Brenta – skalní katedrála (2. - 5. července 2011)

Den první: Krátce před jednou hodinou po půlnoci mohli náhodní chodci nedaleko černošického nádražíčka pozorovat zajímavou scénu. Zdánlivě nepochopitelně tam postávali dva maníci v turistickém oděvu, bágly opřené o zídku, a na něco čekali. To něco se nakonec s obvyklým zpožděním dostavilo: přiřítil se tmavý superb, prudkým manévrem zastavil milimetr od obou člověků, z místa řidiče pružně vyskočil osmahlý atletický boreček, bágly posrovnal v kufru, jeho spolujezdci se mezitím pohodlně usadili v limuzíně a o vteřinu později už vozidlo ve spršce štěrku vyrazilo prudkou rychlostí směrem na Beroun. Tak začala naše cesta do italských hor … i když italských? K tomu se ale ještě dostaneme.

Honza, ten osmahlý atlet, řídil svým obvyklým způsobem, za který by se nemusel stydět ani Fitipaldi. Důvod jeho spěchu byl jednoduchý, museli jsme totiž dodržet časový plán. Ráno kolem osmé jsme potřebovali být na břehu Lago Molveno, odkud začínala naše výprava do pohoří Brenta.

Kdo Brentu zná, tomu není třeba nic vysvětlovat. Pro ostatní – jedná se o nepříliš rozlehlé vápencové pohoří ležící v provincii Trentino. Nedaleko od něj na sever se nachází pověstné vinorodé údolí řeky Adige, které bylo v ještě relativně nedávné minulosti součástí Rakouska. Ostatně germánský vliv je tu dodnes velmi silně patrný a tak tato část Itálie opravdu není tak úplně příliš italská. Brenta není pohoří na alpské poměry zrovna nejvyšší (Cima Tosa má 3.173 m n.m. - a nic vyššího tam není). Je však překrásné, prostě doslova a do písmene malebné. A to je důvod, proč jsme se Honzou nechali zlákat a vyrazili.

Do Molvena jsme nakonec přiletěli (jinak se Honzův styl jízdy snad ani nazvat nedá) krátce po osmé a po menších problémech se zaparkováním v tomto snobském lázeňském městečku jsme svižně přebalili, přezuli se a tradá nahoru směrem na Rifugio Pedrotti (2.492 m n.m., převýšení přes 1.700 m). Začátek byl nuda, bytelně stoupající asfaltku uprostřed lesa jsme sdíleli se slušným zástupem špacírníků. Bylo nám jasné, že jak začneme stoupat výš a do obtížného terénu, bude lidí ubývat a nepřímo úměrně k tomu bude cesta hezčí a hezčí. Na první horské chatě jsme si dali poslední pivo a opustili širokou cestu, která tam ostatně končila. Nahoru se stoupalo po stráni pod skalními stěnami a pak romantickou a velmi strmou dolinou. Drželi jsme velmi dobré tempo, šlo se moc hezky, bylo krásné počasí, oblačno, ne příliš teplo, ale zase ne žádná velká zima.

Vystoupali jsme na první planinu pod nejvyššími štíty hlavního masivu pohoří. Nejblíž k nám byla Cima Brenta – tu jsme však přes bližší kopce zatím neviděli. Stezička nás dovedla na další planinu, v nadmořské výšce téměř 2.000 m. Tam už bylo chladněji a počasí se začalo měnit, odněkud se nad námi nakupila temná mračna. To nám ale nevadilo, protože se nám otevřely další nádherné výhledy včetně toho možná nejúchvatnějšího – na asi nejluxusnější dominantu Brenty, špičatou skálu La Guglia (jehla). Spanilá štíhlá krasavice nás opravdu nadchla.

