Chřibským podhůřím z Újezdce přes Žeravice do Ježova
Naprostá většina našich výletů a túr probíhá dle předem připraveného scénáře, ale když do něj nečekaně zasáhne „Vyšší Moc“, vše může být najednou jinak. Přímo ukázkovým příkladem se stalo mé putování zvlněnou krajinou chřibského podhůří, které jsem absolvoval druhou letošní májovou sobotu. V tomto případě ale za přímo nebetyčnou „krpou“ nestály žádné nadpozemské okolnosti, nýbrž vlastní blbost a díky ní se část mého výšlapu změnila na tak výživné dobrodružství, že si jej dodnes občas reprízované „užívám“ při nočních můrách.
Vlastní pochod měl být započat v obci Újezdec u Osvětiman. Odtud jsem se měl přesunout k baroknímu kostelu do Syrovína, mezi vinohrady doťapkat k tomu dalšímu (a jiným památkám) v Žeravicích, „zkratkou“ přes kopec omrknout dno Ježovického lomu, za Ježovem okolo spodní přehrady po trase NS Cesta Podchřibím vystoupat k rozhledně „Súsedská“ a od ní seběhnout do Žádovic k autobusovému spoji k domovu.
Tolik plán a nutno dodat, že úvodní kapitola probíhala naprosto bezchybně: ranní bus ze Zlína mne dovezl na autobusové nádraží do Uherského Hradiště, tam po půlhodince čekání přestup na další spoj a ten mne dopravil na točnu ve slovácké obci Újezdec. Za zděnou zastávkou byla ve stínu stromů umístěna lavička vhodná ke konzumaci snídaně a ke krátkému zamyšlení, kde že jsem se to vlastně ocitnul.
Menší vinařská obec Újezdec spadající pod okres Uherské Hradiště leží na samé hranici Zlínského kraje. První zmínka o ní se v análech objevila LP 1437, kdy byl jejím vlastníkem Jan Kužel z Žeravic. Roku 1595 Újezdec odkoupil Jiří Zikmund ze Zástřizl a na Buchlově a zemědělská ves se stala součástí buchlovského panství. Od 16.století proslula pěstováním vinné révy a roku 1720 tu stávaly tři panské sklepy. Kromě révy se pěstovalo obilí, daří se zde meruňkám, švestkám a v okolí rostou oskeruše.
(Dnešní vinice se rozkládají na svazích západně a jihovýchodně od vsi a nejznamnějším místním produktem z „tekutého hrozna“ je Ryzlink rýnský.)
Zástavba obce s 230 obyvateli je poněkud zvláštní: jediným společným bodem je točna busu nacházející se na nejvyšším bodu odlesněného hřebene. Odtud se domy rozbíhají k jihovýchodu i jihozápadu a vysoko ve svazích vystupují nad hlubokou roklí (zmolou) Újezdeckého potoka.
Z památek se v jihovýchodní části obce (kde jsem ale nebyl) nachází dobře zachovalá Havlíčkova chalupa, pocházející z druhé půli „století páry.“ Roku 1930 zde byla vystavěna novodobá kaple sv.Petra a Pavla. Nahradila předchůdkyni, která byla v již tak zdevastovaném stavu, že musela být zbourána. Díky dvěma svatým patronům se v Újezdci každoročně koncem června konají „Petropavlovské hody“, místně nazývané hodky.
Já ale prošel - kvůli směru mého dalšího putování, pouze jihozápadní částí obce.
Od točny s malým pomníkem a kamenným křížem z 19.století jsem se po silnici nejprve vrátil několik set metrů zpět směrem k Medlovicím ke Dvoum křížům, vypínajícím se pod starými lípami. Stojí tu také Pomníček k uctění 17 újezdeckých mužů padlých v 1.světové válce a rumunského vojáka Nicolae Cristi, který příšel o život 26.dubna 1945 při osvobozování vsi.
Pak už nazpět k točně a po mírně klesající silnici mezi hezky upravenými staveními k dalšímu křížku. Naproti němu na druhé straně cesty stála zajímavá velká budova ozdobená sgrafitem. Jsou v ní umístěny kanceláře obecního úřadu, sídlí zde místní knihovna a újezdečtí hasiči. Objekt slouží také ke společenským akcím a setkávání občanů a v nedávné době prošel důkladnou rekonstrukcí.
