Golfový výlet Kitzbuhel – GOLF a šampaňské po sjezdovce na Harleyi…

Kam a jak jedeme?

Tento materiál tak trochu vybočuje z pojetí, na jaké jste u této rubriky zvyklí. Přesto splňuje přesně svůj účel a předestírá vám další z úžasných golfových možností, které jsou českému golfistovi na dosah. To, že protentokrát vyjede za hranice ČR a to, že v Kitzbühelu patrně stráví víc než jeden den, není vlastně až tak důležité...

Někdy loni zjara jsem se dozvěděl, že ve vrcholící sezóně pořádají v rakouském Kitzbühlu Golffestival – velký golfový svátek, během něhož proběhne v pěti dnech na čtyřech místních hřištích deset turnajů normálních a dva další, které nesou punc zvláštní výjimečnosti. Celé to znělo tak krásně, že jsem neodolal a vydal se tam.

Za čím jedeme?

Úterý hodně brzo ráno, ještě šero. Je něco kolem půl páté, blížíme se k vrcholu dvoutisícimetrového Kitzhornu, vysoko nad ještě se neprobouzející město. To je místní tradice. Výšlapy se tu pořádají každé úterý po celé léto. Je nás asi dvacet, máme společný cíl: spatřit z vrcholu východ slunce nad horami, které se tlačí na vzdáleném obzoru. Slunko vychází, jen co dorazíme na vrchol, všechno funguje jako hodinky, fotíme ostošest, horský průvodce rozlévá tradiční šampaňské. Pak zpět dolů, odměna v podobě bohaté snídaně na chatě. Byl to asi nejsilnější zážitek z toho golfového týdne, i když s golfem tenhle výšlap nemá nic společného.

Golfista, hýčkaný druh

Je krásné slunečné a teplé počasí a na dojezdovém svahu probíhá Gourmet Turnier – gurmánský turnaj. Za každou druhou jamkou si vypijete skleničku šampaňského (už zas!) a sníte nějakou nevídanou lahůdku stylu větší jednohubky: většinu nedokážu identifikovat, ale často si i přidám, jako všichni ve flightu. Hřiště se skládá z poloviny ze tříparovek, ale je docela výživné, nahoru dolů nebo šikmo dojezdovým svahem, normálních ran tu dáte poskrovnu a musíte docela přemýšlet – parádní zábava. Po turnaji raut, jak se na takový hotel sluší – jeho majitelka se šlechtickým jménem Signe Kramheller- Reisch zdůrazňuje, že jsou čtyřhvězdičkový hotel se službami pětihvězdy. Během krmení nám paní Signe zasvěceně přednáší o problémech, které postihly Kitzbühel a rakouský turismus obecně, a dává je jednoznačně do spojitosti s rozvojem letecké Dopravy ve světě. Rasmushof je jedním z mála špičkových kitzbühlských hotelů, které ještě mají otevřeno i v létě – mnohé pocítily tak silný odliv letní klientely, ža přes prázdniny vůbec neotvírají. I proto jsou golfisté v Kitzbühlu hýčkaný druh.

Klientela převážně česká

Další den – další devítka. Proplétá se takovým větším parkem kolem hotelu A-Rosa, v němž bydlíme. Hotel překrásný, rozšířený a zrenovovaný, poznávám i golfisty ze včerejšího turnaje. Do Golffestivalu se evidentně zapojilo to nejlepší, co v Kitzbühlu mají. Hřiště je sic také na malé ploše, ale plnohodnotné, nechybí pětipar ani ostrovní green, ty jsou dokonce dva za sebou. Odpaliště poslední jamky je na střeše garáží hotelu, ale zvenčí to nepoznáte. Odpoledne trávíme návštěvou penzionu Golf-Ski Chalet, který u hřiště v Mittersilu 30 km od Kitzbühlu provozují Češi – manželé Svejkovští. Klientela převážně česká, ceny mírné, golf i lyže u domu – objevili jsme základnu příštích výprav. Hřiště rovinaté, pěstěné. Každý večer je slavnostní vyhlášení výsledků v hotelích, pod jejichž hlavičkou byly ten den turnaje pořádány. Tam se hotely předvádějí z nejlesklejší stránky – z kulinářsko-gurmánské. Začalo to už na pondělním obřím zahajovacím večírku, na němž se podílela kitzbühlská turistická centrála, a pokračuje to každý den. Dámy v róbách, páni jakž takž – někteří dokonce v oblecích, evidentně se na to velmi dbá.

