Cesta do Španělska a zpět v roce 2006

Každý rok, když se rozhodneme někam jet, tak řešíme, kam vlastně vycestovat. Možností je hodně, znalostí málo. Některé věci jsou pro nás dokonce “španělská vesnice“. A tak nás napadlo, co takhle objevit Španělsko - třeba i tu „vesnici“?! Vyzbrojeni na papíře základními španělskými slovíčky a frázemi a něco málo informacemi z internetu, rozhodli jsme se vypravit do světa, prozkoumat jižní část Pyrenejského neboli Iberského poloostrova. Zajímavou informací je také to, že Španělsko je svou průměrnou nadmořskou výškou kolem 600 metrů zařazeno hned za Švýcarsko.

Odlétáme z letišti Praha–Ruzyně, mezipřistání je v Milaně na letiště Malpensa a konečná na letišti u města Málaga. Do města odjíždíme autobusem č. 19 (jezdí každou půlhodinu, cena 1 Eur). Dále pokračujeme autobusem do Granady, odkud jedeme do hor. Vysedáme ve velkém lyžařském středisku, které se jmenuje Sierra Nevada. Následující tři dni se věnujeme pěšímu přechodu pohoří Sierra Nevada včetně výstupu na nejvyšší vrchol kontinentálního Španělska, který se jmenuje Mulhacen a vyrostl do výšky 3.482 metrů nad mořem. Z hor sestupujeme do jedné z těch ukázkových andalusských horských osad, která se jmenuje Trevélez. Další cestu v podhůří Sierra Nevady absolvujeme pěšky nebo autobusem. Putujeme až do města Malaga, kde si půjčujeme automobil. Další naše cesta vede podél pobřeží západní částí Costy del Sol až do oblastiLa Línea, kde konečně spatřujeme známou skálu jménem Gibraltar. Na hranicích ukazujeme cestovní pasy a vjíždíme ze Španělska na výsostné území Velké Británie. Parkujeme a jdeme na pěší výlet. Navštěvujeme jak nejvyšší bod Gibraltaru, tak samotné město.

Po návštěvě Gibraltaru pokračujeme v putování na východ Španělska. Dáváme přednost okresní silnici před dálnicí. Směřujeme tudíž do vnitrozemí. Nejprve k městečko Castellar de la Frontera, u kterého se nachází zoologická zahrada. Dále projíždíme přes Jimena dela Frontera, Gaucín až do většího města jménem Ronda. Poté si vyhlížíme na mapě přehradu Embalse del Guadalteba. Mělo by se jednat podle mapy o velkou modrou plochu a my se těšíme na koupání. Sluníčko svítí, voda by mohla být teplá, ale není. Není ani studená, není totiž žádná. Přehradu by musel nejdřív někdo napustit, místo ní nacházíme vyschlou a vyprahlou zem. Nedá se nic dělat. V mapě objevujeme další možný objekt, který se jmenuje Embalse de Iznájar. Zde sice už voda je, ale není jí tolik, co na mapě a především není jednoduché se k ní dostat. Chvíli hledáme vhodné místo, ale vzhledem k tomu, že máme velký hlad, tak v půl jedné zastavujeme a snídáme i obědváme naráz. Všude kolem nás jsou olivové sady, šedé až stříbřité a mezi nimi kamenná a vyprahlá půda. Nejsme sice vzdušnou čarou až tak daleko od moře, ale příroda je zde úplně jiná.

Ve Španělsku, tak jak jsme ho zatím projeli, není mnoho řek, které by se dali označit slovem řeka - tak jak jí známe a říkáme v střední Evropě. Mnoho vodních toků se sice chlubí názvem Rio-řeka, ale my bychom řekli spíše potok, často i strouha. Vzhledem k malému množství srážek nejsou vyschlá koryta mnoha řek ničím neobvyklým. Vzhledem k pokročilé době vzdáváme koupání a pokračujeme ve čtrnáct hodin přes městečko Loja, kde se nachází krásný arabský hrad. A dále východním směrem širokým údolím za pobřežními horskými pásmy do slavného maurského města Granada. Zde opět zastavujeme a jdeme se projít.

Na další cestě k moři volíme již jen jednu zastávku a to v unikátním jeskynním městečku, které se jmenuje Guadix. Prohlížíme si to tady a s přicházejícím stmíváním stíháme ještě několik fotografií. Mořské vlny spatřujeme již za tmy na pobřeží Mar Menor poblíž městečka Los Alcázares. Druhý den ráno se pod zataženou oblohou, za větru a deště se zkoušíme koupat v této části moře, které by mělo být teplé. Přesvědčujeme se však, že vše není, jak se píše. Nezmrzli jsme, nasedáme do auta a pokračujeme na jih Španělska. Nejprve se zastavujeme v městečku Taberna, které svým ledabylým a neupraveným zjevem skvěle zapadá do drsného vyprahlého okolního prostředí. Nacházíme se asi40 kmseverně od Almeríe mezi pohořími Sierra de los Filabres a Sierra Alhamilla, kde se rozprostírá jediná opravdová evropská poušť.

