ČESKÝ RÁJ 25 - 4.Čarokrásným světem Příhrazských skal, část první

Dnes je středa a já brzy ráno vyrážím na sólo okruh do Příhrazských skal. Počasí sice má být dosti proměnlivé (zatažená obloha se má střídat se slunečním svitem), ale to mi vůbec neva – konečně pořádně protáhnu zlenivělé tělíčko mezi skalinami a snad i něco hezkého cestou nafotím!

I u nás na Valachoch se nachází poměrně dost zajímavých pískovcových útvarů, ale co si budeme namlouvat – tyhle jsou jenom slabým čajíčkem oproti klenotům neživé přírody nacházejích se ve východních a severních Čechách. Když pominu Adršpašsko a Broumovsko, tak mne asi nejvíc oslovila skalní města Českého ráje, z nichž se mou srdeční záležitostí staly právě Příhrazské skály. Solitérní skalní věže jsou v nich oproti mohutným blokům v menšině – odborníci jich zde spolu s dominantní Kobylou napočítali jen 178, zato se tato pískovcová oblast rozkládá na ploše bezmála 520 ha a je protkána docela slušnou sítí značených turistických cest a Naučnou Stezkou Příhrazskými skálami. Na své si zde přijdou jak milovníci atraktivit (např. Drábské světničky) a pro ně nezbytného turistické zázemí v podobě restaurace „Na Krásné Vyhlídce,“ tak i skalní tuláci, kteří dávají přednost tichu a mohou se sami obdivovat skalním útvarům na méně frekventovaných úsecích značených cest. Já osobně byl v Příhrazských skalách už čtyřikrát a při této mé poslední návštěvě (uskutečněné znovu bohužel až po více jak dvaceti letech) jsem si túru v téhle skalní oblasti náležitě vychutnal.

 

Do startovního místa – osady Zakopaná ležící poblíž rekreačního Komárovského rybníka, jsem se ze Sobotky brzy ráno dostal nadvakrát busem. Přestup vykonán na náměstíčku v Kněžmostu a nechybělo moc a málem mi přípoj ujel. Ne že bychom sem snad přijeli pozdě, ale protože tenhle menší bus byl zcela schován za dvěma většími a štěstím pro mne bylo, že začal před odjezdem houkat! Sedl jsem si naproti velkému sympaťáku šoférovi, jehož největším „koněm“ jest také pěší turistika, a tak bylo o čem plkotat. Cestou jsme odbočili až k nejzaššímu konci Nové Vsi nacházející se jen kousek od hladiny Komárovského rybníka, pak uzounkou silničkou projeli do Branžeže a za ní už jsem se přichystal k výstupu. Hned nad zastávkou „Branžež, Zakopaná“ nejprve řádná snídaně a po ní nezbytná cigaretka.

Od zastávky vedla mezi chalupami severním směrem zpevněná cesta a za posledním stavením osady mne ohromilo impozantní skalisko vystupující do výše minimálně 15 m ze soukromého pozemku hned za domem. Tato jen pár stovek metrů dlouhá komunikace byla neznačenou spojnicí na turistickou červenou trasu, přicházející sem od obce Srbsko. Odtud už jsem mírně stoupal k 1.7 km vzdálenému rozcestí u Hynšty širší zalesněnou roklí. Cesta se jí vinula v mnoha zákrutách a okolní svahy brzy nabídly pohled na první skalní útvary, vystupující (tu zleva, tam zase zprava) strmě nad cestou. Jejich výška postupně rostla a zároveň se měnil i vzhled skal. Některé štíhlejší byly členěny svislými puklinami, ty „baculatější“ zase perforovány množstvím kulovitých dutin a nechyběly ani stěny pokryté bohatou strukturou voštin a mechorostů.

Asi po půlkilometru chůze byla levá strana rokle najednou lemována souvislou a členitou skalní stěnou dosahující výše asi 10 m, která byla vskutku názornou ukázkou kvádrovitého rozpadu a selektivního zvětrávání pískovců. Napravo odbočoval do boční lesní rokle chodník, procházející na začátku divokou soutěskou. Některá skaliska se mohla pochlubit opravdu fantaskními tvary... a když si zpětně tuhle lokalitu v hlavě promítnu, můžu říct, že se jednalo o nejpůsobivější skalní seskupení v celém dlouhém úseku ústřední rokle.