Při závěrečném úseku k chatě, která se nad námi pyšně tyčila na hraně skalního sedla, jsem trochu nakopl vrtuli a Mirkovi s Honzou ujel. Na Rifugio Pedrotti jsem tak dorazil dřív o dobrou čtvrthodinku a tu jsem využil jednak k focení (a dobře jsem udělal, vzápětí začalo sněžit – teplota tu byla -4°C) a jednak k zajištění noclehu. Nechápu, jak je to možné, ale s personálem chaty jsem se domluvil, ačkoli já neumím italsky a oni zase nijak zvlášť neumí anglicky – a já ostatně taky moc ne. Ale to už pomalu dorazili oba mí souputníci a usedli jsme k vínku a výbornému pozdnímu obědu. Pak jsme se ještě prošli do sedla, oddělujícího masiv Cima Tosa od masivu Cima Brenta a zároveň přetínajícího celý hřeben hor. Kdybychom pokračovali strmou cestou dolů na opačný konec pohoří, spadli bychom do známého střediska Madona di Campiglio. Ale co tam …

Večer jsme pak poseděli u vína a hlavně u mapy. Druhý den nás totiž čekal trek do skal, na který jsme se rozdělili. Zatímco Mirek s Honzou, vybaveni ferátovými sety, vyrazili na „lanovky“, já jsem měl v plánu obejít masiv Cima Brenta po opačné straně údajně lehkou cestou. Sejít jsme se měli odpoledne na Bocca di Tuckett (2.648 m n.m.). Pěkně jsme si to naplánovali.

Den druhý: Vstali jsme velmi brzy, protože Honza vždy tvrdí, jak správný feráťák má dorazit na chajdu do dvou hodin odpoledne blablabla, jinak se vystavuje nebezpečí, že tam nedorazí vůbec – později odpoledne se totiž počasí rádo mění k horšímu, což jsme tam ostatně i zažili. Takže po rychlé snídani jsme už lehce po sedmé odpluli od chaty, kluci ověšeni lany a karabinami, s blembákem na hlavě, a já šel pěkně nalehko špacírovou pěšinkou po úbočí hor. Podle mapy jsem měl zakrátko dorazit na rozcestí, odkud vedla krátká lehčí ferátka do sedla pod již zmíněnou skálou La Guglia. Rozcestí jsem skutečně našel a vydal se nahoru. Domluvili jsme se totiž s klukama, že se v sedle potkáme, budeme-li tam zhruba ve stejnou dobu. Cesta byla těžko schůdná, hodně strmá, vedla morénou a ledovcem s opravdu brutálním sklonem, takže jsem s tím měl co dělat. Nakonec jsem se dohrabal ke skalní stěně a bylo mi jasné, že tady začnou lana a žebříčky a takové ty vtípečkové. Ze začátku to šlo a vůbec nevadilo, že nemám, čím bych se cvaknul. Pak ale začalo být hůř. Lano bylo občas vytrhané ze skály a místy chybělo úplně. Přesto jsem se vydrápal na polici těsně pod sedlem, odkud ale vedl nahoru dlouhý převislý žebřík, který navíc kdesi nade mnou končil a kus vedle něj se přelézalo žebřík sousední. Tak to jsem bez vázání opravdu dát nechtěl. Napsal jsem tedy klukům smsku, že srazík nebude, udělal pár posledních fotek, pokochal se pohledem na blízkou Guglii a slezl dolů.

Pokračoval jsem dál po traverzové cestě, byla příjemná, pohodlná, navíc velmi malebná. Počasí bylo pěkné, sice oblačné (a já byl zrovna uprostřed těch oblak), ale střídavě vykukovalo modré nebe a sluníčko. A tak se šlo pěkně. Pohodovou cestou jsem se nechal ukolébat natolik, že mě to málem stálo život. V jednom místě totiž pěkná, poměrně široká pěšina končila zcela bez varování kolmým srázem dolů do hlubokého údolí. Této terénní změny jsem si všiml ve chvíli, kdy jsem měl už už nakročeno přes okraj srázu. Problém byl v tom, že cesta dál vedla po úzké polici, pod níž rozevírala tlamu několikasetmetrová hlubina. V tomto místě měla vlastně začínat lehká a hlavně zajištěná feráta. Ovšem zajištění se nekonalo. Lano, pokud tam vůbec někdy bylo, asi odvál čas …

Rozhodl jsem se, že to kousek zkusím. Třeba lano začne. Nebo začne normální cesta a ta feráta bude až někde o kus dál. Jenomže jak se mi otevíraly nové a nové úseky skalního divadla, viděl jsem jasně, že krkolomná police bez náznaku lana pokračuje minimálně dalších pár set metrů. V duchu jsem proklel Italy za jejich žertíčky, opatrně se otočil a vydal se zpět. Jediný chybný krok mohl znamenat pád do hlubiny a neodvratnou smrt.

