Svatoborskou vrchovinou ke kapli v Roku.

Kam a jak jedeme?

Jaro s plnou silou otevřelo vrátka a tak zbývá jen vytáhnout batoh a vyrazit. Svatoborská vrchovina, ve které žijeme, nám kromě mnoha krásných hor nabízí i množství zajímavých staveb. Jednou z nich je kaple Panny Marie v Roku. Byla postavena někdy v polovině 18. století na místě, kde stála její předchůdkyně. I když je Rok velmi malá víska, kaple zřejmě sloužila i lidem z okolí. Dokonce v roce 1779 byla rozšířena do dnešní podoby. Černým pro svatyni byl rok 1791, kdy došlo k jejímu zrušení. Přes nepřízeň osudu se přece jen dočkala a v roce 1857 byla znovu obnovena. Čas plynul a s kaplí to opět nevypadalo dobře. Za totality zájem nebyl a po sametové revoluci se na ni zase nedostalo. Jen návštěvy zlodějů se jí nevyhnuly. Vnitřní zařízení bylo přestěhováno a teprve nyní to vypadá, že i zapomenutá kaple v Roku se dočká opravy. První vlaštovkou je výstavba opěrné zdi při severní straně stavby. Kromě kaple se necháme během cesty okouzlit nádhernými pohledy jak na hory Šumavy tak i do vnitrozemí a snad přijde ještě něco navíc.

Za čím jedeme?

Ze Sušice vycházíme po Černém mostě přes Otavu, nedaleko sušického nádraží. Jdeme po pravém břehu proti proudu řeky až pod vrchol Stráž s kaplí. Po louce se dostáváme k silnici, ze které odbočuje nahoru, šikmo svahem polní cesta značená zelenou. Jdeme k okraji lesa, odkud jsou hezké pohledy do údolí Otavy, vrchy Budětické vrchoviny a pás hor okolo Svatoboru. Cesta lesem se párkrát stačí, procházíme kolem několika informačních panelů sušické pavučiny, abychom se opět šplhali k rozcestí u Krásné vyhlídky. Odtud zacházíme na vyhlídku a jsme znovu okouzleni pohledem na město pod námi a na vzdálené sněhové čepice hor Šumavy. Z vyhlídky pokračujeme přes velkou Paseku k rozcestí u hradby lesa. Jsme na hřebenu hory Kalovy. Tady opouštíme zelenou a cestou vpravo se dáváme k jihu. Prudce klesáme, míjíme hezký křížek a zastavují nás až rozkvetlé devětsily. Z lesa se dostáváme na louku a pod námi máme vísku Rok jako na dlani. Na západě se znovu vynořila Šumava a k východu se díváme do údolí Podmokelského potoka. Sestupujeme ke kapli a odtud pokračujeme po modré k východu. Cesta vede po loukách, občas prochází úseky, které zbyly po staré úvozové cestě. Přicházíme ke křížku na okraji Kotalovských dvorů. Je to několik selských usedlostí v údolí Podmokelského potoka. Je zde poměrně velké hospodářství, několik menších chalup a všude kolem se pasou kravičky. Zastavujeme se u malé kapličky sv. Huberta, patrona myslivců. Nad ní se klenou dvě staré lípy a pod nimi lavička, která láká k posezení. Někde z dálky se ozývá motorová pila, ale jinak pohoda. Svačinu máme za sebou a dostáváme se na rozcestí. Odtud pokračujeme k samotě Chocholice a potom přímo čarokrásnou cestou lemovanou stromy a potůčkem se blížíme k poslednímu stoupání na dnešní trase. Docházíme do sedla s mimořádně krásným křížkem. Vlevo se zdvíhá pahorek s hájkem na vrcholu. Otevírá se nám pohled na naši cílovou vísku Kadešice , dále na východ jsou Žihobce a nad nimi pásmo kopců s Pálenou horou. Na jihu je celá Javornická hornatina, a na západě uzavírá údolí Kalovy a v pozadí je Svatobor. Několik žluťásků nám předvádí vítání jara v motýlím podání a velký čmelák se snaží najít něco na zub. Daří se mu to na nedaleké rozkvetlé jívě, od které je slyšet bzukot snad tisíců včel. Čas nás postrkuje dál. Scházíme do Kadešic, kde mají krásnou kapličku a naše cesta je u konce.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Počítat na této cestě, že se nalezne hospůdka nebo něco podobného, by se nevyplatilo a tak je nezbytné nést svačinku a pití na zádech v batohu. Anebo se musí vydržet a po návratu zajít do první hospody v Sušici. Pokud by se někdo rozhodl pro delší pobyt, tak platí také výše uvedené město.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cesta těmito místy patří k nejhezčím místům v celé Svatoborské vrchovině. Prošel jsem ji již několikrát a rád se sem vracím pro vynikající pohledy, které jsou tady největším zážitkem.

Ostatní informace

Ušli jsme přibližně 10 km, na začátku s převýšením přes 250 metrů na necelém 1 km. Některé úseky vedly po neznačených cestách. V batohu jsme měli mapu KČT č. 68 Pootaví a trvalo nám to přes 4 hodiny. Zajímavostí je autobusová zastávka v Kadešicích. I když autobus vsí projíždí, na zastávku se musí jít až za ves. V zemích koruny české se občas setkáváme se skutečnými podivnostmi. Ale jinak to nemělo chybu.