Indickým Rajasthanem a nejen ním - druhá část

Fotografie (4)  • Foto: msch30

Indie, Rajasthan, 2010 - druhá část

Foto: msch30

17.11.

Noc byla o poznání chladnější než včera. Notnou chvíli nám trvá než se osmělíme a vylezeme ven z našich teplých spacáků. Hůř jsou na tom ostatní spolucestující, kteří mají jen deky. Během noci na sebe navlékli snad vše co měli. Teplý čaj od našich průvodců nás však po chvíli všechny uvede do provozní teploty. Dnes máme podle plánu absolvovat poslední úsek výletu. Velbloudáři se ovšem vymlouvají na nějaký muslimský svátek a skoro na celé dopoledne zmizí do nedaleké vesnice. Nám to ale, nijak zvlášť nevadí. Velbloudů jsme si už užili dost, a válení se v dunách je před nadcházejícím návratem do hektické indické civilizace příjemnou změnou. Sem tam nás jen vyruší děti pouštních nomádů. Po návratu průvodců, se naobědváme a posuneme se do místa, odkud nás nabere terénní auto, kterým se vrátíme zpět do Jaisalmeru. Výlet do pouště byl velmi příjemným zážitkem a doporučuji ho všem cestovatelům, kteří chtějí uniknout hluku a shonu moderního světa, i když nedílnou součástí jsou rozbité zadnice od velbloudích sedel.

Po příchodu do našeho hotelu proběhne krátká diskuze o celkové ceně výletu, z kterého těžíme kromě nižší ceny i možnosti zůstat v hotelu až do odjezdu našeho nočního vlaku do Jodhpuru. Pokoj opouštíme kolem sedmé a do přesunu na nádraží sedíme na střeše restaurace na náměstí Gandhi Chowk u čaje a večeře o několika chodech.

Vlak odjíždí přesně. Naše obavy z třetí třídy byly zbytečné. Lůžka jsou čistá a k dispozici máme i povlečení a deky. Před odjezdem do našeho kupé odděleného závěsy přistupují ještě dva Belgičané a dva Francouzi. Noc proběhla v naprostém klidu.

18.11.

V Jodhpuru jsme přibližně v 6:00. Do hotelu Cosy Guest Hause jedeme rikšou společně s Belgičany z našeho kupé. Hotel je v srdci starého města a posledních pár metrů musíme pěšky. Úzké uličky plné schodů, patníků a dalších překážek by ani nezničitelná indická rikša nezdolala. Majitel hotelu je už vzhůru a vede nás do pěkného, ale poněkud dražšího pokoje. Když nám ovšem nabídne okamžité nastěhování bez účtování extra noci, neváháme a kývneme. Hodíme batohy do kouta a dospíme zbytek rána. Po probuzení si dopřejeme královskou snídani ve střešní restauraci, doplněnou krásným výhledem na dominantu Jodhpuru – pevnost Mehérangarh. Toto sídlo jodhpurského maharádži, ke které se chceme vypravit hned po snídani, se vypíná vysoko nad městem. Mehérangarh má sedm bran, z nichž některé ještě nesou stopy od dělových koulí jodhpurských dobyvatelů. Nejzajímavější je brána Lohapol, u které jsou četné otisky malých rukou – satí, které zde zanechali vdovy po maharádžovi Manu Sinhovi, než se v roce 1843 vrhli za svým zesnulým chotěm do pohřební hranice. Satí jsou dodnes předmětem zbožné pozornosti a stále jsou zasypávány rudým pudrem. My se k pevnosti nejprve pokoušíme dojít pěšky, ovšem po chvilce bloudění v labyrintu starého města rezignujeme, stopneme si prvního rikšáka, kterého potkáme. A nelitujeme. Je to opravdu kus cesty a hlavně značného převýšení. Procházíme jednotlivá nádvoří a rozmýšlíme se, zda budeme absolvovat prohlídku dalšího z rajashanských paláců. Lenku prohlídka láká, tak se připojím i já. Znovu musím použít slovíčko „nelitujeme“. Paláce v Udaipuru a Jaisalmeru byly krásné, ale ten jodhpurský se s nimi nemůže rovnat. Otevírají se nám perfektně zachovalé interiéry se sbírkami zbraní, nábytku a věcí denní potřeby jaké jsme v Indii ještě neviděli. Prohlídková trasa byla výborně navržená, takže jsme si mohli vybrat jen místnosti, podle předmětu našeho zájmu a vše si důkladně prohlédnout. Prohlídku pevnosti končíme na hradbách s původními děly a výhledem na modré kostičky starého města. Podle této barvy, kterou, obyvatelé Jodhpuru natírají své domy už od roku 1459 při založení města na opiové stezce, se městu přezdívá Modré město.

