Ze Seninky do Kunčic trošku klikatě s Kladským sedlem a nakonec i Staré Město

Vlastně jde částečně o historii, protože některé ukazatele už na trase nejsou k nalezení. Bylo to jedné zářijové soboty roku 2013, kdy chyběl do ročního výčtu cestovních příkazů něco vyznačení. Ačkoliv to doba nevypadalo, na horách bylo pošmourněji, řekněme rovnou vlhko. Ale předpověď slibovala, že snad pršet nebude. Takže ranním vlakem do Starého Města a pak ještě místním autobusem do Seninky, odkud se to dá k nástupu značek zvládnout po silnici. Znamená to přesun zhruba 2,5 k k hájovně. Tu vlastnil (snad stále ještě vlastní) jeden šumperský řidič sanitek (už v důchodu). Srdce nás turistů si získal tím, že pokud byl přítomen, povětšinou poskytoval drobné občerstvení (pivo, limo, káva, čaj, párek), no než mu to časem hygiena zatrhla (na udání). Kosek nad hájovnou je nástupní místo značení s názvem Kladská brána. V tehdejším zájmu byla toho dne žlutá TZ, která směřuje přímo svahem ke Kladskému sedlu, je tak vlastně zkratkou pro ty, kteří už nechtějí v serpentinách pokračovat po silnici. Mimo samotnému malování značky (té žluté) jsme pátrali i po nově upravenému pramenu Gutwinského (na který nás navedl právě zmíněný občerstvovatel). Ten už je kousek pod zmíněným sedlem, takže zacházka od značené trasy je minimální. Pak už byl na dohled hraniční přechod s bývalou celnicí, která slouží též jako občerstvovací stanice a penzion (tehdy byla ovšem zavřená).

Někdy bývají cestovní příkazy rozkouskované, takže tady můžeme žlutou barvu zabalit a trošku se volně projít, tedy respektive obrátit kroky k silnici do první serpentiny pod hraničním přechodem. V současnosti je tu vyznačená modrá cyklotrasa 6295, ale v roce 2013 to bylo ještě mimo plány, takže vlastně neznačenou lesní cestou k rozcestí Černá rokle, kudy protéká potůček, který už tady nese označení Krupá, ale rozumněji vypadající říčkou se stává až níže v údolí. Tudy vede stále pěší červená TZ a je to další úsek ke značení tohoto CP. Trasa stále používá pohodlnou lesní cestu, která se v rozcestí poněkud stočila k jihu a v podstatě velmi mírně stoupá po svahu nepojmenované kóty 947. Ostrý lom nastává v rozcestí Kunčická hora, odkud trasa zabočí takřka k severu. Pro pěšího turistu je to celkem mírně stoupací část, ale protože se tudy občas běžkuje (v zimě), sjezd tu bývá leckdy rychlejší (ale spíš kvůli užší cestě, takže se blbě pluží). Samotné stoupání není ale závratně dlouhé a přechází ve vrstevnici k plochému sedélku mezi zmíněnou kótou beze jména a hraničním vrcholem Chlupěnkovec. V roce 2013 (a ještě nějakou dobu) tady ale bývalo rozcestí s názvem Zhořelá. Klidně by se tak mohla jmenovat ta nepojmenovaná hora, ale hlavní inspirací pro názvosloví bývala snad lovecká chata, kterou zachvátil požár. Tolik praví novodobá legenda. Jenže skutečnost bude asi jiná. Pkud máme tu možnost najít si starší mapy, v místech pohraničního hřeben najdeme nápis Rauchbeerg (nebo RauchberHübel), volně Kouřová hora, původ názvu je spíš tady. No a ta lovecká chata se jemnovala Grenzbaude, tedy Hraniční bouda.  Dnes už jsou rozcestníkové tabulky zrušené, ale místo poznáme i podle blízkého ptačího krmítka a případné pěšiny, kudy vedla původní červená značka po jihovýchodním úbočí Chlupěnkovce k Medvědí boudě.

Tady tedy končilo přikázané značení. No a protože se neradi vracíme stejnou cestou, pro další pokračování volíme celkem slušně vypadající lesní cestu bez značení zhruba k jihovýchodu. Ta brzy narazí na další lesní cestu, dnes je na ní pokračování výše zmíněné modré cyklotrasy. Tou se dostaneme zpět ke Kunčické hoře. Tentokrát jsem to ale chtěl vzít neznámým terénem, tedy mimo značení směrem doleva, po neznačené lesní cestě. Ta obtáčí samotnou Kunčickou horau nejdříve takřka k východu, postupně se stočí více k jihu a klesá vlastně až k současným posledním domům Kunčic. To je stav dnes. V minulosti (do konce války) ale bývaly Kunčice daleko větší a zástavba bývala i v místech, kde je dnes les. Nesmíme se tak divit, že kolem clem slušně patrné cesty (s kamennými vyzdívkami) objevíme hrady kamení. To jsou samozřejmě pozůstatky bývalých stavení. Ty se likvidovaly hlavně v průběhu 50. let minulého století, když už bylo jasné, že nové osadníky tato místa nedostanou. Bývaly doby, kdy zdejší němčinou hovořící obyvatelé i ve větších nadmořských výškách (i přes 800 m) obdělávali půdu. Skromná políčka ale dnes většinou zarůstá les. Bohužel cestou se poněkud zhoršily podmínky, tedy přesněji, začalo mírně pršet.

Cesta přes zaniklou část Kunčic vychází z lesa poblíž dnešní rekreační chaty Junior (patrně též bývalá chalupa nějakého starousedlíka). To už se pomalu blížíme k centru současné zbytkové vsi, odkud nám může jet i návratová linka místního busu. No zbýval nějaký čas, takže nakonec byl cíl ve Starém Městě.