Finsko – 1. část - jedeme z Plzně do finských národních parků

Vloni jsme prvně jeli na dovolenou s CK Kudrna. Byli jsme v Irsku a vrátili jsme se zcela nadšeni. Nejen Irskem jako takovým, ale bylo to perfektně připravené, viděli jsme hory i města a řadu dalších památek, perfektní byli i průvodci a navíc se sešla bezva parta.

Pod vlivem těchto zážitků, jsme si hned na podzim z jejich katalogu vybrali zájezd do Finska. Sice miluju hlavně hory, ale vždy mne lákala i tato země tisíců jezer. A Otu – toho láká vlastně vše, co nezná. Podmínky zájezdu byly v podstatě stejné – jede se autobusem, délka zájezdu je 17 dnů, je to s polopenzí, kterou nám připraví v polní kuchyni, spí se pod stanem. Opět dostaneme barevné kopie příslušných map, ať už turistických s vyznačenými doporučenými trasami, nebo map měst, která navštívíme. Navíc v plánu jsou dva dvou- až třídenní treky, kdy se dostaneme až za polární kruh.

Tentokrát jsme se rozhodli koupit si vlastní lehoučký stan, abychom na trek měli co nejlehčí zavazadlo. Sehnali jsme stan o váze 1,9 kg a doufáme, že nám do něj nepoteče. Raději jsme to dopředu ani nezkoušeli. Zabalili jsme si dokonce i lehčí karimatky. Proto jsme byli přesvědčeni, že nám tentokrát nebude dělat problém nepřesáhnout doporučenou váhu 20 kg na osobu. Snažili jsme se o to, ale nepovedlo se to. Hlavní problém asi je v tom, že místo jednoho velkého batohu a malého příručního (tak to má Ota), mám jednu cestovní kabelu s madlem a malými kolečky a k tomu menší batoh na trek. Taška bohužel sama o sobě není nejlehčí. Jenže mám problém, před necelými 14 dny mi zjistili na patě ostruhu, dokonce jsem tam měla i zánět. Doporučili mi nohu nezatěžovat. Proto se mi zdá vhodnější tahat za sebou tašku, než se dřít s batohem. Jak to zvládnu ve Finsku, nevím. To bude horší. Určitě toho budu chtít vidět co nejvíc. Pro nejhorší případ mám s sebou Brufen.

Do Finska se jede přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Autobus vyjíždí v pátek v 17 hodin z Brna a cestující nabírá v Olomouci, v Ostravě a Českém Těšíně. My jsme si vybrali jako nástupní místo Olomouc. Tam to známe, tam se nám líbí a navíc se tam můžeme setkat s Otovo sestrou Hedvikou. Jedeme samozřejmě vlakem, takže raději s patřičným časovým předstihem. Jeden nikdy neví, co se na trase stane. Navíc v Olomouci víme, kde se nechá příjemně strávit i několik hodin.

Jako vhodný spoj jsme si vybrali "Mnichovák" v 9 hodin z Plzně. Nemusíme vstávat brzy a vše v pohodě stačíme. Tedy aspoň doufáme.

Jenže problémy začaly už v Plzni. Když jsme s mírným předstihem dorazili na nádraží, zjistili jsme, že vlak má 20 minut zpoždění. V Praze na přestup na Leo expres máme 32 minut. Stačíme to? Když přidali ještě 5 minut, už jsme v to ani nedoufali. Ještě že na trase Praha - Olomouc jezdí vlaků dost a že lze jízdenku na Leo do odjezdu vlaku telefonicky zrušit. Tak to šlo před rokem, snad se nic nezměnilo. Uvidíme, jak to vše dopadne.

Dopadlo to dobře. Zpoždění se zkrátilo o 5 minut, takže v Praze na přestup ze 4. nástupiště na 1. jsme měli nádherných 12 minut. Jenže jsme netušili, že na 1. nástupiště se tak snadno nedostaneme. Je celé v lešení, eskalátor i výtah byly uzavřené. Naštěstí to tam Ota zná - nezaváhal a vyrazil. Muselo se dostat z nádraží ven a přes parkoviště taxíků zpátky. Jenže tam už nebyly pohyblivé schody, ale pouze normální. Byl to skoro nadlidský výkon vytáhnout tašku po těch cca 15 schodech nahoru. Otu jsem poslala napřed, ať zabrání odjezdu a já funěla za ním. Vyšlo to. I já dorazila snad 1 minutu před odjezdem.