Když jsem se vrátil na pěšinu, nezbylo mi, než sejít na rozcestí na planině, kterou jsem znal z včerejška, a dojít do Molvena stejnou cestou, kterou jsme prve vystoupali. Poslal jsem klukům smsku, že na Rifugio Tuckett nedorazím a počkám na ně v Molvenu. Nakonec jsem tam dorazil docela brzo, přestože jsem se na poslední chatě nad městem stavil na jedno – bylo nic moc a tak do mě neteklo, byť jsem měl docela žízeň. V Molvenu jsem si zašel na pizzu a vykoupat se v jezeru a pak už jsem jen čekal, kdy kluci dorazí. Objevili se nakonec až v půl sedmé večer a měli toho dost. Zažili taky hodně horké chvilky, i oni si museli poradit se zrádným terénem, když ve spolupráci s protijdoucí skupinou překonávali prudký ledovcový svah. Na Bocca di Tuckett nakonec nedošli ve dvě odpoledne, jak chtěl Honza, ale minimálně o dvě hodiny později.

Sedli jsme do auta, objeli Hory z jihu a dorazili do Pinzola, vlastně na opačnou stranu masivu, který jsme minulé dva dny okupovali po výstupu z Molvena. Po menších orientačních potížích jsme nakonec našli kemp, který byl sice úplně jinde, než podle mapy být měl (ano, Itálie, žádné překvapení), zato byl velmi příjemný a hlavně jeho součástí byla skvělá restaurace v rustikálním stylu. Postavili jsme stan a zamířili do ní. A bylo nám tam opravdu dobře. Dali jsme si nevímkolik vína a výtečnou večeři. Honza i s dezertem, protože on si to se svou vyzáblou postavou může dovolit. A zase jsme seděli nad mapou a plánovali třetí den.

Den třetí: ráno jsme vstali zavčasu a v Pinzolu zakoupili něco k snídani a na sváču. A šup na lanovku. Ta nás vyvezla do nadmořské výšky téměř dvou kilometrů, čímž jsme si ušetřili zcela zbytečný výstup, který by nás akorát vyčerpal, a nic bychom z něj neměli. Cesta z Pinzola totiž nebyla ani zdaleka tak půvabná jako cesta z Molvena.

Od konečné lanovky jsme bohužel museli zase pořádný kus slézt a pak pokračovat mírně stoupavou cestou lesem, který mi připomněl Šumavu. Akorát jsme byli cca o 600 metrů výš, než kam se na Šumavě člověk může dostat. Po chvíli jsme vystoupali na planinu, z níž se nám otevřel krásný výhled na prudký skalnatý svah, nahoře zakončený terasou, z níž na nás z nadmořské výšky 2.489 m shlížela chata Rifugio Dodici Apostoli (12 apoštolů). A opakovala se situace z prvního dne. Mí kamarádi skálolezci zařadili nižší rychlostní stupeň, zato já vyrazil tryskem nahoru, hnán touhou odplavit žízeň pivem. Cestou jsem předbíhal kolemlezoucí turisty a krok a skok za krokem a skokem se blížil k chatrči. Přiletěl jsem tam někdy po jedné hodině odpolední a po zkušenostech z Pedrotti, kde jsem ukořistil nocleh jen tak tak, jsem se hned hnal k baru domluvit spaní. Pan vedoucí byl ochota sama a dal nám – samostatný pokoj! Po matrazenlageru na Pedrotti (a to nás tam bylo jen 10) to byl neskutečný luxus. Nečekané vítězství jsem oslavil Franziskanerem, kterého jsem si šel vychutnat ven, s pohledem na sluncem zalité skalní divadlo nad chatou. Vyhlížel jsem kluky, ale ti si dávali pořádně na čas a nakonec se přivalili skoro půl hodiny po mně. Mou zprávou o samostatném pokoji byli nadšeni stejně, jako vychlazeným wiezenbierem. Tak jsem si s nimi dal ještě jeden.