Odtud jsem měl dle náčrtku z Map.com boční vrstevnicovou asfaltkou odbočit za dědinu a kus za ní sejít úvalem s polní cestou do Syrovína, ale to jsem (bůhvíproč) neučinil. Buď jsem byl tak zaujat focením anebo mi mozkové buňky ožehlo slunce, zkrátka já dál pokračoval zástavbou po silnici ke spodní části vsi a nadšen „dobrým fotografickým světlem“ mířil objektivem tu nalevo a hned zase napravo. Asi 300 m za posledním újezdeckým stavením silnice vyběhla na plošší návrší. Dál k jihu z ní po hřebeni vybíhala polní cesta, zatímco silnice odtud spadala několika prudkými serpentinami přes hvozd dolů do blízké vsi Syrovín.
Spočinek kopce s rozcestím obklopeným lesem, poli a pastvinami zřejmě v minulosti sloužil při jízdě s povozy po strmém stoupání jako vítané odpočinkové místo. Tehdejší zbožný lid se zde také roku 1796 přičinil o stavbu poměrně vysokého kamenného kříže s půvabně naivním korpusem ukřižovaného Krista. Krucifix se vypíná hned u křižovatky z malého paloučku a je stíněn rozkošatělými větvemi starého listnatého stromu.
Před dalším postupem jsem si matně vzpomněl, že bych měl dle náčrtku odbočit po jiné polní cestě vlevo a sestoupit do zalesněného úvalu. Místo komunikace se ale dolů svahem táhl vysekaný pruh trávy a já byl líný vytáhnout plánek z kapsy, abych si tuhle trasu potvrdil. Sešel jsem loukou okolo jakési chatky až na její spodní konec, kde jsem přes neproniknutelné houští slyšel téct vodu... a tu si konečně uvědomil, že je něco špatně! Vždyť tu měl být přece suchý úval a kolem něj vinice, no to jsem si tedy hezky zašel! Velký mozek podal návrh k návratu nahoru na silnici a na sestup do Syrovína po ní, ale tu se vlády nad lebkou ujal „Malý Mozeček“ a začal mi ječet do ucha: „Nále proč sa vracat, šak ten potůček určitě teče do dědiny takéj a okolo něho povede aj nejaký chodník!“
A tož jsem poslechl, zamířil ke druhému konci louky a výš nad potokem vkročil do „hvozdu.“ Ale to jsem neměl! Namísto líbivého interiéru našeho lesa se má maličkost rázem ocitla v neproniknutelné džungli, která se od tropické lišila jen umístěním v mírném podnebním pásu a skladbou dřevin. Liány tu ale velmi příhodně nahradily vysoké porosty pálivých kopřiv, maliníků a jiného bodlavého šáší, jehož výhonky mne chytaly za nohy tak, že jsem v jednom okamžiku hodil o zem slušnou „držku.“ Pak natrefeno na jakousi stezku zvěře, která mne přes další nechutnou podstromovou vegetaci provlekla dolů k potoku a já pokračoval ve směru jeho toku. Údolíčko se pak najednou ještě více sevřelo a svahy se změnily na srázy s pískovcovými výchozy. Chodník vyšlapaný kopýtky neznámých zvířat zmizel neznámo kam... a když jsem z menšího skaliska hodil další držku přímo do potoka, hlava se zatočila natolik, že toho využil a na své místo opět vklouzl „Velký Mozek.“
„Tož tadyma, ogare, cesta dál nevede – mosíš vylézt hentým skalnatým kopčiskem až úplně navrch nad zmolu a možná že na nejakú pěšinu natrefíš tam!“
Kupodivu tahle rada měla smysl. Za cenu dalších nesmírných fyzických útrap (tam kde nebyl sráz už zase rostly všelijaké bodláky a kopřivy!) se mi podařilo dosáhnout mírnějšího sklonu lesního svahu, kterým o něco výš skutečně vedl chodník... a navíc kýženým směrem!
