Čáslavsko a Kutnohorsko

Koncem I. poloviny měsíce září jsem podnikl, již zcela tradiční, výpravu za zajímavými památkami zemí českých. Pro velký úspěch v loňském roce jsem opět zvolil za základní stanoviště výpravy historické město s ideální polohou pro výpravy všemi směry, a to Čáslav. I můj doprovod zůstal stejný, takže do sedel se mnou usedal můj věrný panoš a přítel Milan. Přes slibované deštivé počasí se nakonec akce vydařila a zmokli jsme jen jednou. A těch 500 metrů v dešti se dalo na Seči přežít, zvláště proto, že jsme stejně směřovali k osvěžovně. Cesta do Čáslavi po mokré silnici byla horší; vadily zejména mokré boty a záda, někteří navíc trpěli absencí bundy (že Milane?). Na druhou stranu je třeba doznat, že na nás v suché a celkem luxusní, ubikaci čekala slivovice, takže z choroby zvané nastuzení jsme obavu neměli ani chvíli.

Zkusím teď alespoň trošku popsat směr našich cest, čemuž odpovídá i pořadí fotografií v albu na Rajčeti.

V pátek jsme se cestou (to ještě autem) do Čáslavi stavili v obci Kočí, kde jsme shlédli jedinečný gotický kostel sv. Bartoloměje s krytým dřevěným mostem. Dovnitř jsme se, bohužel, ani tentokrát nedostali, takže tamní renesanční fresky jsem ještě pořád neviděl. A potom nás již čekal první ostrý start z našeho přechodného bydliště. V Čáslavi jsme se nejprve jeli podívat na zajímavosti, které jsme loni neviděli, tedy židovskou synagogu a divadlo. Následovala cesta do Markovic, kde se nám v loňském roce při průjezdu obcí nepodařilo najít kostel mého jmenovce. Předtím ještě fotíme barokní statek a pak už nás domorodci nasměrují kamsi do temných hvozdů. A vida, byl tam. Dokonce se dalo přes příšerně špinavé okénko nahlédnout dovnitř. Díky tomu víme, že tam ty renesanční náhrobky a fresky skutečně jsou. Na hřbitově nás upoutalo několik zajímavých náhrobků, některé z nich např. nápisy s hrubkami či se jmény mých spolupracovníků. Jeden z nich se také stal dokladem toho, kam až v průběhu generací degradovala rodina někdejšího správce žlebského panství. 

Potom jsme už pokračovali na Seč. V zámku sídlí státní správa (jak taky jinak, že ano) a my proto pokračovali přímo k přehradě. Po přejezdu hráze zamkneme kola, šplháme do poměrně prudkého svahu a pátráme po zřícenině hradu Oheb. Když ji objevíme, spadne nám brada. Jedinečné výhledy na přehradu připomínají spíše pobyt v Chorvatsku a i zřícenina samotná stojí za to. Nad námi už sice silně hřmí a nad Tatrú sa blýska, ale my vytrváme. A, jak jsem již zmínil v úvodu, následně skoro stihneme i dojezd do obce suchou nohou. Cestou ještě fotím romantický (takový jsem prostě já) západ slunce poblíž zříceniny hradu Lichnice.

Po příjezdu (za odpoledne jsme ujeli asi 60 km) slivovice, očista, suché prádlo a vzhůru do temných čáslavských uliček. Zjišťujeme, že se budeme muset mít na pozoru, neb různá strašidla a zrůdy jsou již dávno v ulicích města (prostě sociální demokrat zahájil svým automobilem předvolební boj - a toto vozidlo se do rána stihlo ještě rozmnožit jako Vetřelci). Pozdně večeříme tradičně v Asii, zkusím udělat pár nočních snímků a pak se už těšíme na zlatý hřeb dne. V restauraci hotelu Bílý kůň měli loni vynikající teplou slivovici s medem. A následuje zrada jako Mnichov: z tohoto zařízení se stala vietnamská herna. Naštěstí hned objevíme náhradní řešení. Velmi příjemná zimní zahrada, výborný kvasničák, příjemná (a hooooooooodně koukatelná) obsluha a jako třešnička na dortu skvělá hruškovice i s kouskem ovoce. A vše za slušné ceny.

Nic se ale nesmí přehánět, protože mám na sobotu v plánu delší výlet a chci něco vidět. Domlouváme se tady na brzkém odjezdu, který ovšem moc neklapne. Milan se bohužel hned ráno silně zamiloval do záchodu (a nebylo to toho dne rozhodně naposledy) a potom do snídaně z obchodu U Mikešů, takže máme hned ráno jistý časový deficit. Projedeme sídliště (s odporem si odplivneme před přemnoženými oranžovými vozy VW) a zastavíme až u Otakarovy věže. Ještě vylezeme na věž kostela sv. Petra a Pavla, dáme vyhlídku (i do hodinového stroje) a mažeme do útrob čáslavské radnice, kde v Žižkově síni zkontrolujeme pravost lebu a stehenní kůstky tohoto známého lapky. Odjezd z města v 10,45 hod. mě utvrdí v tom, že návrat bude opět až za hluboké tmy.