Při pozorování okolí nás zaujme bílý komplex u jezera nedaleko pevnosti. Z průvodce se dozvídáme, že se jedná o místo posledního odpočinku maharádži Džasvanta Sinha II. Do oběda máme ještě nějakou tu hodinku, takže si u hlavní brány pevnosti najímáme rikšáka, který nám při cestě zpět do města u tohoto památníku na chvilku zastaví. Celá budova s několika kopulemi a kenotafy (schránky s ostatky – popelem) byla postavena koncem 19 století z mléčného mramoru a obklopuje ji svěží, udržovaný park. Doporučuji toto místo hlavně všem fotografům. Je odtud krásný výhled na pevnost.

Po obědě v restauraci u nádraží se opět prostřednictvím rikši přemístíme do hotelu, kde ve stínu a pohodlí střešní restaurace přečkáme polední výheň. Odpoledne věnujeme nákupům. Oblíbenou rikšou zamíříme k tržišti Sargar a pouštíme se do pátrání po speciálních obchodech s hedvábím a kašmírem, který právě v Jodhpuru má být ten nejkvalitnější. Po pár pokusech se nám daří objevit solidně vyhlížející obchůdek s překrásnými kašmírovými šálami. To budou mít naše mámy určitě radost. Jen doufáme, že jsme trefili tu správnou barvu. Cestu zpět do hotelu se pokoušíme najít bez pomoci motorizované podpory. Opírám se o svůj orientační smysl a zabočujeme do jedné z bočních uliček. Cestu k Cosy Guest Hausu nakonec skutečně nacházíme a k radosti fotografa v mé osobě tomu předchází objevení několika skutečně krásných fotogenických zákoutí.

19.11.

Poslední den v Jodhpuru chceme strávit v takzvaném „pohodovém režimu“ v překladu to znamená to, že neproběhne žádný útok na turisty obsypané památky, ale chceme si najít nějaké klidné místo, kde se budeme věnovat třídění fotografií a ucelení poznámek v našem deníku.

Po vystěhování pokoje a snídani si necháme batohy na recepci a jdeme si ještě jednou projít včerejší trasu v odlehlých koutech starého města. Konkrétně směřujeme na jedno náměstíčko s lidovou vývařovnou, dvěma chrámy a posvátným stromem, kde vysedávají indičtí dědečci u partičky karet. Mávneme na usměvavého holiče a vracíme se na rušnou „obchodní třídu“. Na Jodhpuru se nám líbí, že staré město žije pořád svým obvyklým neturistickým životem. Snad všechny obchody, které míjíme jsou ryze pro indické spotřebitele. Ženy si zde vybírají látky na své sárí, nakupují zeleninu a koření. Muži obvykle nekupují nic. Toto pohlaví je zastoupeno převážně na straně prodávajících. Jsou zde obchody s domácími potřebami, léky, železářství, drogérie a tak dále, a tak dále. My se však dnes nákupů vzdáváme. Odchytáváme rikšáka a přesuneme se do parku k paláci Mandor. Toto bývalé hlavní město Márváru bylo založeno dávno před postavením Jodhpuru a dnes se zde zachoval, kromě zbytků pevnosti ještě palác a síň hrdinů z 18. století. K síni hrdinů se musím vrátit. Jde o 15 božstev a hrdinů vytesaných do skály, které jsou bohatě štukované a iluminované. Návštěvníci zde zapalují vonné tyčinky a na chvilku spočinou v poklidném rozjímání. Nechceme je rušit a pokračujeme dále. Do samotného paláce se nám moc nechce. Raději stoupáme na hradby starého opevnění. Až na to, že jej okupuje i tlupa opic, je tu klídek. Já jsem přítomnost opiček přijal s nadšením, ovšem Lenka se drží raději s odstupem. Po proniknutí blíže k opičímu gangu se z těchto mile vyhlížejících mazlíčků stávají pěkní čertíci. Varovné prskání a cenění zoubků nám jasně dává najevo, že hranice opičího království byly narušeny. Párkrát klapne závěrka foťáku a zatroubíme k ústupu na bezpečnější pozice do mandorských zahrad. Součástí parku s jezírky a vodními kanály jsou také pohřební svatyně márvárských vládců včetně několika kenotáfů. Posedáváme po lavičkách třídíme fotky, dopisujeme deník a přemýšlíme o tom, jaká je to škoda, že se jodhpurská Radnice této oáze klidu nevěnuje trošku více. Není zde sice vyloženě nepořádek, ale trošku investic do oprav laviček, mostků a vodotrysků by si zahrady určitě zasloužily.