O hodný kus dál z lesa seběhl k ústí Újezdecké rokle a já najednou stál – celý popíchaný, „poprlený“ od kopřiv a smrtelně naštvaný sám na sebe - na okraji jakýchsi lánů polí. Dědina Syrovín ale odtud vidět nebyla. Protože jsem nechtěným „průzkumem“ újezdecké zmoly zabil víc jak hodinu, nezbylo než po okraji lánu zamířit k jeho dálnému konci a řádně přidat do kroku! Za poliskem už jsem narazil na polní cestu, která okolo polovyschlých vodních nádrží (poldery?) vedla k silnici, ale ani odtud žádné blízké lidské sídlo vidět nebylo. Poslední nádrž z břehu kontroloval nějaký postarší pán, který sem přijel na kole a já mu – celý se chvějíc studem, musel položit trapnou otázku, kde že to teď vlastně jsem. (Na mém náčrtku totiž žádné vodní hladiny znázorněny nebyly a navíc jsem si jej spolu s vypsanými spoji doma omylem nevložil do tur.mapy Chřibů, ale do mapy Hostýnských vrchů!)
Pán mi potvrdil můj kiks i to, že jsem Syrovín velkým obloukem minul, ale „potěšil“ mne sdělením, že je to do odtud do mého dalšího cíle – obce Žeravice, po silnici jen asi 4 km.
A tož jsem pěkně poděkoval, rozloučil se a vyrazil na štreku. Cestu mi zpříjemnila cedule oznamující hranici krajů a okresů (teď už jsem byl v tom Jihomoravském a Hodonínském) a okolní pahorkatina plná malebných terénních vln. A také u silnice velmi esteticky umístěný kamenný kříž, který jakoby stával v tomto kraji odjakživa. Za další časový interval dosaženo mostu přes potok Syrovinku a rozcestí s hlavní silnicí, po níž přesun o pár set metrů k dalšímu nad obcí Těmice. Na paloučku nad břehem potoka tu stál pěkný kamenný krucifix a naproti němu se mezi vidlicemi silnic vypínal výrazný několikapatrový objekt bývalého mlýna, zbudovaný z režného zdiva.
V údolí potoka Syrovínky dříve stávalo pět mlýnů a tento těmický z nich byl největší a nejmohutnější. Vznikl až za první republiky a jeho majitel – A.Fibinger k jeho pohonu již nevyužíval tekoucí vodu, ale elektřinu. Mlýn byl funkční až do roku 1942 a po „Vítězném únoru“ začal chátrat. Dnes je v soukromém vlastnictví a na východní straně k němu přiléhá jednopatrový zrekonstruovaný rodinný dům. Brzkou opravu by si ale zasloužila i vlastní technická památka, která se nachází již v dosti neutěšeném stavu.
Po vedlejší silnici jsem mezi malebnými pahorky kráčel vstříc vzdáleným Žeravicím, rozloženým na úpatí a ve svahu největší místní vyvýšeniny. Netrvalo to už tak dlouho a spolu s výrazněji stoupajícím terénem jsem dosáhl prvního stavení obce. Dál už pak stále do kopce přes jednu křižovatku hlavní ulicí nahoru ke kostelu a několika dalším místním památkám.
Žeravice jsou vinařskou obcí v Kyjovské pahorkatině tvořící podhůří Chřibů. Jméno nese po ptáku jeřábu (žerav) a spadá pod národopisný region Slovácko. V análech se první zmínka o vsi objevuje Léta Páně 1235. Začátkem 16.století byla Vladislavem Jagelonským povýšena na městečko, které získalo právo pořádat trhy. Brzy poté se Žeravice staly jedním z hlavních sídel Českých a Moravských bratří - Jednoty bratrské.
V současnosti má obec okolo tisícovky obyvatel. Jednou z pamětihodností je objekt bývalého panského sídla – tvrze, jenž byla v 16.století proměněna na renesanční zámeček. Později prošla barokní přestavbou a roku 1925 upravena na školní vzdělávací ústav. Dnes je sídlem ZŠ a MŠ a travnaté prostranství před nimi krášlí Památník J.A Komenského.
Má podobu busty, kterou zhotovil akademický sochař Jaroslav Jurčák. Slavnostní odhalení památníku „Učitele národů“ proběhlo v neděli 11.října 1970 odpoledne u příležitosti třístého výročí od jeho smrti a III.sjezdu rodáků a přátel Žeravic.
V dopoledních hodinách téhož dne mu předcházelo odhalení pamětní desky, umístěné na domě, v němž sídlil Sbor Českých a Moravských bratří. Býval jejich svatyní a konaly se v něm důležité bratrské porady – synody. Nejpamátnější se stala ta, konaná roku 1616, kdy byl stanoven „Řád církevní bratří Českých.“ Spolu s dalšími 26 kolegy na ní byl na kněze ordinován i tehdy teprve 24-letý Jan Ámos Komenský, pozdější poslední biskup Jednoty bratrské.
