Turistika.cz je hrdá, že může být partnerem unikátní cesty HONZY ŽĎÁNSKÉHO - CESTA ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013, z Mladé Boleslavi do Japonska.
Honza říká o cestě:
Trasa je dlouhá přibližně 17000 km. Na její zdolání jsem si vymezil osm měsíců. Odjezd je stanoven na 7.4.20013 z Mladé Boleslavi a v Tokiu bych měl být 1.12.2013 O zážitcích a trampotách, které mě potkají se můžete dočíst v mém Blogu, nebo na Facebooku (Road towards sunrise).
Plán cesty:
Novinky o cestě: Honzův blog & web zdana.cz & Facebook.
Aktuality z cesty:
7.4.2013 odjzed z náměstí v Mladé Boleslavi! Více na Facebooku, příjdete se podívat?
Dne 7.4. 2013 jsem se vydal na cestu. Na dalekou cestu. Má mě zavést až na druhou stranu asijského kontinentu. Do japonského Tokia. Jako dopravní prostředek jsem zvolil kolo. Přesněji horské kolo 29“. Naložil na něj vše co budu a asi i nebudu potřebovat a v neděli s úderem poledne vyrazil. Pravda, že počasí cykloturistice moc nepřálo, ale odkládat odjezd nemělo smysl.
První zastávka na Cestě za východem slunce byl Hradec Králové. Tam mě ještě čekali kamarádi a druhý den už jsem byl odkázán sám na sebe. Trasu jsem měl naplánovanou následovně. Z Hradce na Olomouc, pak Valašské Meziříčí a přes Bytča do Žiliny. Přes Českou republiku jsem uháněl co to šlo, ač Mezi Hradcem a Olomoucí to moc nešlo. Zastavil jsem se až ve Valašském Meziříčí. Následně proběhla návštěva krásného skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a proti proudu Bečvy jsem opustil kouzelný kraj Moravskoslezských Beskyd.
Slovensko mě přivítalo přívaly vody. Trápil jsem se na hlavních tazích, pravidelně sprchován projíždějícími kamiony. I přes nevlídné počasí jsem si však kraj halušek a korbáčíků užíval. Nejprve Malá Fatra, následovně Nízké a jako finále Vysoké Tatry. Horské scenérie mi dodávaly sílu do nohou a tak dřív než jsem se nadál projížděl jsem východním Slovenskem se slunkem v zádech a kochal se tímto přátelským krajem. Jako velkolepé finále by se dalo pojmout, když mě cesta zavedla do pohraničního Národního parku Poloniny. Kde jsem mohl poprvé v životě zahlédnou divokou jelení zvěř, čí málem šlápnout na mloka, který byl z mého v pádu chudák tak v šoku, že zůstal přikovaný k zemi a ani nedutal.
Pln napětí a očekávání jsem v stoupil na Ukrajinu. O žádné jiné zemi u nás snad nepanuje tolik předsudků jako právě o Ukrajině. „Přes Ukrajinu? Tak to se rozluč s kolem“. „Cože, Ukrajina, tam tě oberou hned první den“ slýchal jsem skoro denně. Ano, celníci nejsou zrovna nejlepší vizitkou, ale jinak nemůžu říct křivé slovo. Jsem zde sice jen pár dní, ale až na otřesné komunikace a občas opravdu nebezpečné řidiče, si nemohu stěžovat. Sice mě tu potkala první větší porucha a vybavení dostává zabrat, ale to jsem očekával. Naproti tomu, malebné horské vesničky, kde babky sedí na zápraží a na nabízejí své vypěstované poklad, tyto nepříjemnosti dalece vynahradí. Na Ukrajině ještě stále můžete vidět celé rodiny jak připravují svá políčka, aby mohli sklízet úrodu ze které pak budou žít. Otce, jak vodí koně a jejich syny jak se snaží ukočírovat ten nemotorný pluh. A skutečně krásnou přírodu. To vše je zde k vidění. Je tu ale i druhá tvář. Břehy řek obsypané igelity, pálení a vypalováni všeho co se nehodí. Betonové odkazy dob komunismu. O životu na silnicích nemluvě. Já si zatím Ukrajinu užívám plnými doušky. A doufám, že pro mě má nachystána ještě mnohá překvapení a zajímavá setkání…
Na fotografie z prvních dní a prvních navštívených míst Jana Žďánského na "CESTĚ ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013" se můžete podívat zde nebo na Facebooku/Road towards sunrise.
