Krajinou a dědinami chřibského podhůří - 1.Sulimov, Bařice a Velké Těšany

Když jsem vloni uskutečnil výšlap v této končině, vedla moje trasa z Halenkovic přes Novou Dědinu, Hrubou Vrbku a Karolín do Kvasic. Přitom jsem musel kvůli nedostatku času vynechat dědinku s libozvučně znějícím jménem Sulimov, tulící se k protilehlému svahu hřebene pod vesnicí Hrubá Vrbka. Přesto jsem si jednu sulimovskou pamětihodnost mohl obhlédnout hezky zblízka. Byl jí kamenný krucifix vypínající se ještě na jeho katastru na odlesněném hřebeni nad Karolínem. Finance na výstavbu kříže poskytli roku 1906 manželé Zapletalovi. V minulosti často býval terčem vandalů, kteří vždy poničili anebo rovnou ukradli sošku Panny Marie. Dnes je zde umístěna pouze její replika z umělého pískovce a originál uložen na bezpečném místě. Od kříže se do okolní pahorkatiny otvíral působivý panoramatický výhled.

 

Poněvadž v půli letošního října (2024) panovalo nadmíru krásné stabilní počasí, rozhodl jsem si své obzory o krajině a dědinkách chřibském podhůří ještě více rozšířit. Na pátek proto kvůli četnějším busovým spojům nahlášena dovolená a brzy ráno už jsem sedal do prvního spoje, který mne odvezl do Kvasic. Tady jsem měl do dalšího půlhodinku čas a strávil ji procházkou po zámeckém parku. Přitom srdéčko zabolel pohled na na zemi se válející kmen a větve památného ořešáku, jehož pozemské bytí zřejmě ukončila vichřice. Další autobus plný dětí ze školky s učitelkami na výletě už mne vezl přes Novou Dědinu a okraj Hrubé Vrbky dolů do Sulimova, který se mi stal startovním bodem.

V centru vsi jsem se ocitnul krátce po deváté hodině ranní a poněvadž zrovna nastal den, kdy se fotografové od rozkoše svíjejí nad obzvláště „dobrým světlem“, zapůsobila na mne malebná dědinka skutečně nezapomenutelným dojmem. Ještě předtím, než jsem vykročil na vlastní fotoprůzkum, se zájmem si pročetl text na Info panelu umístěném u zastávku busu.

 

 

Sulimov je malou vesničkou s jen asi 150 obyvateli a se zástavbou táhnoucí se okolo hlavní silnice, která jí v téměř kilometrové délce prochází. Polovina dědinky s pěkně upravenou návsí, zvonicí a výše položenou sochou sv.Anny se nachází ve svahu, zbylá část zástavby je za ohybem silnice směrem k východu rozložena na vrstevnici. Dolní část Sulimova se nachází ve výši 238 m a horní ve 304 metrech nad mořem. Katastr obce činí 197 ha, z toho les pouhých 5 hektarů.

Název obce je odvozen od osoby jménem Sulim. (Staročeské sulí mělo význam „silnější“, „schopnější“, „lepší“ a v tomto případě znamenalo Sulimův majetek.) První písemná zmínka o zdejším sídle, jenž vždy spadalo pod vrchnost ve Kvasicích, se v análech objevila LP 1353.

S hanáckým nářečím se zde kupodivu nesetkáme: po třicetileté válce se totiž do dědiny přistěhovali lidé z východu. Nářečí přitom není valašské, ale moravskoslezské. Obyvatelé se živili zemědělstvím a bydlelo zde jen velmi málo řemeslníků, kteří se věnovali stolářství a kovářství.

I v současnosti je Sulimov hlavně zemědělskou obcí (pěstuje se kukuřice, řepka, obilí, cukrovka a brambory) a většina místních dojíždí za prací do Kvasic, Otrokovic, Kroměříže a do Zlína.

Vesnice má zbudovaný vodovod, plynovod, nově opravenou hlavní silnici, nachází se zde veřejná knihovna, kulturní dům (přestavěný objekt bývalé školy), víceúčelové hříště, prodejna potravin a smíšeného zboží a dokonce i pohostinství - „Sulimovská hospůdka.“

Po přehršli informací proudících do mého mozku z textu na Info panelu, už jsem z batůžku vylovil fotoaparát a vyrazil na vlastní průzkum obce. Nejprve jsem pod kulturním domem obkoukl kamenný kříž z roku 1904. Nechali jej zbudovat manželé František a Františka Kysalovi, kterým prý stále umíraly děti a postavený kříž měl symbolizovat jejich smíření s Bohem.