Dovolená ve Španělsku se blíží pomalu ke svému závěru a tak se vydáváme k poslednímu vyhlídnutému cíli. Jedeme jihovýchodním směrem okolo Almeríe, jež jehlavním městem stejnojmenné provincie, abychom následně přijeli do Národního parku Cabo de Gata v místě zvaném Alberque – Las Amoladeras. Pozorujeme dlouhé rovné pláže a solné laguny Salinas de Cabo de Gata. Jedná se o další velice zajímavé místo, ale času je málo.

Na závěr našeho putování projíždíme přes města Almerie a Motril. Auto vracíme tam, kde jsme si ho půjčili, ve městě Malaga. Autobusem č. 19 odjíždíme na letiště, ze kterého odlétáme se společností ALITALIA. Na letišti v Miláně nás však čeká nemilé překvapení. U našeho letu do Prahy svítí nápis „cancelled“. A tak i nám s nepříliš dobrou znalostí angličtiny je jasné, že dnes se domů nedostaneme. Složitě zjišťujeme informace u flegmatických italských úředníků. Od jedné přepážky nás posílají ke druhé, až nakonec přebíráme letenku na druhý den. Dále jsme navigováni do kanceláře „Airport 2000“ kde zajišťují pro tyto případy související záležitosti. Chvíli nato již odjíždíme v mikrobusu. Předpokládali jsme, že šofér je osoba nad jiné povolaná a tudíž ví, kam jede. On však během cesty několikrát zastavuje, obrací mikrobus zpět, aby po chvíli jel zase podobným nebo jiným směrem. Jednou také zastavuje a jde se zeptat, kde že se vlastně nachází. Kromě nás a anglického páru jsou v buse Italové. Je krásné pozorovat, jak zvládají celou situaci v pohodě. Nikdo nenadává, nikdo se nerozčiluje. Naopak se celé situaci smějí a nakonec i podávají pomocnou ruku řidičovi. Nebýt jich, ten by totiž hotel nenašel. Dobrá věc se nakonec podařila a autobus zastavuje před hotelem Continental ve vesnici Cassinetta. Cestující odměňují výkon řidiče potleskem. Městečko Cassinetta se nachází v italské provincii Varese v blízkosti jezera Lago di Varese severozápadně od Milána. Hotel Continental je čtyřhvězdičkový, což odpovídá našemu standartu. Přece jenom jsme si za ten týden zvykli na „hodně hvězdičkové“ spaní ve spacáku a neradi bychom to poslední noc měnili. Nás však také zajímalo něco dobrého k snědku. Ani v tomto Italové nezklamali. Podávaly se výborné zapečené těstoviny, sýry a k tomu lahvinka dobrého vína.

Ráno nás čeká již bezproblémový přesun na letiště a odlet do Prahy. Zde zbývá již jen formalita, kterou je vyzvednutí zavazadel. Avšak záhy se dovídáme, že flegmatičtí letištní zřízenci v Miláně nám je zapomněli naložit. Sepisujeme tudíž reklamaci a doufáme, že se s našimi věcmi ještě někdy setkáme.

Co říct závěrem? Ano, byli jsme ve Španělích, to můžeme odpřísáhnout a našli bychom na to i řadu svědků. A přece země Španělská bude pro nás i nadále velkou neznámou. Španělsko charakterizuje totiž ohromná rozmanitost KRAJINY. Smícháme-li Hory, pahorkatiny, pouště, polopouště, náhorní plošinu, úrodná údolí podél řek, pobřežní roviny s rozlehlými plážemi, skalnaté pobřeží s malými plážičkami skrývajícími se pod útesy, sopečné a stepní oblasti, mokřiny, hluboká údolí s bujnou vegetací..., dostaneme koktejl plný neuvěřitelných kontrastů, barev a odstínů.

Větší část naší dovolené jsme strávili na jihu Španělska, v zemi věčného slunce, v magické provincii Andalusie. Al-Andalus neboli Země Vandalů. Tak nazvali Berbeři, potomci Arabů tuto rozpálenou zemi na jihu pyrenejského poloostrova. Zemi tak nepodobnou zbytku Evropy. Zemi bílých měst a vesnic, vysokých zasněžených hor, kaňonů, maurských paláců, safírového moře s krásnými písečnými plážemi, cikánů, nekonečných olivových hájů, zápasníků s býky, zemi flamenga, typického vína Jerez (cherry), koní a býčích zápasů. Andalusie je krajem nádherné scenérie, kde se setkává muslimská, křesťanská a židovská kultura. Odtud pochází také temperamentní hra na kytaru, cikánská hudba a kastaněty.

Provincie Andalusie. Četl jsem, že je to bohem zaslíbený kraj. No jo, ale vlastně, kterému Bohu: nějakému Římskému, Muslimskému, Židovskému, Křesťanskému? Dlouho žili všechny tyto tři skupiny spořádaně vedle sebe, v míru a vzájemném prospěchu, až tomu všemu udělala přítrž Isabela Kastilská s chotěm a poslali vojsko ve jménu Boha - tentokráte křesťanského - aby pokřtil ty "pohanské", tedy spíše muslimské psy. Židé měli opět smůlu. Protože měli prachy a byli velmi vzdělaní, měli i moc. Hlavně jich však bylo málo, a bylo tedy jednodušší je prostě vyvraždit, nebo vyhnat, majetek jim zabavit. Tomuto období lidské hrůzy a utrpení se teď v knihách říká „rekatolizace. Pod čímž si většina čtenářů vlastně nic konkrétního nepředstaví.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/