Další jízda proběhla už bez problémů, do Olomouce jsme dorazili včas, na 2. konci nádraží našli i úschovnu zavazadel a konečně s prázdnýma rukama vyrazili směr centrum. Něco přes kilometr je to do našeho oblíbeného Svatováclavského pivovaru, kde dobře vaří a mají dobré pivo. Problém byl v tom, že k bolavé patě se mi začínalo ozývat koleno na druhé noze. Pevně doufám, že je to změna počasí a že se zase samo uklidní. Jen mám pocit, že jako lazar odjíždím na turistickou dovolenou.

v pivovaře jsme měli sraz s Hedou, která nás pak autobusem MHD doprovodila i na autobusové nádraží. Aspoň jsme to zvládli.

Autobus z Brna přijel jen s malým zpožděním, ale nacpat do úložného prostoru další zavazadla byl skutečně problém. Když jsme jeli do Irska, bylo v autobuse ještě pár volných míst, a nakonec zůstalo pár batohů vzadu v autobuse. Tentokrát byl zájezd zcela vyprodaný, takže nakonec batohy skončili v ložnici řidiče.

Potěšilo nás věkové složení účastníků zájezdu. Byly tam i děti okolo 10 let a starší a byli tam i důchodci, takže vlastně v naší věkové kategorii. Složení skutečně pestré.
Konečně jsme vyrazili směr Polsko. Kdysi jsem viděla obrázek speciální opěrky hlavy, aby při spaní nepadala do stran. Takovou dobu jsem ji vyráběla, ale nakonec jsem ji využila jen částečně. Chtělo to udělat z nějakého prodyšného materiálu. Bylo mi v tom horko. Ale přesto jsem to nějak upevnila a hlava se mi kupodivu nelámala.

Druhý pokus byl s patou. Před odjezdem jsem dohledala, že existují zázračné měděné patěnky na ostruhu. Už nebyl čas je objednat. Tak mi Ota opatřil měděnou destičku, kterou jsem si na noc dala pod patu, tak uvidím, co to časem udělá. Jak víc chodím, tak to zatím žádný zázrak není.

Večer nám průvodkyně Táňa pustila film s Belmondem. Kupodivu jsem usnula, až když film skončil.

Noc proběhla v klidu, chvíli i pršelo. První větší zastávka byla až v hlavním městě Litvy - ve Vilniusu. Tady si museli řidiči dát povinnou devítihodinovou pauzu, aby zase mohli pokračovat v další jízdě. Projeli jsme novou moderní čtvrtí, kde je řada výškových prosklených budov. Nejsou tak vysoké, jako jsme viděli v Londýně, ale mně se líbili víc. Staré město je zapsáno do seznamu památek Unesco, takže jsme měli kam se jít podívat. Dostali jsme mapku s doporučenou trasou a vyrazili. Jenže město je plné kostelů a tak jsme se brzy dostali trochu jinam, ale zase jsme viděli bastion, pak jsme se dostali i k synagoze. Počasí nám přálo, času bylo dost, tak jsme si to užívali. V jednom parčíku jsme snědli svačinu, ale pak jsme šli okolo sympaticky vypadajícího baru, kde jsme se zastavili na pivo. Vybrali jsme dobře, měli výběr z mnoha druhů, bylo tu hezké prostředí, příjemná muzika. Otovi se tu dokonce podařilo zkompletovat sbírku litevských euromincí. Co mu chybělo, to si na baru vyměnil. Takže ještě další bonus dnešního dne.

K autobusu jsme přišli, když začínali chystat večeři, aspoň jsme se v klidu převlékli, připravili ešusy na večeři a odpočívali. Hlavně já toho měla docela dost, ale bolest paty se nechala vydržet. Ani zabandážované koleno moc neprotestovalo. Snad aspoň to se uklidní.

K večeři nám kuchařka Janina uvařila rajskou a ohřála knedlíky. Bylo to dobré a bylo toho dost. Tím skončil další den a nás čekala další noc v autobuse. Přejíždíme přes Lotyšsko a Estonsko. Opět koukáme na film, ale tentokrát jsem usnula snad ještě dřív, než začal. Vzbudila jsem se až na druhou půlku filmu Líbáš jako Bůh. Ani mi ten začátek nechyběl.

Tím, že jedeme na sever, tak je stále světlo. Až když jsme vyjížděli po povinné zdravotní přestávce o půl dvanácté, tak se začalo stmívat. Dlouho však vidíme ještě červánky.

To už jsme však zastavili na pumpě v Lotyšsku a Ota už zase mění bankovky a zjišťuje, jaké mu vrací mince. Nejdřív si chtěl koupit pivo, ale je zde všude částečná prohibice a na pumpě se pivo neprodává. Tak si koupil aspoň kofolu. Zblbnul mne tolik, že i já si koupila nanuk. Mají tu většinou naprosto neznámé druhy, ale nakonec jsem si vybrala kokosového a dobrého. Takže Otovi přibývají i euromince lotyšské.

