7.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor.
Uhlákovo-Červená jáma-H.Blatná-Vlčí hora-Zaječí hora-Jelení-Rolava-Pod Vysokým vrchem
Ráno od Uhlákovo shlížíme dolů, jak v údolí za Hřebečnou leží bílé jezero mlhy. Zvolna snídáme a kocháme se výhledy. Rosu na spacácích nám rychle vysušilo slunce. Po snídani balíme a vydáváme se zvolna k Červené jámě. Jak jsem zjistil, Červených jam je u nás několik. Doufám, že z nadpisu tohoto dílu je jasné, že se jedná o tu nad dolem Mauritius, nad Hřebečnou. Cestou sledujeme v okolí vícero terénních pozůstatků po dolování. Propadliny, navršeniny, náznaky starých štol. Červená jáma je největší zbytek z povrchových cínových dolů ze 16.-18.stol. Délka 230m, šířka 30m, hloubka 20m. Ovšem je notně zarostlý. V době naší přítomnosti se dno dalo pod bujnou zelení jen tušit. Ono by se při troše odvahy dalo dolů slézt, ale výhružné cedule, ohrazení, naše batohy a naše pohodlnost tomu zabránily. Dobové fotografie různých dat lze však vidět na internetu. Kolega Hribal měl loni štěstí a povedlo se mu pár fotografií lepších, než mně. Po marné snaze nakouknout někudy na dno se odebíráme do hobití chaloupky s občerstvením. Svačinku zapíjíme pivkem. Aby jídlo nedrhlo na sucho v hrdle. Okolo je několik atrakcí pro zabavení dětí.
Poblíž Zaniklé obce Bludná odbočujeme vlevo na Horní Blatnou. Na rozcestí Pod Blatenským vrchem (1004m n.n.m.) na okamžik zauvažujeme, zda vystoupat na Blatenský vrch s rozhlednou a poté slézt do H.Blatné přes Vlčí jámy. Pohledem na hodinky (a kalendář) to zavrhujeme. Zpátky domů musíme nejpozději v neděli, a pro to je nejlepší konečná v Kraslicích. Vlaky moc po Krušných horách nejezdí, málokde se horám a státní hranici přiblíží. Od rozcestí nás batohy svou vahou tlačí s kopce do Blatné o 110m níže rychlou chůzí.
Kousek za evangelickým kostelem na okraji Horní Blatné se na základě doporučení zastavujeme na řádný oběd v restauraci U Medvěda na kraji města. Níže položený zachovaný renesanční městský celek města, datovaného od r.1532, tvoří památková zóna s historickými objekty v jeho středu. Na centrálním náměstí je to Národní památka barokizovaný kostel sv.Vavřince z r. 1564. Dalšími kulturními památkami jsou goticko-renesanční a barokní měšťanské domy, barokní radnice, pozdně barokní výklenková kaple sv.kříže a další. V Blatné se první osadníci objevili už ve 12.století. hlavní osídlovací vlny pak přišly po století čtrnáctém. A dnes i my. Ale nebudeme tu sídlit.
Z Horní Blatné vycházíme malý kousek červenou TZ po silnici stále na západ. Na rozcestí Vlčí hora se s ní však loučíme odbočením Doprava, čímž se hroužíme hlouběji do pohraničních lesů. Je to více do kopce, než bychom si přáli. Cesta stoupá pod Zaječí vrch (1008m n.m.). Za ním po menším poklesu se však udržuje necelé 4km nad hranicí 950m. Teprve později prudčeji klesá k rozcestí U Útvaru, aby dál pokračovala sympatickým, přehledným mělkým údolím Černé vody. Uprostřed stávala bývalá obec Jelení. Dnes je tu jen jedno rekreační zařízení, dříve asi sloužící Pohraniční stráži, a o kus dál hospůdka s ubytováním. Celým údolím nás provází pěkné panorama horských luk, orámované okraji lesa. Slunce hřeje a potok nás vyzval k hygieně. V tom horku jsme arci nepočítali s ledovou rašelinnou vodou. Nejhorší bylo, když mi kamarád, na mé vlastní přání, stříknul sprchu té ledovody na záda. Na pár vteřin mi to sebralo dech, než jsem po něm zalapal a zařval. Byli jsme sice od silničky vzdáleni tak, aby naše nejbělejší části těl nebyly moc vidět, ale přesto vzbudily zájem dvou cyklistek. Bodej´t ne, když jsem řval jak tur. Není divu, blízká Rolava patří mezi jedno z nejstudenějších míst v Čechách. Asi 10 dnů po našem návratu tady v noci naměřili -3°C!
