Les Baux – de – Provance.

Kam a jak jedeme?

Citadela Les Baux – de – Provance byla jedním z míst, které jsme při návštěvě této oblasti nemohli vynechat. Z Avignonu jsme jeli směrem k jihu po silnici č. 520 a přibližně po 20 kilometrech odbočili vlevo na St. Rémy – de – Provance. Z této silnice, přibližně po 2 kilometrech, jsme odbočili doprava na úzkou silničku a pokračovali k východu. Po několika minutách jízdy zahýbáme vpravo na silnici přes pohoří Chaine des Alpilles a pokračujeme k jihu. Samotné pohoří je vápencové a s lesy, ve kterých hraji prim borovice a nízké křoviny. I když byl ještě červen, tráva a další druhy rostlin byly většinou suché. S přibývající výškou se v okolí silnice stále více objevovaly vysoké a bílé skalní bloky. Ze zajetí serpentin jsme se dostali na malé parkoviště pod vysokou skálou. Před námi se otevřel pohled do Pekelného údolí a na pevnost Les Baux – de – Provance. Krátký sjezd do údolí končil u parkoviště, na němž jsme byli nasměrováni na jediné volné místo.

Dosti často jsem se setkal s informacemi, které o citadele tvrdily, že se řadí k nejpodivnějším a pohádkovým místům v Provance. Při pohledu z dálky se jeví jako rozlehlá skalní plošina, nad kterou se vypíná hradba skal. Pod ní je divoké Pekelné údolí, kam středověk ukryl čarodějnice, skřítky a další pohádkové příšery. V tomto období byla pevnost sídlem významných a především mocných šlechticů. Ti se prohlašovali za potomky Maguse Balthazara. Sídlo bylo označováno za Dvůr lásky. Urozené dámy byli opěvovány trubadúry a ideál věčné, i když nenaplněné lásky, byl na pořadu dne. Na druhé straně páni pevnosti byli násilníci, kteří k vyznávaným ideálům měli hodně daleko. Pevnost se na přelomu 16. a 17. století stala sídlem protestantů a to byl počátek jejího konce. Ten nastal v roce 1632, kdy král Ludvík XIII. nařídil pevnost zbourat. Přesto toho zbylo ještě hodně, co stojí za zhlédnutí.

 

Za čím jedeme?

První, co při odchodu z parkoviště turista zaznamená, je neskutečné množství aut parkujících, kde se dá. K tomu samozřejmě patří lidé, kteří auty přijeli. V okolí překvapí obrovské skalní bloky, mezi nimiž prochází silnice. Část skal musela silnici ustoupit a některé bloky byly doslova uřezány. V minulosti se tady těžil bauxit a některé prostory po těžbě se dnes využívají komerčně. To platí také o skále nad parkovištěm. Akce, která se tam konala, byla příčinou fronty na dosti dlouhou dobu a tak jsme raději zamířili k pevnosti. Krátký úsek po silnici a následné schody nás dovedly do městečka, které je mezi pevností a Pekelným údolím. Úzké uličky pozvolna stoupají, ta hlavní s obchůdky je přecpaná turisty, ty ostatní již davy postrádají a je v nich jen klid, sem tam kočka a zavěšené prádlo mezi domy. Nejzajímavějším místem městečka je jeho malé náměstí s kostelem sv. Vincenta a nedalekou kaplí. Je odtud nádherný pohled do údolí. O něco výše přicházíme k budově, ve které je pokladna. Šumí to tady jako v úle a menší fronta na vstupenky umožňuje rozhlédnout se kolem sebe. Největšímu zájmu se těší prodejna se vším možným. Vstupné je zaplacené a jde se dál.

Nedaleko vchodu je uzavřená kaple a malý hřbitůvek. Okolí je parkově upravené a je tady i vyhlídka do údolí. Odtud procházíme na rozlehlé prostranství a po levé straně nás vítají sochy. Po chvilce přemýšlení zaletí myšlenky až do Prahy. Tyto sochy byly vytvořeny podle obrazů italského malíře Giuseppe Arcibolda. Ten namaloval i známý obraz Rudolfa II. Za sochami je před námi plocha neuvěřitelných rozměrů, po které se vydáváme na její jižní okraj. Tady se nám představuje středověk v podobě obléhacích zařízení, beranidel a obrovských praků. Při cestě je torzo větrného mlýna a pomník. Mezi usychající vegetací září jen žluté květy smilu. Stojíme na jižním okraji pevnosti, odkud se nám otevřely výhledy k západu, jihu a východu. Přímo pod skalami jsou vinice, olivové sady a kolem silnice nekonečná řada parkujících aut. Vracíme se po východní straně pevnosti do její severní části. Tady toho z pevnosti zůstalo ještě dost. V dlouhém skalním masivu jsou vytesány místnosti a na nejvyšších místech dvě vyhlídky. Z nich je moc hezký pohled na samotné městečko tak i do jeho okolí. Pohled z vyhlídky odkryje i rozlohu původní pevnosti. Musela to být ve své době výjimečná stavba. Pod skalami jsou rozmístěny stánky, ve kterých se předvádějí různá řemesla. Poslední zastavení patří západní straně, kde byly ve skále vytesány další prostory. Mimo jiné tu jsou i zbytky gotické klenby. S prohlídkou pevnosti jsme u konce a je čas i něco zakousnout.

 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Posadit se v restauraci a něco si objednat je v podstatě nemožné. Všude je přeplněno a tak zbývá vystát frontu u stánku s občerstvením a spokojit se s jakousi, ne zrovna lákavou, bagetou. Při pobytu v této oblasti jsme bydleli v Avignonu.

 

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Bylo to tak, jak praví průvodce. Pevnost je jedno z nejzáhadnějších a podivuhodných míst Provance. To platí i o městečku a celém okolí. Strávili jsme tu několik hodin k naší plné spokojenosti. Až na to jídlo.

 

Ostatní informace

I když to na první pohled tak nevypadá, ušli jsme čtyři až pět kilometrů. Když se k tomu přidá stoupání a více jak 30°C jednoduchá vycházka to nebyla. Vstupné do pevnosti je 10,50 euro a parkování tady bylo zdarma.