BANÁT - Svatá Helena - RUMUNSKO a návštěva SRBSKA (Češko Selo)

 2012

 PROCHÁZKA BANÁTEM

 

Oblast Banátu se nachází v Rumunsku, v Srbsku a malá  část v Maďarsku.

Historie Banátu je široká. Majitelé tohoto území se měnili. Od roku 1718 Banát patřil rakouské monarchii. Začala zde první kolonizace území. V několika kolonizačních vlnách v Banátu postupně zakládali příchozí osadníci různých národností vesnice. V jeho hornaté části však zůstávala zpustlá divočina. Zalidnit i tento kraj bylo velkým zájmem vlády nejen z důvodu hospodářského, ale také kvůli ochraně území. Od roku 1860 až do roku 1918 byl Banát součástí Uherska, "Vojenská hranice" však zůstala do roku 1873 Rakousku.

Impuls  k osídlení českých přistěhovalců dal v 19. stol. Gyorgy Magyarly, bohatý podnikatel z Oravice. Sepsal s vojenskou správou smlouvu. Výhodně si od tehdejší vlády pronajal lesy v hornaté části Banátu, kácel je a prodával dřevo. Z důvodu nedostatku pracovních sil vyslal do Čech náboráře, kteří lákali lidi do této oblasti za prací. Nabízeli jim půdu k obhospodařování,  slušný plat a dřevo na stavbu domů. V naději na lepší život se do Banátu postupně podařilo dostat stovky Čechů (nejprve z Plzeňska, Klatovska, později pak i z mnoha dalších oblastí Čech...  např. z Domažlicka, Kladenska, z Čáslavi, z  Královéhradecka atd). Realita, která je čekala po dvouměsíční strastiplné cestě do Rumunska (pěšky i po Dunaji), však byla nemilosrdná a krutá. Slibovaná pole si lidé museli z nepropustného lesa nejprve tvrdě vydobýt a poté začít obdělávat nekvalitní půdu. V roce 1823 bylo asi 52 rodin usídleno v první české vesnici, Svaté Alžbětě (Lizabeta, St Elizabeth). Víska  zanikla r. 1847 kvůli nedostatku vody. Po roce vznikla další osada – Svatá Helena (Sfanta Elena). Obě vsi dostaly název po dcerách Magyarlyho. V roce 1826 vypršela podnikateli smlouva s vojenskou správou. Zastavil kácení a odjel za jiným obchodem.

České osadníky, kteří neměli finance na návrat do vlasti, přijala místní vojenská správa pro případ turecké expanze do pohraničních stráží k ochraně nedalekých hranic.

Nastaly nové kolonizační vlny českého osidlování.  V roce 1827-1828 byly založeny osady Bígr, Eibenthal Rovensko, Šumice, Gernik a také další vsi, založené německými  vystěhovalci z Čech, např. Lindenfeld, či Wiedenthal. Třetí vlna proběhla po roce 1860.  Poslední kolonisté  zůstávali v úrodnějších nížinách Banátu nebo ve městech Moldova Noua, Bukurešť, Temešvár, Brašov, Rešice...

Pokračování o navštívených místech v Rumunském Banátu  navazuje na  čl.78

SVATÁ HELENA

Osvěženi vodou z Dunaje jsme po asfaltové silnici (z části postavené kvůli dovozu materiálu na „větrníky“) vystoupali do nejstarší  české dochované vesnice – Svaté Heleny (1824). Obec se nachází nad dunajským zářezem, 10 km JV od města Moldova Nouă, v těsné blízkosti srbských hranic. Vjížděli jsme do soustavy větrných elektráren. Marně se  Sv. Helena, dle vyprávění místních, výstavbě bránila. Předpokládám, že takovýto zásah do skvostné přírody bude mít za následek úbytek turistického ruchu.

Ves má dva kostely - původně evangelický, který nyní využívají babtisté a katolický. V neděli jsme se stavili na mši svatou. Farář kázal rumunsky, lidé reagovali a zpívali v jazyce českém. Zahřálo to na srdci, přidali jsme se.
Přestože žijeme tak daleko od sebe, máme hodně společného, a to díky tomu, že tamní  lidé dokázali léta udržet  tradice i řeč. Pouze kladou v některých slovech malinko jinde důraz.

Stojí zde škola. Její budoucnost je nejistá, protože ji navštěvuje méně a méně  dětí. Do českých vesnic v Banátu jsou vysíláni na určitý čas i čeští učitelé. Čeština je vyučovacím jazykem od 1. - 4. třídy, od 5. třídy se vyučuje v rumunštině a čeština je vedlejším předmětem.

Ve Svaté Heleně je po zavření dolů nedostatek práce. Lidé jsou odkázáni hlavně na  zemědělství. Mladí masově odchází do větších rumunských měst, či do České republiky. Své rodiče navštíví pouze několikrát do roka. Na dálku mezi sebou komunikují mobilem, či přes internet, skype atd… (i facebook už zde frčí).

Velký problém je zde s vodou, je velmi vzácná.

S kolegyňkou turistkou jsme opět měly obrovské štěstí na kvalitu ubytování a teplou vodu. Pohostinnost paní Štěpničkové se rovnala hotelu s několika hvězdičkami. Klobouk dolů před jejím kuchařským umem. S vědomím, že většina dobrot byla výsledkem  tvrdé  každodenní práce, jsme si jídlo velmi vychutnávaly.

