Javorníky - Slovensko - 6. den - okruh 10 km: Lazy pod Makytou - Papajské sedlo - Vetrná veža - Lazy pod Makytou

Včera jsme opustili penzion a pivovar, ale neopustili jsme zdejší hory. Ještě jsme se byli projít ve východní části velkého regionu Velké Karlovice. Dnes bychom chtěli vyrazit do slovenské části těchto hor. Moc se nám tu líbí.

Na dnešek už spíme v autě na nám známém parkovišti Velká Hanzlůvka. V noci bylo jasno a překvapivě teplo. V autě bylo celou noc mezi 18 a 19 stupni, takže by mi stačila tenká deka. Nebylo mi ale takové horko, abych ji musela měnit. Spala jsem konečně dobře.

Mělo pršet celou noc, liják nás vzbudil až v 7 hodin. Zda začalo pršet dřív, to nevíme. Jen doufáme, že nebude pršet celý den. Na vstávání je brzy, spíme dál. V 9 nás vzbudil budík, abych si vzala prášek na ředění krve. Venku prší. Ota okamžitě usíná. Budí se před 10. hodinou. To už neprší. Vstáváme, je silně zataženo. Popojíždíme k nedalekému přístřešku.

Ani během snídaně nezačalo pršet. Koukám na předpověď, mělo by se to vybrat, ale teplota jen do 20 stupňů. To je na výlet ideální. Tedy když jim to vyjde.

Ota chtěl původně jet na Soláň, kde je nějaká folklórní akce. Mně se moc nechtělo, poslední dobou nemusím takové davové akce. Ale nechtěla jsem Otovi zkazit radost. Podřídím se. Nakonec to byl Ota, který to právě ze stejného důvodu odpískal. Lepší je být někde v lese.

Držíme se tedy našeho plánu. Zůstaneme ještě v Javorníkách, jen přejedeme na jejich slovenskou část. Jedeme do malé obce Lazy pod Makytou, kde si uděláme okruh cca 10 km. Kus trasy není značený, snad to bude schůdné.

Auto necháváme na parkovišti, kousek od malé dřevěné kapličky. Sluníčko se snaží prorazit mraky, ale zatím hodně váhavě. Hlavní je, že neprší. Procházíme kousek obcí. Z rozcestí Lazy pod Makytou, Čertov se vydáváme po žluté. Jsme na horách, tak samozřejmě do kopce. Naštěstí je to zpočátku mírné, jde se občas i po rovině. Míjíme chatovou osadu, místy se otevírají i pěkné výhledy. Ota našel jeden hříbek, ale kamaráda jsme k němu už nenašli. S houbami je to letos skutečně bída. Náhle cesta prudce stoupá. To už se blížíme na rozcestí Papajské sedlo - CZ/SK. Papajské sedlo (691 m) je nejníže položené sedlo v Javorníkách. Dokonce se tudy v minulosti nechalo přejet i povozem. Tudy vedly kupecké i pašerácké stezky. Také tady docházelo i k loupežným přepadením. Ale to už je dávno. Toho se bát nemusíme. Je tady pěkné odpočinkové místo, ale také památník 4. československé brigády, která odtud 2. 5. 1945 osvobodila celé Valašsko a okolí od nacistů.

Máme za sebou 3 km a jsme u jediného místa na trase, kde si mohu odpočinout. Je to v lese ve stínu, je však vidět, že se sluníčko snaží prorazit i sem. Dáváme tady malou svačinku. Jednak jsme si větší nevzali, ale čeká nás asi ještě 1 km prudkého stoupání. S plným břichem by to bylo ještě náročnější.

Je tu však chladno, dlouho se nezdržujeme, navíc se cítím moc dobře. Naše žlutá pokračuje do Čech, to bychom se pak k autu sotva dostali. Po hranici vede červená značka a také NS Javornický hřeben. To by také nemuselo být špatné, ale také bychom se k autu těžko dostávali. My volíme neznačenou cestu a doufáme, že po ní se k autu dostaneme.

Musíme se kousek vrátit a vpravo odbočujeme momentálně po pohodlné cestě. Ta se za chvilku dělí, my jdeme vpravo. Vše raději kontroluji v tabletu na mapě. Nerada bych zabloudila a trasu si zbytečně prodloužila. Stále stoupáme. Když jsme přišli na paseku, chceme odbočit vpravo po na mapě čárkované cestě, abychom se dostali k jedné skále, která na fotkách vypadá zajímavě. Cesta je svým způsobem schůdná. Je rozježděná od těžby dřeva, ale naštěstí je to ztuhlé, nechá se v tom jít. Přemýšlíme. Kdybychom šli dál po stejné cestě, bylo by to pohodlnější, bylo by to kratší, ale minuli bychom tu skálu.

Ota ví, jak miluji skály, sám navrhuje, že to zvládneme. Ještě se kocháme výhledy a odcházíme. Když jsme se dostali na rozcestí, ale také na náš dnešní nejvyšší bod, přecházíme jinou na mapě čárkovanou cestou, ale nádhernou a širokou. Koukám do mapy, co je to za cestu a zjišťuji, že kdybychom ze sedla šli po červené po hranici, tak bychom po této cestě přišli na toto rozcestí. Ušetřili bychom si tak tu neschůdnou, resp. mizerně schůdnou cestu. Jenže kdo to má vědět, když obě cesty jsou na mapě stejně zakreslené.