V časných ranních hodinách zastavujeme na pumpě v Estonsku. Ota nedá pokoj a kupuje aspoň čokoládu, já pudink s višněmi, aby nám zase mohli vrátit jejich měnu. Opět se mu daří rozšířit svoji sbírku. Uvidíme, zda to při zpáteční cestě zkompletuje.

V šest ráno přijíždíme do Tallinnu na trajekt. Času je dost na ranní hygienu i na snídani. Každý jsme dostali jednu ledovou kávu a balíček buchet.

Je teplo, sluníčko svítí a my se už těšíme na večerní koupání ve finském jezeře. S autobusem jsme trajektem už jeli několikrát - když jsme jeli do Anglie a do Irska, vždy jsme z autobusu vystupovali až na trajektu. Tentokrát jsme dostali jízdenky na jméno do ruky a každý se nalodil sám. S autobusem se sejdeme až v Helsinkách, snad se zadaří.

V trajektu je nezvykle hodně místa k sezení, ale ty pohodlné, kde se nechá se natáhnout, tu nejsou. Nakonec se přece jen povedlo. V chodbičce spojující restaurace se nechá sednou i lehnout na široký parapet, či jak to nazvat. Přes velké okno je nádherně vidět moře a jako bonus je tady i zásuvka. Sluníčko nás hřeje, pod sebou máme deku, takže je to docela fajn.

Nakonec jsme to oba na minimálním prostoru zalomili a minimálně na hodinu si zdřímli. Cesta trvá 2,5 hodiny, stačili jsme zajít se podívat do bezcelní zóny a na ochutnání koupit novozélandské pivo Ipu. A pak jsme už jen pozorovali plavbu okolo finských pevností a přistávání. Autobus jsme kupodivu lehce našli, dali malou svačinu a vyrazili do města. Má zajímavější architekturu než Vilnius, ale horko a únava udělali své. Navíc já si daleko víc užívám přírodu než města. Ale nedalo nám to, prošli jsme vše doporučené, dokonce i něco navíc. Ani nám nezbyl čas zajít na pivo. Hlavní bylo, že jsme našli otevřenou lékárnu, kde jsme si koupili sprej proti komárům. Ty naše na finské komáry moc prý nefungují.

Helsinky jsou zelené město, je tu hodně parků a nejlepší je, že v každém je minimálně jedna plechová budka, kde jsou zdarma přístupné toalety. Navíc asi není problém si zajít na WC i do barů a restaurací. Toho jsme využili při odjezdu, kdy jsme parkovali u obřího ruského kola jen kousek od přístavu a jeden bar jsme využili. Také proto, abychom doplnili zásobu pitné vody.

Byli jsme tak zničení, že jsem vsedě usínala při psaní deníčku.

Autobus nás dovezl na parkoviště Haukkalampi v parku Nuuksio, kde byl náš první finský nocleh. Na tábořiště u jezera Haukkalampi to bylo ještě cca kilometr pěšky. Posbírali jsme nejnutnější věci na spaní a taky na koupačku. Už jsme se všichni děsně těšili.

Náš miniaturní stan se nám podařilo postavit dobře, i když jsem čekala, že to bude rychlejší. Je to dvouplášťový stan, ale staví se to současně. Stačí zapíchat 10 kolíků a je to. Třeba příště se to povede rychleji.

A pak honem do jezera. Bylo to rašeliništní jezero, takže voda hnědá, ale čistá a dokonce teplá. Zvlášť při povrchu ohřátá sluníčkem. Ani se nám nechtělo z vody, ale museli jsme k autobusu na večeři. Měli jsme nějakou zajímavou směs rýže a čočky s omáčkou. Už zase začíná zdravá výživa, ale po Irsku nás to už nepřekvapuje a začíná nám to i chutnat.

Večer jsme si u tábořiště udělali seznamovací večírek. Cestovka nám koupila 15 lahví Modrého Portugala, já v sobě nezapřela bývalou prodavačku ve vinotéce, otevírala jsem jednu láhev za druhou, Ota to rozléval, ale každý si k nám musel sám dojít. Takže jsme na tom vlastně vydělali - byli jsme u zdroje. Každý jsme se představili, něco o sobě pověděli, pak jsme si zazpívali při kytaře. Byl to moc hezký večer, ale únava po dvou dnech v autobusu se přihlásila. Skončili jsme před jedenáctou, stále ještě za světla, ale naštěstí bez komárů a dokonce bylo stále docela teplo.

Konečně jsme dorazili do Finska, kde nás snad čeká zajímavější část dovolené a častější koupačky. Už se na vše těšíme.
O tom je 2. díl cestopisu.

Finsko – 1. část - jedeme z Plzně do finských národních parků na mapě