Zpět do města se vracíme se stejným „dopravcem“. Při nástupu nás obral o 10 rupek za údajné parkování. Zatím se nepřeme, ale odečteme mu to z taxy do centra. Samozřejmě, že se mu to nelíbilo, ale nebylo mu to nic platné. Na rikšáky se v Indii musí tvrdě. To neznamená, že jsme se k nim někdy chovali nějak nevybíravě. Indové jsou tvrdí obchodníci, ovšem vždy jednají v mezích slušnosti. A to se mi na nich líbí nejvíce.

Vystupujeme u nádraží a zaplujeme do restaurace Kalinga. Jedná se o jednu z lepších, tak jsme v očekávání, čím nás překvapí. Našim favoritem jsou bezesporu variace na již popsaný paneer a z masitých jídel to je kuře tika, připravované v peci tandori. Já osobně však nemůžu zapomenout na kuře naložené v másle z restaurace u Červené pevnosti v Dillí. Nikdy jsme nebyli příznivci Ostrých jídel, ale Indie nás k obrazu své gastronomie trošku přetvořila. Jídla jsou sice Ostrá, ovšem vždy vynikají svou chutí, která pokaždé sílu chilli přebije. Za celou cestu po Indii mi nijak zvláště nechybělo maso, a to se považuji za velkého masožřouta. Zelenina připravená mistry indické kuchyně mě vždycky uspokojila a na maso jsem si ani nevzpomněl. Jediné, co mi zde chybí je káva. Několikrát jsem si tento životabudič zkoušel objednat, ale s vyjímkou jedné, nebo dvou restaurací mi vždy donesli hnědou břečku. Kafaři však nemusí zoufat, tento ranní „startér“ se dá krásně nahradit výborným indickým černým čajem. Vrátím se však k naši restauraci. Objednáváme si paneer (Lenka) kuře tika (já) pivo a placky nan. A hodnocení? Jednička s hvězdičkou a to nehodnotím jen jídlo, ale také perfektní obsluhu a způsob servírování.

Zbytek odpoledne, než nám zatroubí k odjezdu noční vlak do Dillí, trávíme na útulné terase našeho hotelu Cosy. K cestě na nádraží použijeme po obligátních dohadech, obligátní rikšu. Vlak odjíždí na čas, v kupé s námi je ještě jeden Ital a tři Indové, klimatizace funguje, takže už není co napsat a nezbývá než sklopit lůžka, zalehnout a deseti hodinovou cestu zpět do indické metropole prospat.

20.11.

Vstáváme asi hodinu před příjezdem do stanice Old Dillí, kam dorazíme v 7:00. Na dnešní den jsme se moc netěšili. Musíme se dopravit do městečka Ramnagar poblíž Corbetovy tygří rezervace. Nezní to zase tak složitě, ale zabere nám to celý den. Přesun začne frontou na žetony v metru, dále tlačenicí v metru a následuje to hlavní - hledání toho správného autobusového nádraží. Což se nám na podruhé daří. Stále však nemáme vyhráno. Poznat, odkud autobus jede je dalším oříškem. Také ten se nám po chvíli daří rozlousknout. Dokonce jsme i úspěšně obsadili dvě místa v něčem co autobus připomínalo. Nejhorší však byla cesta samotná. Trvala osm hodin a courali jsme se snad přes všechny zapadákovy celé Indie. Jediným světlým bodem bylo překonání řeky Gangy. Krajina byla po větší část jízdy převážně zemědělská s dominujícími políčky cukrové třtiny. A právě náklaďáky převážející tuto surovinu do cukrovarů byly hlavní příčinou našeho utrpení.

Tygří rezervace Jima Corbetta byla založena v roce 1936 (nejprve se jmenovala Hailey, pak Rámganga a až v roce 1957 dostala jméno po tomto legendárním „lovci“ tygrů), jako první národní park v Indii. Na rozloze 1318 km2 žijí kromě několika tygrů i divocí sloni, levharti, medvěd pyskatý, krokodýl bahenní, několik druhů vysoké a další endemičtí živočichové. Spatřit tygra na vlastní oči je sice otázka velké náhody, ale naděje umírá poslední.