V místě, kde pohraniční silnička z údolí odbočuje a zvedá se, pozorujeme napravo silný vývěr potoka s cedulemi zákazu vstupu. Teprve později zjišťujeme, že se jedná o zavalené ústí odvodňovací štoly svatý Jiří, odvádějící vody z bývalého dolu Rolava.
K tomu přicházíme po dvou kilometrech. Než jsem se dostal k psaní této části, dávali v TV zrovna díl detektivky Rapl, který se zde točil, podobně jako na Ryžovně. Byl v ní i pěkný letecký pohled na důl. My ho nyní vidíme ze země, osobně, a ve 3D. Od 16. stol. se všude v okolí dolovalo. Zdejší původní cínový důl byl v době okupace Německem v r.1943 po delší době nečinnosti znovu otevřen, rozšířen a zmodernizován. Dvě šachty byly prohloubeny na 120 a 175m. První s chodbami necelých 5km, druhá 14km. Na povrchu se ruda upravovala z 0,3% do 43% koncentrátu. Nedlouho po válce bylo v činnosti pokračováno, ale následně pro nerentabilnost ukončeno. Původně byl důl na velké mýtině, dnes je místo zalesněné. Na severovýchodním okraji ruiny byl vybudován kruhový bazén na odkalování. Dodnes je poměrně zachovaný. Jeho zelená voda by dokonce, nebýt v ní stavební suť, mohla lákat ke koupání. Bylo by to pěkné lesní koupaliště. Bohužel jsem někde na internetu zahlédl zmínku, že je voda kyselá. Nevím, zda tomu věřit, když jsem na hladině viděl živý hmyz a ve filmu byla na hladině nějaká postava. I pokud to byla figurína, někdo ji tam musel nainstalovat.
Není divu, že jsme se tu dost zdrželi, a ještě musíme dosáhnout nějaké pohodlnější příhodné místo k přenocování. Za necelou hodinu a půl nám slunce zapadne. Za půl hodinky zastavujeme na místě zaniklé obce Rolava s pěkným výhledem a pomníčkem poblíž. Na základě místního cyklisty se rozhodujeme podle jeho rady namířit si to rovnou 1,5km přes ohrazenou pastvinu kolem vrchu Milíře (941m), kde za ní pak jít kousek po silničce. Lezeme přes ohradník a rázujeme si to pastvinou. Za horizontem objevujeme stádo. Doufejme, že to nejsou býci. Nezapomenu, jak jsme před lety procházeli někde na Slovensku podobnou krajinou údolím s pastvinou. Někde uprostřed jsem si všiml jednoho mohutného hovada, které nás upřeně pozorovalo. Přestalo žrát večeři, sklonilo rohatou hlavu a nějak divně a zuřivě hrabalo předními kopyty. Na šlehání plamenů z nozder jsme nečekali a udělali rychle vlevobok. Zrychlená chůze se změnila v dostihy, když se zvíře rozběhlo přímo k nám. Jednalo se prakticky o startovní výstřel k přespolnímu běhu o to, kdo bude první u hranice lesa. Nebyl samozřejmě čas nevšímat si hnědých nášlapných min. Šlo jen o to, na něčem neuklouznout. To, že to tady popisuji, svědčí o tom, že jsem tehdy měl skvělou kondici a výborný čas. Jiný důkaz nemám, protože těch asi 200m nikdo neměřil. Cílovou pásku za stromy nahrazoval ostnatý drát.
Tady jsme bedlivě pozorovali stádo a současně to, po čem šlapeme. Po přiblížení nás uklidňuje, že se jedná o jalovičky, starající se pouze o naplnění svých čtyřech žaludků. Nicméně jsme museli kličkovat mezi, ne rašelinovými jezírky, ale jezírky s jinou kapalinou od jaloviček. Pod svažující se pastvinou lezeme s úlevou opět přes ohradník a silničkou se dáváme podle návodu Doprava. Po čtvrthodince a chvílí hledání v okolí nalézáme kýžený přístřešek. Jistota je jistota.
Opakuje se obvyklý ceremoniál. Večeře a usínání s hvězdami nad hlavou.
Přidat do oblibených uživatelů
Přebuz
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí 7.den. Podširákový přechod druhé části Krušných hor.
