Únik z jeskyně Bertalánky

Kam a jak jedeme?

Nenechám si ujít žádnou příležitost k hlubšímu poznání mého oblíbeného Moravského krasu. Tentokrát ona příležitost spočívala v reálné únikové hře v jeskyni Bertalánka. Tudíž žádná zavřená místnost a řešení úkolů ve smyšleném příběhu, ale skutečná jeskyně se svými skutečnými nástrahami.

Ze Skalního mlýna, turistického centra Moravského krasu, se vydáváme směrem k Punkevním jeskyním, kde kousek za jejich správní budovou máme sraz k netradiční únikovce. Na místě srazu fasujeme jeskyňářské kombinézy, přilby a čelovky, a poté směřujeme ke vstupu do jeskyně, který se nachází na začátku Pustého žlebu. Vchod je opatřený mříží. Ta má bránit zvědavcům v pádu do jeskyně, neboť hned za vchodem se nachází čtyřmetrová propast nazvaná Ďáblova kapsa.

Do jeskyně se dostaneme sestupem po žebříku, který je ještě o metr delší. Žebř má dost nešikovný nástup, mezi ním a stěnou jeskyně je asi 50 cm vzduchoprázdna, první krok tedy musím udělat vzad a opravdu velký, abych se na některém z horních stupínků žebříku nohou zachytila. Naštěstí se u vchodu do jeskyně uvelebila naše instruktorka, která jednou nohou drží zavírající se mříž, druhou se zapírá o skálu a volnýma rukama nás přidržuje. Výhodou také je, že čelovka neprorazí tmu na dně propasti, takže vlastně nevidím, kam až bych případně padala. Po sestupu zjišťuji, že bych jen nepadala, ale navíc bych se ještě na dno jeskyně po pádu pěkný kousek kutálela, jelikož pod žebříkem sestup do jeskyně pokračuje prudším klouzajícím svahem, který je zabezpečený lanem. Zkrátka Ďáblova kapsa – stáhne vás dolů, ať chcete nebo ne.

Jakmile se všichni shromáždíme v jeskyni, zjistíme, že příjemnější pokračování vede do slepé chodby s názvem Rotunda. Postupujeme tedy opačným směrem, další propástkou pojmenovanou U pavouka a nízkou chodbičkou, zatím nikoli plazivkou, ale spíš "klekačkou" hlouběji do jeskyně, do Dómu překvapení. Tam nás překvapí kulisy jeskyňářského bivaku s figurínou právě odpočívajícího speleologa. Nechtěje ho rušit ze spánku pokračujeme další chodbou, tentokrát už opravdu plazivkou s nejužším prostupem 50 x 50 cm. Dostáváme se do Dómu Hermanna Maiera, jehož oficiální název zní Bahnitá síň. Bahnité a klouzající je tu v jeskyni ovšem všechno, proto zřejmě ten odlišující druhý název po rakouském lyžaři. V dómě se nachází další figurína speleologa, tento však už asi neměl tolik štěstí, aby se dostal do bivaku jako jeho kolega, ale, patrně vysílením, padl přímo zde. Prostor má podobu prudkého svahu, kterým se po kluzkém bahně škrábeme nahoru do další chodby končící závalem. Je to nejvyšší místo v jeskyni, kde občas dochází k průsakům vody a zaplavení jeskyně. Zde jeskyně končí.

Pokud se ptáte, co má náš dosavadní průchod jeskyní společného s únikovkou, tak se nacházíme právě v okamžiku jejího začátku. Dopředu jsme nějak čekali, že náš dnešní vrcholný zážitek bude spočívat v samostatném, to jest bez doprovodu instruktora, dopravení se z konce jeskyně k výstupnímu žebříku. Netušili jsme ale, že to má být podle informací slečny instruktorky navíc POTMĚ.

V Dómu Hermanna Maiera tedy všichni zhasínáme čelovky a naším úkolem je dostat se odsud v absolutní tmě minimálně do Dómu překvapení. Pozitivní je, že jsme cestu už jednou absolvovali, takže zhruba známe profil chodeb a přesun se koná převážně plazením. Hlavním nástrojem našeho postupu jsou tak šmátrající ruce. Nutno podotknout, že dalšími neméně významnými pomocníky k prolezení jeskyně jsou hlasové projevy spoluunikajících, spočívající zejména v hláškách typu "au, tudy ne" nebo "pozor, díra" a občasné naražení do skály v místech, kde jsme se domnívali, že je volný prostor. Neproniknutelná tma je docela náročná hlavně na psychiku. Naštěstí tu nejde o čas jako u většiny jiných únikovek. Honit nás totiž nějaká jeskynní příšera, naším tempem bychom jí zcela jistě neunikli a nastala by "game over". Po dobrodružné zpáteční cestě jeskyní vylézáme po žebříku už zase za svitu čelovek a zdárně se dostáváme z Bertalánky ven.

Za čím jedeme?

Bertalánka (její další název je Psí díra) je 80 metrů dlouhá jeskyně v národní přírodní rezervaci Vývěry Punkvy. Jeskyně bývá periodicky zaplavována vodami dosud neznámého původu. Karel Absolon, který v Bertalánce prováděl výzkumy, se domníval, že je vázána na podzemní řeku Punkvu.

Jeskyně byla pojmenována po řediteli tehdejšího německého divadla v Brně Carlu Josephu von Bertalanovi. Ten v roce 1881 na výletě v Moravském krasu zvědavě nahlížel do vchodu jeskyně, kam sklouzl. Pád do propasti sice přežil, ale zlomil si obě nohy. Vysvobození se dočkal až po čtyřech dnech, kdy kolem jeskyně jel povoz, jehož vozka zaslechl volání o pomoc. Od té doby se jeskyni začalo říkat Bertalánka.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

V okolí jeskyně je nejblíže občerstvení u správní budovy Punkevních jeskyní. Další možností jsou restaurace a bufety ve Skalním mlýně. My jsme po návštěvě jeskyně Bertalánky pokračovali k propasti Macocha, kde jsme se občerstvili ve stejnojmenné chatě. Útulnu na Macoše, nynější chatu Macocha, zde postavil Klub československých turistů již v roce 1894.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jeskyně vzhledem se svému terénu (propasti, plazivky) poskytuje příjemný adrenalinový zážitek. Zpáteční cesta potmě je dalším dobrodružným zpestřením. V jeskyni zjistíte, jak jste na tom s psychikou i fyzickou kondicí.

Ostatní informace

Netradiční únikovku v jeskyni Bertalánka pořádá organizace Speleoart. Nutnou rezervaci na akci uskutečníte na jejích webových stránkách.

Akce je vhodná pro rodiny s dětmi od 4 let. Na žebříku, který je obalený bahnem a tudíž kluzký, je u menších dětí vhodná asistence rodičů. V případě potřeby je možné žebřík zdolat s jištěním.