Do Rakouska -Uherska 2017 pt.1

Po dvouleté pauze zase nějaký čundr na kole, tedy samostatná výprava s kolegou Markem (čili Markýzem 63, jak se označuje na tomto webu). Už jsme se podívali do většiny končin v okolí hranic celého Česka a tak vzkvetl plán, podívat se o hranici dál, ačkoliv před nějakými 25 léty to byla vlastně pořád ještě sousední země, ovšem po rozdělení Československa je Maďarsko už jen obsoused, ačkoliv přeci jen Slovensko bereme pořád tak jaksi za své, alespoň tak symbolicky. Nakonec jsme ještě rodáci ze společného státu.

Za výchozí bod ale máme přeci jen sousední stát, kam se tak nějak symbolicky podíváme, nakonec to vyjde skoro na den a půl. Východištěm je totiž rakouské Vídeňské Nové Město, čili Wiener Neustadt. Tradičně je přibližovací dopravní prostředek vlak. Zde se musím poněkud pozastavit na fungováním služeb našich železnic. Samozřejmě jsem měl cestu a dopravu už vymyšlenou i s dobou a s tím, jaké potřebujeme jízdenky. Ovšem ouha, do cíle pojedeme Railjetem, což je expres provozovaný ČD mj. na trase Praha – Graz (čili Štýrský Hradec). Vlak totiž přepravuje kola, což je zásadní, ovšem pokud si jízdenku chci pořídit na internetu, lístek (rezervace na kolo) nelze přes síť. Čili se pár dní před odjezdem scházíme na našem nádraží, aby nám pokladní udělala rezervačku na bicykly. Tak chceme rovnou koupit i tu jízdenku, ta ale zase nejde zadat na vlaky, jak je mám vymyšlené, takž odcházíme jen s jízdenkou na kolo a vlakovou jízdenku si tedy koupím přes internet. Tomu říkám Kocourkov.

Vzhledem k různým činnostem (pracovním) vyrážíme až odpoledne, 1. srpna. Je úterý a díky relativně bezproblémovým spojům (rychlíky Šumperk–Olomouc, přestup, Olomouc–Břeclav jsme v posledně jmenovaném městě na čas, takž máme asi 1,5 hod. času ke svlažení před příjezdem kýženého expresu. Nevím přesně, jakým způsobem probíhá cenotvorba vlakových jízdenek, ale kdybychom na stejný vlak nasedli např v České Třebové, kam to je od nás taky vlastně kousek, hned bysme zaplatili o nějaké 300 víc… Tak je můžeme např. propít.

Kupodivu z Břeclavi vlak není nijak přehnaně obsazený,vlek hned přebírá rakouský průvodčí. A protože první zastávka je vlastně až ve Vídni, zaplňuje se cestujícími až tam. Ovšem do Wiener Neustadtu to zase není tak daleko (2 zastávky), takže kvalitu rakouské železnice zas tak dlouho nepocítíme (ačkoliv jde o slavnou dráhu přes Semmering, ale ten je od našeho výstupu ještě dalších 40 km).

V cíli jsme před půl osmou, takže nám ještě zbývá pár chvil na jedno orosené z nádražní prodejny a míříme k centru. V podstatě jen krátká zastávka u zdejšího dómu a míříme k okraji města. Z mapy mám vyčtené, že na jihovýchodním okraji je nějaká zelená plocha, řekl bych park, tak tam by se dalo provést první přespání. Ještě mineme již osvětlenou vodárenskou věž a koukáme, co že je to za zelenou plochu. Samozřejmě je to i park, ale při průjezdu jakousi branou (bez hlídání) vidíme jakýsi velký ovál s hrazením – dostihová dráha, pěkný trávník, a kolem skutečně parková úprava. Na první bivak vskutku výhodné místo.

Nakonec ráno to zjistíme, kde že jsme se to ocitli.

 

2.8.2017

Povětšinou první noc na čundru bývá mizerná co se týče spánku. Ač máme jistě pohodlné karimatky, měkkou postel to nenahradí. Navíc panují i v noci vysoké teploty, tak to taky kvalitě spánku nepřidá. Dostihová dráha je naštěstí stranou od silnic a provozu, ale přeci jen kolem šesté už nějací ranní ptáčci kolem procházejí a probíhají, tak vstáváme a balíme. Opodál máme k vidění jakýsi pomník, a on to jakýsi důstojník. Půjdeme se podívat k blízkým budovám, které vykazují historický vzhled. Ještě před nimi další pomníky (letci, a jiní vojáci), pak velký pomník s ženskou postavou. Ani nemusíme číst nápis (beztak jsme v zádech), víme že je to královna Česká a Uherská, vévodkyně Rakouská (určitě měla ještě nějaké menší titulky), Marie Terezie. Jsme v areálu zdejší vojenské akademie, kterou velká panovnice založila v roce 1752. Vlastně to bylo v době po porážkách ve válkách s Pruskem, kdy jak víme Habsburkové ztratili do té doby naše Dolní Slezsko. Reformy nejen ve vojenství přinesly nakonec i svůj úspěch, v další válce, té Sedmileté dostali Prusové skoro na frak, že se báli, že zase o Slezsko přijdou, ale do dění se nakonec vložili i Francouzi a Angličané, takže vše už tak nějak zůstalo.

Mimo pomníku královnina tu opodál stojí i předposlední císař František Josef II. Jak víme, nikdy nepřijal českou korunu a možná i to byl jeden z důvodů rozpadu podunajské monarchie.

Naproti je velká hlava dalšího potentáta, hraběte Františka Josefa Kinského což byl samozřejmě člen původně českého panstva. Jako voják to dotáhl k hodnosti polního maršálka.

