Krajinou a obcemi Litenčických vrchů - 1.Ze Zdounek přes Těšánky do Troubek

Krásné počasí před polovinou měsíce června mne dokopalo k úmyslu vyrazit tentokrát na výšlap od Zlína o „kousek“ dál a navštívit místa, o nichž se ještě mým kopýtkům ani nesnilo. Co třeba projít se sídly a svahy Litenčických vrchů, které znám jen z map... a o nichž vím prozatím velké „kulové?“ Rozhodnuto a za startovní bod vybrán městys Zdounky s více jak 2000 obyvateli, rozložený v údolí Kotojedky na rozhraní Chřibů a Litenčické pahorkatiny. Do něj jsem s přestupem v Kroměříži přicestoval busem. Jako cílová destinace se mi v hlavě rýsovaly Litenčice, jenže k tomu bohužel z jisté příčiny nedošlo.

 
(O tom ale podrobněji až dále, v druhé části cestopisu...)

Z autobusu jsem ve Zdounkách vystoupil na náměstíčku s přilehlým parkem. Nejbližší lavičky právě okupovali místní alkoholičtí závisláci, takže jsem svačinu odložil na později a raději hned „popojel“ směrem k místnímu kostelu. Docela mne zarazilo, jak moc je podobný svatostánku v mém rodném Brumově. I on se vypíná jižně od středu obce na výrazném návrší, je přístupný schodištěm a svažitou boční ulicí vlevo lze vystoupat k areálu hřbitova, rozprostřeného hned za kostelem. Na rozdíl od brumovského je to zdounské přístupové schodiště mnohem příkřejší a ozdobeno barokní sochou sv.Josefa... a zdejší kostel není zasvěcen sv.Václavu, ale Nejsvětější Trojici. Další odlišností jest mohutný komplex základní školy vypínající se napravo od úpatí schodiště a také to, že je areál chrámu spolu se žalovem obehnán masivní ohradní zdí. Při stoupání ulicí Zákostelí připomínala opevnění, ale tomu se není třeba až tak divit, neboť kostel byl údajně vystavěn v místech první zdounské tvrze. Před zadním vchodem na hřbitov a ku chrámu se nacházel upravený svah s tůjemi, mezi nimiž bylo umístěno velmi pěkné sousoší Panny Marie. Jedná se o dílo novodobé, vystavěné z finančních darů jako pomník obětem I.světové války a vděk občanů za boží ochranu během druhého válečného šílenství.

 

Na venkovní stěně chrámu jsem u vchodu poobdivoval velmi cennou památku – renesanční figurální a znakovou náhrobní desku Jana Jiřího Zoubka ze Zdětína, nad jejíž mimořádně precizní kamenickou podobou se mi až tajil dech. Však je také tento náhrobek u nás na Moravě naprosto unikátní!

Docela mne zamrzelo, že byl vchod do chrámu uzavřen. Na rozdíl od jiných svatostánků bohužel v tomto zdounském evidentně chybí otevřená předsíň s mříží, umožňující nákuk do interiéru... a ten je tak přístupný jen v době, kdy zde probíhají církevní obřady. Smutně jsem si obešel hmotu chrámu kol dokola, zaregistroval za ním další barokní sochu (sv.Augustína) a zaklonil hlavu, aby očička lépe viděla na bezmála třicet metrů vysokou věž zvonice korunovanou bání s pozlaceným krucifixem.

 

Nepřístupnost interiéru mne naštvala. Kostel Nejsvětější Trojice má totiž údajně zachovalé gotické jádro, věž je renesanční a svatyně poté prošla rozsáhlou barokní přestavbou. Kaple sv.Jana Sarkandera, kterýžto světec svého času ve Zdounkách působil jako farář, byla k lodi přistavěna roku 1861 a původní modlitební prostora za první republiky rozšířena o moderní obdélnou loď. Její hlavní oltář dosud zdobí obraz od vynikajícího jezuitského malíře Ignáce V.Raaba a na těch bočních visí kopie jeho dalších maleb. Dále se v interiéru nachází cenná křtitelnice zrobená z cetechovického mramoru a barokní sochy světic a světců. Později k nim přibyly další plastiky dřevěné i sádrové. Strop kaple sv.Jana Sarkandera je vyzdoben freskami od malíře Jano Kohlera a zajímavá jsou prý i zastavení křížové cesty, která po druhé světové válce vytvořil zdounský rodák Zdeněk Máčel.

 

Nále co už...

 

Po schodišti jsem sestoupil dolů do centra a za vlakovým nádražím vystoupal na témě dalšího zdounského návrší, na němž se dnes vypíná zámek obklopený anglickým parkem.

Jeho předchůdcem byla druhá zdounská tvrz. Prošla přestavbou na renesanční zámek a v půli 17.století mu barokní podobu vtiskli jezuité, kteří si v něm zřídili i kapli. Posledním majitelem zámku byl Hugo Bedřich Strachwitz, kterému jej po roce 1948 komunisté vzali a k jeho navrácení dědicům došlo až po sametu. Zámek s okolním parkem poté poněkud nevhodně sloužil jako Domov důchodců.