(Jen mne nesmírně mrzelo, že jsem po cestě tou boční roklinkou nemohl pokračovat dál: ona totiž podle map na konci vystoupá na hřebenovou silničku, tvořící předěl nad tajemným Vlčím dolem, hlubokým 40 metrů, který má údajně ráz kanadské divočiny. Navíc je v něm k vidění i několik skalních bran, z nichž ta nejunikátnější „Duhová“ vytváří jeden z největších skalních oblouků v celém Českém ráji! S její podobou jsem se seznámil na „rajčeti“ a dlouho mi nedala spát. Jenže žádná značka k ní nevede, na mapách označena není... a na to, abych jí půl dne hledal, dnes opravdu nemám čas...)

Takže po turistické červené zase hezky dál.

O něco dál zpevněná komunikace odbočila vlevo a červená trasa pokračovala lesní cestou dále roklinou. I tady byly okolní svahy obohaceny o další zajímavé ukázky neživé přírody, jenže se již nevyskytovaly v tak hojném počtu a byly i mnohem menší. Při závěru suché dolinky se cesta zmrskla na šířku pouhé pěšiny, provedla mne krátkou soutěskou mezi svislými stěnami dvou ohromných balvanů, a pak chodník vystoupal na hřeben s lesní silničkou a tur.rozcestím „U Hynšty.“ Byla tu umístěna i lavička, a tož jsem se na ni posadil a při odpočinku chvíli rekapituloval vědomosti o tajemném skalním hrádku, který za chvilku opět po dlouhé době spatřím na vlastní zraky. Díky článkům na internetu i nově popsaným objevům vědomosti v mé hlavě nabyly na rozpínavosti a vyplnily dříve prázdné mozkové dutiny.

Skalní hrad Hynšta pravděpodobně vznikl (tak jako např. Staré Hrady a Klamorna) v druhé půli 13.století. Název hrádku není původní a jakékoliv písemné zprávy o něm chybí. Založen byl jako ty ostatní v přilehlé oblasti zřejmě v období kolonizační činnosti cisterciáckého kláštera Hradiště nad Jizerou a jednalo se o strážní body, jenž měly chránit kupecké stezky a zároveň kontrolovaly rozsáhlé území kláštera. Z nich měla zvláštní postavení právě Hynšta.

Lokalita nacházející se uprostřed skal a obklopená hlubokým hvozdem se do povědomí archeologů (a poté i prvních turistů) dostala v osmdesátých letech 19.století. Josef Ladislav Píč, který se stal spoluzakladatelem české archeologie, několikrát zkoumal dna do skály vytesaných prostor a nalezl tu středověké střepy. Průzkumy ale prováděl jen v oblasti druhé skalní plošiny, na níž se nachází dochovaná chodba a velká skalní světnička.K dalšímu mnohem rozsáhlejšímu bádání došlo až roku 1994. Tehdy se archeologové Vladimír Peša a Petr Jenč zaměřili i na sousední, na Hynštu severním směrem navazující skalní plošiny. Následovaly podrobnější výzkumy a na závěr bylo konstatováno, že se Hynšta rozkládala na celkem čtyřech a možná že až pěti skalních plošinách a její celková plocha činila 1.5 ha. Což je 5 x více, než se až do té doby o hradu soudilo!

Dnešní druhá plošina s kupovitou skálou, perforovanou krátkou skalní chodbou zpřístupňující velkou vytesanou místnost o rozměrech 8 x 7 m, jejíž stabilitu zajišťuje ve středu prostory skalní pilíř, kupodivu nebyla hlavní částí hradu. Tahle by totiž bez dalších podružných plošin jako „samostatná jednotka“ fungovat nemohla. Na těch dalších byl nalezen zemní val s příkopem a také druhý příkop s tesanými stěnami. Hlavní hradní palác, který byl jako všechny ostatní stavby nad zemí vystavěn ze dřeva, se nacházel až na čtvrté plošině a dle zachovalého náspu dosahoval rozměrů 19 x 13 metrů! Archeologové navíc vyslovili domněnku, že lokalita nemusela být pouze skalním hradem, ale i třeba místem, na němž se lidé se svým majetkem skrývali v období válek. Ostatně – velké skalní světnici na druhé plošině, která se prý v 17.století stala útočištěm českých bratří (což ale písemně nebylo nijak podloženo), místní říkali „Maštale.“

 

Moje romantická dušička si Hynštu už při prvé návštěvě zařadila mezi nejzajímavější místa zdejší rozsáhlé skalní oblasti. Nejmarkantnější pozůstatky hradu, sestávající z krátké chodby vylámané ve skále a následné velké, v pískovcovém kameni vytesané prostory, jsou díky vyznačené odbočce z modré tur.trasy k vidění v samém středu Příhrazského skalního města. Skrývají se poblíž kóty jménem Skuhrava (389 m) na temeni vysokého skalnatého ostrohu, který se vypíná nad přírodní divočinou Hrázkovy rokle a roklinou Černé louže.