Ochutnaly jsme  čorbu – polévku s hromadou zeleniny, zelím a kuličkami mletého masa. Do polévky jsme si z hrnku přidávaly domácí smetanu, ve které stála lžíce. Domácí vepřové maso, které se prý nejdříve uvařilo ve vodě a potom se dalo na chvíli opéct do trouby, bylo šťavnaté, měkké a skutečně delikatesní. Plněné papriky podávala paní s omáčkou z paratajzlů (tedy ze šťavnatých vysluněných rajčat). Buchty se rozplývaly na jazyku. Domácí máslo jsme po vydatné snídani ještě  z misky vyďobávaly  prsty... jen tak, bez chelba... Pomazánka z vařeného lilku (ugrilovaný lilek, oloupaný a rozmixovaný, do něj přidaná smetana, sůl, pepř a na drobno nakrájená cibulka), namazaná na čerstvě upečeném domácím chlebu, stejně tak i domácí sýr a tvaroh byly jedna báseň... Všechno poctivé a chutné. Na rozloučenou jsme obě dostaly, kromě obrovské svačiny, také trs sladkých hroznů. Vinná réva tvoří stropy místních dvorů a funguje i jako stínidlo proti slunci. Dále jsme byly obdarovány slivovicí, višňovicí, sýry a marmeládou z fíků a ze šípků.

V obci stojí dvě hospody. Do rumunské jsme nechodili. V české hospodě se po dobu  pobytu téměř všichni "osvěžovali" pivečkem za dvacku.

Ze Sv. Heleny jsme jednoho dne podnikli výlet do Srbského Banátu. Ve městě Bela Crkva  jsme navštívili místní tržnici. Za triko jsem tam u šmelináře zaplatila eury, dináry i lei zároveň - tolik měl zájem je prodat. Běžně se zde ale platí dináry. Přibrzdili jsme pak u  koupaliště. Další zastávka proběhla v restauraci u Dunaje, kde se mnozí posilnili dobrou  rybí pochoutkou. 

Následovala návštěva vísky  Češko Selo  (Česká Ves), založené českými kolonisty. Češko Selo patří mezi nejstarší obce  a je  zároveň nejmenší vesnicí v Belocrkvanském regionu s nejvyšším zastoupením Čechů v Srbsku. Přistěhování českých kolonistů z Prahy, Plzně a  Čáslavi nastalo v roce 1922. Nyní zde žije kolem 40 Čechů. Na návsi T. G. Masaryka se pásly krávy a mezi nimi běhaly husy. I zdejší ulice byly pojmenované po českých osobnostech (po Václavu Havlovi,  Janu Husovi  atd). Navštívili jsme zdejší  muzeum, ve kterém se nacházely staré české knihy, různé výrobky, nástroje a jiné skvosty.

Velice nás pobavil srbsko-rumunský hraniční přechod.  V době čekání na naskenování všech našich pasů při vjezdu do Srbska levá strana autobusu se zaujetím pozorovala jak  v budce (směrem ze Srbska do Rumunska) společně s kontrolou dokladů přibývají na polici celníka prezenty různého charakteru.

Co se týká přírodních krás této části Srbska, žádné se nakonaly. Těšila jsem se zpět do Sv. Heleny.

 

Z Heleny se podniklo pár výletů po okolí. Tím nejromantičtějším byl 2 km výšlap ke skalám, tyčícím se vysoko nad  Dunajem. Mašírovali jsme za vozem, taženým koňmi, ve kterém seděli a na cestu nám zpívali (a bečku hlídali) naši muzikanti. Na skalách jsme zapálili oheň, opekli slaninu, popili pivo a pěkně si zapěli. Mnozí se vrátili zpět do hospůdky, ale pár nás zůstalo pod širákem do rána. Užili jsme si hvězd a romantické noci. Ticho narušovali pouze cvrčci a vítr. 
Trasa cesty ke skalám: nad hřbitovem po červené puntíkaté.

Těsně před odjezdem domů jsme vyrazili na výlet ke Kulhavé skále. Cestou jsme se v Heleně zastavili v domě, kde se natáčel film  Ábelův černý pes, v hlavní roli s Pavlem Liškou. Potom nás vedoucí CK,  Vilda Dvořák, dovedl kolem fotbalového hřiště (po červené) do švestkových sadů, na jejichž místě stála kdysi úplně první česká vesnice  v Banátu - Svaté Alžběta  (Sfânta Elizabeta - 1823). Tato víska kvůli nedostatku vody   v roce 1847 zanikla. Dále jsme přešli doprava na modrou a dostali se po ní až ke skalní stěně Kulhavá skála. Někteří se mrkli do nedaleké jeskyně Vranovec. Osvěžili jsme se v potoce, pokračovali po puntíkaté zelené, pak se napojili zpět na červenou a uzavřeli okruh  opět ve Sv. Heleně (mapka viz  fotogalerie) 

Následoval poslední koncert  Pavlíny  Jíšové, Petry  Šany  Šanclové a Luboše  Javůrka a noční návrat zpět do reality.

 

Z Banátu jsem si odnesla hodnotné zážitky nejen z výletů v panenské krajině, ale i ze  setkání s přívětivými a pohostinnými  lidmi. I  když mají z nás, turistů, přínos, s povzdechem sdělili, že mnohým chybí respekt vůči místnímu životu.

  CK KUDRNA

 

Další výlety

 

PODĚKOVÁN​Í frontmanovi http://www.bo​komara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.