Po příjezdu do cíle a ubytování se jednom ze dvou hotelů se jdeme hned najíst a s plnými žaludky vyjdeme do ulic. Tedy, vlastně jedné ulice. Po chvilce jsme však zpět v hotelu. V Ramnagaru opravdu chcípl pes. Nebýt hlavní kanceláře vyřizující povolení a vstupy do parku, turista by o něho snad ani nezavadil. Na recepci hotelu jsme se začali vyptávat, jak to chodí s návštěvou parku, co pro to musíme udělat a hlavně, kdy otevírá kancelář. Recepční byl velmi milý, někam zavolal a že prý máme počkat na pokoji na příchod člověka, který nám vše osvětlí. Za dvacet minut někdo zaťuká na dveře a vstoupí sympaťák v sikhském turbanu. Vše nám ve zkratce objasní a program na zítřek je vyřešen.

Noc byla krutá. Vůbec jsme se nevyspali. A nebylo to proto, že bychom se na výlet do džungle tak strašně těšili, ale nejprve nás nenechá usnout noční život ramnagárskho bulváru a ve čtyři ráno nás zase probudí šikovatel odjezdů autobusů k posvátným koupelím v Ganze, který nám huláká pod okny do mikrofonu. Opět jsme se trefili do nějakého indického svátku.

21.11.

Dnešní den nám slibuje mnoho zážitků. Čáru přes rozpočet nám však udělá rezervační kancelář, když nám ranger za její přepážkou sdělí, že všechny ubytovací kapacity uvnitř parku jsou obsazeny. Musíme se tedy spokojit s čtyř hodinovou návštěvou v teréňáku. Pokusíme si aspoň zajistit lístky na vlak zpět do Dillí. Opakovat si zážitek z cestování autobusem opravdu nechceme. Vlak byl sice plně obsazen, ale díky našemu sikhskému průvodci se dostáváme na první místa čekací listiny. Všechny tyto vyřizovačky nám zabraly celé dopoledne. Do parku tedy vyrážíme až po obědě. Z asfaltky sjedeme už před vjezdem do rezervace. Začínáme se pomalu nořit do džungle. Jedeme spíše korytem řeky, než cestou, kterou lemuje neprostupná hradba stromů a keřů. Zvěř se nám zatím vyhýbá, ale podle stop tady zřejmě opravdu něco žije. Už kousek za branou pozorujeme stopy tygra a divokého slona a po pár metrech i medvěda. To je taky ale, to jediné, co jsme z těchto velkých zvířat viděli. No, ještě snad sloní trus. Osobně se nám představily různé opice, divoký páv, vysoká a divoké prase. I přes tento relativní neúspěch se nám vyjížďka líbila. Už jen kvůli tichu, které protkly jenom zvuky, nám do teď známé výhradně z dobrodružných filmů. Občas projíždíme opravdu po ofroadových cestách a přebrodění koryta napůl vyschlé řeky, není nic neobvyklého. Náš řidič a průvodce v jedné osobě se nám opravdu věnuje. Neustále hledá různé odlehlé kouty, kde vždy několik minut čekáme, zda se přece jen neobjeví něco většího, než byli zatím různí jelínci a daňci (co konkrétně to bylo za vysokou nevím, proto je pojmenovávám takhle). Buď to jsou lenoši líní, nebo jim návštěva z ČR připadá málo atraktivní. Do hotelu přijíždíme už za tmy a na otevřeném teréňáku jsme docela prochladli. K večeři si objednáváme konvici horkého čaje, oblíbený paneer a doufáme, že to neodstonáme. Hned jak dojíme zalézáme do spacáků a k velké radosti Lenky sledujeme až do vytuhnutí nekonečný zápas v kriketu.

22.11.

Po snídani a vřelém rozloučení se v hotelu jdeme na nádraží pěšky. Kráčíme s lehkými obavami, protože máme lístky pouze na čekací listinu, ale štěstí nám přeje. Úředník u okýnka mění naši čekačku na místenku. Hurá, nemusíme autobusem. Cesta vlakem trvala pět hodin a přijíždíme opět na stanici Old Dillí. To by samo o sobě nebylo tak zlé, kdybychom nemuseli absolvovat ubíjející frontu na žetony do metra. V jednu chvíli jsem už nevydržel přihlížet neustálému předbíhání a začnu česky řvát na celý vestibul. Zřejmě jsem na Indy zapůsobil, protože se fronta na chvíli vrátila do formace zástupu jednotlivců. Nově příchozí však zase začali pronikat přímo k podávajícímu. To už bylo na mě opravdu moc. Vyskočím z řady, vlítnu k přepážce a udělám tam pořádek po Česku. Pány, dámy, děti všechny předbíhače nekompromisně vyhazuji a vlastním tělem hrdinně bráním (za pochvalného mručení všech poctivě čekajících) okénko před drzými nájezdníky. Po chvilce opustí zástup i jeden z Indů (asi je mu trapné, že pořádek v jeho zemi sjednává cizinec) a střídá mou funkci drába.