Naproti bustě stojí v parčíku za kostelem Pomník obětem 1. a 2.světové války. Sestává z několika hranolů z hořického pískovce a skulptury „tatíčka“ zrobeného v životní velikosti a textem „Pravda vítězí.“ Na levé straně pomníku jsou umístěny dvě pamětní desky. Na první uvedena jména 24 žeravických mužů padlých v 1.světové válce. Napravo od ní na druhé desce zapsáno 9 obětí z řad místních obyvatel, kteří zahynuli ve druhém celosvětovém válečném konfliktu.
První deska slavnostně odhalena při desátém výročí vzniku Československa 28.října 1928. Později se občané Žeravic rozhodli, že k dalšímu – dvacátému výročí, vystaví prezidentu osvoboditeli důstojnější pomník. Sbírku na něj provedli členové obecní rady ve všech místních staveních a finance doplněny peněžními dary od rodáků žijících jinde. Autorem pomníku se stal akademický sochař Julius Pelikán. Slavnostní odhalení díla, které obec přišlo na 22 500 Kč, proběhlo 26.červa 1938.
Ve druhé světové válce byl pomník i se sochou na příkaz Němců stržen. Tento potupný akt kupodivu nerealizovali samotní nacisté, ale jejich čeští příznivci – tzv. „vlajkovci.“ Provedli to za pomoci nákladního auta a navijáku s ocelovým lanem v noci. Masarykovu sochu se jim z podstavce strhnout sice podařilo, ale protože předtím pršelo, spadla do bláta a nerozbila se. Na druhý den brzy ráno skulpturu místní vlastenci odnesli do zámečku a tam ji ve sklepě zazdili. Slavnostní „znovuodhalení“ pomníku doplněného deskou se jmény obětí nacismu pak proběhlo v červnu 1946.
Na druhém konci parčíku se nad centrem obce vypíná pozoruhodný sakrální objekt - kostel Stětí sv.Jana Křtitele.
Žeravice dříve spadaly pod ježovskou farnost s kostelem sv.Jakuba a ke změně došlo až v 1.čtvrtině 18.století. Roku 1722 byl do země Hanušem Dětřichem Petřvaldským vložen základní kámen žeravské svatyně. Díky finanční a materiální pomoci tohoto donátora byl barokní chrám o sedm let později dostavěn. Při velkém požáru obce roku 1775 těžce poškozen a následně opraven, ale nového hlavního oltáře a vysvěcení se mu dostalo až roku 1803.
Neorientovaný svatostánek zasvěcený Stětí sv.Jana Křtitele - dlouhý 35 a široký 19 m, byl zbudován na půdorysu kříže. Na západě k chrámové lodi přiléhá pětiboké kněžiště. Na východní straně se nad hlavním vstupem vypíná hranolová věž zvonice, která je zakončena barokní oplechovanou bání s lucernou, makovicí a dvojramenným kovovým krucifixem. První zvony v ní visící roztaveny při již zmíněném velkém požáru obce, další pak zrekvírovány v obou světových válkách. Venkovní žlutá fasáda chrámu je členěna bílými lizénami a na nárožích pilastry. Střechu chrámu zprvu pokrývala břidlice, nahrazená později eternitem. V současnosti (od roku 2020) ji kryje Beternit, který svou barvou dost zdařile napodobuje původní břidlicovou krytinu.
Nepravidelná chrámová loď má půdorys osmiúhelníka a je zaklenuta pruskou klenbou s výsečemi. Klenba dále členěna lezénovými pásy, uprostřed s lezénovým zrcadlem. Na východní straně lodi se na dvou pilířích vypíná kruchta. Po bocích presbytáře jsou umístěny dvě sakristie. V patře se nacházejí otevřené oratoře shlížející dolů do lodi. V ní je uprostřed podlahy umístěna hrobka Marie Crestencie z Petřvaldu.Vnitřní stěny zdobí křížová cesta z roku 1897 od Joži Úprky a obrazy slavného velehradského malíře Ignáce Raaba. Původní varhany nainstalované mistrem Čepkem z Křemže byly roku 1906 odvezeny a zakoupeny modernější. Stejně tak byl starý oltář nahrazen zbrusu novým, zhotoveným z bílého kararského mramoru. Staré věžní hodiny z roku 1876 od Jana Bělíka z Boršic vyměněny za nové od mistra Adamce z Čáslavi.
