Přidat Itálii mezi oblíbené
Dolomity Retro září 2008 Díl třetí - poslední
25. září. Den šestý. Ráno se probouzíme úplně sami na prázdném parkovišti. Po snídani sjíždíme pár kilometrů k Ponte di Rucurto. Auto necháváme v lese za okrajem silnice a vyrážíme po cestě č.434 k dnešnímu cíli, malebnému plesu Lago di Federa ve výšce 2046 m. Mělo by se jednat o lehký výlet asi 15 -20km s převýšením kolem 340m. Kousek od auta brzy překračujeme pěknou bystřinu Rio Costeana a zvolna stoupáme lesem cikcak pěšinou. Posléze stezka střídavě prochází loučkami mezi modříny. Nad korunami stromů se začínají vynořovat štíty na protější straně. Nejdříve vidíme útvar Cinque Tori. Jak kráčíme dál, výhled nám opět zakryjí modříny a vzápětí se vynoří skupina Tofana. Stoupáme dál světle zeleným modřínovým lesem. Asi po 2 km nám cestu protne nádherná divoká soutěska, o které ani netušíme, zda má nějaký název. Snad Cason di Formin. Velice romantické místo. Plníme jím naše fotoaparáty do sytosti. Po dvou hodinkách se vpředu mezi stromy objeví na obzoru silueta Becco di Mezzodi. To značí, že jsme už blízko jezera. Nalevo vzadu v mezeře vidíme ještě majestátní Tofanu. A už je před námi krásné jezero Lago di Federa. V jeho klidné hladině se zprava zrcadlí bílý hřeben Croda da Lago vysoký 2700 m. Jdeme po břehu a těšíme se z nádherné přírody. Před námi je chata Rif. Croda du Palmieri. Stromů ubylo. Prostranství se rozšířilo a dosud nás doprovázející svěží zeleň modřínů zde nahradila bílá barva dolomitických vrcholů. Na terase se posilňujeme a vychutnáváme v pohodě okolní horskou nádheru. Z chaty je výhled na Sorapis a napravo od něj Antelao, obojí na druhé straně údolí Valle d´Ampezzo. Ačkoli jsme cestou fotili krásné modré květinky, tady nahoře je docela chladno. Po doplnění kalorií se rozhodujeme ještě kousek popolézt nahoru k sedlu u Croda da Lago. Máme dost času i sil. Cesta sem byla pohoda. Bude odtud pěkný výhled k jezeru. Při zpáteční cestě v klidu fotíme a zpovídáme Fanouše – Dolomitového odborníka - z kdejakého kopce, co se objeví ve výhledu. Ke každému něco poví. O barvách vápenců, tvarech z různých úhlů, přístupových cestách apod. Třeba Tofana Rozes je z načervenalého dolomitu, jak svědčí i její jméno. Její sousedka z normálního. U jednoho výhledu jmenuje nízký hřeben nad Cortinou Pomagagnon. Je fakt, že v tom trochu máme zmatek. Každý vrchol v Dolomitech má minimálně dva názvy, některé dokonce tři. Je to k nezapamatování. Cestou zpět jsme objevili stranou krásné vyhlídkové místo. Bylo vlastně nad údolím s Cortinou d´Ampezzo. Přímo přes údolí se tyčí mohutné masivy Cristallo a Sorapis. O kus vedle masiv Tofany. Jak se cesta klikatila, tak se výhledy střídaly. Pak nakonec, nejvíce vlevo, opět Cinque Tori. Pěkné divadlo. Jako u otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Po návratu k autu už sjíždíme ke Cortine d´Ampezzo. I z tohoto sjezdu jsou nádherné výhledy. Zastavujeme u jednoho místa, kde to jde, a fotíme. V zapadajícím slunci hrají vrcholy barvami. Nejvyšší část Cristalla je zbarvena do oranžova, část pod tím už šedivá. Do jedné mezery mezi vrcholy také padá oranžové světlo. Paráda. O kus vedle mohutné úbočí, zřejmě Sorapisu. O pár zatáček níž opět Cristallo. Přehlídka nádherných výhledů nad Cortinou d´Ampezzo. Blízko nad Cortinou už je ve městě stín. Jen na jedno místo na boku Sorapisu ještě dopadá, asi dírou v mracích, tekuté zlato. Před sedlem Tre Croci jedeme přímo proti bílým zasněženým vrcholkům skupiny Cadini. Pak ještě průjezd rozsvícenou Misurinou a nakonec ďábelské 8km stoupání nahoru k Rif. Auronzo 2320 m n.m. za 30€. Několikrát došlo na jedničku a i tak se musel motor pěkně držet v otáčkách. Inu 3,2 tunové 1,9TD musí točit turbo. Jinak couveme. Nahoře, stavíme na parkovišti se super výhledem dolů a nádhernými hvězdami nad sebou. Čím to, že na horách jsou tak krásné hvězdy?
