Partyzánskou stezkou jednou stopou (okružní 14 km)

Horní Bečva – Kyčera – Martiňák – Mečová – Pod Kladnatou – Kudlačena – Horní Bečva

trasy: žlutá TZ, 6015, 472, červená TZ, žlutá TZ

Malá okružní vyjížďka z nás doslova vyždímá poslední zbytky sil. První polovina cesty představuje pouze stoupání, odměněné v horních partiích pěknými výhledy. Jakmile překonáme polovinu, pak už se jenom povezeme. Určitě bude zapotřebí vyrazit na horském kole, protože místy nás čekají lesní a polní cesty a pěšiny plné kamení, nebudeme se totiž pohybovat pouze po cyklostezkách. Dnešní projížďka bude věnována 2. světové válce, činnosti partyzánských skupin a osvobození – během putování budeme nacházet připomínky této pohnuté doby. Samozřejmě lze tuto trasu absolvovat i pěšmo.

Za svůj start a cíl jsem vybrala Horní Bečvu, parkoviště před nákupním střediskem, kde mě zaujala zajímavá socha. Noe od Pavla Drdy (žil v nedaleké Bystřičce) na mě dýchl valašskou poetikou.

Základem Dolní, Prostřední a Horní Bečvy bylo rozptýlené sezónní pasekářské osídlení, označované původně jako Bečvice, které sledovalo tok Rožnovské Bečvy. Údolní ves obklopují svahy pokryté lesy a loukami vybízející k toulkám.

V obci musíte navštívit:

• kostel sv. Jana a Pavla byl postaven roku 1787 společně s architektonicky velice podobnými kostely v Zubří a Francově Lhotě. Původní prostý vzhled venkovského kostela s jednoduchou dřevěnou věží byl změněn v letech 1946 – 47 dostavbou dvou zděných věží v průčelí. Před kostelem se nachází pomník obětem 1. světové války s 67 jmény padlých.
• rekreační potenciál obce byl výrazně podpořen výstavbou vodní nádrže zprovozněné roku 1947. Kvůli ní byla přeložena trasa silnice vedoucí na Bumbálku a padlo jí za oběť několik usedlostí. Vodní plocha je dnes celkem hustě obklopena rekreačními zařízeními (uvádí se asi 50 větších objektů a na 500 chat). Plavcům nabízí travnatou pláž a pozvolný vstup do vody.

Z parkoviště vyjedeme po hlavní silnici směrem ke kostelu, za kostelem sv. Jana a Pavla překonáme řeku a odbočíme vpravo. Budeme sledovat žlutou TZ. Na rozcestníku se dozvíme, že na Martiňák je to pouhé 4 km, a já dodávám, ale dost nepříjemného stoupání! Pozor, u sloupu vysokého napětí, po pár metrech od rozcestníku, odbočujeme vpravo na takovou nenápadnou pěšinu, jež nás po 150 m dostane opět na pohodlnou asfaltku. Místy se začíná odkrývat výhled na obec pod námi a okolní kopce, takže začínáme cítit, že se dřina vyplácí… Asfaltový povrch vystřídají za nějakou dobu panely, ale i ty se za chvíli ztratí a jedeme lesní cestou. V následujícím úseku opět střídáme asfalt s lesní cestou až k turistickému přístřešku, jehož okolí je celkem vykáceno a nám se tak odrývá úžasný výhled na masiv Radhoště. Jsme kousek pod jedním z výrazných vrcholů – Kyčerou a překonali jsme zatím zhruba 250 výškových metrů! To nejhorší máme za sebou… Na Beskydech se mi vždy líbily právě tolik typické usedlosti rozptýlené v lesích celkem daleko od sebe a od obecní zástavby. To je případ právě i této oblasti, člověk má pocit, že se pohybuje zcela v osamění a zatím jsou všude kolem něj ukrytá obydlí. A právě taková líbezná samota v kopcích se nachází kousek za turistickým přístřeškem.  A teď už nás čeká příjemně zvlněná cesta s převažujícím mírným stoupáním až k Martiňáku, což je úžasné místo k odpočinku s výhledy, fotografováním u zdejšího fotopointu v podobě dveří i případnému občerstvení ve zdejší hospůdce, podle jejíhož prvního majitele je místo též pojmenované.

Teď, když už jsme vysoko v kopcích, se konečně můžeme zaměřit i na téma naší projížďky. Na budově můžeme spatřit dvě pamětní desky věnované obětem druhé světové války. Právě zde si přečteme jména hlavních postav silného příběhu hrdinství a obětavosti, na jehož konci byla tragická smrt mnoha lidí.