Už je to více než čtyři týdny, co až na pár výjimek den co den nasedám na své kolo ověšené brašnami a vyrážím vstříc novým zážitkům. Jsou rána kdy se nemohu dočkat jak za chvíli budu uhánět kupředu. A jsou samozřejmě i taková, kdy se musím nutit začít balit a své bolavé tělo posadit do sedla a pokračovat dál. Tak už to hold v životě chodí. V minulém příspěvku jsem pln nadšení popisoval své zážitky z Ukrajiny. A v tom mohu pokračovat. Z mého pohledu lze cestu přes Ukrajinu rozdělit podle pravítka přesně na poloviny. A to západní a východní. Zatím co západní oblasti, v čele se Zakarpatskou, jsem prožíval s velkým vzrušením a každý den přinesl něco nového. Na východě jsem se musel vyrovnávat s fádní krajinou rovných polí a otevřeným terénem. Jeden den splýval s druhým, a z monotónnosti šlapání do pedálů mě vytrhlo málo co. Vítr, který na těch pláních nabíral slušné rychlosti, se mě často snažil mé úsilí postupovat v před zhatit. Nebo alespoň pořádně znepříjemnit. A to se mu dařilo náramně. Díky tomu jsem se také poprvé vypořádával s lehkou fyzickou krizí, ale to nebylo nic hrozného. Na druhou stranu musím říct, že lidé na mě na východě reagovali tak nějak pozitivněji. Projíždějící auta troubila na i pozdrav a ne jen abych se odporoučel za krajnici. Několikrát jsem byl obdarován něčím na zub a často vysvětloval kam jedu. Svou pouť přes tuto zemi jsem zakončil u břehu Černého moře. Ačkoli do Azurového pobřeží má daleko asi jako já do Tokia, bylo to příjemné vydechnutí za uplynulými dny potu mezi lány pšenice. Přechod ruské hranice, byl pro mě adrenalinový zážitek. V pase bussines vizum, přijel jsem na kole a rusky ani slovo. Navzdory očekávání vše proběhlo naprosto hladce a já se ocitl na území ruské federace. Další krok do neznáma ….
Na fotografie z dalších navštívených míst Jana Žďánského na "CESTĚ ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013" se můžete podívat zde nebo na Facebooku/Road towards sunrise.
Kalmická republika
Je součástí ruské federace, leží severně od Kaspického moře a velikostí zhruba odpovídá české republice. Ovšem s tím rozdílem, že na toto území přepadá necelých 300 tisíc obyvatel. Z nichž téměř polovina žije v hlavním městě Elistě. Zvláštností této málo známé republiky je především to, že zde buddhismus platí za hlavní náboženství. Kalmykové vyznávají tzv. tibeskou formu buddhismu.
Mě se naskytla příležitost k návštěvě Kalmycka, při mé Cestě za východem slunce. Během této osmi měsíční cyklocesty z České republiky do Japonska, jsem zde strávil týden. A projel jsem hlavní trasu ze západu na východ. Krajina v této větrné zemi je čistokrevná step. Nekonečné prostory pokryté zlatavými trsy trávy, na kterých se pasou stáda krav, ovcí a koní. Věčně blankytná obloha má ze následek, že se zdejší obyvatelé i příroda musejí vyrovnávat s velkým horkem a s tím spjatým suchem. Například východní část země už si moc nezadá s opravdovou pouští. Díky tomuto jevu, jsem měl možnost spatřit mnoho vysychajících a vyschlých jezer. Po kterých zbyly jen ve stepi bíle zářící slané plochy. Největší a nejznámější z těchto jezer se nachází nedaleko městečka Yashalta. Je označováno za mrtvé moře Kalmycka a za koupelí v léčivém bahně se sem sjíždějí lidé z dalekého okolí. Já jsem bohužel musel koupel vypustit, protože nemožnost se po bahnění umýt pro mě byla zásadní problém.
Největší dojem ve mně však zanechali sami Kalmykové. Tak milé a dobrosrdečné lidi jsem doposud nepotkal. Již od prvního dne, jsem byl vystaven této vřelosti. Kam jsem se na svém kole hnul, tam na mě lidi mávali, zdravili a co den, to mě někdo pozval na jídlo, pití, na návštěvu. Hned při své první zastávce v malém buddhistickém chrámu, jsem byl zahrnut neuvěřitelnou ochotou a vstřícností. Zůstal jsem na rychlou svačinu, popil slaný čaj s mlékem a při odchodu jsem dostal tolik jídla na cestu, že jsem to málem ani nezabalil do brašen. Podobné setkání a zážitky provázeli celé mé putování touto zemí. Skutečně dobrosrdečnost lidí byla odzbrojující.