Zdá se, že sluníčko vyhrálo a pěkně hřeje. My začínáme klesat. Charakter cesty je zase jiný. Nevíme, která její část byla lepší. Cesta není moc vyšlapaná, nedá se po ní jít rychle, musí se jít opatrně, abychom se o něco nepřerazili. Hlavně já. Je pravda, že jsme šli už po horší cestě, ale je mi jasné, že mne Ota v duchu proklíná, stejně jako onu skálu.

Naštěstí po asi 3/4 km jsme se dostali na lepší cestu. Zase nás čeká stoupání, ale skutečně mírné. Už jsme u skal. Vidíme skalní hřeben, jehož součástí má být ta zajímavá vysoká skála Vetrná veža. Jenže mezi stromy téměř není vidět. Ani k ní nevede cestička, aspoň nic jí podobného nevidím. A po neschůdném kopci se mi k ní šplhat nechce. Na to jsem přece jen pohodlná.

Okolo skalního hřebene se cesta stáčí vlevo. Doufám, že ji z druhé strany lépe uvidíme. Je to však ještě horší. Ota mi ani nenadává, vidí, jak jsem smutná z toho, že tu skálu ani nevidím. Naštěstí už jdeme po pořádné cestě. Skalní hřeben občas zahlédneme mezi stromy. Zdá se, že cesta, po které jdeme, byla vysekaná ve zdejších skaliskách. U cesty vidíme velké balvany, skaliska. Po chvíli dokonce začínáme mírně klesat. Cestou jsou zajímavé výhledy, ty nám všechny útrapy nahradily. Jenže ten kus špatně schůdné cesty mi dal zabrat. Ráda bych se na chvilku posadila. Jenže o lavičce si mohu nechat jen zdát, nejsou tu ani klády. Aspoň zpomaluji. Musím pošetřit síly. Do cíle máme ještě něco přes 3 km.
Najednou vidím u cesty velký kámen. Hurá, jdu si odpočinout. Přede mnou je kopcovitý terén, je krásné pozorovat, jak se stíny mraků posouvají po kopci. Zhruba po 10 minutách jsem se zvedla. To mi stačilo k regeneraci. Už v pohodě scházím z kopce k autu. Byla jsem však ráda, když jsme k němu došli. Že už dál nemusíme. Docela mi to dnes dalo zabrat, dokonce i nohy mne bolí. Jsem však ráda, že jsem to v podstatě zvládla bez větších problémů. Cesta nebyla nic moc, ale výhledy byly nádherné. Ty za to stály.

Tím jsme ukončili letošní putování po Javorníkách. Užili jsme si je a přesvědčili se, že tu jsou skutečně pěkné lesy, pěkné kopečky. Zítra už se začneme vracet, ale ještě si chceme udělat výlet v Bílých Karpatech. Sice mne ty kopce lehce ničí, ale na druhé straně se mi ty hory líbí - jakékoli hory.

 

Na noc popojíždíme podle plánu do obce Střelná - tam v blízkosti fotbalového stadionu jsme před třemi lety spali. Snad se nebude hrát zápas a bude tam zase klid. Ten se nehraje, ale pár aut tady stojí. Parkujeme na druhé straně silnice a jdu vařit večeři. Vytáhla jsem bramboračku v pytlíku, přidala jsem do ní ten jeden hříbek a brambor. Přidala jsem ještě majoránku a česnek a je z toho výborná hustá polévka. Máme oba velkou porci. Myslela jsem, že k ní dáme ještě krajíc chleba, ale Ota ho nechtěl. Jsme najedeni.

Venku už je jen 15 stupňů, jdeme do kabiny. Okolo hřiště a tím pádem okolo nás je trasa nějakého běžeckého závodu. Občas někdo proběhne. Nevíme, kde je start, ani kde je cíl. S přibývající tmou mají závodníci na sobě výrazné vesty, čelovky a pod. Vypadá to asi na nějaký noční závod. Ale nikde jsme neviděli žádné plakáty a k nádraží, okolo kterého se běhá (možná zrovna tam je start), se nejdeme podívat. Každopádně to nebere konce, a to už je tma. V sokolovně - v klubovně u hřiště se svítí, zda tam je cíl, nevíme. Možná tam mají zase jinou akci. Hlavní je, že nás nikdo nevyhazuje, závodníkům nepřekážíme, tak se tu snad opět dobře vyspíme, letos v Javorníkách naposledy. 

Je jasno, vychází měsíc, zítra bude úplněk. Aspoň uvidíme na stěhování, až půjdeme spát.
Je 10 hodin, skončil pořad s Koptou, jdeme spát. Venku je hrozná zima, v autě sotva 15 stupňů. To jsou změny počasí. Závodníci už tudy neběhají, v klubovně je stále živo, občas nějaké auto odjede, jiné přijede. Jinak je tu klid.

Pod rouškou tmy (bohužel svítí ten měsíc) se jdu rychle umýt a doufám, že v tomto okamžiku žádné auto nepřijede. Povedlo se. Sice jsem mytí v té zimě dost odbyla, ale mám dobrý pocit, že nejsem prasátko. Výjimečně si beru pod noční košili ještě triko s dlouhým rukávem a spodky. Po té zapeklité léčbě mi je neustále zima. Když mi bude horko, snadno se vysvleču, ale asi to nehrozí.

Javorníky - Slovensko - 6. den - okruh 10 km: Lazy pod Makytou - Papajské sedlo - Vetrná veža - Lazy pod Makytou na mapě