Pak už jsem se vydal vzhůru krásně upravenou svažitou návsí, jíž dominovala zděná zvonička, zbudovaná začátkem 19.století. Objekt je završen stanovou střechou, ze které vystupuje věžička „zvonové“ lucerny. V roce 1984 byl bývalý vstup do přízemí s kaplí od západu zazděn a nový vylámán směrem od jihu. Původní zvon pořízený za tehdejších 2400 korun byl za druhé světové války zrekvírován a nahrazen plechovým. Až do roku 1971 na něj chodil ručně zvonit místní občan Vojtěch Zavadil starší, pak se zvonění elektrifikovalo.

Ještě před koncem minulého tisíciletí byl přízemní interiér zvonice, sloužící jako kaple, doplněn vybavením z darů místních věřících a od té doby se tu každoročně konají májové pobožnosti.

 

 

Nad horním koncem dědiny jsem narazil na další místní pamětihodnost – sochu sv.Anny i s její malou dcerkou Marií, vztyčenou tu roku 1944. Skulptura je umístěna na plošině nižší kamenné zídky a přístupna širokým schodištěm. Za terasou vystupuje na obou stranách mnohem vyšší opěrná zeď, která za sochou vytváří půlkruh, díky čemuž lokalita připomíná menší amfiteátr. Nad vyšší zdí vystupují koruny v řadě zde stojících tůjí. Současná podoba sv.Anny pochází z roku 1969. Předtím totiž skulpturu po deštích postupně ničily vodní přívaly a v základech poškodily. O její renovaci spolu s úpravou okolí bylo rozhodnuto v období „Pražského jara“, kdy nic nenamítali dokonce ani komunisté. Ostatně – finance na opravu si ve dvou sbírkách místní věřící stejně zajistili sami!

 

Místní legenda vypráví o tom, jak se sv.Anna stala patronkou Sulimova. Kdysi prý dědinu v době jejího svátku zachvátil velký oheň a většina stavení shořela. Místní si pak slíbili, že budou právě sv.Annu uctívat a že se 26.červenec stane pro Sulimov dnem svátečním.

 

(Možná, že vás – stejně jako mne - napadne, co je to za logiku uctívat patronku, na jejíž svátek vesničku postihla taková tragédie, ale jedná se pouze o ústní lidové vyprávění... a kdo ví, jak to tehdy skutečně bylo!)

 

 

Od sochy jsem pěšinou v pastvině vystoupil na hřeben ke kříži, o němž jsem se zmínil již na začátku článku, potěšil se okolním širokoúhlým výhledovým panorámatem a po polní cestě klesal k prvním domkům Karolína. Tady po rázném příkazu z mozku učiněno „vlevo vbok!“ a chodníkem lemovaným značkami místních okruhů sestup pastvinami do bařického lesa. Úzká lesní cesta nějakou dobu trochu prudčeji klesala hvozdem a v místech, kde měla už jen nepatrný sklon a široká byla skoro jako průsek, najednou proti mně mezi stromy ve výši pouhých dvou metrů nad cestou šílenou rychlostí letěl hororový přízrak!

 

Duchapřítomně jsem sklonil hlavu, zjevení se mezitím proměnilo na káně lesní s rozpětím křídel hodně přes 100 centimetrů a při přeletu nad mou šiškou vydalo takový skřek, až mi krev v žilách ztuhla.

 

Když jsem se z toho šoku vzpamatoval, narazil jsem jen o pár metrů dál na dřevěný sloupek s obrázkem sv.Tadeáše (patrona lidí v krizových situacích) a vedle stojící Info panel. Z něj jsem vyčetl, že původní svatý obrázek namaloval jakýsi pražský umělec amatér a ten visel na stromě. Opodál se nacházela hájovna a obrázek byl přes letní období každý den ozdoben čerstvými květy. V šedesátých letech minulého století byla hájenka zbourána a při kácení lesa přišel na řadu i strom s obrázkem. Na jaře roku 2004 ale tuto památku obnovil místní občan Alois Zápeca. Na výrobu stojanu použil akátové dřevo, na prosklenou skříňku modřín a buk.

 

 

Ještě kousek lesem a pak už mne cesta vyvedla k rybníku a jižní části zástavby Bařic, které jsou – co se týče počtu obyvatel, tou lidnatější částí dvojobce Bařice - Velké Těšany.