Hlavní zajímavostí Elisty je bezesporu hlavní chrám. Zlatý příbytek Buddhy Šakjamuniho, jak zní jeho oficiální název leží přímo v centru města. V přilehlé zahradě se dá uniknout od městského ruchu a vychutnat si toto úžasné architektonické dílo. Pro zajímavost, na jeho výzdobě se podílely i tibetští umělci. Uvnitř chrámu panuje skutečně velmi duchovní atmosféra. Já jsem jí byl naprosto pohlcen a několikrát jsem se do chrámu vracel, abych jí na sebe mohl nechat působit.
Po těchto dnech, naplněných úžasem jsem se vydal dále na východ k městu Astrachaň a následně do Kazachstánu. Návštěva Kalmycka patří zatím k nejkrásnějším zážitkům na mé cestě.
Více informací o mé cestě naleznete na www.zdana.cz, nebo na Facebooku: Road towards sunrise, případně na fotografie z dalších navštívených míst Jana Žďánského na "CESTĚ ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013" se můžete podívat zde.
Aktuality z cest:
Kyrgyzstan
Nejdříve několik zajímavostí. Kyrgyzstán má ze všech států na světě nejdál k moři a více než 90% země leží v nadmořské výšce nad 1000 m.n.m.. Na jeho území, se také nachází druhé největší horské jezero na světě.
Pro mě byl Kyrgyzstán jednou z dalších zemí, které jsem navštívil při mé cestě z České republiky do Japonska. Neměl jsem v plánu zdržovat se delší dobu, spíš projet vhodnou trasu a pokračovat do Kazachstánského Almaty. I tak ale mohu říct, že je to nejkrásnější země jakou jsem do té doby na své cestě navštívil.
Trasa
Po té co jsem překonal birokratické problémy při přecházení hranic u města Taraz a byl v puštěn do Kyrgyzstánu, jsem pokračoval v jízdě do města Talas. To funguje jako jakési centrum této oblasti. Už od prvních kilometrů jsem zíral s otevřenou pusou na dech beroucí krajinu. Podél jezera s blankytně modrou vodou, v zeleném údolí, lemovaném zasněženými štíty hor se jelo úplně samo. Talas je opravdu rušné místo, kde se dá sehnat vše potřebné. Z tohoto životem překypujícího městečka jsem pokračoval dál do hor. Další den se mi do cesty postavil první pass. Otmok se svými 3326 m.n.m.. Popisovat jak jsem se sunul nahoru, by bylo velmi zdlouhavé. Mohu říct, že dostat se do sedla mi trvalo půl dne a ke konci jsem velmi často slézal z kola a šlapal po svých. V sedle se pak ženili všichni čerti. Déšť se sněhem a prudký vítr mě nenechali vychutnat si pocit vítězství a vyhnali mě rychle pryč. V provazech deště s rukama zmrzlýma na kost jsem spěchal dolů. I po napojení na hlavní tah na Biškek jsem se topil v přívalech vody a nemohl si pořádně vychutnat divokou krásu náhorní plošiny, kterou prochází. Po propršené noci jsem i nadále pozvolně klesal dál. Odbočil jsem na štěrkovou cestu, která po deštích nebyla úplně ve formě a lehkou terénní jízdou směřoval k městu Chaek. Opustil jsem horskou scenérii a s řekou (jejíž jméno se mi nepodařilo dohledat) po pravé ruce, se vnořil do jejího kaňonu. Prostředí se náhle změnilo na rudou divočinu Divokého západu. Od rúžové, přes červenou, do okrové přecházely barvy skalisek a strmých srázů, které rámovaly cestu dolů. Až na pár úseků s nahrnutým kamením, mi cesta nedělala větší problémy. I počasí se ustálilo a tak jsem na sklonku dne v klidu rozbalil stan pár metrů za Chaekem.