26. září. Den sedmý. Ráno se nám ani nikam nechtělo. Zase modrá obloha, sem tam bílý obláček. A z parkoviště tak skvělý výhled na dolomitské panorama okolo, že jsme se nemohli vynadívat. Možná i proto, že se dnes jedná o den poslední. Těžko se nám bude loučit s tou nádherou. Aspoň, že máme zakonzervováno dost fotografií na pozdější vzpomínání. Ranní slunce krásně ozařuje protilehlou Groda Rossu a zdůrazňuje její načervenalou barvu. Nad námi vyzývavě ční pod známými Tre Cime horská chata Rif. Auronzo. Nicméně je čas vyrazit na pochůzku. Na parkoviště se zatím vydrápal veterán-mikrobus. Vzápětí pak zájezdový autobus. Na další jsme už nečekali a vyrážíme. Zatím jen nalehko. Ostatně zdejší okruhy nejsou vůbec náročné. To hlavní, nadmořskou výšku 2320 m n.m. za nás zdolal dopravní prostředek. Na naše nohy moc převýšení nezbude. Pomalu se tedy flákáme vrstevnicově směrem k Rif. Lavaredo. Nejdříve zaujme po pravé straně naši pozornost travnatá plošina s poházenými kameny. Když přijdeme blíž, nejsou jen tak poházené. Tvoří nápisy. Některé zub času učinil nečitelnými. Vypadá to na podobné nápisy, jaké u nás ryjí do stromů a památek vandalové. Zde to však nikomu a ničemu neškodí. Jsou to jen poskládané kameny. Za plošinou je stále vidět Groda Rossa, zrovna zahalila svůj ruměnec do mraku, nalevo skupina Cristallo, za kterou se nachází Cortina d´Ampezzo. Další pohled vlevo se zastaví až v dálce u Misuriny a stejnojmenného jezera. O kus dál vlevo se naskýtá výhled do bočního údolí. Vypadá to, že dole v dálce je nějaké jezero. Že by zase Misurina? Ne. Je to údolí Vallone di Lavaredo, přecházející níže do údolí Valle Morzón. Končí dole u městečka Auronzo a řeky Piavy. Ta pamětníkům připomene, že u ní bojovali naši dědové a pradědové. Vzadu za námi se Groda Rosssa už zase červená, tak si ji přiblížíme zoomem a máme ji jako na dlani. Cestou se občas otáčíme a kocháme výhledy zpět. Vzadu vidíme vpravo chatu Rif.Auronzo a nalevo si všímáme špičatých hrotů skupiny Cadini. Ze skal zejí díry po střílnách. I tady všude se bojovalo. Po pár krocích dále se za chatou Auronzo vynoří masiv Cristallo. Pokračujeme ale dopředu. Docházíme k malé kapličce. Aby vás to nemátlo, je fotografovaná od východu. Při pokračování v cestě se nalevo vztyčily siluety známých věží Tre Cime di Lavaredo s výškou od ca 2300 do 3000m n.m. Nejfotografovanější objekt Dolomitů. Na konci už je poutač na chatu Rif.Lavaredo. Na poutači vidíme, že jsme popolezli výškově jen 24m. Kvůli pohodlným procházkám tu bývá lidí jako na Václaváku. I teď jich přibývá. Za chatou Lavaredo odbočujeme Doprava na průzkum kamenité planiny Pian di Cengia. Vypadá z dálky zvláštně, tak se na ni jdeme podívat zblízka. Tak nějak to asi vypadá na měsíci nebo na Marsu. Po návratu k chatě Lavaredo vystoupáme do sedla Forcella Lavaredo, jinak Paternsattel, abychom se podívali na druhou stranu. Je tu každopádně větší výhled. Jsme o malinký kousek výš – 2454 m n.m. Tady na nás za Tre Cime v dáli vyjukne naše stará známá Groda Rossa. A taky je tady najednou sníh. Inu severní strana. Točíme se jako čamrdy a rozhlížíme se na všechny strany z tohoto výhledového bodu. Na severní straně po pravé straně se tyčí tmavohnědý Paternkofel, italsky Monte Paterno, vzadu útvar se srandovním jménem Toblinger Knotten alias Torre di Toblin. Jinak, celá tato oblast, včetně severnějších partií, se nazývá Sextenské DOLOMITY. Blíží se poledne, kamarádi přemýšlejí o pokračování dál. Ale je čas oběda a tak se vracíme zpátky posilnit se. Na mne padá útlum a asi únava posledních dnů. Zvlášť po jídle se útlum zvětší a rozhoduji se pro odpolední odpočinek, abych byl na zpáteční cestu fit. Kamarádi chtějí ještě obejít Tre Cime z opačné strany. Jdou z druhé strany až k chatě Drei Zinnen hütte, italsky Rif.Locatelli a již známou cestou zpět. Přitom zvěčnili na dálku útvar Croda del Toni, který nebyl z první trasy vidět a již popsané objekty viděny z jiných míst. Po jejich návratu večeříme a sjíždíme z parkoviště Rif Auronzo dolů, abychom nemuseli platit další den nahoře. Projíždíme Misurinou a kotvíme na parkovišti v sedle Tre Croci u rekonstruovaného hotelu.