 

Já tuhle úžasnou lokalitu poprvé spatřil v roce 1985, kdy jsem trávil týdenní dovolenou v Českém ráji pěším putováním s tehdejší přítelkyní. V ten den jsme se po prohlídce hradu Kost autobusem přesunuli ke břehům Komárovského rybníka, v němž jsme se vydrželi ráchat až do pozdního odpoledne. Pak nastal čas pokročit zase dál a my pod paprsky slunce čím dál více se klanějícímu západu zamířili přes osadu Zakopaná po červené značce do lůna Příhrazských skal. Sluneční svit barvil do žluta až oranžova skalní stěny lemující dlouhou rokli, po níž procházela turistická trasa, a procházka mezi tou barevnou nádherou byla přímo excelentní!

To ale nebylo ještě nic proti tomu, co nás čekalo dál. Nahoře na hřebeni jsme narazili na odbočku k Hynště, já nechal uondané cérčisko spočinout na rozcestí a sám vyrazil na průzkum. Ohromen viděným jsem se pro ni za nějakou dobu vrátil s tím, že už vím, kde budeme dneska spát. Spacáky a batožiny uloženy do bývalé bratrské modlitebny, my si vylezli si na nejzašší konec ostrohu a do pozdního podvečera se kochali vyhlídkou na protější žlutě opalizující pískovcové stěny, tyčící se nad hlubinami tajemných dolů. Pak už jsme se odebrali na kutě s úmyslem oddat se milostným radovánkám, jenže s příchodem tmy nás napadla hejna bzučících komárů, jenž tomu učinila ráznou přítrž! Jako štěstí v neštěstí mne utěšil fakt, že usilovně píchající bestie daly raději přednost přítelkyni (asi měla na rozdíl ode mne mnohem sladší krev) a mou maličkostí až na pár drzých potvor opovrhly. Po nedobrovolném odběru krve nasycená letka odletěla neznámo kam, já pak k sobě přivinul plačící dívku, utěšil ji a do rozbřesku náš spánek naštěstí už nic nenarušilo.

Ráno bylo stejně slunečné a krásné jako podvečer... a ještě než jsme Hynštu opustili a pokračovali mezi skálami do vsi Příhrazy, umínil jsem si, že se sem rozhodně musím někdy vrátit.

 
Došlo k tomu až po dvaceti letech, opět na dovolené v Českém ráji, kterou jsem tentokrát trávil už s mou dnešní ženou. I když jsem si moc přál Hynštu Janě ukázat, nevyšlo to.V tom dni jsme totiž dopoledne prošli údolím Plakánku z Vesce na Kost, no a protože nám po jeho prohlídce ke Komárovskému rybníku nic nejelo, museli k němu naše nožky zamířit pěšky. V šíleném poledním vedru nás tam čekala anabáze po červené tur.trase okolo vrchu Chrby a ohromného skaliska Sokolky přes Srbsko. Několik dní předtím při procházce Podtroseckými údolími se na ženu přisálo několik klíšťat, které ji v Turnově musel na druhý den odstranit lékař. A komplikace s tím spojené (plus ta v tropickém dni vykonaná dlouhá túra) ji nakonec zmohly tak, že jí nebylo dobře a rozhodla se na mne počkat v bufetě. A já tak i přes vyčítky svědomí nakonec k Hynště vyrazil sám. Místo nezklamalo a protože jsem sebou tentokrát měl fotoaparát Practiku, mohl jsem si je dokonce i poprvé zvěčnit. Želbohu – tehdy jsme si fotky nechávali dělat ve Fotolabech a zrovna tahle série se moc nepovedla!

Nakonec uběhlo dalších dvacet let, než jsem se sem znovu dostal... a já po krátkém oddechu na lavečce konečně zamířil k Hynště.