To co jsem ráno spatřil, mi bralo dech. Mraky se přes noc rozplynuly a uvolnily ze svého objetí rozeklané štíty hor, které se nyní s azurovou oblohou dokonale doplňovali. Rozkvetlé louky v podhůří dokreslovaly dokonalé panoráma horské krajiny. Nemohl jsem se dočkat až vyrazím dál a budu si užívat pohled na horské velikány. Opět se objevil asfalt, po kterém se v tak krásném dni jelo úplně samo. Čekala mě další zkouška. Kyzart pas a jeho 2664 m.n.m.. Ačkoliv nebyl ani z poloviny tak těžký jako Otmok, do sedla jsem se vyšplhal s vypětím posledních sil. Jeden den na regeneraci očividně nestačil. Ten den jsem usnul jako kotě. Ve městě Kockor jsem jeden den „oddychal“ a potkal Christofera z Francie, se kterým jsem další den pokračoval k perle Kyrgyzstánu, jezeru Isyk-Kol. Foukal tak silný vítr, že když jsem stál a snažil se fotografovat tyrkysovou hladinu malého jezera po cestě, musel jsem stát bokem, opřený o zadní nohu, jako bych se snažil vyrazit dveře. Štěstí nám přálo a vítr se nám dostal do zad. Postaveni do pedálů, abychom zvětšily plochu pro vítr, jsme uháněly kupředu čtyřicítkou. Na břehu Isyk-Kol se začalo kazit počasí. Už sám jsem jel po jeho jižním břehu, dva deštivé dny. Husté mraky mi bohužel nedovolily spařit čtyřtisícové vrcholy na protějším břehu. Poslední dny v Kyrgyzstánu, jsem využil k návštěvě malebného údolí Alryn Arashan nedaleko města Karakol.
Lidé
Stejně jako v předešlých zemích, setkával jsem se i v Kyrgyzstánu s velice přátelskými a milými lidmi. Děti ve vesnicích vždy běhali k silnici, mávajíce a křičíc „HELOU“. Jejich nadšení mě vždy pobavilo. Když jsem pak s úsměvem opětoval jejich pozdravy, s neskrývaným výrazem zadostiučinění se vraceli ke svým hrám. Chlapci tu stejně často jako na kole jezdí i na koni a počínají si přitom neuvěřitelně obratně. Jen mi vždy připadala trochu zvláštní ta malá postavička na hřbetě tak velkého zvířete. Pohostinost Kyrgyzů je kapitola sama pro sebe. Je pro ně tak přirozená, až to člověka dojímá. Člověk si až říká, kam se to z nás vytratilo. Mě se naskytla příležitost zasednout ke společné snídani v jedné maličké osadě, kde jsem nocoval. Podával se čaj, kumis, vlastní chléb i máslo a několik dalších mléčných výrobků. Ihned po jídle se děti zvedli a začali uklízet, aby rodiče mohli jít pracovat. Jak jsem se zde dozvěděl, drtivá většina lidí, dnes žije ve městech a do hor jezdí jen na tří měsíční sezónu. Někteří stále do jurt, jiní už do maringotek. I dále, kam jsem se na své cestě vrtnul, jsem se potkal s vřelým přijetím. Ať už se jen přišel někdo zeptat odkud jsem a kam jedu, nebo jsem se naopak na něco ptal já.
Dojmy
Kyrgyzstán je jako celek nejkrásnější země jakou jsem v životě viděl a určitě stojí za návštěvu. O tom svědčí i fakt, že jsem zde každý den narazil na alespoň jednoho cyklistu, čí motorkáře, kteří zatoužili tento horský ráj spatřit. Bylo mi až smutno, když jsem překračoval hranice zpět do Kazachstánu. Odnesl jsem si však mnoho krásných vzpomínek a pohledů, které si vždy rád vybavím, abych si připomněl dech beroucí krajinu hor a koní….
Více informací o mé cestě naleznete na www.zdana.cz, nebo na Facebooku: Road towards sunrise, případně na fotografie z dalších navštívených míst Jana Žďánského na "CESTĚ ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013" se můžete podívat zde.
Po Transsibiřské magistrále z Bajkalu k Japonskému moři.
Stojím na perónu na hlavním nádraží v Irkutsku a čekám na příjezd vlaku, který mě po transsibiřské magistrále odveze do Vladivostoku. Tato železniční legenda, spojující ruskou megapoli s jedním z největších vojenských přístavů na světě , je se svými 9288 kilometry nejdelší železniční trať na světě. Cesta z Moskvy do Vladivostoku trvá devět dní. Já však pojedu jen její část od Bajkalu na konečnou v Primorskem kraji. I tak mě ale čeká 70 hodin na kolejích. Jsem natěšený, splní se mi totiž jedno dlouholeté cestovatelské přání.
