Žulovskou pahorkatinou na Venušiny misky

Žulovská pahorkatina, pojmenovaná podle městečka Žulová, leží v severozápadním výběžku moravského Slezska, mezi městečky Žulová a Vidnava; z jihovýchodu i jihozápadu ji svírají svahy Rychlebských hor, zatímco k severu a severovýchodu spadá pozvolna do nedaleké široké polské roviny s jezery Otmuchowskie a Nyskie. Krajina je příkladem terénu, opracovaného kontinentálním ledovcem, který sem zasahoval od severu ve čtvrtohorních dobách ledových a celou tehdy mnohem členitější pahorkatinu ohladil. Typickým rysem Žulovské pahorkatiny, odlišující se tak od jiných podobných krajinných celků jsou zejména takzvané ostrovní hory, které čněly nad ledovcový příkrov jako ostrůvky z moře, a kterým se tak ledovcová destrukce vyhnula, jakož i zvláštní tvary zvětrávání žuly, která je nosným stavebním prvkem KRAJINY. Těžba žuly a s tím spojené kamenictví má v tomto kraji dlouhou tradici a tak je možno při putování přírodou narazit na několik romantických zákoutí se zatopenými bývalými žulovými lomy.

Uprostřed Žulovské pahorkatiny, v údolí při soutoku říčky Vidnávky a Stříbrného potoka, pod výraznou ostrovní horou Boží vrch (525m), leží obec Žulová, nesoucí do roku 1948 název Frýdberk (německy Friedeberg). Patří k nejstarším osídleným místům tohoto kraje, neboť již kníže Břetislav (1034-55), válčící s Poláky, postavil na ochranu hranic řetěz pohraničních hradů od Hradce Králové až ke Kladsku. Mezi ně Frýdberk, postavený na skalním ostrohu nad údolím pravděpodobně patřil. Hrad nějaký čas vlastnil i nechvalně známý loupeživý rytíř Jan Wüstehube, který z Frýdberka podnikal výpady do širokého okolí. Dalšími majiteli hradu byl rod Haugwitzů, který v této „živnosti" pokračoval až do roku 1358, kdy hrad s městečkem vykoupil tehdejší vratislavský biskup. Ve třicetileté válce byl hrad Švédy roku 1639 dobyt a vypleněn a od té doby chátral, až byl roku 1703 přestavěn na pivovar. Hradní věž pak byla zabudována do stavby klasicistního kostela sv. Josefa, který je dnešní dominantou obce. Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo odsunuto a název obce poté změněn na Žulová, podle výskytu četných žulových lomů v tomto kraji. Přes Žulovou vede silnice i železnice z Jeseníku naDolní Lipovou, směřující do Javorníka.

K putování Žulovskou pahorkatinou vycházím z náměstí po modré turistické značce směrem na Boží horu, kam je to odtud půldruhého kilometru. Neodolám však ještě zacházce z kopce nad náměstím vpravo ke hřbitovu, uprostřed něhož stojí zajímavá stavba kostela sv.Josefa se zabudovanou hradní věží. Značka dál prochází kolem nádraží ČD k železničnímu přejezdu, za nímž už začíná prudší výstup třešňovým sadem k okraji listnatého lesa, pokrývajícího Boží horu. Od zastřešeného dřevěného odpočívadla se tu naskýtá výhled na Žulovou; modrá značka mě poté táhne křížovou cestou, která odtud vychází a končí na vrcholku Boží hory, zvané též Chrámový vrch, před nímž je vlevo od křížové cesty menší jeskyně se sochou P.Marie Lurdské. Ve svazích Boží hory (525 m), která je nejvyšším vrcholem Žulovské pahorkatiny se vminulosti těžila žula a mramor; ze žuly, vylámané na kopci zde byla v letech 1878-82 postavena novogotická poutní kaple P.Marie Bolestné. Tuto zajímavou historickou stavbu však v současnosti hyzdí množství zabudovaných radiotelekomunikačních antén. Příjemným počinem je vybudované posezení na okraji svahu před kaplí, odkud se naskýtají průsekem lesa zajímavé výhledy na Kaní horu se severozápadní částí Žulovské pahorkatiny, přecházející do polské roviny. Po příjemném oddechu pokračuji dál po značce prudkým obloukem doleva pod Borový vrch, který je vyhlášen národní přírodní památkou. Snažím se sice držet značky, ovšem další úsek, vedoucí přes vysokou trávou zarostlé louky je dost nepřehledný a tak kufruji. Po dvojím vracení se nakonec zjišťuji správný směr a cestou od spodní části louky vpravo dolů pokračuji mírně dolů, se současnými výhledy na horské hřebeny Rychlebských hor.