Kostel Stětí sv.Jana Křtitele patří k nejvýraznějším barokním sakrálním stavbám v regionu a památkově chráněn je od března 1958.
Po pokochání se pohledem z předsíně na jeho honosné vnitřní prostory nabrán směr k východnímu konci obce, kde jsem natrefil na zelené tur.značení. To mne při stoupání protáhlo mezi posledními moderními staveními Žeravic a po polní cestě zamířilo na vrchol odlesněného hřebene nad obcí. Tady se u rozcestí polních cest v nadm.výši 324 m vypíná velmi pěkný krajinotvorný prvkek, který je ale dílem lidských rukou. Kaple zasvěcená sv.Antonínkovi byla vystavěna roku 1913.
Jedná se o prostý sakrální objekt s hladkou bílou omítkou, zbudovaný na půdorysu obdélníka s půkruhovým uzávěrem. Nad vchodem ze sedlové střechy vystupuje nízká hranolová věžička zvonice krytá stanovou střechou, zakončená kovovým krucifixem. Od vstupu lze do interiéru nahlédnout. Protější stěnu krášlí oltář sv.Antonína Paduánského držícího v rukou malého Ježíška. Pod světcem je na podlaze na koberci umístěna černá pamětní deska věnovaná několika rumunským příslušníkům Rudé armády.
27.dubna Němci ze Žeravic ustupovali směrem na Ježov a přitom již v ranních hodinách za nimi postupovali v několika proudech od Bzence rumunští vojáci. Po krátkém zastavení v Žeravicích na pohoštění Rumuni pokračovali v pronásledování fašistů. A právě tady na hřebeni u kaple několik rumunských vojíků zasáhl německý dělostřelecký granát. Poškozena byla i kaple. Počet padlých bohužel není znám, protože jejich těla byla po příchodu fronty hned odvezena.
Kaple stávala ve stínu dvou památných lip, z jedné zůstalo do dnešních časů stát jen její torzo. Vedle něj se vypínají novodobá sloupová dřevěná Boží muka s obrázkem Piety, chráněným zvenčí umělecky kovanou mříží. K odpočinku slouží lavičky. Otvírá se odtud skvělé půlkruhové výhledové panoráma zahrnující Hostýnské vrchy a protější rovinu Pomoraví s hradbou Bílých Karpat. Za obzváště dobrého počasí prý lze odtud zahlédnout i Pálavu.
Po jedné z polních cest jsem pokračoval severním směrem k nejvyššímu bodu odlesněného hřebene, a pak tou další polní komunikací, z níž se pro změnu otvíral hezký výhled na zalesněné chřibské vršky a hřebeny, sestupoval do zalesněného údolí potoka Hruškovice. Polní cesta se vběhnutím do hvozdu změnila na cestu lesní. Na mapách jsou poblíž ní umístěny ikonky dvou skal, ale tentokráte jsem je ignoroval (tlačil mne čas) a rychle sestupoval ke dnu údolí, kterým prochází silnice z Ježova do Osvětiman.Na protilehlé straně z ní byl neoznačený vstup na dno opuštěného pískovcového lomu.
PP Ježovský lom je významnou geologickou lokalitou, která je názornou ukázkou klasického odkrytí proximálních flyšových sedimentů s erozními podmořskými koryty. Zajímavé je tu střídání pískovců a jílovců, spadajících do račanské jednotky magurského příkrovu, které zde tvoří luhačovické vrstvy zlínského souvrství. Lomové stěny dosahují výše 15 m a délky téměř 90 metrů.
Přírodní památka není cenná toliko pro geology, ale těší se rovněž velké pozornosti ochránců přírody. Stěny lomu jsou totiž obráceny k východu a jihu a díky prohřátému pískovci se zde setkáme s rozličnou a cennou teplomilnou flórou a hmyzem.
Nad horní stěnou se pohybovala skupinka turistů s malými dětmi a já jim trochu záviděl ten výhled shora. Na to, abych jejich kroky kopíroval, mi bohužel nezbýval čas. Za hodinu mi totiž měl z dolního konce Ježova odjíždět spoj k domovu. A tak ruce na bradavky a po poměrně frekventované silnici usilovný pochod k další zajímavosti, kterou byla hladina vodní nádrže Horní Ježov.
