Kamenitým kopcem

V podstatě nenáročná výletní trasa, při které mimoděk navštívíme známou podesenskou útočnou sestavu Petrov-Rapotín-Sobotín (hokejoví fanoušci jistě poznají malou reminiscenci). Nicméně o hokeji to nebude, spíš o geologii, železářství, výhledech a trošku o myslivosti.

Výchozím místem je nádraží Sobotín, kde nezajíždí (prozatím) jen vlaky místní lokálky, ale v místě je i zastávka busu. Teoreticky lze trasu podniknout i obráceně, jde o pouť z místa A do bodu B, ale z koncového bodu v Rapotíně je více spojů, takže když se to stihne rychle, nemusí se dlouho vysedávat v hospodě (naštěstí je hospoda i v Petrově). Paradoxně totiž stanice Sobotín leží v katastru Petrova, dnes opět samostatné obce.

Od nádraží není daleko k budově Diakonie, tím i místnímu výchozímu rozcestníku TZ, vybereme si tu zelenou s první zastávkou, tedy Granátová skála. Obejdeme sklad řeziva, obloukem k severu a zase k jihu, od okraje lesa hned svižně do kopce, jde o vrch s názvem Kamenitý, kam se ještě dostaneme. Nejdříve ale k té skále. Jde o několik skalních svorových a kvarcitových výchozů, nejvyšší do 10 m celkové výšky. V křemencích se zde vyskytují (spíše vyskytovaly) – jak název naznačuje krystaly granátů, těm zdejším se říká almandin. Podle literatury tu krystaly dosahovaly až několikacentimetrové velikosti (do 4 cm, často 2,5), co asi lezlo na povrch se už ale rozebralo, jen červená barva naznačuje přítomnost zbytků nerostu. Černá barva zase prozrazuje krystaly rutilu. Ze skály se těžil materiál pro již dávno zaniklé sobotínské železárny. Skála je součástí naučné stezky Maršíkov–Sobotín, v okolí obcí je řada pozoruhodných mineralogických lokalit ovšem stezka není nijak v terénu vyznačená, zájemci se musí vydat podle možností a vlastní orientací.

Ke skále jsme se zapotili dost, tak zvolíme odpočinkovou lesní cestu, směrem k severu, cesta sice neznačená, ale myslím, že se nedá poplést, jde o vrstevnici, která nás zavede nad Maršíkov. Těsně před silniční serpentinou můžeme zahlédnout ve svahu pod cestou zbytek hlásky – klapačky, která byla součástí železáren v Sobotíně. Rozcestí Nad Maršíkovem místní nazývají Fellberk (Kožušná), kromě kapličky pod svahem stojí k návštěvě i blízké návrší, pokud se ovšem vyhneme pasoucím se kravám. Z vrcholové louky s pastvinou je totiž obstojný, výhled. Hlavním předmětem zájmu je samozřejmě část hlavního hřebene Hrubého Jeseníku (Břidličná, Jelení hřbet, Velký Máj, Kamzičník), po malém obejití vrcholu objevíme Mravenečník, máme tu i údolí Desné s Velkými Losinami, samozřejmě Sobotínsko a další okolní kopce.

Vrátíme se k rozcestníku a vybereme si z nabídky TZ žlutou značku, směrovník nás zavede k dalšímu cíli. Po kratším úseku lesní cestu odbočí značení prudce do vrchu k severnímu vrcholu s kótou 596. vrchol s telekomunikačním převaděčem je celý zalesněný, takže výhledy t žádné nejsou. Po malém sedle následuje výstup k hlavnímu vrcholu. I na kótě 616 m je přítomná telekomunikační věž, oproti té první větší. Skoro je škoda, že na ní není nějaká vyhlídková plošina, tady by se i vlezla. Textační tabulka naznačuje, že na Kamenitém kopci si užijeme více skalisek, než té granátovky na začátku.

Po několika stovkách metrů v lese narazíme na pozoruhodně upravenou pěšinu či stezku. Vyskládané kamení naznačuje, že se zde usilovně pracovalo. V době, kdy v Sobotíně sídlily nejen železárny, ale hlavně podnikatelé Kleinové, nechali si část okolí přizpůsobit k výletům (ale i lovu). Brzy narazíme na hromadu kamení, základů lesní besídky či chaty, ke kterým si nechali majitelé panství vybudovat chodník. Dnes se nu říká Baronská cesta, či Kleinovské chodníčky. Důvodů, proč si za výletní místo je ale více. Mimo blízkosti svého sídla, je to i celková atraktivita místa. Jižní hřeben Kamenitého kopce je totiž ozdoben pásem svorových skal, leckdy i solidně vysokých. Proč se jim říká Černé kameny, je divákovi vcelku okamžitě zřejmé. Nejde sice přímo o skalní stěny, někdy spíše shluky kamení, ale výšky leckdy úctyhodných. Na jednom ze skalních výchozů je i k vidění zřetelná plošina, kde bývala vyhlídka na Sobotín a železárny. Dnes ovšem můžeme jen odhadovat, co tak mohli Kleinové (ale i jiní) v té době vidět. Když už tedy z této atrakce moc nezbylo, stále můžeme obdivovat kamenný chodník, který od skal sestupuje v umně vyvedených serpentinkách.

Pár stovek metrů a dorazíme k lesní cestě s křižovatkou TZ, dochází sem zelená značka od Granátové skály, kterou jsme vlastně vynechali. V souběhu se žlutou sestupuje z lesa, přes louky k míří k Terezínu, což je část Petrova, přes lávku vede značka k cíli v Rapotíně (železniční stanice a bus).