Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 16. den - odpoledne: Český Těšín - pramen Cikánka; Vojkovice - minipivovar U Koníčka; přírodní památka Skalická Morávka; přivaděč Morávka – Žermanice

I když jsme tvrdili, že opouštíme rozpálený Těšín, děláme ještě krátkou zastávku na jihu města u pramene Cikánka, který je v těsné blízkosti hřbitova Svibice. Tato prý starodávná studánka je schovaná, z hlavní cesty k ní vedou dolů schody. Název Cikánka jí dali místní. Nikde není psáno, že je pitná, raději ji doplňujeme pouze do kanystrů na užitkovou vodu. V tom horku ubývá rychle.

Tady jsme se rozhodli, že další aktivity dnes už nebudou. Jedeme někam, kde by se nechalo přespat. Cestou se zastavujeme ve Vojkovicích v minipivovaru U Koníčka, ať večer nestrádáme. Pivovar byl založen r. 2006. Dne 2. 6. 2006 uvařil první várku svého piva. O rok později své pivo již prodával v hostinci a pensionu U Koníčka. Poptávka se zvyšovala, proto r. 2009 vybudoval v přilehlé budově spilku a ležácký sklep. A mohl začít vařit i pivní speciály. Další velká změna byla r. 2013, kdy začal pivo vařit v moderním a kapacitně větším pivovaru, a to už pod firmou Pivovar Koníček s.r.o. Ani to mu nestačilo. R. 2015 rozšířil skladové prostory, zprovoznil moderní stáčírnu KEG sudů a poloautomatickou stáčírnu skleněných lahví. Pivo prodává už dokonce na Slovensko a do Polska. R. 2017 se rozšířil o objekt bývalých jatek, kde před válkou byl lihovar. Tam vybudoval Koníčkův dvůr, kde má zásobovací a distribuční sklad a prodejnu Koňotéku. Dokonce sem přemístil nevyužitou varnu z r. 2006, tím zde založil nový minipivovárek, kde každému nabízí možnost uvařit si své vlastní pivo pod dohledem sládka, ale také se tady vyvíjí nová piva. Prostě tento pivovar nespí na vavřínech. Kupujeme 2 lahve piva, máme tácek, několik etiket a letáček. Hned má Ota lepší náladu. Sice tady vaří, ale my máme vařeno. Jen to ohřát.

V obci Vyšní Lhoty doplňujeme zásoby potravin a jedeme na nedaleké parkoviště hřbitova Nižní Lhoty, které je stranou obce. Ve stínu na jižní straně hřbitova ohřívám oběd. Tato strana je u silnice, lepší by to bylo za rohem, ale tam bude svítit sluníčko až do večera - dokud nezapadne.

Proto po obědě zajíždíme na druhou stranu Nižní Lhoty k říčce Morávka. Chceme se zkusit vykoupat, příp. najít vhodnější místo na spaní.

Je tady nádherně. Na osvěžení je to ideální. Sice tady vody moc není, ale je čisťounká a občas se najde nějaká tůňka. Ta je však přístupná nejlépe vodou, do které se nechá sejít jen u lávky pro pěší, kde to vypadá na brod. Na dně jsou oblázky všech velikostí a já trnu hrůzou, kdy ve vodě skončím i s foťákem. Samozřejmě ho musím s sebou všude nosit. Naštěstí to dobře dopadlo a v tůňce jsme se pěkně osvěžili. Nechalo se v ní lehnout, jen plavat ne. Ani cyklisté nás z mostu neokukovali, protože ten první projel, když jsme se vraceli.

Horší je to tady se spaním. Tam, kde by to šlo, je už národní přírodní památka Skalická Morávka. Zahrnuje poměrně velkou část toku řeky s přirozeným korytem, kde se štěrkové náplavy neustále přesunují a vytvářejí nová ramena. Jsou tady chráněné rostliny i živočichové. Tady by to asi nebylo nejvhodnější.

Vracíme se na parkoviště u hřbitova, na to u silnice, které je ve stínu. Ota si konečně otvírá pivo. Je s ním legrace. Chtěl si koupit ležák, moc to nečetl a myslel, že když kupuje Bělouše, kupuje světlé pivo. Je to však pšenice. To je ten náš problém, když chodíme nakupovat bez brýlí. Ale pšenice nám nevadí, tahle je výborně osvěžující, takže nakonec koupil dobře.

K večeři dělám zeleninový salát. Moc hladu nemáme, tohle je to, na co máme chuť oba. Po večeři jdu na krátkou procházku – podívat se na přivaděč Morávka – Žermanice. Je to vodní kanál, který byl postaven v letech 1951 – 1958. Hlavním smyslem bylo převést vodu z Morávky do Lučiny, která následně zásobuje vodní nádrž Žermanice. Jdu sama. Ota je dnes zničený snad víc než já, odmítá už jít kamkoli. Já zase nevydržím několik hodin jen sedět.

Kousek jdu po chodníčku vedle silnice směrem k obci a na první křižovatce odbočuji vlevo. K prodejně zemědělských produktů vede úzká silnička podle potoka Osiník, dál je už jen cesta. Jdu převážně ve stínu a po rovině. Cestou se mi otevírá výhled na Lysou horu a další kopečky Moravskoslezských Beskyd.

Po chvíli odbočuji vlevo a po 1,2 km jsem u přivaděče. Čekala jsem leccos, ale tohle mne překvapilo. Je to mělké a poměrně široké betonové koryto. Vody v ní je jen nepatrně. Letošní léto je horké a bída s vodou je snad celosvětová nebo aspoň celoevropská. Dokonce i Rýn zrušil vodní plavbu, Norsko si stěžuje, že vodní elektrárny mají málo vody. Kdyby tady však bylo vody o hodně víc, rozlije se do okolní polí a luk. Tady asi moc vody nebývá nikdy.

Pomalu se vracím. Podle předpovědi se má od západu ochlazovat a přijít déšť. Mluvím s dětmi z Plzně – tedy ze západu, kde to vypadá úplně stejně jako tady. Ještě po sedmé je tady 29 stupňů a nepatrně se to zatahuje. V půl přejíždíme na parkoviště, kde chceme spát. Ještě svítí slunce. Pozorujeme, jak zapadá, vidíme beskydské kopečky. Už zítra si je prohlédneme blíž. Už konečně vyrazíme na výlet do hor.

Já se už zase oplachuji. Ani nemusím nic dělat a potím se. Tvrdím, že nejlepší by bylo být nahatá, ale nemohu budit pohoršení u pozdních návštěvníků hřbitova. Nemají to ti chlapi jednodušší?

Jdeme spát před desátou, stále je 26 stupňů, ale konečně se zvedl vítr. Poměrně silný. Zkoušeli jsme nechat otevřené boční i zadní dveře, ale to nejde. Moc to protahuje. Necháváme tedy otevřené jen boční dveře a uvidíme, co bude v noci.