Po příjezdu do stanice New Dillí se nejprve ubytujeme v hotelu pod oblíbenou restaurací Sam´s Café. A jelikož chceme zůstat jen do 3:00 daří se mi usmlouvat i lepší cenu. Součástí pokoje je také koupelna s teplou sprchou. Bez jejího použití by nás asi do Evropy vůbec nevpustili.

Po opravdu vydatné „obědovečeři“ se vyhrneme na Main Bazar utratit poslední Rupie za suvenýry a hlavně sárí pro Lenku a mojí sestru Inku. Tento tradiční indický oděv, který je zde stále populární, kupujeme v jednom ze specializovaných obchůdků v boční ulici. Usedáme na koberec a obchodník před námi otevírá jednu krabici za druhou. Z přehršle barev a vzorů vybíráme zelené a fialové obě se zlatým lemováním. Dokonce nám prodejce uspořádá i instruktáž jeho oblékání. Sárí vlastně existují dva typy. Klasické (to jsme si pořídili my), je pruh látky, do kterého se dámy zavinují a používá se k slavnostnějším příležitostem. Druhý modernější je ve skutečnosti takový kaftan s krátkým rukávem, pod který se nosí něco jako tepláky, doplněn je šálou přes ramena. Tento se používá převážně k běžnému nošení ve všední dny. I když opravdové dámy vyrazí třeba na nákup zeleniny také v klasickém modelu s krásnými vzory a zdobením. Každá indická žena (mimo opravdu těch nejchudších) má doma běžně tak sedm až deset kusů. Minimálně na každý den v týdnu jiné. Jen podle kvality látky a množství zdobení se dá poznat z které kasty dotyčná žena pochází.

Zbylé drobné utrácíme za náramky a různé drobné dárky. Pak už následuje deratizace našich těl a věcí, balení zavazadel a spánek. Zítra vstáváme opravdu brzo.

23.11.

Předem domluvené taxi je u hotelových dveří přesně. Na letišti jsme včas. Jak už je ale, pro tuto cestu typické, máme opět problém s odletem. Turci let do Istanbulu zrušili. Máme však zase trošku štěstí, protože nás umístil, i spolu s dvěma holčinami, co sjížděly Brahmaputru, a jedním Američanem, do letadla ukrajinských Aerosvit do Kyjeva a následně do Prahy. Na rychlo měníme poslední papírové Rupie za Eura a společně se zbytkem naší transformované skupinky míříme k odbavení. Až do nástupu do pražského letadla se musíme kvůli společné letence držet pohromadě.

Kyjevské letiště je velikostí srovnatelné s brněnským autobusovým nádražím Zvonařka. Takže návštěva obou obchodů bezcelní zóny nám všem nezabere ani hodinu a postupně se všichni sejdeme na baru v odletové hale. U ukrajinského piva si postupně sdělujeme dojmy z právě končící cesty po Indii a náramně se při tom bavíme. V Praze jsme na čas a dokonce nám tato změna ušetřila dobré tři hodiny čekání, které bychom za dodržení letového plánu prožili v Istanbulu. Zavazadla nám došla v pořádku a máme čas si změnit i lístky na autobus do Brna, který odjíždí za dvacet minut. Jediným škraloupem je prasknutí placatky se slivovicí v mém batohu. Aspoň všichni poznají, že jsme z Moravy. Doma jsme pohodlně už v sedm hodin.

Závěr.

O Indii jsem četl před cestou mnoho cestopisů. Všichni cestovatelé v nich pořád nadávali na špínu a neodbytné prodavače, taxikáře a různé nadhaněče. My jsme si na letenkách přečetli že letíme do INDIE! Takže, co by nás mělo zaskočit? Přivítala nás země milých a přátelských lidí a ta „trocha“ odpadků nestojí ani za řeč :-).

Sepsal: Marek Schauer