Hodili jsme si věci na pokoj a vyrazili do sedla Due Denti (dva zuby). S nadmořskou výškou 2.859 metrů představovala tato kóta můj výškový rekord. Cesta byla zpočátku velmi pohodlná a v přehledném terénu se nám šlo perfektně. Postupně však moréna nabírala prudší a prudší sklon a v závěru jsme se drápali po čertech strmým ledovcem, pokrytým rozbředlým sněhem. Chybný krok mohl znamenat nepříjemný nekoordinovaný sjezd dolů, který by možná skončil kdovíjak.

Nakonec jsme se ale na dva zuby vyškrábali a kromě úchvatného pocitu z rekordu jsem si užil překrásný výhled na horskou nádheru všude kolem nás. Ale ještě víc jsem si pak užil sjezd bez lyží, ke kterému mě Honza ukecal velmi snadno. Na rozdíl od Mirka, který si ledovec raději sešel. My jsme si ho ale sjeli a to fakt nemělo chybu – kdo to znáte, víte o čem to je.

Navštívili jsme ještě skalní kapli v úbočí Hory Dodici apostoli, která je věnovaná obětem hor. Stovky pamětních tabulek jsou smutným svědectvím o těch, nad nimiž hora nakonec zvítězila …

Večer jsme pak poseděli v chatě u vínka a sledovali, jak se do hor blíží bouře. Byla pořádná, práskalo to jak na tankodromu a průtrž mračen se lila jak vzteklá. Nám bylo v teplém šenku moc dobře. Ve chvíli, kdy bouře začínala, dorazila čtveřice mladých českých feráťáků, která okamžitě dostala od Honzy vynadáno za pozdní příchod na chatu. Inu, pan školitel si nedá pokoj ani na dovolené.

Den čtvrtý: opět jsme vyrazili brzy, i když tentokrát jsme už tolik pospíchat nemuseli. Čekal nás jenom sestup do Pinzola, který jsme si ještě opentlili výstupem na Dodici Apostoli. Prudkým skalnatým srázem stoupala pěkné stezička, končící vrcholovými skalisky. Já jsem zbaběle a neomluvitelně vyměkl, jakmile to začalo být mírně krkolomné (vzpomínka na pád po hlavě z Dráteniček je i po letech dost živá), a raději jsem to obrátil. O chvíli později mě následoval Mirek a oba jsme pak zezdola sledovali, jak se Honza vyškrabal sice ne až na vrchol, ale na první skalku ano. Odtamtud nám mával a hulákal, ať ho vyfotíme. To jsme udělali a tak vznikla skvělá fotografie obrovské skály se špendlíkovou hlavičkou.

A pak už jsme jen sestupovali dolů, dali si sjezd, tentokrát štěrkem, a pak dlouhou „Šumavou“ došli až k prostřední stanici lanovky, u níž je pěkná zahradní hospůdka. Tam jsme se nadlábli, s obrovským kusem štěstí stihli poslední kabinku před polední přestávkou a sjeli dolů do Pinzola k autu. Kousek za městem jsme zastavili u potoka, pořádně se vykoupali v ledové vodě, a vyjeli směrem k domovu. V Bolzanu jsme ještě učinili nezbytnou nákupní zastávku, protože skvělá vína jako Lagrein, Teroldego Rotaliano nebo St. Magdalener jsou něčím, na čem s Honzou docela ujíždíme. A když sek tomu přidají famózní italské sýry a vynikající tyrolský speck, tak bylo jasné, že s prázdnou prostě odjet nesmíme.

S večerem jsme usedli do superbu, Honza se propletl silničkami přes sever Itálie a úzký pruh Rakouska do Německa. Ve chvíli, kdy najel na dálnici, nás požádal, ať se pokusíme usnout, protože čas není boh vie čo a bude tudíž nezbytné trochu šlápnout na plyn. Ve chvíli, kdy se ostatní auta kolem nás zastavila a naše rychlost se blížila k něčemu, co vypadalo jako mach 3, jsme oba s Mirkem opravdu raději usnuli. Smrt ve spánku je prý totiž krásná.