Přes Vozku (Branná – ČHS)

Jeden z aktuálních CP (cestovních příkazů) mě se značením vyvedl do hřebenových partií našich Jeseníků. Šlo o značení k Vozkovi a protože se den vyvedl, byl z toho i pěkný, téměř celodenní výlet.

Znamená to časnější vstávání na vlak směr Hanušovice, přestup na opožděný spěšný vlak (asi 10 minut) k Jeseníku, ale výstup se koná dříve, již v Branné.

NA prohlídku obce čas není, naštěstí jde o místo poměrně dobře poznané a případné novinky si můžeme dopřávat i jindy. Níže pod nádražím je jeden výchozích turistických rozcestí u mostu přes říčku, stejného jména jako má městečko (Branná).

Po povodni z roku 2024 (září) je tu ještě poněkud neuklizeno, tedy co se týče vodní dráhy, je patrno, že ačkoliv na té naší jižní straně hor ta povodeň nebyla tak katastrofální jako na Jesenicku, i tak si trošku pohrála kde měla prostor.

Naštěstí část břehů pod lesní silničkou náporu vody odolala a řeka si víc „zaúřadoval“ na protějším, tedy levém břehu říčky.

Souběh zelené a žluté TZ sleduje mírným stoupání tok k rozcestí u hájovny Banjaluka. Vedle cesty zaujme vedlejší svah nad silničkou, který je podepřen masivní podpůrnou kamennou stěnou. Dnes tu sice zeď chrání samotnou silničku, ale jde vlastně o část podpory zaniklé lesní železnice. Úzkorozchodná dráha zde mířila směrem k Františkovu a Josefové a ke svahům Černé stráně. Jeseníky počátkem 20. století zasáhla větrná smršť a právě lesnímu železničkami se sváželo kalamitní dříví. A právě u Banjaluky se část překládala, přesněji byla zde výhybna tratí. A proč to trošku jižní pojmenování hájovny? I nu v té době jsme byli ještě součástí R-U monarchie a pracovali tu i dělníci ze západního Balkánu.

Od rozcestí začíná příkaz, znamená to tedy vybalit barvy (bílá na okrajové pásky, žlutá vedoucí a hnědá, dnes už opět i khaki na případné opravy přetahů.

Hned od rozcestí cesta stoupá přeci jen silnějším úsilím po lesní cestě, ale stále je to vcelku přijatelný vzestup. Jde o normální komunikaci, kudy se např. sváží dřevo a pohybuje lesní technika. Vlastně by se zde dalo jet i na horském kole, protože tu neplatí nějaké omezení. Cesta postupně obtáčí masiv nepojmenované kóty 852 (nepojmenované v mapách.com) a první postupovou metou je rozcestí Žleb. Jde spíše o textační bod, žlutá TZ je tu samotná, odbočují zde ale nějaké lesní cesty, zkušený turista by s pomocí kartografických děl ale jistě uspěl. Ve Žlebu máme za sebou asi 2,5 km malování značek, ale musíme dále. Překonáváme brzy výšku 850 m a po severním úbočí Trojáku míříme k Volské louce. To už je poměrně důležitější orientační bod. Momentálně byly vykradené směrovky ze stromu u rozcestí, které by poslaly turistu výše. Naštěstí i zde jde stále jen o žluté TZ, nicméně prochází tudy i bytelnější lesní cesta od Františkova a Josefové a dá se po ní pokračovat např. v lovecké Jelení boudě. U této cesty se dá narazit na pamětní kámen rakousko-uherské císařovny rodným jménem „Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern“, tedy původně slečny z rodu Wittelsbachů, která se provdáním za Františka Josefa I. stala paní Habsburkovou a říkalo se jí důvěrně Sissi (no nevím, mohli li jí tak oslovovat i prostí poddaní, i když už byla konstituční monarchie).

Ale zpátky na trasu, na Volské louce je malý přístřešek a už byl čas na malé občerstvení (svačina sebou). Podle pojmenování tedy louka, takže kus lesa chybí, ale značení v lese je opatřeno větší značkou, tedy tzv. volavkou (normální značka je 10x10 cm, volavka klidně 15x15 i více). I terén se více mění. Nenápadně jsem překonali výšku 1000 m a cesta více připomíná širokou pěšinu, nicméně nějaký jeep by tu i projel. Připravit se ale musíme na fakt, že strmost výstupu je už vydatnější. Nenápadně se dokonce objeví nějaký ten výhled, byť je to převáženě jen ohlédnutím do průseku cesty. Zde už kráčíme po rozsoše samotného Vozky, tedy hřeben, který je pojmenován jako Klepáč (neplést si Klepáčem v Králickém Sněžníku). Ve vyšší části se narazí i na vcelku rozsáhlejší mýtinu s vyhlídkou na blízké kopce směrem k severu a západu, hlavně tedy jde o Keprník a část hřebene, který se táhne k Šeráku. To už je znamení že se blížíme ke konci značení. Tím je rozcestí Nad Hášovou. Zde se ke žluté připojuje zelená TZ. Ta sem vede též od Branné a pokud bych mohl poradit, je možná i k výstupu zajímavější, sice tedy delší (jak se říká za to horší cesta), zejména je toho víc k vidění, skály, dobytek, Přední i Zadní Alojzov, jeho louky, Josefová, vodopády apod.