Cesta schází k osamocené chátrající zemědělské usedlosti, přičemž značka obchází tento objekt zleva, což jsem samo sebou přehlédl a už procházím dvorem za štěkotu houfu psů různých „podvratových" ras. Po chvilce jsem u turistického rozcestníku Bažantnice (332m), k němuž je to zBoží hory 2,5 km; další dva kilometry po zpevněné cestě, vedoucí smíšeným prosluněným lesem mě teď čekají k dalšímu rozcestníku Plavný potok. Po zhruba kilometru chůze vede vpravo od cesty odbočka k chatě před Velkým rybníkem, u níž je pitná voda ve studni s pumpou. Velký rybník se svojí rozlohou 10 ha je největší vodní plochou celého regionu a slouží výhradně pro chov ryb. U rozcestníku Plavný potok, nacházejícího se na severním břehu Malého rybníka se majestátně tyčí jeden z nejstarších dubů ve Slezsku, jehož obvod kmene činí 570 cm a stáří je odhadováno přes 400 let. Malý rybník, obklopený smíšenými lesy, svým tvarem a členitostí břehů vytváří mnoho romantických zákoutí; v dáli nad ním se pak táhnou hřebeny Rychlebských hor.

U rozcestníku teď přecházím na zelenou značku, která vede půldruhého kilometru lesem s mírným stoupáním krozcestníku Pod Smolným vrchem, odkud vychází poněkud exponovanější pěšina k vrcholu s Venušinými miskami. Kopec Smolný (404 m.n.m), na kterém se Venušiny misky nacházejí, patří mezi ostrovní hory, vzniklé v třetihorách, s žulovým skalním městem, ve kterém se nacházejí pozoruhodné skalní útvary. Skalní mísy, sedadla a výklenky, jejichž vznik je podmíněn erozním účinkem dešťové vody a kulovitou odlučností žuly, jsou chráněny jako národní přírodní památka Venušiny misky.

Prohlubně byly dříve vykládány jako pohanské obětní misky a jsou opředeny pověstmi o pobytu nadpřirozených „Venušiných lidiček" (Venusleute), kteří byli postavou menší než lidé, ale větší než trpaslíci, pěkně upravení a jejich ženušky byly velmi půvabné. Žili údajně v děrách a jeskyních pod skalami a venku je bylo možno spatřit až po setmění. Měli prý ovšem zvláštní kápě, které je činily pro lidi neviditelnými a ty jim umožňovaly dobírat si a škádlit lidi, zpravidla bez zlého úmyslu. Skalní mísy a křesla, které podle některých pověstí sami vyhloubili, používali lidičkové k nejrůznějším účelům. Ženušky v nich vařily, vyvařovaly prádlo a za měsíčních nocí se v nich koupaly. Na skalních křeslech seděli nebo zasedali k soudům. Tolik tedy pověst o Venušiných miskách.

Ze skal, zajištěných zábradlím se ovšem otvírají zajímavé výhledy do KRAJINY, takže není nic příjemnějšího, než se tu na chvíli posadit. Stejnou cestou se poté vracím krozcestníku Plavný potok a pokračuji dál po zelené značce lesní cestou vlevo kolem rybníka k dva kilometry vzdálené obci Černá Voda. Jakmile vyjde cesta zlesa a začne procházet okrajem zvlněných luk, otvírají se mi výhledy na horský hřbet, pod nímž leží v údolí Černého potoka obec Černá Voda. Úvozovou cestou sestupuji do vsi, na jejímž okraji pozoruji let zde hnízdícího čápa, a v níž neodolám zastávce v občerstvovací stanici místního hostince v budově Kulturního domu, neboť tatranky a voda přestávají stačit kalorickým výdajům dnešního putování. Je třeba doplnit minerály a bílkoviny, takže místní „ryzí pivo zhor" i výtečný segediňák do mě jenom zapadnou. A hned se to lépe šlape; dál po zelené značce kolem kostela na polní cestu, která mne otevřeným terénem provede do lesa pod Bukovým vrchem. Odtud již začíná menší stoupání po zvýšeném náspu Doprava ke zřícenině gotického hradu Kaltenštejna, zvaného též Hradisko, stojícím na osamělém kopci nad údolím Černého potoka, dva kilometry východně od Černé Vody. První zmínka o hradu pochází údajně z roku 1295 a většinou patřil do majetku vratislavských biskupů. V roce 1441 se jej zmocnil dobrodruh Zikmund Rachna, který dokonce unesl dceru královského hejtmana Půty z Častolovic, načež byl hrad biskupskými oddíly obležen a dobyt a Zikmund přímo na hradě umučen. V dalších letech ztrácel hrad již na významu, až byl po roce 1505 pobořen.

Po prohlídce této zajímavé zříceniny přecházím u rozcestníku pod hradem na červenou značku a úzkou pěšinkou pokračuji kolem vodního pramene v prohlubni až na návrší, odkud se otvírají pohledy do okolní KRAJINY. Polní cesta vede další dva kilometry otevřenou krajinou až k rozcestníku Černá Voda-lomy, od něhož se vydám vpravo lesní cestou na obhlídku zatopených žulových lomů. Krásnou přírodní scenérii zde vytváří zejména zatopený lom zvaný Rampa, který je charakteristický svojí zaříznutou vysokou skalní stěnou, čnící nad čistou vodní hladinou. Jak je na první pohled patrné, toto místo je s oblibou vyhledáváno jako kouzelné přírodní koupaliště. Po příjemném osvěžení mi nyní zbývají poslední tři kilometry po červené značce zpět do Žulové, kde dnešní zhruba dvacetikilometrový okruh Žulovskou pahorkatinou končí.

Vyšlo v časopise Treking