 

Každá dědina měla svůj vlastní vývoj až do roku 1960, kdy byly zásluhou tehdejšího úřednictva administrativně spojeny. Což nebylo právě šťastným řešením. Každá z obcí je totiž jiná (to platí i o povaze jejích obyvatel), dělí je vzdálenost asi 1.5 km a navíc není z jedné do druhé ani vidět, neboť je od sebe odděluje hřeben chřibského podhůří. Po sametu se chtěly vesnice oddělit, jenže návrh neprošel kvůli novele z roku 1994, která povoluje osamostatnění jen za předpokladu, že samostatná obec nebude mít méně jak 300 obyvatel. Bařice přitom mají jen okolo 250 obyvatel a ve Velkých Těšanech jich je ještě o 50 méně, takže dědinky zůstaly i nadále ve společném administrativním chomoutu. Obě musí využívat jediný obecní úřad umístěný v Bařicích... a také společný hřbitov, který je pro změnu rozložen pod hřebenem kopce na horním konci Velkých Těšan.

 

Teď ale stojím na okraji první obce, a tak se budu věnovat Bařicím:

První zmínka o vesnici se objevuje roku 1228. Její název je odvozen buď od muže jménem Bara (Bartoloměj) anebo - což je mnohem pravděpodobnější, od místního pojmenování bažin, kterým i my na blízkém Valašsku říkáme „bařiny.“ V minulosti zde stávala menší tvrz obehnaná valem a příkopem, který mohl být v případě nebezpečí naplněn vodou z potoka. Jediná zpráva o ní se v análech objevuje LP 1452, kdy byla spolu s dvorem Bařice prodána za 300 hřiven stříbra. Dnes po ní zůstalo jen tvrziště nacházející se u potoka v lokalitě „Rybníček“, vzdálené od středu obce asi 500 m východním směrem.

Obyvatelé Bařic se vždy zabývali hlavně zemědělstvím a byli katolické víry. Roku 1851 se místní vykoupili z poddanství a škola (jednotřídka) vznikla 1895. Ve stavení se nacházela i učitelská a žákovská knihovna. V roce 1831 a 1866 v Bařicích řádila cholera, 1875 dědinu postihlo velké krupobití a 1890 dokonce orkán, který strhal střechy stavení a z půdy vyvracel stromy. K dalším pohromám patřily časté požáry, jejichž plameny majetek místním ničily mezi lety 1883 až 1906.

Dnes jsou Bařice hezkou vesnicí, která je kromě silnic (do Kroměříže je odsud 7 km a do Zlína 19 km) dostupná i po trase místních naučných stezek.

Pod hrází místního rybníka se nachází fotbalové hřiště, opodál dětské hřiště a odtud už jsem procházel zástavbou složenou z nových stavení i starobylých přestavěných gruntů. Všechny tyto domy (i dál v obci) byly obklopeny zajímavými předzahrádkami.

Na první křížovatce jsem minul na nároží vpravo umístěný starý kamenný kříž. Zatímco jeho sokl je na všech světových stranách ozdoben nikou se sochou světce a nahoře završen bohatě profilovanou římsou, vlastní krucifix s pozlaceným ukřižovaným Kristem má prostinkou podobu.

Z další křižovatky napravo odbočovala napravo cesta do centra obce, tvořeného namísto návsi rozšířenou ulicí s parčíkovou úpravou. Mezi stromy byla tak trochu utopena nejvýznamnější památka Bařic - kaple Božského srdce Páně.

 

Tato sakrální stavba byla v historizujícím slohu vystavěna roku 1909 a nahradila starou dřevěnou zvonici. Slavnostní vysvěcení se konalo v říjnu 1909 a sošku do kaple daroval tehdejší starosta Jan Strašák. Původní zvon byl roku 1942 zrekvírován pro válečné účely. Po osvobození se po něm bezúspěšně pátralo a byl nahrazen zvonem novým. O vzhled kaple se místní vzorně starají, bohužel se tu roku 1985 odehrála tragédie: při natírání plechové střechy se pádem na zem zabil František Opravil. O deset let později jeho smrt obec uctila instalováním pamětní desky do průčelí kaple.

Od roku 1993 se zde pravidelně konají májové pobožnosti. Roku 2003 bylo do věže zbudováno nové schodiště a před stoletým výročím od vzniku kaple prošla renovací její střecha.

