"Velmez" - rodný dům Františky Stránecké

Trasu z centra města Velké Meziříčí nahoru k zámku jsme si zvolili po Zámeckých schodech a při stoupání se mohli „pokochat“ nejen výhledem na slavný dálniční most, ale i na stavení, na jehož fasádě byla umístěna plastika a pamětní deska. Z ní jsme se dozvěděli, že se právě v tomhle domě narodila Františka Stránecká, spisovatelka, jejíž tvorba je přirovnávána k dílu Boženy Němcové.

Při pohledu na moderní dům bylo jasné, že od doby Františčina narození (9.března 1839) prošel už nejednou úpravou, ale to byl jen nepodstatný detail. V každém případě mne její osoba natolik zaujala, že jsem po návratu domů zasedl k notebooku a z hlubin netu o ní vydoloval to nejpodstatnější, o něž se s vámi čtenáři rád podělím.

 

Tak jako mnohem slavnější „Božka“, byla i ona sběratelkou lidové ústní slovesnosti a za předlohy pro její povídky jí posloužily osudy prostých venkovských lidí na Horácku, Znojemsku a jižní Moravě.

 

Vlastním jménem se jmenovala Všetečková, ale mládí prožila na zámečku ve Stránecké Zhoři, kde byl její otec panským správcem a podle jména této obce si zvolila svůj umělecký pseudonym. Františka vystudovala nižší gymnázium a v šestnácti letech byla provdána za soudního adjunkta Ignáta Kerschnera, který se později stal dvorním radou. Společně s ním procestovala hlavně Uhry a Slovácko. Od roku 1860 manželé spolu se dvěma dcerami a synem 14 let žili v Uherském Hradišti, kde byl pan rada zaměstnán u krajského soudu. Poté se přestěhovali do Brna, kde Františka 27.května 1888 v pouhých 49 - ti letech zemřela.

 

Stránecká sbírala moravské pohádky a byla iniciátorkou toho, aby byly písemně uchovány lidové zvyky a tradice. V Brně se stala členkou spolku Vesna, zabývajícím se zkvalitněním výchovy a vzdělávání žen. Roku 1868 jí vyšla prvotina – útlá knížka pohádek z Moravy. Pak už začala s tvorbou vlastních povídek. Kromě toho psala i recenze a črty, překládala a publikovala (především v novinách a časopisech) různé výchovné i cestopisné články.

 

Kromě pohádek jí vyšly knihy Z Našeho lidu, Některé črty a Z Pohoří moravského. Naposledy byly její Moravské národní pohádky vydány v roce 1992.

 

Za minulého režimu nebyla její osoba vůbec zmiňována, neboť ten nepropagoval literáty, jejichž život byl ovlivněn náboženskou vírou. Tím pádem byla nedoceněna a postupně se na ni zapomnělo. Což je škoda, protože tvorba Františky Stránecké je dnes uznávána jako velký přínos hlavně z hlediska informací o zvycích, obřadech a folklóru lidu, žijícího na Moravě v devatenáctém století...