Nejdříve trochu obecně. Jakákoliv forma odboje (šíření letáků, poslech zahraničního rozhlasu, boj v zahraničí, podpora odbojářů, převádění přes hranice apod.) byla přirozeným projevem obyvatelstva nesouhlasícího s nacistickými perzekucemi. Ti nejodvážnější prováděli tyto činnosti v organizované formě jako členové odbojových skupin.

Od roku 1935 byl provozovatelem chaty Rudolf Kubáň, který zde hospodařil se svou manželkou Amálií. Mimochodem oba členové KČST. Od počátku války aktivně pomáhali obětem nacistického pronásledování – poskytovali zázemí, zprostředkovávali převaděče. Amáliini sourozenci Josef a Božena zde byli zaměstnáni a zároveň působili jako partyzánské spojky.  V roce 1944 se tato chata stala místem, kde docházelo ke střetávání spojek a štábu partyzánského oddílu. 2. 11. 1944 došlo nedaleko Kněhyně k náhodnému odhalení několika partyzánů německými vojáky. Shodou okolností byl při přestřelce zraněn velitel 1. partyzánské brigády Jana Žižky (největší partyzánská jednotka v Protektorátu Čechy a Morava – její připomínka v podobě zajímavě vytvořeného pomníku se zde nachází také) Jan Ušiak a jeho zástupce Dajan Bajanovič Murzin. Ti našli pomoc u tamějších obyvatel. Ušiak získal prvotní ošetření u Kubáňů na Martiňáku, ale s ohledem na jeho bezpečnost, raději přešel do nedaleké chalupy Macurových (3 bratři byli pomocníky partyzánů), následně byl lékařsky ošetřen v Čeladné. Zdravotní stav Ušiaka se zhoršoval a vyžadoval odbornou péči. Té se mu dostalo, ale to již bylo pod kontrolou ostravského gestapa. Po zjištění odhalení gestapem se Ušiak 3. 11. 1944 zastřelil. Tato událost vyvolala zintenzivnění pronásledování partyzánů v tomto prostoru. Štáb partyzánů pod Kněhyní byl nacisty přepaden a členové oddílu rozprášeni. 4. 11. začíná velká zatýkací a prověřovací akce lidí, na jejímž základě Jaroslav Macura běží do Horní Bečvy zpravit o těchto událostech obecního tajemníka Rosku, který je též do odboje zapojen. Tento „běh o život“ je každoročně připomínán prostřednictvím Macurova memoriálu. Jak uvádí organizátor, jedná se o legendární běh za svobodu a budoucnost o různých délkách, od 170 m pro nejmenší po 4,15 km pro starší. Roska ale odmítá opustit rodinu a následující den je společně s mnoha dalšími zatčen a usmrcen. Zatýkání, mučení, výslechy a popravy pokračují až do dubna 1945. Poslední obětí celého příběhu byla Božena Kubáňová, která zemřela 10. 4. 1945 v plynové komoře v Mauthausenu.

Pokud se budete potřebovat ještě trochu vydýchat, rozhodně doporučuji k přečtení informační tabuli o historii sídla na Martiňáku.

A můžeme jet dál! Budeme mírně stoupat po červené TZ, tedy Cyrilometodějské stezce, která nás dovede až na samotu do Zadní Mečové. Místy je cesta hůř sjízdná, ale občas odkrývá úžasné výhledy na beskydské kopce, včetně Lysé hory.

V Zadní Mečové zahneme druhou odbočkou vpravo po cyklostezce č. 472 a sjedeme na rozcestí Pod Kladnatou. Na rozcestníku odbočíme opět vpravo a po žluté TZ sjedeme loukou, lesní cestou a nakonec asfaltkou zpět do Horní Bečvy. V údolí odbočíme zase vpravo a po hlavní silnici dojedeme 1, 5 km k výchozímu bodu.

KNIŽNÍ ZDROJE:

NEKUDA, Vladimír (ed.). Okres Vsetín: Rožnovsko, Valašskomeziříčsko, Vsetínsko. Vlastivěda moravská. Valašské Meziříčí: Hvězdárna, 2002. ISBN 8072750240.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Horní Bečva. Online. Dostupné z: https://www.hornibecva.cz/. [cit. 2025-11-12].

Macurův memoriál. Online. Dostupné z: https://macurak.cz/. [cit. 2025-11-12].

MALINA, Karel Jan. Martiňák - Na Martiňáku. Online. 2016, s. 10. Dostupné z: https://www.hornibecva.cz/assets/File.ashx?id_org=4216&id_dokumenty=1387. [cit. 2025-11-12].

MALINA, Karel Jan. Z dějin Martináku v letech 1944 - 1950. Online. Dostupné z: https://www.hornibecva.cz/assets/File.ashx?id_org=4216&id_dokumenty=1388. [cit. 2025-11-12].