Původní přehrádka byla nad bývalým Dolním (též Heršovým či Vávrovým) mlýnem zbudována již v minulém století. Zemní 137 metrů dlouhá hráz přitom vytvořena z hogomenního materiálu vytěženého z prostoru plánovaného vodního díla. Roku 1999 k němu přistavěna dělící hráz, díky níž v severní části nádrže vznikl menší sedimentační prostor. O vodní plochu o rozloze 3.2 ha, největší délce 200 a šířce více jak 100 metrů v současnosti pečuje Moravský rybářský svaz.
Nádrž je ze tří světových stran obklopena hvozdem, což přispívá k její malebnosti.
Jen o kousek dál jsem za zatáčkou silnice míjel palouk s Informační cedulí, nad níž vystupuje prudká stěna Přírodní památky Losky. Na rozloze 0.07 ha byla vyhlášena 12.září 2002. Zahrnuje zalesněný svah s 23 m dlouhou stěnou bývalého hliniště, ve kterém se těžila hlína pro cihelnu u Osvětiman. Strmý sráz vlastního hliniště je tvořen sprašovými sedimenty s fosilními půdami a jejich deriváty. Ve střední části stěny vidno otvory dvou uměle vyhloubených jeskyněk. Ta větší je přístupna po dřevěném schodišti opatřeným po jedné straně již velmi pofiderním zábradlím. Otvor dutiny byl nízký a při průzkumu jejího interiéru bylo nutno se při vstupu řádně skrčit. Výška stropu kulovité jeskyňky už kupodivu umožnila běžný vzpřímený postoj a nabídla zajímavý pohled i ven. Musím přiznat, že mne dost překvapila struktura „materiálu“ zvaného spraš: jeho na první pohled drobivé hlinité stěny byly totiž na omak tvrdé jaké kámen!
Od PP Losky již arak k prvním stavením Ježova a zrychlený pochod přes střed obce s Pomníkem padlým a novodobou fontánkou až k jejímu spodnímu konci a zastávce busu „Ježov, U Šupalového,“ nad níž se z návrší vypínala barokní hmota kostela sv.Jakuba. Na to, abych si jej vyběhl vyfotit ale věru už nebyl čas, nemluvě o nádrži Dolní Ježov a rozhledně Súsedská, které si musím nechat na příště. Takže ten zbývající do příjezdu spoje využit jen k vyhulení camelky. Však si i moje plíce přece za dnešní „hororový“ pochoďák zasloužily nějakou tu odměnu, či ne?
Autobus ze středu Ježova nejprve zamířil na kopec do Žeravic a po návratu zpět už pokračoval proti toku potoka Hruškovice. Znovu jsem minul PP Losky, nádrž Horní Ježov a i PP Ježovský lom a kus dál jsme stoupali přes dědinky Labuty a Vřesovice nahoru na kopec a z něj sjeli dolů do Osvětiman. Tady urychlený přestup na již čekající bus do Starého Města. Sedl jsem si na volné místo napravo od řidiče, slovo dalo slovo a my spolu po celý čas jízdy vedli zajímavý pokec. Pan šofér byl totiž také velký turista, ale na rozdíl od našich luhů a hájů dával přednost divočině slovenských hor a přitom se na svých túrách a spaní pod širákem vůbec nebojí medvědů. Za vzájemného popisování zážitků s divou zvěří čas jízdy na vlakové nádraží do „Staráku“ velmi rychle uběhl, já se musel s panem řidičem smutně rozloučit. Pak jsem vběhl do stanice k pokladně, abych zjistil nejbližší spoj do Otrokovic. Nevrlá paní za okýnkem mne vzápětí seřvala, proč jsem ji neupozornil, že jsem senior, protože už začala tisknout jízdenku. No co – kdyby si neseděla na uších, tak by jí došlo, že jsem se na ten spoj nejprve ptal a ne že tam chci hned jet!
I tak tu byl ale vláček coby dup a s ním i stanice Otrokovice, kde následoval poslední přestup – tentokrát už na trolejbus.
Přidat do oblibených uživatelů
Ořechov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Chřibským podhůřím z Újezdce přes Žeravice do Ježova