Modře značená odbočka nejprve mírně stoupala po okrajové plošině lesem, poté se chodník spustil do příkopu, který chránil přístupovou cestu k ostrožnám s hradním areálem. Ještě než jsem do umělého sedla sestoupil, potěšil jsem se směrem vlevo pohledem na propadlinu Hrázkovy rokle se svislými skalními stěnami. Po zdolání vyvýšeniny nad příkopem a následným strmým sestupem na druhou plošinu se pak podivil, že tu chybí schody – v mé slábnoucí paměti jsem naopak měl tento omyl (nevím proč) hluboce zafixován. I přes jejich absenci tu ale jakési přírodní stupínky přece jen byly a po chvilce už jsem stál na rovinatém podélném nádvoříčku.

Zprava jej lemovala skála nahrazující hradbu, jíž by musel zbudovat člověk a vlevo vystupovalo kupovité skalisko s ústím široké tajemné chodby vedoucí do jeho nitra. Nedlouhý tunel mne záhy přivedl opět na denní světlo - na dno vyrubaného příkopu, po jehož obou stranách kdysi vedly na vrcholovou plošinu schůdky. Stejně jako bývalou, prý až 35 m hlubokou hradní cisternu, je za dlouhá staletí překryla sesutá zemina. Následoval „zlatý hřeb“ v podobě návštěvy tajemné a poměrně rozsáhlé skalní světničky, členěné středovým pilířem. Díky vestavěnému blesku jsem si ji konečně mohl pořádně vyfotit a za jeho použití se mi díky příblesku podařilo pořídit i několik celkem zdařilých snímků prostory spolu s přilehlým tunelem.

Pak už nezbylo, než do sebe pořádně na památku nasát atmosféru místa... a poté je zase opustit. Z návrší nad plošinou s hrádkem Hynštou se pak ještě jednou ohlédnout a věnovat místu poslední pohled. Protože jsem optimista, pevně věřím, že se sem ještě jednou v životě vrátím. Jenže si nemůžu dovolit další dvacetiletý interval, protože i pokud bych se takového věku dožil, byl by ze mne už jen stařík usilovně se belhající za podpory čaganu.

Takže se to musí stát tak nejpozději do deseti let... a zatím se měj hezky, milá Hynšto!

Červená značka pokračovala dál velkým pravotočivým obloukem do mírného svahu, a kdybych tu byl poprvé a předtím nekoukl do mapy, vůbec bych netušil, že se zrovna nacházím zhruba v geografickém středu Příhrazského skalního města. Jakýmkoliv výhledům do okolí totiž brání vzrostlý les. Po chvilce jsem minul rozcestí s modrou značkou vedoucí pod protějším protáhlým skalnatým hřebenem k Hrázce, ale jelikož mé nožky tudy už před lety kráčely, mozek si pamatoval, že na této zkratce nic moc k vidění není. Proto zvolena cesta mírnou zacházkou po červené až k tur. rozcestníku „U Věže“, vzdáleném jen pár minut chůze. Asi po 150 m se silnička oddělila směrem vpravo a já dál mírně sestupoval po lesní cestě. Vlevo se ve svahu objevily první shluky nižších mrazových srubů a skalek, které příchozí zaujmou hlavně bizarně modelovanými stěnami a množstvím kulovitých dutin. Napravo pak zor na horní část rokle, která ale není součástí Vlčího dolu a je jen slepou odbočkou.

 
U tur.rozcestí „U Věže“ jsem dal vale červené, která skalním městem (v posledním úseku dokonce po dlouhém schodišti) klesá dolů do Příhraz a přestoupil na žluté značení, které sem zezdola od obce vystoupalo. Dál už mne čekala velmi pohodová a přitom velmi atraktivní procházka. Žlutá trasa se v mnoha zákrutách (ale tady už jen po vrstevnici) vinula lesní cestou nad okrajem vysokých stěn lemujících od jihu ústřední proláklinu Příhrazského skalního města s roklí Krtolou. Cesta sem tam minula ústí roklin spadající do hlubiny, jenže kvůli hustému porostu byly výhledy na protější vzdálené skalní stěny dosti sporadické.