Nakonec i tuto cestu doporučuji dvojici, která už leze dolů z vrcholu.

K Vozkovi pokračuje barevný souběh (z+ž). A hned pořádně tvrdě, tedy zhruba půlkilometrovým výšvihem nad vrstevnici 1300 m. Skoro se divím, že jsem tu někdy jel dolů na běžkách (ve skutečnosti pěšky s lyžemi v rukách). Po tom půlkilometru je už trasa pohodlnější, zejména co se týče sklonu. Nutno ale počítat s faktem, že pěšina je zde notně pokrytá kořeny a kamením, tedy rozhodně to není na nějaké běžecké závody. Ale již je skoro v dohledu rozcestí U Vozky. Ta původní žlutá pokračuje k Trojmezí (pod Keprník), nás teď zajímá ta zelená, která krátkou pěšinou s hatěmi směřuje k samotnému Vozkovi. Jak pověst prví, jistý povozník si tu podložil kola vozu v bažině chlebem, což tedy bylo horší než rouhání. Jak to dopadlo, je k vidění. Forman i s koňmi byl zaklet do podob svorových a staurolitových skal (v podstatě takové oblíbené jesenické ruly). Vrchol skal je vlastně již nad hranicí lesa (v Jeseníkách to bývá kolem 1350–1400 m). A i díky tomu je ze skal impozantní výhled do všech stran, byť na SZ trošku zaclání vyšší Keprník (1424 m). Přeci jen již panovalo takřka letní počasí, tak ze vzdálených vrcholků chybí Krkonoše, ale to bližší i tak stačí, tedy pomineme-li celé Jeseníky, je to i Králický Sněžník, trošku Orlických hor, Hanušovickou vrchovinu aj. O konkrétních bodech je i na Turistice dosti článků. K vykochání i focení si nějaký čas dopřejeme, ale doba pokročila, musíme pokračovat. Z Vozky míříme dolů k hornímu toku Hučivé Desné. Je to pěkný sešup, však musíme klesnou skoro 150 m na necelém kilometru. Je to taková pralesní pěšina, opět protkaná sešlapanými kořeny a sem tam i šutry. Příjemnější je to až dole u potůčku. Díky jisté „uklizenosti a úpravnosti“ se tomu říká Japonská zahrada. Za vodou už trasa pokračuje spíše ve vrstevnicovém charakteru po úbočí jižní rozsochy Keprníku (1263m).

Postupovým bodem je sedlo Pod Vřesovkou. I z pohledů z dálky se toto místo vskutku podobá sedlu. Jde o komunikačně důležité místo s průchodem červené TZ, tedy hlavní jesenické hřebenovky. Samotná zelená značka tu sice končí, ale prochází tudy jiná žlutá (od Bílého sloupu přes Červenou horu a pak dolů do Koutů. Pro tentokráte ale volíme už tu lehčí trasu, tedy po červené značce. Nedočkáme se sice Kamenného okna, ale i ten výstup k Vřesovce má své kouzlo. Svah je mírnější, byť pořád musíme počítat, že jde o lesní pěšinu, tedy nějaké šutry nebo kořeny. K tomu pohled do údolí Hučivé Desné a dál k Mohelnické brázdě.

Bohužel snahy o obnovu chaty u Vřesové studánky tak nějak usnuly, zaniklý kostelík nahrazuje jen základová plošina s oltářním kamenem. Takže tu zbývá jen pramen s kamennou kapličkou. V jarně-letním horku si nějaký doušek dopřejeme, však jde o zázračnou vodu.

Ještě asi 3,5 km k Sedlu. Když se v Jeseníkách bavíme o nějakém sedle bez označení, skoro všichni vědí, že je to to Červenohorské. Od Vřesovky jde o slušnou lesní cestu, však se tu počítalo se stavbou, tak se cesta upravila po zbourání staré stavby v 80. letech minulého století. V zimě tady jezdí rolba (tam a zpátky). Určitou nevýhodou je aktuálně posyp hrubým štěrkem, tak je lepší chodit po kraji cesty. Jak mi sdělila mladá kamarádka, blbě se tu chodí třeba s kočárkem. No i na kole by se jelo blbě, hlavně když nemáte to s motorem.

Cesta je naštěstí z části vyhlídková, ale jak sestupujeme níže, začíná tu vzrůstat i mladý les do výšek, že brzy i před Červeňákem“ nic vidět nebude. Ze Sedla je naštěstí obstojné spojení i o víkendech (na naši stranu těsně po 19. hodině), zbývá tak i čas k zasloužené polévce i tomu pivu.