27. září. Den osmý. Poslední klidná noc za námi. Zatím si nikdo nestěžoval, že by po nouzovém spaní začal hrbatět. Na dnešek už nemáme žádný povinný konkrétní plán. Jen cestu v pohodě domů. Klídek, žádný spěch. Zvolna se protahujeme, možná někdo ve skrytu rovná kosti. Venku opět částečně blankytno, jak by tady také mohlo být jinak. A ejhle. V noci se k nám tiše přitulil kolega s obytňáčkem. A stejně tiše zase zmizel. Zatímco my uklízíme interiér, každý dává dohromady své propriety a ve volné chvíli obchází okolí s foťákem. Po úklidu se ve zvětšeném prostoru připraví snídaně a zvolna pozře. Zpátky jedeme znovu přes Misurinu, což kamarádi využívají k detailní prohlídce z perspektivy pěšmo, pro drobné nákupy a konečnému rozloučení s Dolomity. Něco přes deset kilometrů nás ještě doprovázejí bílé dolomitické tvary italských vrcholů po obou stranách silnice. Na rakouské straně při průjezdu Silianem míjíme po levici souběžně starý dřevěný krytý most. Nad ním se vypíná místní hrad. Zastavujeme až v pěkném klidném městečku Oberdrauburg s malebnými historickými domy a kostelem v historickém centru. Kousek za městečkem i hradem. U brány nás čeká překvapení. Sami si otevíráme, nikde nikdo, žádná pokladna. Jen povídání o historii. Kroutíme hlavami ze strany na stranu, zda se neobjeví kastelán, či pokladní. Nic. Mrtvo. Na to nejsme u nás zvyklí. Váhavě a s rozpaky postupujeme dál. Hrad je v pěkném stavu. Z dřevěných zastřešených hradeb je výhled do údolí. Na hradě je dokonce volně přístupná obytná místnost se starobylým stolem a židlemi. Určitě repliky. Údivem kroutíme hlavami. To se u nás nemůže stát. My jsme úplně jiný národ. Krademe i věci, které ani pořádně ukrást nejdou. Vodiče vysokého napětí, celou úrodu vinné révy, kus lesa, domy a pozemky přímo z katastrálního úřadu a podobně. Výsledek třičtvrtě století vytrvalé kontinuální výchovy různých politických stran. Ale to sem nepatří. Jen jsme byli všichni překvapeni, až v šoku. Všem se to líbilo, bohužel u nás nemožné. Ve Spitalu a. d. Drau už jen projíždíme kouskem historické části a růžovou městskou branou. Na výjezdu si nechal obr svou židli. Nebo si tam chodí sednout a sledovat dopravní hemžení. Za Villachem po levé straně vidíme zříceninu hradu Landskron. Pak ještě zříceninu Schlossberg nad severním okrajem Griffenu, kousek od kruháku. Dál už jen nudná dálnice. Za pár hodin vystupujeme doma.
Přidat do oblibených uživatelů
Auronzo di Cadore
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Auronzo di Cadore
Půjčovna autPříspěvky z okolí Dolomity Retro září 2008 Díl třetí - poslední