Vše napravil až poslední úsek žluté před Hrázkou, kdy se mi nejen z cesty (ale i z poněkud nebezpečné vyhlídky pod ní) otevřela na nádherné skalní defilé mnohem více odhalující pohled. Z těchto míst můžeme obdivovat rovněž ikonický symbol Příhrazských skal – skalní věž Kobylu. Vrchol tohoto asi 40 m vysokého skalního kyje skutečně připomíná hlavu koňské samice, ale všechny její stěny jsou převislé, a proto dlouho trvalo, než se Kobylu lezcům podařilo zdolat. Vítězným týmem se stala až ve třicátých letech minulého století skupina německých horolezců. Kobyla není solitérem, ale sousedí se stejně vysokou „Skalní věží Kobylí věží“ a Matce Přírodě se tu podařilo vytvořit originální a velmi působivé kamenné „sousoší.“

Abych na ně objektiv mého fotoaparátu lépe viděl, sestoupil jsem kousek níž po skále po prudce klesající málo zřetelné pěšině, ale pak se mi při pohledu do propasti zatočila šiška. A já raději níž už nepokračoval, dřepl na bobek a čekal až se hlava dotočí. Tyhle závratě občas mívám kvůli nízkému tlaku a příčinou tohoto dnešního kolapsu byla absence silné ranní kávy, která vždy řádně nakopne můj organismus. Tak, už je to dobré... tož rychle pár fotek a arak zpátky na cestu!

Možná si po pročtení těchto řádek říkáte, že kvůli několika výhledům by tahle cesta asi moc atraktivní nebyla a máte samozřejmě pravdu. Přidaným bonusem je zde totiž pohled na defilé nevysokých, ale velmi pitoreskních skal tyčících se po celé délce trasy ve svahu vlevo nad cestou. Desítky skalních věžiček, stěn a torů nedosahují výše větší jak asi šest až osm metrů, ale jejich výška je naprosto nepodstatná při pohledu na bizarní stěny proděravělé dutinami anebo pokryté rozsáhlými sítěmi voštin. K tomuto bych ještě rád dodal, že každý skalní výchoz je oproti následujícímu naprosto odlišný, což není způsobeno jen jiným tvarem skály, ale i jejím členěním dutinami a bohatým spektrem voštin. Některé jsou hlubší, jiné zase jemným předivem navozují představu záclon či pavučin a patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co je na tomto úseku žluté tur.trasy k vidění.

Moje žlutá pak sestoupila k tur. rozcestí Hrázka. Je výraznou hřebenovou šíjí nacházející se uprostřed skalního města a oddělující ústřední sníženinu Ppříhrazských skal od Hrázkové rokle... a zároveň turistickou křižovatkou.Široký chodník přecházející přes Hrázku je po stranách zpevněn nízkým kamenným zdivem. Poněvadž se sedlo Hrázka nachází v lese, je z něj na útesy skalního města mezi kmeny stromů jen velmi omezený výhled. Žlutě značená trasa, která mne sem přivedla, odtud do hlubiny Hrázkové rokle neprve prudce klesá po schodech. Dál už je sestup mírnější a trasa pokračuje dny roklí ke Komárovskému rybníku.

Modře značená trasa sem zleva přichází od rozcestí „U Hynšty“ a já se po ní vydal dál. Následoval nejprve kratší a strmější výšvih zalesněným svahem k zajímavému průchodu mezi nízkými skalisky, poté už značka vedla pohodlně hvozdem a okrajem luk pod vrcholem Mužského (463 m) až k asi 1.3 km vzdálené „Krásné vyhlídce“ se stejnojmennou restaurací.

Ta byla v tuhle dopolední hodinu bohužel ještě i s přilehlým bufetem zavřená, takže jsem si sedl na venkovní zahrádku, vytáhl z batůžku Pepsi a mezi lahodnými loky se kochal výhledem, který děla čest svému jménu. Jedinou „muškou“ na jeho kráse byl fakt, že se otvírá toliko půlnočním směrem, ale to pranic nevadilo. Díky stometrovému srázu hned za restaurací odtud byla dobře vidět pořádná výseč okolní krajiny. Přímo dole se nacházel velký rybník Žabakor s ostrůvkem (dnes PR, ale já kol něj kdysi procházel ještě v době, kdy tu byla kachní farma), dále pak lesíky, lány polí a množství vesnic táhnoucích se až k odsud neviditelnému Turnovu, napravo vystupoval nejzápadnější konec Hruboskalského skalního města a vzdálený horizont zdobila modravá kulisa Ještědsko-kozákovského hřebene s horou Ještěd.

Za dobrého počasí prý odtud bývají vidět i Krkonoše, ale já při dvou předchozích návštěvách za slunných dní, ba ani při této mé zatím poslední pod podmračenou oblohou takové štěstí neměl...