Ve flightu s Gary Playerem

Čtvrtek je výstřední den. Těším se jako malé děcko. Hned brzo ráno nás lanovka vyváží na start Hahnenkammu – na programu je obávaná sjezdovka „Streif“. S golfovými holemi, shora dolů! Dole u lanovky zjišťuji, že mne dali do prvního flightu – opravdu hvězdná sestava! Wayne Gary Player, syn slavného Garyho a bývalý účastník turnajů PGA, je hlavní atrakcí dne, jdou s námi i jeho tři synkové, pak jsou tu dva lyžařští mistři světa dávno minulých let – a já. Jak to vzniklo, nevím, asi někdo slavný na poslední chvíli odřekl. Každopádně se do hry pouštíme jako první, za veliké pozornosti účastníků, diváků i médií. Jak se hraje Streif? Většina jamek třípar, skoro půlmetrové jamky orámované asi metr širokým červeným kruhem proklatě hluboko pod vámi, chybí odhad, jak silnou ránu dát, kam to poletí. Dolů k jamce se schází skoro jako po schodech, sjezdovka je pořádně strmá. Nesu si čtyři hole, putter netřeba.O to víc míčků – pro jistotu jsem vzal na každou jamku jeden! Sjezdovka je zarostlá buřinou do výše pasu a vysekané „greeny“ jsou dost malé. V uvozovkách proto, že na běžném hřišti by to byly normální roughy. Přestože se hraje nejlepší míč ze čtyř, ne vždycky se najde aspoň jeden na greenu. Předkedíci mají dost těžkou úlohu, míčky hledají nejvíc podle zvuku dopadu. Jamky dost natažené – žádná selanka. Je krásně, celou dobu koukám na skály Wilder Kaiseru v pozadí a pozoruji, jak během našeho sestupu Streifem vyrůstají. Druhou ránu odpalujeme z lešení televizní věže, některá místa sjezdovky berou dech, jsou ještě o kus strmější než pověstný startovní svah. Dolů, dolů, jamka za jamkou. Uprostřed svačinka ve vhodně umístěné restauraci, bílé klobásky, Wayne nenechává své synky pít colu – vůbec se chová příkladně, září, je středem pozornosti a užívá si to, pálí dobře, ale nijak mezi námi nevyniká. Tady je to o citu v naprosto netypických podmínkách – ale hlavně se všichni dobře baví.

Den plný extrémů

Ve spodní části se vzdálenosti mezi jamkami natahují, musíme sejít celých těch tisíc metrů, pěšinka je skutečně vyšlapaná jako nekonečné schodiště. Poslední jamka – longest drive. Waynovo parádní číslo: vytahuje asi čtvrtmetrové týčko a bez váhání z něj odpálí, neskutečně daleko a hluboko, až ke greenu tohoto čtyřparu. Nepřestřelila ho ani Monika Feyersinger, vycházející rakouská hvězda – má hendikep plus čtyři, studuje v USA a pomohla svému týmu vyhrát univerzitní mistrovství, takže si před nedávnem třásla rukou s americkým prezidentem. My jsme byli čtvrtí, tým s Monikou za námi, celkem hrálo 25 týmů a nejlepší šli čtyři rány pod par. Odpoledne další extrém: jedu se podívat na hřiště Eichenheim, kde se prohánějí golfisté na motorkách! Připuštěna je jen jediná značka: Harley – Davidson. Jak se to přihodilo? Šéf zdejšího golfklubu je zároveň prezidentem kitzbühlského klubu Harleyů, před pár lety vykoumal, že celé hřiště je sjízdné po asfaltkách a zkusil to s několika přáteli, letos už proběhl čtvrtý ročník!

Hrál se opět bestball, ze čtveřice hráčů byl vždycky aspoň jeden schopen hrát normální délky. Veselili se všichni, k vidění byly i scénky obvyklé na každém srazu motorkářů, ale turnaj má překvapivě velkou vážnost, to svou přítomností dotvrdil místní starosta a další potentáti. Ono host jako host, hlavně když přijedou – a těch motorizovaných hráčů bylo těsně pod stovku!