Před půl desátou večer se objevují tři světlomety na čele lokomotivy a vlak s pískotem přijíždí na své stanoviště. Tlačím své na těžko nabalené kolo podél soupravy a hledám vagon číslo deset. Ten v zápětí nacházím a pouštím se do práce. Průvodčí, která stojí u dveří do vagonu si mě nedůvěřivě prohlíží. Očividně se jí nezdá všechna ta bagáž a ještě kolo. Za nechápavého přihlížení lidí na perónu, sundávám kola, padály, zasouvám sedlo a otáčím řidítka. Pomocí lepící pásky lepím kola k rámu a vytvářím tak kompaktní, transportní verzi 29“ mtb Author. Ještě narovnat veškeré Ortlieby do velké "trhovnické" tašky a již se sunu ke dveřím s jízdenkou v ruce. Sebevědomě hlásím, že jsem připlatil za bagáž a vše je v naprostém pořádku, ačkoliv váhový limit 50kg přestřeluji tak o 15kg. Průvodčí se na mě s chápavým výrazem usmívá a posílá mě na místo číslo 28. To je pech, musím přes celý vagon do zadní části. Uvnitř okamžitě dostávám facku nedýchatelným vzduchem o teplotě 50°C. Za drobné asistence dostávám své věci nad postele na zavazadlové police a sám se soukám na horní palandu. Tečou po mě proudy potu, ale jsem zde a připraven vyrazit.Všechny samozřejmě zajímá, co se to sem cpalo za "inastráňce" takže se brzy seznamuji se všemi spolucestujícími ze sousedních kójí. Vlak se rozjíždí, dostávám čisté povlečení a chystám se na první noc ve vlaku. Chlapík pode mnou má v sobě očividně alespoň litr vodky a v mrtvolném spánku chrápe tak, že to musí plašit medvědy z celé Sibiře. To není nejlepší začátek.
Druhý den probíhá od rána v duchu povídání o tom kdo, kam,jak dlouho a za kým jede. Cestování v nejlevnější třídě je na rozdíl od kupé opravdu společenskou záležitostí s nulovým soukromím. Hoduje se, popíjí se čaj i alkohol, sledují se filmy, poslouchá rádio, někdo čte, jiní hrají šachy či karty. Sibiřská tajga ubíhá za oknem a monotoní houpání s neodlučitelným "tdm-tdm" člověka opět uklimbává. Při některých delších zastávkách vyskakuji z vlaku, abych se prošel po nádraží a na chvilku vystřídal prostředí. Někteří lidé vybíhají rovnou k bábuškám sedícím opodál, nakupují od nich pirohy a s mastnými "igeliťáky" zase rychle mizí v útrobách vlaku. Stejně jako pirohy je i čaj neodlučitelnou součástí ruské stravy a kultury. A, aby jste si svůj šálek čaje mohli dát opravdu kdykoliv, je v přední části vagonu umístěn malý bojler s horkou vodou, kde si můžete dolívat podle své libosti. Pokud si stejně jako já zapomenete svůj hrnek někde na dně tašek, není třeba smutnit. Samozřejmostí je i zapůjčení drážního hrnku a o sáček čaje zde není nikdy nouze.
Nespoutanou a malebnou krajinou pokračujeme dál a dál na východ. Je paradoxní jakého utrpení a lidské bolesti byla tato krásná krajina svědkem i strůjcem. Právě tady, v oblasti mezi Čitou a Chabarovskem umírali tisíce lidí v gulazích, jiní sem byly deportováni či vyhnáni ze svých domovů. Jak se blížíme k metropoli ruského dálného východu, začínají se objevovat stopy povodní, o kterých jsem slyšel, že kolem Chabarovsku zuří. Nekonečné prostory zatopené vodou, ze kterých trčí jen koruny stromů, vyvolávají sklíčenou atmosféru.
Jak vlak projíždí jednotlivými městy, postupně se i obměňuje osazenstvo uvnitř. Odchází Nataša, přichází Kolja a mezi lidmi, kteří svá místa neopouštějí, vznikají malá přátelství. Ono to asi ani jinak nejde, když s pěti lidmi sdílíte 10m3.
„Vladivostok, sórok minuty!" hlásí průvodčí a prochází, jíž poloprázdným vagonem. V pět hodin ráno stojím opět za tmy na perónu o 4000km dál než před třemi dny. Koukám na hromadu věcí přede mnou a pomalu se pouštím do práce. Vladivostok, přístav na konci světa. Nasedám na kolo, další zastávka Jižní Korea.
Na fotografie z dalších navštívených míst Jana Žďánského na "CESTĚ ZA VÝCHODEM SLUNCE 2013" se můžete podívat zde nebo na Facebooku/Road towards sunrise.