 

 

Od památky jsem se vrátil na rozcestí a po silnici vystoupal výš nad obec, odkud se mi otevřel nejen hezký zpětný výhled na celé Bařice, ale i na rovinu řeky Moravy u Kvasic a Tlumačova a protější dlouhou a namodralou hradbu Hostýnských vrchů. Silnice místy nechutně stoupala na odlesněný hřeben, a když se na něj vyšvihla, zahlédl jsem vlevo siluetu starého dřevěného větrného mlýna.

Stojí na hřebeni jižně od obce na pozemku s několika domy poblíž silnice z Vrbky do Těšnovic a Kroměříže. Byl vystavěn roku 1830. Poslední jeho vlastník František Pajera mlel za německé okupace načerno, poté jej zatklo gestapo a odvezlo do Prahy na Pankrác, kde zemřel. Mlýn prošel po roce 1972 renovací a dnes je tato kulturně-technická památka I.kategorie majetkem Muzea Kroměřížska.

Jedná se o hranolový dřevěný mlýn německého typu se dvěma podlažími. Sedlová střecha je kryta šindelem. Mlýn je vysoký 10.5 m a jeho větrné kolo se čtyřmi křídly má průměr 14 metrů. Pod podlahou prvního patra je na středovém sloupu zavěšeno trámové sedlo, jenž umožňovalo mlýn natočit podle směru větru.

 

 

Do středu obce Velké Těšany jsem nesestupoval po silnici, ale polní cestou klesající okolo ovocného sadu. Vesnička s asi 200 obyvateli je součástí dvojobce Bařice-Velké Těšany a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1379.

Dole v dolině jsem nejprve minul školu, novou hospodu a poté naprosto liduprázdnou vsí (no co - děcka jsou ve škole, dospělí v práci a všichni důchodci nejspíš sedí doma!) dorazil až do jejího centra, jemuž vévodil velmi zajímavý objekt kaple s vysokou věží.

 

Jejím předchůdcem byla zvonice stojící bohužel na zvlášť nevhodném místě. Proto byla roku 1920 zbořena a zvon prozatímně uložen do zahrady obecního úřadu. Místní zatím snili o vlastní těšanské kapli. Nejvhodnějším místem pro ni se jevil pozemek, na němž stál dům Štěpána Kahaji s č.p.37. Majitel byl vyplacen, stavební materiál po zbourání domu mu byl věnován na zbudování nového příbytku a po rekultivaci terénu byl do země uložen základní kámen vytoužené kaple. Díky financím, které na ni darovali místní manželé Cyril a Františka Stančíkovi, bylo dílo hotovo roku 1926. Sakrální objekt poté zasvěcen patronu obce a patronu hasičů – sv.Floriánovi. Kromě největší roční události, jíž jsou na svátek Floriána místní hody, slouží kaple jako obřadní síň při pohřbech a také k pravidelným setkáváním věřících na církevních obřadech.

 

Návštěvníky odjinud kaple už z dálky zaujme svou vertikální hmotou, podtrženou štíhlou věží zvonice s vysokou plechovou helmicí. Ta je natřena čevenou barvou a fasáda objektu je žlutá.

 

 

U kaple stojí Památník obětem obou světových válek se jmény 13 padlých. Roku 2006 v kapli a okolo ní proběhly velké oslavy 60 let od založení místního Sboru dobrovolných hasičů a roku 2007 tu byla slavnostně posvěcena nová kamenná socha patrona obce – sv.Floriána.

(Západně od kaple se údajně v zástavbě v jednom stavení nachází Pivovar Theodor, což je malý rodinný pivovárek s výstavem maximálně 1200 hl ročně. Vaří se tu klasické ležáky plzeňského typu, speciály a ovocné kyseláče s příchutí červeného grepu a manga. Pivovar vznikl roku 2019. Prodejna jeho produktů bohužel ve vesnici není – ty jsou skladovány v Brně a musí se písemně objednat.)

Já si ale odskok k pivovaru odpustil a vydal se od kaple silnicí stoupající až na hřeben k místnímu hřbitovu, sloužícím také zemřelým z Bařic.

A tady jsem cestou konečně narazil na první místní „živáčky:“ Tvorové měly podobu urostlé Romky středního věku táhnoucí za sebou vozík a kočky věku neurčitého ji doprovázející. Žena mne pozdravila (pyšné zvíře ne), no a nahoře za hřbitovem už bylo definitivně po klidu, neboť jsem až do vzdálených Těšnovic musel pochodovat po dosti frekventované silnici...