Eichenheim, hřiště snů

Další den, další golfový zážitek. Jsme na tomtéž hřišti, co včera motorkáři – Eichenheim. Perfektní, podle místních se pere s vídeňskou Fontanou o čáku nejlepšího rakouského hřiště, ale přítomní vídeňští hráči se jen uchechtávali… Přesto je Eichenheim snem spousty hráčů, hřiště je nejdražší v oblasti (90 euro) a je nejen drahé, ale i pořádně těžké. Naštěstí jsem jel na vozíku jako valná většina účastníků. Evidentně se to tu může, přestože turnaj byl na úpravu. Kopce, dlouhé přejezdy – fyzicky náročné. Několik přihlášených se nedostavilo – zaslechl jsem, že většina kvůli křečím ve stehnech po tom neobvykle dlouhém sestupu sjezdovkou Streif z předchozího dne. Nemá smysl popisovat jednotlivé jamky: většina byla moc pěkná, lehkých bylo snad jen pár tříparů, jinak

složité, úzké a všelijak zakroucené fairwaye, na nichž se víc než hrubé síle dařilo course managementu. Několik odpalů mezi skalami, z výšky nebo naslepo přes horizont – místní jistě můžou dost profitovat ze znalosti terénu, birdie book velmi užitečný. Příroda perfektní, greeny ani fairwaye nepopisuji, stejně jako na ostatních místních hřištích jsou v dokonalém stavu. Výhled na patnáct kilometrů vzdálené rozeklané skály Wilder Kaiseru je úchvatný. Na několika fairwayích nechali staré seníky a vyzdobili je květinami – malebný doplněk v typickém rakouském stylu, něco mezi kýčem a krásou.

A už tu byla sobota. Vybral jsem si turnaj na tradičním hřišti Schwarzsee – Černé jezero. To se skutečně v blízkosti golfu nalézá, je tmavé kvůli rašelině a pěkně se v něm plave. Samo hřiště patří určitě k nejzdobnějším, jaké jsem kdy potkal, květiny, úpravné cestičky a zákoutí, opět perfektní stav. Manažer klubu pan Salvenmoser – typicky pro Kitzbühel šéfuje v létě na golfu a v zimě dělá lyžařského instruktora – mi poskytl spoustu informací, asi tak na dva takovéhle články, promluvil moc hezky i o důležitosti rozvíjení česko-rakouských vztahů (samozřejmě zejména ve vztahu k návštěvám našich golfistů a turistů obecně v jeho regionu). Pak jsem sedl na vozík a jel fotit.

Trefit se nebo hrát nový

Po prvních devíti jamkách jsem nabyldojmu, že hřiště je skoro totální rovina, i když informace, které jsem měl, hovořily o opaku. Pak jsem ale přejel řeku a fairwaye se zvedly, několik jamek je celkem brutálních. Jedna mi obzvlášť utkvěla – třípar přes hlubokou

a hodně zarostlou rokli, na druhé straně jen green a kolem snad dva metry, jinak neproniknutelný buš, prostě se musíte trefit nebo hrát další míč. Dropzónu jsem nenašel. Na večerní galapárty se rozdělovaly i ceny za celkové pořadí – do něj byli zařazeni ti, co absolvovali nejméně tři turnaje hodnocené na stableford (bylo jich šest z celkových deseti), navíc je museli odehrát na třech různých hřištích. Složité, ale zaslechl jsem, že si to hodně hráčů pohlídalo, ceny byly velmi slušné, třeba kompletní účast na Golffestivalu 2009 pro dva…. No a řekli mi, že mám přijet zas a vzít s sebou další hráče!

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Česko-rakouské vztahy na jedničku

Vedle klubovny dokončovali moderní hotel, který samozřejmě disponuje i nejnovějšími výkřiky wellnessové branže. Tam bude snadné opustit manželku a vydat se na hřiště… Opět večerní raut, se stravováním golfistů to vzali vážně, proto jsou tento týden nabízené golfové pakety všech hotelů jen se snídaní – večeře by nikdo z hráčů nevyužil. Tentokrát byl raut motivován americkými stravovacími specialitami na ohni a podobně – člověk tu nemůže než všechno zkusit.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo a rozhodně doporučujeme, golf, jídlo, atmosféra

Ostatní informace

Kolik ta legrace

stojí?

Hotely poskytují tři typy zvýhodněných balíčků – tři noci a tři fíčka, sedm nocí a tři fíčka a nejdražší – sedm nocí, pětkrát hra. Startovné na jednotlivé turnaje je vždy 25 euro a v ceně balíčků už je započteno, takže to vyjde – s přihlédnutím k tomu, co všechno přitom zažijete –

Užitečná spojení

www.kitzbuehel.com (= Kitzbühel Tourismus, kontaktní osoba Andrea Saetzinger), www.golffestivalkitzbuehel.at, www.rasmushof.at, www.eichenheim.at, www.golf-schwarzsee.at, www.golf.at, www.golfclub-kitzbuehel.at, www.a-rosa.de, docela dobře. Maxi varianta, 7 nocí a 5x fíčko stojí od, 840 do 1200 euro, v A-Rose o kousek víc. Výjimkou byl Streif, ten v ceně balíčků nebyl, stál 120.