bylo upraveno na cyklostezku.
Na severním konci návsi jsem si nejprve prohlédl hodnotnou pozdně barokní sochu sv.Anny. Ono se vlastně jedná o sousoší, neboť svatá Anna je tu zobrazena i se svou malou dcerkou Marií a navíc v ruce drží Ježíška. Dále mne tu zaujala renovovaná hasičská zbrojnice a skulptura sv.Jana Nepomuckého pocházející z roku 1776.
Blízkou silniční křižovatku obzvláštňovala skromná stavbička dřevěné zvonice. Východně od ní stojí budova školy z roku 1926, která byla po svém zrušení upravena na sídlo obecního úřadu. Objekt je využíván i jako společenské a kulturní centrum obce.
Jen o kousek dál jsem dokráčel k uhřickém zámku obklopeném bývalým hospodářským dvorem.
Předchůdcem zámeckého sídla bývala ve 14.století tvrz. Spolu se statkem ji vlastnil Vrš z Uhřic. Poté byly Uhřice majetkem pánů z blízkého Dřínova a po nich je vlastnili Miňovští z Laznik, kteří v půli 16.století tvrz přestavěli na renesanční zámeček. Miňovské vystřídali Žalkovští ze Žalkovic, ti ale o Uhřice po Bílé hoře přišli. Dalším majitelem se stal od roku 1655 olomoucký probošt Hoffmann z Grunbuchlu a ten nechal zámek zpustošený za třicetileté války znovu vystavět. Roku 1703 Uhřice připadly Zuzaně Terezii Gellhorn. Nová majitelka nechala zámek upravit do barokní podoby a zbudovala v něm kapli. (Vedlejší velkostatek tehdy sestával z mlýna, kovárny, ovčírny, pivovaru se sladovnou a panské hospody.)
Poté se majitelé Uhřic střídali. Za Michala Václava Chorynského zámek přestavěn na jednopatrový obdélný objekt. Roku 1791 panské sídlo vyhořelo. Ihned se započalo s opravami, zámek navýšen o další patro kryté mansardovou střechou a k objektu přibyla věžice s hodinami. Na novém vzhledu zámku se už podepsal tehdy módní styl klasicismu.
Chorynský se při přestavbách zadlužil. Po jeho smrti proběhla veřejná dražba a Uhřice do vlastnictví získal brněnský měšťan Ignác Friedrich. Pro zásluhy v oblasti chovu dobytka a zemědělství byl za svého působení v Uhřicích povýšen do šlechtického stavu. Fridrichstallovi zde chovali ovce, křížili je a tím vznikla nová speciální vlna, na níž nesmírně zbohatli. Syn Emanuel byl známým přírodovědcem, cestovatelem, amatérským archeologem a fotografem. Po jeho cestách Balkánem a střední Amerikou interiéry uhřického zámku obohatil o část získaných přírodovědných sbírek. Emanuel byl i prvním expedičním fotografem na Yucatánu, jenže se tam nakazil malárií a ve svých pouhých 35 letech ve Vídni zemřel.
Friedrichstallové společně s přízněným rodem Jenison Walworthů zámek vlastnili až do roku 1935. Pak byl majetkem sourozenců Boščákových a těm jej roku 1948 zabavil stát.
Až do sametu pak sídlo MNV. Dále v něm byly byty, sklady, škola a hospoda. Zámek se před návratem restituentům ocitl v natolik neutěšeném stavu, že ti ani s žádnými opravami nezačali a on nadále chátral. Před totálním zánikem jej pak nakonec zachránil nový soukromý vlastník – pan Josefa Paul Jarka. Ten jej odkoupil roku 2003 a okamžitě odstartoval práce k jeho záchraně. Kromě zámku byly renovovány i sousední hospodářské objekty a nevelký zámecký park. Spoustu práce na obnově tu ale stále ještě chybí dodělat, vše se řeší kvůli financím postupně.
Pan Jarka žije spolu s rodinou trvale ve Vídní, ale do Uhřic často zajíždí. Zámecký pán v roli průvodce několikrát za rok interéry svého sídla ukazuje zájemcům z řad široké veřejnosti.
Cestou k místnímu svažitému hřbitovu s výraznou kaplí jsem bohužel jaksi přehlédl zdejší Pomník obětem 2.světové války, což mne dost mrzelo. Ona se tady totiž za ní v Uhřicích udála veliká tragédie:
Když americká letecká peruť podnikla 19.prosince 1944 nálet na Vídeň, byla nad Uhřicemi napadena německými stíhačkami. Kvůli lepší pohyblivosti a obraně musely bombardéry odhodit část svého smrtícího nákladu. Dvě bomby dopadly přímo do vesnice a zabily dvě ženy a jejich šest dětí!
Na prostranství pod hřbitovem už více jak 250 let roste památná Lípa malolistá, která je vysoká 25 metrů a obvod jejího kmene dosahuje 640 centimetrů.
Ve stínu lípy se před sluncem ukrývá pozoruhodný barokní kříž, sestávající ze dvou částí. Tu první tvoří vysoký a členitý kamenný podstavec, na němž je úplně dole vyryt reliéf s erby a letopočtem 1741. Nad ním se vypíná vyšší část soklu mající podobu volutového křídla, které je ozdobené basreliéfem světice. (Protože je tu zobrazena s hrudí pod ramenem protknutou mečem, domnívám se, že se jedná o svatou Barboru.) Z horní části podstavce trčí pozlacený litinový krucifix doplněný drobnými ozdůbkami.