Před deseti lety získal nové soukromé majitele – paní Alenu a pana Leonarda Vrškovy, kteří začali s jeho postupnou rekonstrukcí. Ta je realizována podle dochovaných historických plánů z roku 1907. Zároveň je obnovován celý zámecký areál, rozkládající se na celkové ploše 21 ha. Největší jeho část tvoří obora s bažantnicí a ovocný sad, menší plochu zaujímá dendrologicky hodnotný park obklopující zámek. V něm jsem si prohlédl kašnu, barokní sýpku a oranžerii a při obhlídce několikrát zkřížil cestu zde se procházejícím hlučným pávům korunkatým. Dále se tu údajně chovají kozy kamerunské, ovce a lamy, ale tahle zvířátka jsem neviděl. Park je veřejnosti denně přístupný v době mezi 8. až 18.hodinou.

 

Zámek je čtyřkřídlým patrovým objektem zbudovaným na půdorysu čtverce a z jeho jihovýchodního rohu vyčnívá věž původní tvrze. Členitější fasáda hlavního průčelí je zdobena tympanonem a bosováním. Na vnitřním nádvoří se na jižní a západní straně nacházejí otevřené arkády, v přízemí zámku kaple po jezuitech a krásně opravené komnaty, jenž jsou zaklenuty barokními stropy.

Manželé Vrškovi se starají nejen o obnovu zámeckého areálu, ale také o jeho společenské využití. Což dokládá to, že zde pravidelně v červnu probíhá „Víkend otevřených dveří“ a „Víkend otevřených zahrad“, v srpnu pak hudební festival „Zdounské arkády.“ Dále se tu hraje divadlo, pořádají se adventní koncerty a jiné akce. Je zde možno uspořádat svatbu či jinou rodinnou oslavu, anebo se v zámku ubytovat.

Komentovanou prohlídku je možno si domluvit na telefonu: 607 812 420.

Po sestupu od zámku zpět na hlavní část Zdounské ulice jsem dlouhou boční komunikací dorazil na konec městyse a po okraji rušné silnice se vydal k nedaleké obci Těšánky. Naštěstí se jednalo o úsek dlouhý jen půl kilometru a dál už následovala první stavení vesnice, lemovaná chodníkem. Cestou do obce jsem minul pěkný kříž s vyšším kamenným soklem a litinovým krucifixem. Přímo v Těšánkách u hlavní silnice pak prostý kamenný pomník věnovaný obětem I.světové války a na sloupu umístěný obrázek Panny Marie Svatohostýnské. Ve středu obce, kam jsem z hlavní silnice odbočil, jsem si prohlédl hezky opravenou kapli sv.Floriána, na návsi stojící sochu Panny Marie s jezulátkem a v lukách za Kotojedkou velmi skromnou kapličku zasvěcenou rovněž Panně Marii.

Vesnice Těšánky (dnes místní část Zdounek) se 145 obyvateli má za sebou dosti zajímavou historii:

Místní se v minulosti živili výrobou lněného oleje, pěstováním chmele, vinařstvím a chovem ryb. Největší brzdou rozvoje vísky se stalo krušné období třicetileté války, následná morová rána a roku 1866 příchod Prušáků. Ti nejenže se zde po domech v počtu 300 jedinců usadili a důsledně zlikvidovali vesničanům veškeré zásoby jídla (však ono to rčení „Žere jako Prajz“ bylo nejspíš pravdivé!), ale navíc sebou přivlekli choleru, na níž v Těšánkách a okolí zemřelo na 70 lidí. V 19.století místní vinice zanikly. Vinná réva totiž byla postižena nákazou, proti níž v těch časech ještě neexistovala žádná ochrana.

Po sametu došlo k obměně obyvatel a úpadku do té doby běžných lidových tradic. Plusem bylo odkoupení bývalého areálu JZD místním podnikatelem. Ten zde zbudoval sportovní a rekreační areál s možností ubytování, chová zde Moravské teplokrevníky a pořádá soutěže v parkúru a letní tábory. Areál s názvem Grunt Galatík rekreační dvůr Těšánky se rozkládá mezi jižním koncem vsi a těšánskými rybníky.

 

V současnosti obnovené vodní nádrže se rozkládají mezi „Gruntem“ a svahy Litenčické pahorkatiny a jsou napájeny vodou z říčky Kotojedky. Já se k nim dostal po strašlivě zarostlé polní cestě od poslední těšanské kaple, kde jsem se místy „brodil“ půl metru vysokou mokrou trávou. Útěchou bylo, že ta anabáze netrvala dlouho a musím říct, že mne krása té větší dvouhektarové vodní plochy – rybníka František, dost překvapila!