Po dojezdu do Kutné Hory s potěšením zjišťujeme, že zadarmo je otevřeno asi 12 památek, navíc v těsně nadpoloviční většině z nich jsem ještě nikdy nebyl. Ale to plánovaně necháváme na příští rok. V rychlosti nahlédneme do Santiniho přestavby chrámu sv. Jana Křtitele v klášteře cisterciáků a do, Supperovými freskami vyzdobeného, refektáře. Následuje nádvoří kláštera voršilek (je tam svatba a v prodejně burčáku už mají zavřeno). A pak už jen asi 7 km stoupáme k obci Suchdol. Zde dáme něco dobrého k pití, mrkneme na renesanční zámeček i barokní faru a pílíme k obci Bečváry, kde místní barokně - rokokový zámeček koupil Robert Kodym z Wanastovek. Hlavní průčelí nic moc, ale ze zahrady je to velmi pěkná budova (jenom tu ohradní zeď bys nemusel mít tak vysokou, Roberte, blbě se na ni leze). V interiéru mají být hodnotné sochy i fresky, oprava probíhá s přispěním grantu Ministerstva kultury, prostě šikovnej kluk. V následujícím zámku Zásmuky je zavřeno (na internetu nám přitom slibovali např. prohlídku sklepení z 13. stol.), takže jenom mariánský sloup a rychle znovu do sedel. Kouřová pauza u vodní tvrze v Maloticích a pak už celkem nutný sprint do cíle naší sobotní trasy - města Kouřim. Máme totiž obavy, že v 16,00 hod. bude konec veškerých atrakcí. A oprávněně.

V 15,50 hod. jsme na místě, míjíme muzeum i skanzen lidové architektury a míříme na pravou stranu náměstí, kde se nachází zvonice a kostel sv. Štěpána. Prohlídku stíháme a já se už těším na klenot víkendové cesty - unikátní kapli sv. Kateřiny v kryptě kostela, kterou zdobí fresky z počátku 15. stol. Všude se, kupodivu, může fotit, a tak si návštěvu této unikátní části skvostné trojlodní gotické baziliky (na fasádě navíc sbírka náhrobků z přelomu 16. a 17. stol.) o to víc užiju. Pak ještě nakoukneme na hřbitovní kostel Nanebevzetí P.M. a městské opevnění s Pražskou bránou, smutně odmítneme další zdržení v tomto krásném městečku (i možnosti zábavy jako je víno, ženy a ohňostroj) a jedeme „domů". Posledních 15 km z 90 najetých je už za černočerné tmy. A po příjezdu honem na večeři a přesun směr "hruštičky".

Nedělní program musím přizpůsobit tomu, že Milan spěchá domů na jakousi rodinnou oslavu. Zvolíme proto jen krátký výlet (cca 30 km) v okolí města. Projedeme centrum ranní Čáslavi (je celkem dost kosa), vyfotím Otakarovu věž a hradby, radnici a farní kostel a míříme k obci Starkoč. Silně poškozený hřbitovní kostel Nanebevzetí P.M. obklopuje zeď s několika pozdně renesančními náhrobky a stihneme navštívit i botanickou zahradu. Poté pokračujeme do obce Semtěš, kde jsme po zaplacení vstupního poplatku vpuštěni na vrchol věže gotické tvrze z přelomu 14. a 15. stol. Pár fotek, pohled směrem další cesty a jedeme do Zbyslavi. Dominanta zdejší obce, pozdně barokní kostel Nejsvětější Trojice, se pyšní zalomeným schodištěm se sochami. V době naší přítomnosti bohužel jen lešením a rozpracovanou stavbou. Pak už jen Čáslav a jeden Gambrinus u kostela sv. Alžběty se zvonicí.

Po opuštění nocležiště se ještě cestou na chvilku zastavíme v předměstské části Kutné Hory zvané Malín (románské kostely - sv. Štěpána s kostnicí a dřevěnou zvonicí a sv. Jana Křtitele), v Nových Dvorech (zámek s kostelem sv. Martina) a ve Svatém Mikuláši (zámek Kačina, naše nejvýznamnější empírová stavba, a několikero hraničního kamení). A odpoledne už svolávám na Koupáku tiskovku. Bylo to opět super (a kde není, že jo) a na příští rok už plánuji 3. čáslavské kolo, po kterém se už přesuneme do nové lokality.

(psáno v září roku 2009)

Fotodokumentace ve „větším balení“ je tradičně na Rajčátku.

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Caslavsko_a_Kutnohorsko_09_2009/