Nad lípou a křížem se rozkládá areál uhřického svažitého hřbitova s ústředním kamenným křížem, který nechala roku 1927 zhotovit Irma M.Jenison Wallvorth.
Nejvýraznějším objektem žalova je na jeho horním konci stojící bělostná kaple s červenou střechou. Otevřeným vstupem šlo dovnitř nahlédnout a prohlédnout si klasicistní interiér. Po obou stranách oltáře jsou v rozích na sloupech umístěny busty a stěny kaple (ba i její strop) jsou dekorovány zvláštním ornamentálním vzorem.
Po návratu ke chráněné lípě chvilku odech, a pak už jsem po polní cestě mezi lány polí s nadnormálním výskytem zajochů pokračoval k obci Koválovice – Osíčany. Ještě před ní po mé pravici do závratné výše 276 m vystoupaly výrazné pahorky, na nichž byla 4.června 1956 na rozloze téměř 5 ha vyhlášena Národní přírodní památka Křéby.
Její území není jednotné, ale tvoří ji tři od sebe oddělené enklávy v podobě zelených ostrůvků obklopených okolní zemědělskou krajinou. Díky tomu, že jsou jejich prosluněné plochy rozloženy na prudce vystupujících svazích v severní části Litenčické pahorkatiny, je tato rezervace i významnou krajinnou dominantou. Travnaté svahy doplňují shluky keřů a skupinky stromů. Největší enklávu zaujímají Křiby (Vinohrady), uprostřed se mezi poli nachází nejmenší část zvaná Matějův písek a východní část tvoří tzv.Foltýnova chata.
V NPP Křéby se spolu s travinobylinnou xerotermní vegetací chrání cenné druhy rostlin a živočichů. Suchým travinám tu dominuje válečka praporčitá a smldník jelení. V prudších svazích a na skalních výchozech roste kavyl vláskovitý, kavyl Ivanův a kostřava žlábkatá. Z chráněného rostlinstva se mezi dříny nalézá koniklec velkokvětá, mochna písečná, hlaváček jarní a sněženka podsněžník. Z teplomilných druhů zde roste čilimník poléhavý, zvonek moravský, vstavač vojenský a nachový a spousta dalších vzácných druhů rostlin.
Z fauny se vyskytuje hlavně hmyz – 28 druhů mravenců, kudlanka nábožná, kobylky, saranče a další. Dále pak řada druhů motýlů a vzácná můra jasnobarvec hledíkový. Žijí zde suchozemští plži, z obojživelníků ropucha zelená a z plazů ještěrka obecná. Starý ovocný sad slouží za domov několika ptačím druhům – např. pěnici vlašské a ťuhýku obecnému. Ve stěnách bývalé pískovny v minulosti sídlila břehule říční a vlha pestrá.
Chráněné území se rozkládá v nadmořské výšce od 238 po 276 m. Katastrálně sice spadá pod obec Prasklice, ale nejlepší přístup (a pohled na ně z odstupu) je z jejího jižního úpatí od blízké obce Koválovice – Osíčany. Mezi prostředním a východním ostrůvkem rezervace stoupá k Poutnímu místu Křéby polní cesta lemovaná jednoduchou křížovou cestou. Nahoře na kopci prý stojí skromná kaplička.
Původně jsem tohle minipoutní místo chtěl také navštívit, ale tam a zpět by to bylo celkem kilometr a mne čekala ještě dlouhá štreka. Navíc už slunko svítilo jak blbé, a tak jsem před návštěvou obce Koválovice na chvíli zacouval do stínu stromoví k potoku, bych si na mostku přes něj odpočinul. Od obce se sem pochodovala jakási karavana, a když se přiblížila blíž, najednou se z ní vyloupla skupina dětí s učitelkama. S velkým halasem mne minula a zamířila po polní cestě (namísto mne) nahoru ke kapli.
Dlouho jsem tu sám a v klidu nepobyl. Od Koválovic sem pomalým krokem dokráčel na procházce se psem postarší muž. Pozdravil jsem a zeptal se, jestli je to do Koválovic blíž směrem odkud přišel anebo po polní cestě okolo potoka. Muž zavrtěl hlavou, že nerozumí, a pak z něj vylezlo, že je Angličan. Což mne dost zaskočilo, protože tímto jazykem jsem naposledy trochu plynule hovořil na střední škole a dnes mi dalo hodně úsilí poskládat alespoň několik vět holých. Nakonec jsme si přece jen trochu „pokecali“ a dokonce se mi ho podařilo rozesmát otázkou, zdali jeho dog štěká jen v „Ingliš“ anebo to umí i česky.
Pak už jsme se rozloučili, já zamířil podél potoka ke Koválovicím a cestou učinil předsevzetí, že musím přes zimu znovu oprášit znalost nejrozšířenějšího světového jazyka. Anglických učebnic a časopisů mám ve skříni na chodbě přece dost...
Přidat do oblibených uživatelů
Dřínov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Litenčickými vrchy z Dřínova přes Uhřice po NPP Křéby