Po pozdravení s několika lovci z řad Petrova cechu (vůbec to nejsou „tiší blázni“, jak se o nich stále traduje, ale dá se s nimi docela dobře pokecat!) jsem obešel část jižního břehu nádrže. Přes její širou hladinu se otvíral pohled na protější mnohem přírodnější svahy a také na půvabnou dřevěnou rozhlednu Zdeničku. Ta vystupovala nad zalesněným hřebenem úplně vlevo. Mezi rybníkem Františkem a o polovinu menším rybníkem Janem protéká umělý vodní náhon, přes který vedla do areálu „Gruntu Galatík“ cesta skrz krytý mostek. Hned za ním stála funkční replika vodního mlýna. Jemu podobných tady v oblasti na toku Kotojedky prý stávalo 12, jenže v průběhu času zanikly. Model je názornou ukázkou toho, jak se obilí dříve mlelo.

 

Na rybnících se provozuje sportovní rybolov a chovají se v nich hlavně kapři. V menším množství také okouni, líni, candáti a siveni. V blízkém okolí žije řada chráněných živočichů jako bobr evropský, ledňáček říční, čáp bílý a černý a byl tu pozorován i dudek. Nouze není ani o srnky, zajíce či divočáky. Rybník František i Jan nesou jména po obou dědečcích podnikatele Petra Galatíka. Rozhledna Zdenička, kterou nechal též vystavět, nese název po jeho mamince, která se bohužel jejího otevření už nedožila. Cesta k ní vede od rybníka František, ale já na ní nebyl, protože jsem se podobnými pohledy mohl kochat z odlesněného hřebene mezi Těšánky a obcí Troubky, do níž vedly další moje kroky.

Na ten mne ale nejprve čekal dosti krušný výstup. Ne kvůli jeho nepatrné nadmořské výši dosahující slabých 310 metrů, ale kvůli terénu. Od Františka k němu vyběhla polní cesta, ale na začátku sadu táhnoucího se až k hřebeni najednou zčistajasna přestala existovat. Namísto cesty mne čekal průstup sadem zarostlým travinami vysokými až k mému nosu a jediným štěstím v neštěstí bylo, že tady už nebyly mokré jako jejich kolegyně dole u Kotojedky. Za sadem probíhala po hřebeni široká polní cesta a protože nebyla směrem k dalším litenčickým kopcům lemována žádnými stromy, byla komunikací až ukázkově vyhlídkovou. Nejhezčí panoráma se z ní otevřelo na vyvýšeném rozcestí a poskytlo na okolní krajinu skvělý kruhový výhled. Směrem k jihu se na horizontu modrala hradba hlavního hřebene Chřibů i s dobře viditelnou rozhlednou na jejich nejvyšší kótě - kopci Brdo (578 m). Všechny protilehlé strany pro změnu vyplňovaly táhlé a o něco nižší kopce Litenčické pahorkatiny, které nesly neklamné známky toho, že jsou intenzivně zemědělsky využívané.

Z lidských sídel jsem odtud spatřil Zdislavice se zámkem a sousední Troubky, spojené s nimi do jedné obce a úplně napravo byla v dálce vidět zástavba větší obce Zborovice, ukrytá v údolíčku potoka Lipiny. Zborovice se mohou pochlubit hned dvěma zámky, majestátním kostelem a navíc v nich končí železniční trať, která sem vede z Kroměříže.

Nejblíže mým směrem ležela obec Zdislavice-Troubky se 420 obyvateli, do jejíž místní části Troubky jsem sestoupil polní cestou.

 

Troubky jsou v kronikách jako vladycké sídlo zmiňovány již LP 1281. Tvrz stávala na západním konci vsi od poloviny 14.století do roku 1464. Tehdy byl jejími vlastníky rod Zástřizlů a za husitských válek zanikla. Dodnes z ní zůstalo na zahradě jednoho domu zachováno tvrziště v podobě travnatého pahorku, ale údajně již bez jakýchkoliv valů a příkopů, takže jsem jí z průzkumu místních památek vyřadil.

 

Na okraji vsi jsem si nejprve prohlédl hladinu většího troubeckého rybníka (je za ním ještě jeden), pozdravil pasoucího se šemíka a u křižovatky obkouknul kamenný kříž. Jak jsem tak hlavní ulicí stoupal okolo domů s hezky upravenými předzahrádkami vzhůru do středu dědiny, míjel jsem po mé levici velká otevřená vrata. Zvědavě jsem nakoukl dovnitř a vzápětí inkasoval „tvrdý“ pohled na neudržovaný zemědělský areál, který zřejmě býval panským dvorem, a poté prošel transformací na JZD. Ta poněkud zdevastovaná půlkulatá věž tyčící se vedle zchátralé budovy ale byla opravdu zajímavá.

 

Pak už jsem „hrábl do koní“ a zvýšeným tempem pokračoval k troubské návsi...