Z Branné na Vozku a do Branné

Jednou jsem se někde dočetl o současném trendu turistiky, které jsou okružní trasy. V dřívějších dobách se povětšinou chodilo z bodu A do bodu B, podle faktu, jak byla dostupná veřejná doprava.

V současnosti ale stále více výletníků volí dopravu individuální, tedy vlastním dopravním prostředkem. Pak se víceméně logicky k vozidlu musí vrátit. Horší to má snad jen řidič, který znaven ještě usedne k volantu a ani si nepřeje zasloužené orosené.

Když už tedy nějaký ten návratový výlet, tak je vždycky lepší, když je možnost učinit trasu takovou, která by příliš nekopírovala linii tam, ale u zpět aby to bylo jinak.

U městečka (tedy vlastně vesnice) Branná se nabízí taková trasa s výstupem na bájnou horu Vozka a zpět. Trasa je to celkem se slušným převýšením, takže je vhodná spíše pro zdatné turisty, v případě rodiny tak už s odrostlejší mládeží.

Za nástupní místo můžeme zvolit rozcestí poblíže místního nádraží, rozcestí Branná, most u žst. Je lepší začít zvolna, tedy proti proudu říčky Branná v údolíčku, kde nás povede souběh zelené a žluté TZ spolu s trasou naučné stezky. Aktuálně je silnička poněkud poničená povodní v září 2024, ale není to nic nepřekonatelného. Po chvíli míjíme rozcestník pod Mariánským pramenem (odbočka zelené), dál tedy je hlavní vedoucí barvou žlutá. Při pohledu přes říčku mohou výletníka zaujmout skalní stěny pod bývalým hradem Kolštejn, jeho zbytky jsou začleněny do renesančního zámku. Naše trasa pokračuje stále mírně podle říčky a po několika rekreačních objektech na pravé straně vody se vnoříme do lesního celku, zde převážně listnatého, případě smíšeného. Na naší straně nás ve stráni sleduje železnice, na opačné straně Branné postupně vystupují paty skal, které se táhnou vzhůru k tzv. Ptačí planině. Zelená značka, která nás před chvílí opustila prochází právě tímto terénem (kdo by si chtěl prodloužit). Ke žluté trase se opět připojuje poblíže železničního viaduktu, po té společně projdeme pod obloukem a po stovce metrů doraze k hájence Banjaluka. Tady nás už zelená opustí nadobro a my pokračujeme jen po samotné žluté TZ. Sklon terénu se nenápadně zvyšuje a dřívější smíšený les se stále více v les jehličnatý, tedy převážně smrkový (občasný buk nebo javor a jeřáb ale ještě k vidění je. V obloucích vystupujeme lesním celkem víceméně bez výhledových míst a pokračuje to i za křižovatkou s označením Žleb. To už jsme překonali nadmořských 800 m, tady už výskyt smrků je celkem přirozený. Sklon ani charakter terénu se příliš nemění. Jisté spočinutí nabídne sedlo s křižovatkou lesních cest s názvem Volská louka. Poněkud zavádějící název snad upomíná na doby, kdy byly i horské stráně více vyklučené a pásl se tu dobytek. Kdo by měl zájem a touhu, může se jednou z neznačených cest vydat ke vzpomínce na Kaiserin Elisabeth (tedy Sissi), která se tady někde v Jeseníkách měla pohybovat v září 1898.

Po návratu pak postupujeme opět žlutou TZ po úbočí s názvem Klepáč, zní to podobně jako jeden kopec u Králického Sněžníku, zřejmě tu taky někdy harašilo kamení. Nyní už musíme počítat i s náročnějšími úhly výstupu, kdy už je nahuštění vrstevnic méně vzdálené. Nicméně můžeme využít občasných mýtin k výhledům do okolí, povětšinou ale jen na svahy blízkého Šeráku nebo Keprníku.

Rozcestí Nad Hášovou by nás mělo nabádat k návratu, respektive v pokračování slíbené okružní trasy. Jenže něco přes kilometr je vzdálený vrchol Vozky. Obzvláště za pěkného počasí by to byl neodpustitelný hřích. Musíme tedy překonat cca 300 metrů značně prudkého výstupu, za který se terén už snesitelně přiblíží k vrcholovým partiím hory. Svými 1377 metry je Vozka cca šestým nebo sedmým nejvyšším vrcholem pohoří (ono záleží, počítají-li se Petráky jako samostatný vrchol).

Pořadí nakonec není tak důležité, důležité je seskupení vrcholových rulových skal. Na některé se dá celkem pohodlně (sice přes zábradlí) vylézt. Máme pak k dispozici jednu z nejlepších vyhlídek celých Jeseníků. Sice přes Keprník a Červenou horu nevidíme moc na Jesenicko /tedy severní podhůří), ale vynahradí nám to ostatní kopce včetně Velké hřebenovky s Pradědem, velkou část Hanušovické vrchoviny nebo pásmo patřící Králickému Sněžníku. Určitou výhodou Vozky je skutečnost, že poblíž není žádná lanovka nebo silnice, sice zde nemusíme být sami, ale povětšinou k Vozkovi chodí přeci jen zkušenější, tím pádem i slušnější turisté.

Zbývá tedy sestup, tedy musíme počítat s prudší částí nad Hášovku, pak ale už bude sestup přeci jen mírnější. Současné pojmenování Hášovy chaty je odvozeno od profesora Rudolfa Haše z brněnské lesnické fakulty, němečtí stavitelé ji nazývali Fridahütte. Už nás nevede žlutá trasa, ale opět zelená barva, mimoděk jde o značku, kterou jsem už používali v prvních metrech výletu.

Trasa se z části drží lesních cest, než se obrátí přímo do údolí, kterým míří dolů potok Hučava. Je to celkem pěkná bystřina. Po přechodu ostré zatáčky (s pojmenovaným rozcestníkem Potok Hučava) už prochází pěšina přímo kolem vody, někdy i přes otok.

Jak potůček nabírá sílu z malých přítoků postupně nabírá sílu a níže v několika skocích překonává skalní prahy, takže objevíme celkem pěkné vodopádky, největší cca 2m vysoký.

Docházíme k prvním výdobytkům civilizace, tedy hájovně u zaniklé Josefové. Z vesničky, kde bývalo více než 30 domů (sklárna, hospoda, škola) už dnes stojí právě jen tato stavba.

Naše tras se odkloní od potoka a prochází právě místy, kde Josephstall býval, před časem zde byly částečně obnoveny základy bývalé školní budovy a poblíže i most svážnicové lanovky. Tou se stahovalo dřevo s lesních úzkorozchodek, která složily k odstraňování polomů v prvních letech 20. století. Mimo to pod cestou objevíme i zajímavé skalní výchozy.

Trasa pokračuje příjemnou lesní cestou k Zadnímu Aloisovu, po okraji lesa pak na malou vyhlídku Aloisovské louky, zde se k nám připojí trasa naučné stezky Pasák. Mezi lesem a loukami dorážíme k další vyhlídce Přední Aloisov. Prudší sešup míří ke stejnojmenné osadě, dnes 100% rekreačního charakteru. Musíme ale počítat s možným ohrožením, značka tu totiž vede po louce, tedy pastvině s ohradníkem (ten se dá projít), možné riziko střetu s býkem, ale ony většinou ty krávy na turisty moc nehledí.

K cíli, tedy k nádraží je to opět lesem, celkem prudce kolem skal, kde můžeme zahlédnout i nějaké horolezce.