Akademie sídlí v prostorách původního hradu. Město, vlastně pevnost byla založena v roce 1194, původně jako obrana proti dotěrným Maďarům. V průběhu času si udržovalo vojenský význam, ale i jako hospodářské centrum po severovýchodem Alp, nakonec i jako středisko na cestě přes průsmyk Semmering. Jak víme v 16. století se i uherská koruna dostala do držení Habsburků a protože v té době velká část Uher podléhala náporu Turků, byl Wiener Neustadt i důležitou pevností proti ním. Nakonec náporu z východu čelil (a neodolal) za poslední války, kdy město ostřelovala a poničila slavná Rudá armáda.

Dnes se město naštěstí skvěje v plné kráse a je na co koukat. Jak jsem se později dozvěděli v IC, v hradním kostele je pochován císař Maxmilián I., který se podle matriky ve městě narodil. Nakonec ovšem díky dozorce u vchodu jsem se dovnitř nepodívali.

Naštěstí i zbytek co jsme ve městě shlédli stál za to. Po příjezdu do centra nás první upoutá vcelku nenápadný cisterciácký klášter. Ovšem je výhodou, že v areálu se dá zajít na toalety (tím se i zkulturnit), a nakonec se i podívat do svatostánku, který nezapře původ v gotické době.

Logickým středem města je náměstí. To zdobí mariánský sloup. Radnice je původně z roku 1401, ovšem dnešní podoba je už značně pozdější. K významným památkám patří i gotický kostel sv. Petra. V něm je sídlo městského muzea. V blízkosti je část městských hradeb či obranná věž Reckturm. I v té je malé muzeum. Bohužel muzea jsou momentálně nepřístupná (i jiné atrakce). Vše se chystá na rok 2019. kdy má být W.N. střediskem kulturního dění. To je ale vcelku s podivem, že dva roky před tím musí být kde co zavřené.

Zavřený naštěstí není ta největší zdejší památka, totiž dóm. Původně pozdně románská (1279) stavba byla v letech 1469–1785 dokonce katedrálou, tedy sídlem biskupa. Románský styl nejvíc připomínají čelní věže, hlavní loď kostela je převážně gotická, vybavení je pak již hodně barokní.

K našemu malému překvapení, jedna z pracovnic zdejšího Íčka je krajanka, už tu žije 30 let, tak nám pár tajů vysvětlila. Prozradila i toho prince Rudolfa, ale jak už jsem zmínil dozorce u brány nás nepustil přesněji odkázal na 14. hodinu, ale to už jsme chtěli být za městem.

Což jsme tedy i v podstatě provedli. U benzinky jsme provedli převlek do cyklistického, dsoud jsme užívali civilní oděv, ale už hodláme více zapojit naše kola.

W.N. naštěstí není obrovské město a protože v Rakousku jsou k cyklistům vstřícní, jsou první kilometry pohodové, postupně po rovině projedeme vedlejším Neudörflem, následuje Bad Saerbrunn, což jak název naznačuje jsou skutečně lázně. Jak se nám zlepšuje technika, mám trasu zadanou v GPS a k velké radosti vše sedí, takže až na malé výjimky moc nebloudíme (občas jen přesně trefit tu správnou odbočku). Za lázněmi se trasa začíná vlnit, projíždíme v podhůří pohoří, kterému říkají Rosalia Gebirge, je to vlastně jen taková vysočina s max. výškou kolem 750 m, takže na Rakousko jen kopečky. Krátkou zastávku činíme u Regenbodenské pyramidy, což je taková odpočinková zastávka u cyklotrasy ( s výhledem do krajiny), v následujícím Wiesenu jsem píchl… No nic, tak měním duši a abychom to spláchli, posedíme v horku v útulné hospůdce. Ovšem ne moc dlouho, před třetí odpolední musíme vypadnout, je před námi ještě pár kopců a další cíl Forchtenstein. Hrad ze 14. století je samozřejmě velkolepou dominantou kraje Burgenland. Pevnost odolávala náporu Turků a od roku 1622 patří rodu Esterházy. Hrad postupně ztratil svůj vojenský účel a stal se pokladnicí šlechtického rodu. V majetku dědiců je dodnes a je přístupný veřejnosti. Navštívit lze tři prohlídkový okruhy, nám se jevila jako nejvýhodnější prohlídka obrazárny, která je bez průvodce. Hlavní expozicí je soubor portrétů rodiny v průběhu staletí, k vidění jsou i ukázky drobných předmětů, ale třebas i kořistní Turecký vojenský stan. Díky nadmořské výšce přes 500 metrů nelze opomenout i pěknou vyhlídku i již do blízkého Maďarska. To nám ale ještě zbývá dojet do blízkého Mattersburgu a víceméně v rovinaté krajině mezi poli postupně míříme k hranici. Tu překonáváme u vsi Schattendorf. Prvotní obavy, bude-li v Maďarsku co pít rozptýlí již malý obchůdek v následující Agfalvě. Skupina místních obyvatel popíjí na zápraží s označením Tabak nějaká piva, tak zastavíme. V prodejně mají dostatek chlazených nápojů a k domluvě stačí pár německých slovíček. Cenově je to jak u nás, ovšem v místních forintech, koruna je asi 9 forintů, takže stačí vydělit deseti a něco přidat. Jak projíždíme vesnicí, vidíme, že i hospody tu mají, ale hlavním úkolem je najít nějaký nocleh, což se nám daří na pěkném fotbalovém hřišti. Kdyby zapršelo, je tu i přístřešek.

Díl 4.
Díl 3.
Díl 2.